...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Říjen 2010

Podzim v Bezručáku, aneb co je to caniscross

30. října 2010 v 22:26 | dav |  Běželi jsme
Kdy? 27.10.2010
Kde? Chomutov, Bezručovo údolí
Co? 21km se psem

Gábina má v Chomutově dceru. Dcera má psa. Z toho vyplývá, že i Gábina má tak trochu psa. Pes je pako, ale Gábina mu říká "Ty moje štěňátko", nebo "...moje miminko". Tím by mohly být karty pro dnešní příspěvěk rozdány, ale pro ty, co to chtějí všechno po lopatě, dodám ještě pár podrobností.

  Pes se jmenuje Gandalf a je to nohatý labrador, jen bez té klidné labradoří nátury. Taky nesnáší vodu a neví, co je to aport. Zato miluje pohyb. A tím trotlem jsem nemyslel nějaký mentální deficit, pséko je to chytré až vyčůrané, ale naprosto potrhlé. Je velký jako malé hříbě a chová se podobně jankovitě. A představte si, že s tím hříbětem sdílíte panelákovou kuchyň, docela brzy se vám z těch erupcí energie začne motat šiška.

   A ještě něco pro ty, kterým je to cizí slovo v nadpisu opravdu cizí: Canicross je druh terénního sportu se psem, kdy jeden nebo i více psů napojen lanem na běžce-vůdce. Je populární zejména v Evropě. Je příbuzný zimním sportům jako skijöring a bikejöring.
První mistrovství světa se v roce 2002 konalo v italském městě Ravenna.
  Většinou se jedná o jednoho psa, méně častí jsou dva (klade to větší nároky na ovladatelnost psů). Pes by měl zvládat základní povely doleva, doprava, stůj a samozřejmě mít základní tažnou průpravu. Lano je opatřeno amortizérem, který tlumí nárazy a chrání páteř běžce i psa. Běžec je opásán specialním sedákem který přenáší sílu psa...tolik Wikipedie.., všimněte si prosím slov jako ovladatalenost, zvládání povelů.., o tom ještě bude někdy řeč. Dodávám ještě, že by to mohl být celkem spolehlivý způsob, jak to zvíře unavit.

 A ještě místo děje. My totalitou odkojení máme Krušné hory a Chomutovsko pevně zafixovány jako krajinu mrtvou, zdevastovanou, kde se holiny střídají oblastmi s mrtvými stromy, vše pokryto popílkem a zahaleno do sirného oblaku. Už dávno tomu tak není. Chomutovsko překvapí rozsáhlými smíšenými porosty, kde v tuto roční dobu vyniknou hlavně bronzově zabarvené buky, to vše v Bezručově údolí zarámováno malebnou říčkou Chomutovkou. 

bučiny



  Pětikilometrová asfaltová cyklostezka se nám pro naše podnikání zdála relativně bezpečná. Gábina má na sobě cosi podobné horolezeckému sedáku, Gandalf má na sobě také zbrusu nový postroj, spojeni budou již výše zmíněným popruhem s pružnou částí.

gandalf v postroji


 Nádherné ráno, kdy se slunko dere mlhou okouzlilo nejen nás, ale i našeho caniscrossového adepta, lítá po mokrých lukách až rosa kolem stříká, je samou esecí psí radosti a vitality, ale něco takového si připnout na sedák, tak mi to akorát zpřeráží nohy a uvláčí k smrti. Prozatím rezignujeme a pomalu klušeme proti proudu nahoru údolím, slunko střídá mrazivé stinné úseky, na zemi ještě zbytky nočního šediváku, klube se nádherný den a blb lítá kolem.

Gabina na moste


  Takhle bychom se nedočkali nikdy, koneckonců Gábina má rukavice, v ledvince flastry i dezinfekci, takže zapřaháme. Naposledy fotím Gábinu, aby si uchovala aspoň nějakou vzpomínku na svou půvabnou vizáž, není totiž vyoučeno, že potkáme srnčí a kdyby se psík přestal ovládat...,  beru si ho k noze, Gábina na délku lana za námi a světe div se, pes vcelku ukázněně přešel do dlouhého prostorného klusu, poměrně ukázněně se drží cesty, občas se otáčí na paničku, jestli je to tak dobře..., pomalu se opožďuji, už jsem na Gábinině úrovni a pes furt táhne jak z partesu. Teda, abych ho nepřechválil, občas uletí z cesty, nenadále změní tempo či se rozhodne očichat cosi vedle cesty, ale také se dá hned ukáznit a pokračuje v běhu.  to hlavní, chuť táhnout a schopnost  běžet vepředu v něm je. Kde se to v labíkovi vzalo, to čert ví, ale je to tam. Kdysi jsem vlastnil severského psa a trochu s ním tahal a musím říci, že Gandího schopnosti jsou srovnatelné a že se učí poměrně rychle.

v tahu


   Minuli jsme Druhý mlýn a opuštěné torzo Třetího a postupujeme pomalu po staré cestě směrem nahoru na Šebík,  Hoře sv. Šebestiána místní jinak neřeknou.
 Z původně plánované desítky se nyní pomalu klube slušná dvacka. Ale jsme soudní, jídlo ani pití jsme nebrali, tak otáčíme, poslední pohled vzhůru, příště to dáme celé, pes jde za odměnu na volno, šťastně se vrací  ke svému bláznivému pobíhání, my za ním pomalu klušeme po staré asfaltce dolů. Víme, že první krůček jsme úspěšně udělali, ale cesta daleká nás ještě čeká. Nevíme, kudy povede, ale určitě to nebude žádná nuda.

  P.S doma se Gandalf nažral, chvíli si dříml a pak nám začal nosit hračky, jako jestli bychom si ještě nechtěli chvíli hrát. Našim vyčerpaným pohledům vůbec nevěnoval pozornost, prostě jak jsem psal, pako. Takže primárního cíle, utahat psa, dnes dosaženo nebylo, snad někdy příště.

po běhání




Není šutr jako Šutr, aneb se psem cestou necestou

30. října 2010 v 21:07 | Gábi |  Běželi jsme
Kdy? 30. 10. 2010
Kde? Šárecké údolí a okolí
Co? My 1 okruh - 18 km (někteří 2, ti nejzdatnější a nejzorientovanější 3 okruhy)

     Pár dní předem jsem se po Facebooku dohodla s organizátorem Michalem, že můžeme běžet jen jedno kolo a to s naším Gándíkem, který se učí běhat s běžcem na laně.
    
    Ráno jsem naštěstí nezaspala. V poklusu jsem si připravila všechno potřebné, hlavně psí kšíry a běžecké boty, k tomu nějakou svačinu a pití a vyrazila s Gandalfem na vlak. Až později jsem si uvědomila, že jogurt a hrst vloček ke snídani asi nebylo mnoho.
    
    V Bubenči jsme nastoupili do autobusu 131, ve kterém se už vezl David. Autobus nás dovezl prakticky až ke startu. Ze známých jsme potkali tři běžce - Pavlínu, Štefana a ještě jednoho chlapíka, který s námi běžel v Lípě. Organizátor Michal všem trpělivě vysvětlil úskalí trati, občerstvovačka vypadala lákavě, sluníčko svítilo (ale vůbec nehřálo, brrr), Gandalf pokňukával a bylo vidět, že už by chtěl, aby se něco podnikalo.
na startu
     
   Přesně v devět se odstartovalo. Pes vyrazil neuvěřitelnou silou za skupinou běžců. Evidentně se mu to líbilo a s takovou "smečkou" lidí, co docela maže, ještě neměl tu čest. Musela jsem ho vzít na poloviční šňůru a vší silou ho oběma rukama brzdit, bylo to z kopce a asi bych se brzy válela v kotrmelcích, kdybych to zvíře kapku nezpomalovala. Po seběhu na silnici jsem ho nechala, aby šel. Lano se napjalo a já vystartovala jak kamínek z praku, v mžiku jsme se řítili pro mě nezvyklou rychlostí po silnici. Nohy mě při tom pěkně bolely - minulý týden byl znát. Naštěstí nebo naneštěstí silnice brzy skončila a nás značení vedlo do prodkého stoupání. Gandalf táhl podstatně míň a já nebyla v přímém ohrožení života ;-). Nahoře bylo krásně, kostelík sv. Matěje se choulil do ranního, už značně podzimního oparu.

matej
    
   Na prvním opravdu prudkém seběhu jsem psa pustila z provazu. Byl rád, že si může běhat svým tempem a lítal do svahu sem a tam, zatímco s ohledem na svoje operované koleno šla.
V údolí u potoka byla bílá jinovatka, která se třpytila a vytvářela krajkový park ledové královny. Postupně nás předběhli zbylí běžci a my zůstali, jak jsme předpokládali :-), vzadu. Jednou se nám podařilo zbloudit, když jsme u malebného hřbitůvku prudce nezatočili do lesa a běželi po silnici směrem k civilizaci. David se přeptal a hodný automobilista nás nasměroval zpět ke hřbitovu. Naštěstí ten kufr byl jen několik set metrů. Brzy po něm jsme doběhli na občerstvovačku, kde jsem si dala jen nealko pivo a pak jsem to zhruba na patnáctém kilometru shledala :-), jak říkává s oblibou můj tatínek.

v tahu
   
    Průměrné tempo bylo velice, velice pomalé - jednak díky terénu, jednak díky kochání se krásami malebného podzimního dne, jednak mým bolavým hamstringům po maratomu před týdnem, jednak neustálým zápasením se psem, kdy viděla-li jsem seběh, psa jsem odcvakla z karabiny a šla pěšky. Jeden ze seběhů byl jako tobogán v kamenitém poli. Docela jsem začínala chápat název závodu.
pred cilem
   
   Nejhorší mělo ale teprv přijít. Když jsme dobíhali k Babě, uvědomila jsem si, že mám hlad. Zhltla jsem kus hroznového cukru, ale moc to nepomáhalo. Měla jsem pocit, že celé moje tělo je z betonu a že pes chce mermomocí ten betonový sloup svalit.
    Chvíli jsme běželi mezi domky a pak nás značení zahnalo zase na ten ďábelskej svah. Ještě dvakrát dolu a nahoru... Poslední stoupání bylo přes krásně prosluněnou louku po schodech. To jsem psa ani nepřipínala, už jsem neměla sílu ho kočírovat. Nahoře jsem ho naposledy přicvakla a doběhli jsme do cíle. Gandalfa jsm přivázala k plotu a šli jsem za roh do křovíčka se převlíct a opláchnout ze sebe pot a špínu.

myti
   
  Dala jsem Gandalfovi napít a psí tyčku, sama jsem do sebe dostala jen čaj a půlku banánu. Vlak nám jel naštěstí za chvilku, tak jsem domů dorazila v čase oběda. Ten jsem si ale dala až po čtvrté odpoledne. Padla jsem hned po sprše do kanafasu a spala a spala ... :-).

P.S.1 Díky všem organizátorům za přípravu nádherné trasy, bezva občerstvení a zařízení skvělého počasí.

P.S.2 Pokud by chtěl někdo zvýšit hladinu adrenalinu, rádi někdy na daný okruh zapůjčíme Gandalfa, raději ale na okruhy dva. Po příjezdu domů se chtěl přetahovat o svůj provazový uzel a nechápal, že je panička tak neochotná si hrát a leží.

PP.S. Pokud vás pes začne poslouchat až po dvaceti km běhu,  nejste dobrými cvičiteli a málo vydržíte, když s ním pak neudržíte krok,  nebo je váš pes totální nezmar :-)) (Dav říká magor :-).

Ultramaratonec

29. října 2010 v 23:54 | dav |  Literatura
  Rád a hodně čtu. Myslím si, že nejlepší způsob, jak něčeho dosáhnout, je přečíst si veškerou dostupnou literaturu na dané téma. Pokud mne uvidíte, jak louskám cosi o jezdeckém sportu, je na čase chystat stáj, protože brzo budeme mít doma koně. Zajímá mě (kromě jiného) ornitologie a fotografie, následkem toho knihovna praská ve švech fotografickými publikacemi a ptačími atlasy.
 S prvními běžeckými krůčky přišla na řadu i běžecká literatura, knihy mi nejen poskytují odborné informace, ale hlavně mě motivují.
 O tom, jak a kým jsem se zpočátku nechával vést tu snad (jestli nebudu líný a rozepíšu se:-) bude řeč, ale teď se chci zmínit o titulu, který byl pro mě takřka přelomový.


karnazes

O muži, který uběhne 421 km nonstop za 75 hodin a chystá se pokořit hranici 300 mil (482 km). Myslíte si, že Bostonský maraton, měřící 42 kilometry, je vrcholná zkouška vytrvalosti? Dean Karnazes má maratonský běh jako rozcvičku. Vzdálenosti, které tento "stoprocentní ultramaratonec" zdolává, popírají hranice lidské vytrvalosti. Bez zastavení uběhl 226 mil (364 km) - dvě noci bez oddechu. Dean svůj ohromující běh líčí tak podrobně a živě, že navždycky změní vaši představu, co dokáže lidská mysl a tělo




 Už ta anotace zní docela pouťově a naznačuje (autor prominer) úroveň inzerovaného titulu. Je mi  líto, ale ta knížka je napsaná špatně.
 To je tak, když se do psaní pustí sportovec (přírodovědec, voják, strojvůdce, lékařatd.), jasně, jsou i vyjímky, jako třeba Durrell, Herriot nebo Mowat, to pak vznikají literární perly a skvosty, co je čte s otevřenou pusou celý svět. Ostatní, pokud si nenajmou profesionální psavce, většinou pohoří. V tomto případě již tak špatnou literaturu ještě degraduje mizerný překlad.
         Proč o tom vlastně píšu..., to se dozvíte zítra, teď už jdu spát:-)

..takže pokračování.., proč nadávám na knihu, kterou jsem četl asi desetkrát, ani nevím, kolikrát si v ní listoval, která mi byla.., stydím se to říci, zní to velmi pompézně a nafučeně.., inspirací k tomu, kam svoje vlastní běhání směřovat. Ne že bych osobně zaznemenal nějaký větší posuv, ale to je už jiná káva.

  Především jsem se tady potkal s natolik neuvěřitelnými čísly, že mi nad nimi zůstával (a zůstává) rozum stát. Už jen samotný suchý výčet Karnazesových výkonů je fantastickým čtením.
  Ještě malý bonus, jak se měním já, mění se i moje osobní vnímání dotyčných výkonů.
 Pokud patříte do kategorie neběžců, jsou to pouze abstraktní čísla, za kterými chybí jakákoli představa. Když už víte, jak bolí nohy po deseti kilometrech, začne vám malinko svítat, náznaku pochopení se člověk dostane po uběhnutí prvního maratonu, ale k jistému pochopení se člověk začne blížit s prvním zvládnutý (nebo možná i nezvládnutým.-) ultra. Přes bolest vlastní se dostávám k pochopení, nebo i nepochopení toho, jak ji dokáže překonávat někdo jiný. Jistě, velkou roli tu hraje počáteční fyzický fond rozvíjený vynikající trénovaností, ale i on v jistou chvíli narazí na hranici, kdy už to nejde utáhnout  jen pouhým fyzičnem, kdy nastupuje něco jiného, někdo tomu říká psychická příprava, někdo to pojmenuje jako HLAVU. Od jistého momentu se běží hlavou. 
 Ta hranice, od které už běžíme jen hlavou je u každého různá, ale od jejího překročení jsme si všichni nějak rovni. A právě to něco, co Karnazese posouvá za tuto hranici, důvěra ve vlastní schopnosti, vitalita, entuziasmus,  i nějakým způsobem vystupuje z jeho knihy. Původně jsem napsal, že to z ní tryská, ..ano, mohlo by, ale jak už jsem uvedl výše, ku přesnému sdělení vlastních niterných pocitů je třeba zvládat jistých nástrojů a tato dovednost tu chybí.  Proto  tu nalézáme místo gejzíru jen slabý čůrek.  Je na čtenáři, bay si mezi řádky představil mohutnost původního podzemního zdroje...no, sice krásná metafora, ale už se v tom nějak sám ztrácím:-)

  Ale ještě něco nakonec.., často obdivujeme to cizí, to vzdálené a zahraniční, ale krása a bohatost našich luhů a hájů nám uniká.., ne už dost těch barvitých přirovnání,... stačí se podívat do výsledkových listin, máme tu pár běžců, kteří podávají výkony s Ultramaratoncem více než srovnatelné. Potkaváme je na běžeckém fóru, na závodech můžeme (chvíli, pokud jim stačíme) běžet vedle nich. Jejich vystupování je mnohem méně americké, mnohem méně okázalé, ale patří jim úplně stejný obdiv jako Deanu Karnazesovi..., teď bych to chtěl zakončit nějakou myšlénkou, ale nic se už v hlavě nelíhne.., snad jen, přestože jsem Ultramaratonce pomluvil, určo si ho přečtěte...



Jak nezaběhnout osobák

29. října 2010 v 21:59 | Gábi |  Běželi jsme
Kdy? 4. září
Kde? Krásná Lípa
Co? Parkmaraton

  Začátkem září jsme byli přihlášeni na  Parkmaraton. Prý to bude krásný výlet národním parkem z Krásné Lípy do  Bad Schandau... Kopečky ano, ale celkové převýšení záporné - minus 300 metrů. Náladu mi pošramotil mail asi týden před startem - trasy v NP jsou poškozeny povodní, pořadatel musel změnit trasu. Tři dny před závodem jsme trasu našli na netu - 4 asi jedenáctikilometrové okruhy, v každém se nastoupá přes 240 metrů... Buď se stoupá nebo klesá - žádná rovina prakticky nikde. Ideální profil na moje kolena :-). No co. Vylezli jsme v lijáku a vichru na Rondslottet, přešli / přebrodili ledovec při skoro nule stupňů, slezly mi z toho nehty na palcích a s tím jsem absolvovala běžecké soustředění  s Milošem a několika chrty na Šumavě, tak se teď nepo... z nějakého převýšení, říkala jsem si. Prostě si to odpracuju. Jediné, co mě předem mrzelo, že vzhledem k převýšení a i kapku delší trati si osobák určitě nezaběhnu, ten snad až ve Stromovce v říjnu...
  Dorazili jsme, David, Josek a já, za tmy po všelikých děsných objížďkách do vísky za Brtníky, kde jsme u Martina přenocovali. Naštěstí jsem nezabloudila, z čehož jsem se předem nervovala více než ze samotného závodu :-). Martin běžel jen půl maraton, neboť ho za týden čekala Jung Frau.
Na startu byla Jarmilka H. z Běhej,  ta běžela čtvrtmaraton (asi si nastudovala trasu líp ;-) než my).
parkmaraton

  Závod byl pro mě něco ve smyslu galejí, první kopec 2 km, pak klesání lesem po kamenité cestě, pak stoupání přes jakousi vesnici, které vyústilo v kopec jak kráva, na vršku kterého měli cyklistky v létě vrchařskou prémii :-((. Pak zase po stejné silnici 2 km do Lípy. A tak pořád dokola. Ženskejch maraton běželo jen šest. Nějaké mladé dívčiny z extrémtýmu, pak nějaká bývalá atletka...  Bylo mi jasné, že jsou úplně jiná třída než  já. Prostě je to pro mě o tom doběhnout. Ve druhém kole jsem se na seběhu po kamení vyflákala, když jsem letěla vzduchem, myslela jsem jen na to, abych se mohla zas zvednout. Naštěstí ruce vše zachránily, z dlaně mi sice crčela krev jak z kohoutku a narazila jsem si rameno, ale jinak mi v podstatě nic nebylo. Tak okamžitě na zadní a pokračovat. Dav cestou mávl na doprovodné auto a chlapi mi na dlaň nalili nějakou ďábelskou dezinfekci, co pálila tak, že jsem se málem počůrala. 
  Atmosféra ale byla úžasná, ti co běželi z kopce povzbuzovali ty, co běželi do kopce. Nejhorší pro mě bylo  třetí kolo. Věděla jsem, co kde přijde, bolela mě ruka, nohám se nechtěl měnit krok z cupitavých krůčků nahoru do dlouhého kroku z kopce. Chtěla jsem zůstat v Lípě a zabalit to. Ale David mi utekl do prvního stoupáku z Lípy ven (mám podezření, že úmyslně, aby mě vytáhnul nahoru). 
   pozn. dav: No jasně, jak jinak.., lehce jsem poodběhnul, ale pořád se ohlížel, abychom neztratili kontakt. Bylo nad slunce jasný, že toho má Gábina plný brejle...
plny_zuby
  Potom už to nějak šlo. Dokonce jsme předběhli ještě dva chlapy. Poslední dva km z kopce jsme se snažili běžet. Rvala jsem to přes bolavý nohy, žaludek, nežaludek plný nějaké "energo" stravy, co cestou podávali hoši z občerstvovaček. Ty dva km dolů byly dohromady kolem deseti minut. Kdyby ten maraton měl opravdu 42km, byl by lepší než Jirkov. 
Jozífek to měl něco pod čtyři hodiny (docela slušná maratonsá premiéra.-) a vyhlížel nás v Lípě s foťákem.
  V cíli jsem se málem složila. Jak jsem zastavila hrozně se mi zatočila hlava a chtělo se vrhnout ty gely a kofein a ionťáky, co jsem do sebe cestou ládovala.
David toho měl taky dost, protože místo aby se šel převlíct, bloumal v dešti u cíle sem tam asi půl hodiny.
  pozn dav: přehnali jsme to na trati s kofeinem, ještě dlouho po doběhu mi šumělo v hlavě jak v úle, tep ne a ne klesnout, ale když se pak už k tomu odhodlal, vzal to takovým hopem, že jsem si skoro ustlal v dešti na náměstí...
dav

  Nejhorší z celého závodu nebylo běžet, ale dojít následně cca 300 m ke sprše. Nohy mi odmítaly jít a já měla pocit, že se skácím, jak žehlící prkno. Naštěstí se mi po sprše udělalo podstatně líp a po hodině jsem byla schopna sníst něco normálního.
  Večer (v hrozné zimě) proběhl koncert bratří Ebenů a pak honem do horské chaloupky. Za laskavé přijetí a přístřeší tímto velký dík Martinu Holanovi a jeho rodině, tyhle krásné končiny jsou pro nás dost z ruky a bez noclehu by to nešlo.
vecer

Ráno jsem vstala a .....Stal se zázrak! NEBOLELY MĚ NOHY! :-)))
pozn dav: mě jo!

Stromovka, aneb svižné začátky, pomalé konce

25. října 2010 v 21:32 | Gábi |  Běželi jsme
Kdy? 23. 10. 2010
Kde? Stromovka
Co?   Maraton

    Vůbec se mi do závodění nechtělo. Běhat si jen tak, pro radost, vyfotit si přitom případně něco pěknýho, to je pro mě ideál pohodového trávení času, kdy běh slouží k tomu, aby se člověk po přírodě  pohyboval rychle mezi místy, která se mu líbí a která ho zajímají.
    Závody ve mně od dětství vyvolávají frustraci, pocit zodpovědnosti a pocit strachu, že když neuspěju jsem prostě k ničemu. Dávno navíc nejsem ve věku, kdy bych mohla překonávat nějaké, nevím jaké, časy. Běhat jsem začala minulé září a od března běžela tři maratony, 50km a šestihodinovku. Všechny tři maratony předchozí byly mezi 4:45-4:52, dva byly se skoro tisícimetrovým převýšením, poslední v září v Krásné Lípě.
     Poslední měsíc mě trápila navracející se viróza, běhala jsem pomálu a pomalu a docela se při tom občas vztekala, jak to neběželo.

    V sobotu ráno vstávání a balení v mírném chaosu, aby nám s Davem neujel vlak do Bubenče. Neujel, ale housku s avokadem jsem žvejkala až ve vlaku, na snídani nějak nezbyl čas. Po registraci přišlo sáhodlouhé přemýšlení, co na sebe. Po předchozích, ne zrovna pěkných dnech to vypadalo, že se z mrazivého rána vykulí pěkný den. Nakonec zvítězila docela jednoduchá varianta - triko a tříčtvrťáky. David chtěl běžet se Štefanem a rozbíhat se na 5:40. Já jsem do poslední chvíle neměla tušení, jak vlastně poběžím. Zda pomalu šestiminutovým tempem a budu se kochat a poslouchat starý folkový  pecky, nebo poběžím se Štefanem a zkusím to ustát co nejdéle.
     Start.
start
     Pole běžců se vydává na trať. Sluníčko mě příjemně hladí a první km je za 5:30. Běží nás skupinka. Tímhle tempem první krátké kolo i druhé, již to 5km dlouhé.
slunce
Štefan něco občas pronese. Předbíhá nás Jana B. a já se vydávám za ní. Na šestihodinovce mi utekla o pár set metrů, tak by měla být podobně rychlá. Ale ouha brzy poodběhneme skupince s Davem a Štefanem.
skupina
Občerstvovačku Jana probíhá bez povšimnutí čehokoli k jídlu či pití, já se napiju a vezmu si kousíček banánu. Brzy ji zas dohoním. Chvílemi si povídáme.
jana_a_ja
Při dalším kole se mi ztratí na občerstvovačce. První tři kola jedno jako druhé, před mírným seběhem na louku mě předbíhá Štefan a hledá Martinu. Martinu brzy zahlídnu i já před sebou a vidím, že asi není dobře. Obdivuju, že po prázdninovém přeběhu Francie, byla před dvěma týdny na maratonu v Benešově a teď běží tady. Chtěla bych, aby se ke mně přidala a běžela se mnou, ale noha asi bolí moc. Mně se zatím daří držet tempo. Na desítce jsem snědla gel, na každé občerstvovačce ionťák...
občerstvení
Na dvacátém půlku endurosnacku. Půl maraton je jen o minutu horší než půl PIM. Čekám, kdy mě dostihne David, je pořád jen kousek za mnou. Kolem 25km trochu zpomaluju, cítím, jak se na levé noze dělá puchýř, jak mi noha jezdí v botě. Místo, abych hned zastavila a tkaničku si pořádně utáhla, běžím a dřu si nohu ještě 4km. Začíná mi docházet, dojím endurosnack a dochází mi, že s nejdelším během 16km mezi zářijovým a tímhle maratonem je rozběhlé tempo ze scénáře sci-fi (pokolikáté už? :-)). Ve střevech se mi začínají dít divný věci. Jako když spustíte ždímačku a zvyšujete obrátky. Se zvyšováním obrátek začínají ve střevech křeče, které permanentně hrozí explozí. Porozhlížím se po toikách, abych měla kam případně zapadnout (při šestihodinovce jsem měla tenhle problém 2X). Zpomaluju skoro o minutu a ždímačka obrátky zpomaluje. Po pěti kolech mě na občerstvovačce poprvé dožene David.
David
Bolí ho žaludek, já si postěžuju na svoje bolístky a běžíme dál. Běžím už pořád nad šest minut, poslouchám Hop Trop, Seekers, Nezmary a Spirituály a průměrná rychlost se nenávratně přesouvá z 5:30 výš a výš. Předbíhá mě Eliška, když trochu zrychlím, je mi jasné že Toika u Šlechtovky by vzápětí byla moje a zas se vrátím do letargie 6:30. 33.km jdu (skoro doslova) téměř 8minut. Mám chuť se na to vykašlat a jít někam na kafe. V uších mi zazní: Když ti nohy už nějak neslouží, musíš jít, jít dál - docela mě to nakopává, vzpomenu si na Martinu, co toho má v nohách a že maratony se nevzdávají. Snažím se běžet byť pomalu, tak stejnoměrně. Míjím paní a jednoho běžce, který vypadá, že mu není dobře. Ptám se zda nepotřebují pomoc, ale žádná odpověď. Pokračuju dál předbíhám asi dva lidi, dobíhám na poslední občerstvení. vypiju hlavně vodu, ionťáku se bojím. Poslední kolo. 5km. Jako zpáteční cesta z Dolan domů. Dvakrát mi během toho okruhu zaťuká křeč na levé lýtko. Přemlouvám nohu, ať nezkřečuje. Daří se. Povoluje. Snažím se přidat, v konečném výsledku je kolo rychlejší jen o něco málo než to předchozí, ale ta minuta a třičtvrtě mi dala zabrat. Kilometr před cílem jsem ještě předběhla dva muže, s jedním jsem se trošku honila, ale poslední km musím běžet pod šest minut i kdyby mělo být po mně :-), tak jsem byla nakonec o pár vteřin před ním.

g. strom

    V cíli nás povzbuzovala Jitka, čas 4:16:14 (oproti minulým jistě lepší, ale split příšerný) a gratulovala mi a něco říkala, vůbec nevím co. Stál tam i synek Vojta, taky nevím, co povídal. Ohlídla jsem se a vyhlížela Davida. Měl by být kousek za mnou. Ale nikde nikdo a minuty ubíhaly...

ja strom

    Když se konečně objevil, vypadal docela v pohodě... Ptala jsem se, co se stalo. David několik minut vypnul hodinky uprostřed závodu, protože když doběhl v předposledním kole k závodníkovi (ten byl kolo před námi), kterému bylo zle, byl už daný běžec v bezvědomí... Pomáhal mu, dal mu ještě s jiným závodníkem gel, dovedl ho k sanitě, kterou zavolala ona paní...
Celé to pak David doběhl úplně volně.
puchýř
    Snědli jsme polívku, prohlédla jsem si děsivě vyhlížející dvojpůchýř a vyrazili jsme ještě sluncem rozzářeným podzimním parkem domů.

    Gratulace velká vítězům a jejich skvělým časům.

P.S. už vlastně jen malá závěrečná poznámka..., jak psala Gábina, bylo to celý přepálený, můj nápad běžet to podle Štefana se neukázal jako dobrá volba, on je totiž ve velké formě (tímto tě Štefane zdravím:-)
Čas na mých hodinkách neodpovídá tomu výslednému, nálepky na řemínku, to byl plán, iluze, která se rozplynula někde kol třicátého kilometru...

...a ještě zbývá blahopřejná SMS, kterou posílají organizátoři bezprostřeně po skončení závodu.., velké díky, díky, celá akce byla perfektně zvládnutá, ..také poděkování všem fotografům, kteří nás na trati zachytili a jejichž fotky ilustrují naše stránky...

sms

Běh o Unětickou desítku

25. října 2010 v 11:55 | dav |  Běželi jsme
Kdy?   16.10.2010
Kde?   Unětice
Co?  7km kros


Pozvala nás Jitka a dobře jsme udělali, že jsem běželi.
  Příjemný krosík rodinného typu, trochu pouťák v nejlepším smyslu toho slova, vše v dostupnosti MHD.
  Trasa střídavě polní cesty a šotolina, vše podzimem krásně obarvené.  Po startu od hřbitova (dobře, že tam nebyl cíl táhlý výběh akorát tak na zakyselení, pak prudký padák loukou, tady jsem si s ohledem na příští sobotu drobet pošetřil kolena:-), pořád po proudu potoka (někde v těchto místech jsem utekl Gábině, trochu se na mě zlobila:-) až do Roztok a ostrá levá do prudkého kopce, tady se lámal chleba, pomalý klus, občas jsem proložil chůzí, nahoře na poli zbyla síla na zrychlení, dotáhl jsem skupinku před sebou, opět prudký seběh, tradičně ztrácím a už je tu dlouhé velmi pozvolné stoupání, které ale bere síly apřed závěrečným cílovým krpálem. V cíli mě už fotí Josek, který doběhl dávnou přede mnou.
   V cílové rovince povzbuziji Gábinu, pěkně se zmáčkla a dala to za rovných 37 min. Ještě společně fandíme Jitce, ta se uvolila dělat vodičku jedné nadějné malé slečně a celou trasu si proběhla natolik procházkovým tempem, že se stačila ještě v cílovém kopci na všechny usmívat..., viz foto












Společné běhy a výběhy

22. října 2010 v 19:42 | Gábi |  Běželi jsme
Společně jsme si sedli a pokusili se zrekapitulovat uplynulý rok a kousek, co spolu (nejen ) běháme.
Zde je chaotický a zdaleka ne kompletní výčet našich běhů, na které vzpomínáme, většinou okolo třetí v noci, zaliti studeným potem, po probuzení z těžkého snu.


__. 08. 2009 - nákup mých běžeckých bot  v Triexpertu
__. 08. 2009 - společná první desítka v Krčáku (děsný vedro)
05.09. 2009 - 2 míle s úsměvem (pro někoho bez úsměvu)
08.09. 2009 - 17 km do Kralup - moje skoro smrt před půlmaratonem
12.09. 2009 - Maraton Kladno - David běží, já ho obdivuji a fandím
19.09. 2009 -  Baroko (můj první půlmaraton, Davidův třetí maraton)
28.09. 2009 - Svatováclavský běh s Houbařkami plný puchýřů 22km
10.10. 2009 - 15 km Voděradské bučiny - Dav poprvé pacemakerem
20.10. 2009 - 10km závod Nike Human Race ve Stromovce, pacemakera mi dělá Sára za     
                        doprovodu Evžena (David mi utekl s jinýma babama )
01.11. 2009 -  18 km s Houbaři na Milíčov potom, co jsem probděla noc v autobusu z Bernu
21.11. 2009 - 12 km Svatojánský běh v Berouně, docela mě zničil
28.11. 2009 -  30 km s Houbaři v rámci pochodu Pražská 100 z Berouna na Karlštejn přes sv.
                        Jana
01.12. 2009 -  5km noční Stromovkou s Nike
31.12. 2009 - 13 km Velký a Malý Blaník (fuj tam bylo lidí)

02.01. 2010 - 24 km proběhnutí, kdy jsem dostala hlaďák a chtěla vyhodit běžecké boty
27.02. 2010 - 26 km z Chomutova přes Blatno a Boleboř do Jirkova
14.03. 2010 - Lískovecký ultra - 6ti hodinovka David 54,9, já maraton (druhý den nechodím)
27.03. 2010 - PIM půlmaraton - přepálený začátek, uvařený konec
02.04. 2010 - Hora sv. Šebestiána přes Radenov a Mezihoří 30 km
17.04. 2010 - Brdská stezka 50 km - závodím se sedmdesátiletými chlapy
01.05. 2010 - Prvomájový výběh na Jezeří 20 km
22.05. 2010 - Trápení Vojty v Krčáku - 10 km
29.05. 2010 - Stromovka - já 6ti hodinovks 55,531km, David 12ti hodinovka 95km
13.06. 2010 - Jirkovský crossmarathon
     08. 2010 - Šumava Srní - Soustředění s Milošem Škorpilem
04.09. 2010 - Parkmaraton Krásná Lípa, přes 900 m převýšení místo - 300

parkmaraton





   

Nesnáším běh a posilovnu :-)

22. října 2010 v 15:59 | Gábi |  Naše začátky
    "Nesnáším běh a posilovnu"... tuto větu jsem občas pronášela coby juniorka kajakářka zhruba před (no... asi :-(( čtvrtstoletím). Tehdy moje tréninková morálka nebyla příliš valná, i přes to mé výsledky nebývaly špatné. Přišla ale vysoká škola, rodina, děti a sportování vzalo téměř zcela za své. Nepočítám výlety na kole tempem 10km/hod s malými dětmi, či vodácké tábory nebo občas lyže.
    Když po třicítce začaly přicházet občasné krize, sedla jsem na kolo a jezdila si pro radost. Začala hrát volejbal s partou nadšenců a v tělocvičně trávila dva večery týdně. Tím by bývaly byly mé sportovní choutky plně uspokojeny, ale stalo se to, čeho jsem se celý život bála - že se mi něco stane ;-). Před šesti lety, po jednom výskoku na síť, jsem dopadla na pravou nohu tak, že jsem zůstala ležet a v tu chvíli věděla, že je průšvih. Artroskopie týden po té ukázala utržený meniskus a přední křížový vaz. Naštěstí mě ani neprobudili z narózy, uspali mě o nějakou chvíli dýl a v koleni vše opravili. Měsíc jsem nesměla na pochroumanou nožku došlapovat, půl roku trvalo než jsem se zbavila francek, ortézu jsem musela nosit skoro rok... Po té na mě postupně  padala několika letá lavina rodinných průšvihů a já měla pocit, že se už nemůžu ani nadechnout.    
    Vrátila jsem se ke kolu a jezdila si po kopcích v Krušných horách. Noha postupně zesílila, ale volejbal mi byl ortopedem velmi nedoporučen. Začala jsem jezdit s posádkou bezva ženskejch na dračí lodi. Moje dcera pořídila štěně labradora a zároveň začala mimo naše bydliště studovat.
    Za všechno může pes. Běhat jsem začala jaksi mimo záměr věnovat se běhu. Procházky s tím zvířetem byly po celý půlrok ve stylu popobíhání po lese, honění se, rychlé chůze. A najednou jsem při testovacím běhu s členkami posádky, o dvacet let mladšími,  zjistila, že většině nejen stačím, ale některým i utíkám. Začala jsem tedy zkoušet běhat s cílem běžet. Pes byl v té době v psí pubertě, tak jsem ho raději měla při běhu na vodítku. První dva takto absolvované běhy (kolem 5km) byly v pohodě, protože jsme nepotkali žádného jiného pesana. Napotřetí bylo zle. Pes vida něco podobného medvědovi se k tomuto zvířeti vrhl a mě katapultoval na zem tak, že jsem měla tři týdny naražená žebra. I přes toto nemilé na hubu padnutí se mi  pobíhání líbilo a tak jsem se rozhodla, že si budu muset pořídit nějaké pořádné běžecké boty...

Jak jsem se rozbíhal

22. října 2010 v 13:18 | dav |  Naše začátky
  Koukám na první stránky svého běžeckého deníku a, i přestože to bylo hodně zoufalé, jsem nyní rád, že jsem to tehdy, v květnu 2008, začal hned zapisovat.
  Výchozí stav, čili bod nula: 44 let, kouřím skoro dvacku denně, mám čerstvě diagnostikované astma a psychika někde hodně dole pod bodem mrazu, pochybnosti  o smyslu vlastní existence atd. ..., to jsou ve zkratce minusy, ale teď nějaká pozitiva..., vždycky jsem byl zvyklý se nějak hýbat, v mládí spousta sportů, ale u žádného jsem nikdy pořádně nevydržel, moje zaměstnání, byl jsem dlouho kulisákem, mě udrželo v nějaké kondici, podílelo se na tom i kolo, byl jsem zvyklý na dlouhodobou zátěž, fyzická zátěž 10-14 hod denně nebyla vyjímkou. Naivně jsem si myslel, že to je pro běh jakási deviza.
  Byla, ale než jsem se dostal k jejímu zužitkování, bylo to docela utrpení. Počáteční maximum, jak co do rychlosti, tak i vytrvalosti bylo 3km za 30min. Déle ani rychleji to prostě nešlo.  Docela mě to vyděsilo.
  I v minulosti jsem se o systematické běhání pokoušel, vždy jsem se docela rychle dostal na určitou objemovou úroveň, po měsíci tréninku nebyl problém dát desítku, ale pak mi vždycky vystavila stopku kolena. To byl pravidelně začátek konce, vybíhat s bolestí se nechtělo, vše šlo vždy po pár nedělích do ztracena.
  Teď jsem se rozhodl pojmout to jinak, zoufalý fyzický stav se stal paradoxně mým pomocníkem.  Přišly na řadu pomalé výběhy, když jsem začal zoufale lapat po dechu, tak asi po sto metrech:-), nestyděl jsem se přejít do chůze.
  Protože o všem co dělám chci mít maximum informací, nakoupil jsem knihy. Čerpal jsem hodně z Gallowaye, objemy pomaličku rostly, kolena občas výstražně zahrozila prstem, tak jsem je poslechl a zařadil dlouhé procházky se psem. Běh proládal chůzi, chůzi během.
  Od počátku to bylo celé o hlavě, při běhu samotném jsem se nijak komfortně necítil, ale po psychické stránce to byl nebetyčný rozdíl.

  Nikdy jsem se po běhu necítil hůře, než před ním, tahle myšlenka se stala krédem, silou, která mě dokáže vyhnat ven, když se nechce, když existují konkrétní důvody, které by mi daly dostatečné alibi, proč běhání pro jednou vynechat. A zatím neztratila nic ze síly, naopak, žene mě pořád dál...






Malý ten, kdo zná jen malý cíl

20. října 2010 v 9:31 | dav |  Co chystáme
 ...a sláb ten, kdo v sebe ztratil víru, tady se sice s autorem citátu, Svatoplukem Čechem docela ztotožňuji, ale už asi čtrnáct dní si říkám, jestli jsme to drobet nepřepískli.
 Nikdy jsme neběželi žádný závod mimo naší malou republiku, já navíc neumím běhar do kopců, přesto jsme se  přihlásili na:
zermatt
 Gábina s Joskem dokonce na ultra, jen o tři kiláky delší, za to o 500 výškových metrů delší variantu, já s přihlášením pro jistotu váhal tak dlouho, že už zbylo místo pouze na klasické trati. Jedeme na Švýcarska i s celou Houbařskou partou, takže to určitě bude velká paráda.
 Přesto na začátek příštích prázdnin už teď myslím se stále větším rozechvěním, hltám vše, co bylo o tomhle běhu napsáno a lehce se mi podlamují kolena:-)