...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak jsem se rozbíhal

22. října 2010 v 13:18 | dav |  Naše začátky
  Koukám na první stránky svého běžeckého deníku a, i přestože to bylo hodně zoufalé, jsem nyní rád, že jsem to tehdy, v květnu 2008, začal hned zapisovat.
  Výchozí stav, čili bod nula: 44 let, kouřím skoro dvacku denně, mám čerstvě diagnostikované astma a psychika někde hodně dole pod bodem mrazu, pochybnosti  o smyslu vlastní existence atd. ..., to jsou ve zkratce minusy, ale teď nějaká pozitiva..., vždycky jsem byl zvyklý se nějak hýbat, v mládí spousta sportů, ale u žádného jsem nikdy pořádně nevydržel, moje zaměstnání, byl jsem dlouho kulisákem, mě udrželo v nějaké kondici, podílelo se na tom i kolo, byl jsem zvyklý na dlouhodobou zátěž, fyzická zátěž 10-14 hod denně nebyla vyjímkou. Naivně jsem si myslel, že to je pro běh jakási deviza.
  Byla, ale než jsem se dostal k jejímu zužitkování, bylo to docela utrpení. Počáteční maximum, jak co do rychlosti, tak i vytrvalosti bylo 3km za 30min. Déle ani rychleji to prostě nešlo.  Docela mě to vyděsilo.
  I v minulosti jsem se o systematické běhání pokoušel, vždy jsem se docela rychle dostal na určitou objemovou úroveň, po měsíci tréninku nebyl problém dát desítku, ale pak mi vždycky vystavila stopku kolena. To byl pravidelně začátek konce, vybíhat s bolestí se nechtělo, vše šlo vždy po pár nedělích do ztracena.
  Teď jsem se rozhodl pojmout to jinak, zoufalý fyzický stav se stal paradoxně mým pomocníkem.  Přišly na řadu pomalé výběhy, když jsem začal zoufale lapat po dechu, tak asi po sto metrech:-), nestyděl jsem se přejít do chůze.
  Protože o všem co dělám chci mít maximum informací, nakoupil jsem knihy. Čerpal jsem hodně z Gallowaye, objemy pomaličku rostly, kolena občas výstražně zahrozila prstem, tak jsem je poslechl a zařadil dlouhé procházky se psem. Běh proládal chůzi, chůzi během.
  Od počátku to bylo celé o hlavě, při běhu samotném jsem se nijak komfortně necítil, ale po psychické stránce to byl nebetyčný rozdíl.

  Nikdy jsem se po běhu necítil hůře, než před ním, tahle myšlenka se stala krédem, silou, která mě dokáže vyhnat ven, když se nechce, když existují konkrétní důvody, které by mi daly dostatečné alibi, proč běhání pro jednou vynechat. A zatím neztratila nic ze síly, naopak, žene mě pořád dál...





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanice hanice | E-mail | 26. října 2010 v 7:38 | Reagovat

ahoj, to jsi v nedeli mel 2 faze?

2 dav dav | E-mail | 26. října 2010 v 10:30 | Reagovat

Ahoj, rád, že jsi se stavila:-)..poslední řádek na stránce deníku je vždy celotýdenní součet, 17km nebo 14km by mě tenkrát zabilo i jednorázově, natož jako součást fázového tréninku:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama