...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Stromovka, aneb svižné začátky, pomalé konce

25. října 2010 v 21:32 | Gábi |  Běželi jsme
Kdy? 23. 10. 2010
Kde? Stromovka
Co?   Maraton

    Vůbec se mi do závodění nechtělo. Běhat si jen tak, pro radost, vyfotit si přitom případně něco pěknýho, to je pro mě ideál pohodového trávení času, kdy běh slouží k tomu, aby se člověk po přírodě  pohyboval rychle mezi místy, která se mu líbí a která ho zajímají.
    Závody ve mně od dětství vyvolávají frustraci, pocit zodpovědnosti a pocit strachu, že když neuspěju jsem prostě k ničemu. Dávno navíc nejsem ve věku, kdy bych mohla překonávat nějaké, nevím jaké, časy. Běhat jsem začala minulé září a od března běžela tři maratony, 50km a šestihodinovku. Všechny tři maratony předchozí byly mezi 4:45-4:52, dva byly se skoro tisícimetrovým převýšením, poslední v září v Krásné Lípě.
     Poslední měsíc mě trápila navracející se viróza, běhala jsem pomálu a pomalu a docela se při tom občas vztekala, jak to neběželo.

    V sobotu ráno vstávání a balení v mírném chaosu, aby nám s Davem neujel vlak do Bubenče. Neujel, ale housku s avokadem jsem žvejkala až ve vlaku, na snídani nějak nezbyl čas. Po registraci přišlo sáhodlouhé přemýšlení, co na sebe. Po předchozích, ne zrovna pěkných dnech to vypadalo, že se z mrazivého rána vykulí pěkný den. Nakonec zvítězila docela jednoduchá varianta - triko a tříčtvrťáky. David chtěl běžet se Štefanem a rozbíhat se na 5:40. Já jsem do poslední chvíle neměla tušení, jak vlastně poběžím. Zda pomalu šestiminutovým tempem a budu se kochat a poslouchat starý folkový  pecky, nebo poběžím se Štefanem a zkusím to ustát co nejdéle.
     Start.
start
     Pole běžců se vydává na trať. Sluníčko mě příjemně hladí a první km je za 5:30. Běží nás skupinka. Tímhle tempem první krátké kolo i druhé, již to 5km dlouhé.
slunce
Štefan něco občas pronese. Předbíhá nás Jana B. a já se vydávám za ní. Na šestihodinovce mi utekla o pár set metrů, tak by měla být podobně rychlá. Ale ouha brzy poodběhneme skupince s Davem a Štefanem.
skupina
Občerstvovačku Jana probíhá bez povšimnutí čehokoli k jídlu či pití, já se napiju a vezmu si kousíček banánu. Brzy ji zas dohoním. Chvílemi si povídáme.
jana_a_ja
Při dalším kole se mi ztratí na občerstvovačce. První tři kola jedno jako druhé, před mírným seběhem na louku mě předbíhá Štefan a hledá Martinu. Martinu brzy zahlídnu i já před sebou a vidím, že asi není dobře. Obdivuju, že po prázdninovém přeběhu Francie, byla před dvěma týdny na maratonu v Benešově a teď běží tady. Chtěla bych, aby se ke mně přidala a běžela se mnou, ale noha asi bolí moc. Mně se zatím daří držet tempo. Na desítce jsem snědla gel, na každé občerstvovačce ionťák...
občerstvení
Na dvacátém půlku endurosnacku. Půl maraton je jen o minutu horší než půl PIM. Čekám, kdy mě dostihne David, je pořád jen kousek za mnou. Kolem 25km trochu zpomaluju, cítím, jak se na levé noze dělá puchýř, jak mi noha jezdí v botě. Místo, abych hned zastavila a tkaničku si pořádně utáhla, běžím a dřu si nohu ještě 4km. Začíná mi docházet, dojím endurosnack a dochází mi, že s nejdelším během 16km mezi zářijovým a tímhle maratonem je rozběhlé tempo ze scénáře sci-fi (pokolikáté už? :-)). Ve střevech se mi začínají dít divný věci. Jako když spustíte ždímačku a zvyšujete obrátky. Se zvyšováním obrátek začínají ve střevech křeče, které permanentně hrozí explozí. Porozhlížím se po toikách, abych měla kam případně zapadnout (při šestihodinovce jsem měla tenhle problém 2X). Zpomaluju skoro o minutu a ždímačka obrátky zpomaluje. Po pěti kolech mě na občerstvovačce poprvé dožene David.
David
Bolí ho žaludek, já si postěžuju na svoje bolístky a běžíme dál. Běžím už pořád nad šest minut, poslouchám Hop Trop, Seekers, Nezmary a Spirituály a průměrná rychlost se nenávratně přesouvá z 5:30 výš a výš. Předbíhá mě Eliška, když trochu zrychlím, je mi jasné že Toika u Šlechtovky by vzápětí byla moje a zas se vrátím do letargie 6:30. 33.km jdu (skoro doslova) téměř 8minut. Mám chuť se na to vykašlat a jít někam na kafe. V uších mi zazní: Když ti nohy už nějak neslouží, musíš jít, jít dál - docela mě to nakopává, vzpomenu si na Martinu, co toho má v nohách a že maratony se nevzdávají. Snažím se běžet byť pomalu, tak stejnoměrně. Míjím paní a jednoho běžce, který vypadá, že mu není dobře. Ptám se zda nepotřebují pomoc, ale žádná odpověď. Pokračuju dál předbíhám asi dva lidi, dobíhám na poslední občerstvení. vypiju hlavně vodu, ionťáku se bojím. Poslední kolo. 5km. Jako zpáteční cesta z Dolan domů. Dvakrát mi během toho okruhu zaťuká křeč na levé lýtko. Přemlouvám nohu, ať nezkřečuje. Daří se. Povoluje. Snažím se přidat, v konečném výsledku je kolo rychlejší jen o něco málo než to předchozí, ale ta minuta a třičtvrtě mi dala zabrat. Kilometr před cílem jsem ještě předběhla dva muže, s jedním jsem se trošku honila, ale poslední km musím běžet pod šest minut i kdyby mělo být po mně :-), tak jsem byla nakonec o pár vteřin před ním.

g. strom

    V cíli nás povzbuzovala Jitka, čas 4:16:14 (oproti minulým jistě lepší, ale split příšerný) a gratulovala mi a něco říkala, vůbec nevím co. Stál tam i synek Vojta, taky nevím, co povídal. Ohlídla jsem se a vyhlížela Davida. Měl by být kousek za mnou. Ale nikde nikdo a minuty ubíhaly...

ja strom

    Když se konečně objevil, vypadal docela v pohodě... Ptala jsem se, co se stalo. David několik minut vypnul hodinky uprostřed závodu, protože když doběhl v předposledním kole k závodníkovi (ten byl kolo před námi), kterému bylo zle, byl už daný běžec v bezvědomí... Pomáhal mu, dal mu ještě s jiným závodníkem gel, dovedl ho k sanitě, kterou zavolala ona paní...
Celé to pak David doběhl úplně volně.
puchýř
    Snědli jsme polívku, prohlédla jsem si děsivě vyhlížející dvojpůchýř a vyrazili jsme ještě sluncem rozzářeným podzimním parkem domů.

    Gratulace velká vítězům a jejich skvělým časům.

P.S. už vlastně jen malá závěrečná poznámka..., jak psala Gábina, bylo to celý přepálený, můj nápad běžet to podle Štefana se neukázal jako dobrá volba, on je totiž ve velké formě (tímto tě Štefane zdravím:-)
Čas na mých hodinkách neodpovídá tomu výslednému, nálepky na řemínku, to byl plán, iluze, která se rozplynula někde kol třicátého kilometru...

...a ještě zbývá blahopřejná SMS, kterou posílají organizátoři bezprostřeně po skončení závodu.., velké díky, díky, celá akce byla perfektně zvládnutá, ..také poděkování všem fotografům, kteří nás na trati zachytili a jejichž fotky ilustrují naše stránky...

sms
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama