...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak nezaběhnout osobák

29. října 2010 v 21:59 | Gábi |  Běželi jsme
Kdy? 4. září
Kde? Krásná Lípa
Co? Parkmaraton

  Začátkem září jsme byli přihlášeni na  Parkmaraton. Prý to bude krásný výlet národním parkem z Krásné Lípy do  Bad Schandau... Kopečky ano, ale celkové převýšení záporné - minus 300 metrů. Náladu mi pošramotil mail asi týden před startem - trasy v NP jsou poškozeny povodní, pořadatel musel změnit trasu. Tři dny před závodem jsme trasu našli na netu - 4 asi jedenáctikilometrové okruhy, v každém se nastoupá přes 240 metrů... Buď se stoupá nebo klesá - žádná rovina prakticky nikde. Ideální profil na moje kolena :-). No co. Vylezli jsme v lijáku a vichru na Rondslottet, přešli / přebrodili ledovec při skoro nule stupňů, slezly mi z toho nehty na palcích a s tím jsem absolvovala běžecké soustředění  s Milošem a několika chrty na Šumavě, tak se teď nepo... z nějakého převýšení, říkala jsem si. Prostě si to odpracuju. Jediné, co mě předem mrzelo, že vzhledem k převýšení a i kapku delší trati si osobák určitě nezaběhnu, ten snad až ve Stromovce v říjnu...
  Dorazili jsme, David, Josek a já, za tmy po všelikých děsných objížďkách do vísky za Brtníky, kde jsme u Martina přenocovali. Naštěstí jsem nezabloudila, z čehož jsem se předem nervovala více než ze samotného závodu :-). Martin běžel jen půl maraton, neboť ho za týden čekala Jung Frau.
Na startu byla Jarmilka H. z Běhej,  ta běžela čtvrtmaraton (asi si nastudovala trasu líp ;-) než my).
parkmaraton

  Závod byl pro mě něco ve smyslu galejí, první kopec 2 km, pak klesání lesem po kamenité cestě, pak stoupání přes jakousi vesnici, které vyústilo v kopec jak kráva, na vršku kterého měli cyklistky v létě vrchařskou prémii :-((. Pak zase po stejné silnici 2 km do Lípy. A tak pořád dokola. Ženskejch maraton běželo jen šest. Nějaké mladé dívčiny z extrémtýmu, pak nějaká bývalá atletka...  Bylo mi jasné, že jsou úplně jiná třída než  já. Prostě je to pro mě o tom doběhnout. Ve druhém kole jsem se na seběhu po kamení vyflákala, když jsem letěla vzduchem, myslela jsem jen na to, abych se mohla zas zvednout. Naštěstí ruce vše zachránily, z dlaně mi sice crčela krev jak z kohoutku a narazila jsem si rameno, ale jinak mi v podstatě nic nebylo. Tak okamžitě na zadní a pokračovat. Dav cestou mávl na doprovodné auto a chlapi mi na dlaň nalili nějakou ďábelskou dezinfekci, co pálila tak, že jsem se málem počůrala. 
  Atmosféra ale byla úžasná, ti co běželi z kopce povzbuzovali ty, co běželi do kopce. Nejhorší pro mě bylo  třetí kolo. Věděla jsem, co kde přijde, bolela mě ruka, nohám se nechtěl měnit krok z cupitavých krůčků nahoru do dlouhého kroku z kopce. Chtěla jsem zůstat v Lípě a zabalit to. Ale David mi utekl do prvního stoupáku z Lípy ven (mám podezření, že úmyslně, aby mě vytáhnul nahoru). 
   pozn. dav: No jasně, jak jinak.., lehce jsem poodběhnul, ale pořád se ohlížel, abychom neztratili kontakt. Bylo nad slunce jasný, že toho má Gábina plný brejle...
plny_zuby
  Potom už to nějak šlo. Dokonce jsme předběhli ještě dva chlapy. Poslední dva km z kopce jsme se snažili běžet. Rvala jsem to přes bolavý nohy, žaludek, nežaludek plný nějaké "energo" stravy, co cestou podávali hoši z občerstvovaček. Ty dva km dolů byly dohromady kolem deseti minut. Kdyby ten maraton měl opravdu 42km, byl by lepší než Jirkov. 
Jozífek to měl něco pod čtyři hodiny (docela slušná maratonsá premiéra.-) a vyhlížel nás v Lípě s foťákem.
  V cíli jsem se málem složila. Jak jsem zastavila hrozně se mi zatočila hlava a chtělo se vrhnout ty gely a kofein a ionťáky, co jsem do sebe cestou ládovala.
David toho měl taky dost, protože místo aby se šel převlíct, bloumal v dešti u cíle sem tam asi půl hodiny.
  pozn dav: přehnali jsme to na trati s kofeinem, ještě dlouho po doběhu mi šumělo v hlavě jak v úle, tep ne a ne klesnout, ale když se pak už k tomu odhodlal, vzal to takovým hopem, že jsem si skoro ustlal v dešti na náměstí...
dav

  Nejhorší z celého závodu nebylo běžet, ale dojít následně cca 300 m ke sprše. Nohy mi odmítaly jít a já měla pocit, že se skácím, jak žehlící prkno. Naštěstí se mi po sprše udělalo podstatně líp a po hodině jsem byla schopna sníst něco normálního.
  Večer (v hrozné zimě) proběhl koncert bratří Ebenů a pak honem do horské chaloupky. Za laskavé přijetí a přístřeší tímto velký dík Martinu Holanovi a jeho rodině, tyhle krásné končiny jsou pro nás dost z ruky a bez noclehu by to nešlo.
vecer

Ráno jsem vstala a .....Stal se zázrak! NEBOLELY MĚ NOHY! :-)))
pozn dav: mě jo!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama