...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Listopad 2010

Beroun aneb koza na ledě

27. listopadu 2010 v 22:18 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 27. 11. 2010
Kde? Beroun
Co? Svatojánská 20 (ženy 11,2km muži 17,8km)

  Večer před závodem jsem usnula hodně brzy, nebylo mi dobře, stejně jako posledních pár dnů a rozhodnutí, jestli vůbec závod poběžím, jsem nechala až na druhý den.
  Probudilo mě bílé ráno :-( a teplota minus pět. No nazdar. Pomalu jsme sbalili svačinu a běžecké potřeby, David ometl sníh z mé zelené Fabie, já spustila topení, větrák a okénko a i s Josífkem jsme vyrazili směr Beroun. Dálnice pohoda, ale po odbočení na exit 14 to začalo kapku klouzat. Když jsme v Berouně po jedenácté zaparkovali kousek od školy v Závodí a vystoupili z auta, málem jsem se natáhla. A sakra, náledí. Měla jsem si vzít brusle, nebo alespoň krosovky...

  Sluníčko ale vylezlo mezi mraky, tak jsem doufala, že to za necelé dvě hoďky do startu povolí. U registrace jsme potkali pár známých kluků a Petra s jeho ženou Monikou z Varů. Asi i pod euforií ze sluníčka jsem se rozhodla běžet. Hned při rozklusání jsem začala o svém rozhodnutí
Petr a Monika

pochybovat - hned před školou se mi na veliké zamrzlé louži rozjely nohy a já vyrovnla svůj majestát pouze silou vůle nenatlouct si pozadí. "Koza na ledě," pronesla jsem temně, neboť oním výrazem mě chvíli předtím počastoval v dobrém David, když jsem lamentovala nad svou momentální formou, věkem a nechutí závodit.
  Běželi jsme asi dva kilometry po cyklostezce podél Berounky, sluníčko svítilo, led místy klouzal, místy nebyl, tempo těsně pod šest bylo úplně ideální. Takhle by se mi líbilo běžet klidně dvacku, žádný nervy, žádný boj, užívat si "první zimní" den.

trocha poezie

  Chvíli jsem uvažovala, že poběžím bez větrovky, ale naštěstí jsem ji neodložila. Přes běžecké ponožky jsem natáhla ještě jedny tenké - levá achilovka sice naštěstí nebolela, ale občas lehce ťukla, tak jak říkávala babička - hlavně nohy v teple ;-). Nakonec se tento tuning docela osvědčil - po dlouhé době jsem po závodě neměla žádný puchýř.
  Třináctá se blížila. Na startu se řadili běžci a běžkyně. Dnes to bude opravdu loterie, můžu odpadnout, můžu doběhnout. Hlavně to zas nenapálit...

Josek a Gábi

  Start. Vybíhám s masou a zeleným číslem 1. Josífek se mi vzdaluje jen pozvolna, běžím docela v pohodě, led nevnímám. Nějaká holka mi ťukne lehce vzadu o nohu, hrozně mě to vyleká. Pípne první kilometr - 4:28. Zase jsem to posr... teda přepálila. Chtěla jsem to běžet kolem 5:20... Je mi jasné, že tímto tempem bych uběhla jen pár kilometrů a pak zhebla. Zpomaluju, přede mě jde dost lidí, ale druhej kilometr je 4:50. Pořád moc rychle, tak takhle rychle neběhám ani se psem...

třetí kilometr

Kdo mě pak dotáhne do cíle? David mě dobíhá někde kolem třetího kilometru. To na mě jde docela krize. Nic nebolí, ale únava,  jako bych právě přestěhovala z toho Berouna až sem klavír. Srovnávám se až v běhu do kopce po odbočení za Kozly. V kopci někoho předbíhám, brzy už proti mě běží první holky v čele s Ivanou Sekyrovou, hned za ní z kopce běží nějakej chlap, který ale rozhodně na veterána nad 70 nevypadá :-)). Snažím se všem uhýbat hodně doprava, abych se nikomu nepletla pod nohy.

  Dotknu se mety -závory před silnicí a vidím, že Petrova Monika je těsně za mnou. Vypadá dobře a je mi jasné, že jí neuteču. Bojuju sama se sebou. Loňský čas 58:09, navíc na trati, která byla oproti letošku celá rovinatá, určitě nedosáhnu. Cestou z kopce smrkám a chrchlám jak tuberáček, Monika mě předbíhá a pomalu se mi vzdaluje, já zase snižuju odstup na dvě holky, které mi utekly po tom mém "povedeném" začátku. Snažím se běžet, mám pocit, že to moc nejde, ale tempo je takové, jakým jsem chtěla vlastně běžet od začátku - kolem 5:20. Monika předběhla ty
dvě holky a já se k nim pomaličku blížím. Přebíhám silnici, trochu tam zpomalím, aby mě nic nezajelo a vybíhám mini kopeček před cílovou rovinkou.

mapa závodu

  Už o nic nejde, 58 minut nepokořím, nikoho předběhnout nestihnu, ale zkouším trochu zafinišovat - posledních dvě stě metrů běžím rychlostí okolo 4:20. Konečně konec. Čas v cíli 58:24 - přesně o 15 vteřin horší než vloni. To ale bylo teplo, neměla jsem ty zatracený dutiny, nebyl led a ženský běžely celý závod prakticky po rovině. Průměrné tempo 5:15, kterým se jiní rozklusávají, je pro mě dnes vcelku mimo předpoklady.

  Chvilku si povídáme s Monikou, jdu se převléknout a dát si horký čaj. Jsem utahaná. Po změně garderoby se vracím do zázemí školní jídelny a potkávám Joska. Moc dobře se mu neběželo, poslední kilák prý už skoro nemohl. Vyšli jsme před budovu a narazili na Davida - běžel pár vteřin pod hodinu a půl, taky měl čas trošku horší než vloni, ale stihl při závodě i fotit...

Dav a spoluběžec

  David se šel převlíknout a mezitím probíhalo vyhlášení ženských kategorií. V kategorii 34-44 vyhrála s obrovitánským náskokem Ivana Sekyrová (byla i absolutní vítězkou), pak vyhlásili Moniku a pak mě... Dostala jsem láhev Tokaje a diplom. Po vyhlášení ostatních kategorií byla tombola, losovala se startovní čísla. Vyhrála jsem na zelenou jedničku láhev Tokaje... S batohem plným propocených a špinavých hadrů a tokajského jsme zamířili k autu. Doma - horká sprcha a bílé víno - to běhání má přeci jenom něco do sebe. Jen nevím, zda má kombinovaná metoda léčby sinusitidy by se líbila lékaři na na ORL ;-).

...to be continued by Dav... :-)

   No a co já mám teďka psát, když Gábina už všechno sama vykecala, navíc natolik dopodrobna, jak to nacházíme  pouze ve školních slohových pracech o výletu na Kokořín. Snad jediné co neuvedla, že jsme si ráno vyčistili zuby..., ale ty jsme si fakt čistili, čestně..., teda aspoň já:-)

   Už před startem na školnímna hajzlu jsme se nějak potkali a zakecali se Seržou (to jsem ještě nevěděl, že to Serža je...) a shodli se, že jsme to loni běželi zhruba ve stejném čase. Všimněte si prosím, že většina světodějných událostí se dohodne právě na toaletách, případně na místech významem a charakterem tomu nějak podobných...

  Start a Gábina je zase v prachu, co jsem taky jiného mohl čekat:-), tak obdivuji krásy krasu a Berounku, pak mě dohání Petr, chvíli povídáme, ale i jeho tempo je o něco málo rychlejší, než se mi pozdává (později se dovídám, že mi nadělil něco přes dvě minuty).
  To mě už dotahuje i Serža a jeho tempo je vyhovující, tak se za něj zavěsím. Sice se musím drobet mačkat, ale dobře mi tak, nemůžu přeci pořád cpát na nějaké závody a pak to dávat akorát za čárku. Mezi lomy jdeme přes Gábinu, za to tempo na začátku si trochu dost nadává, ještě si stěžuje, že je tepově někde drobek jinde, než by měla být, ale porovnáním zjistíme, že je to OK a nechávám jí jejímu trápení, sám se věnuji tomu svému.

  Cesta nám ubíhá kolem Loděnického potoka a už uhýbáme prvním běžkyním, mají to kratší, sice jsem lenoch, ale když už jsem tady, Svatého Jana si ujít nenechám. Na asfaltové silničce tísněné strmými kopci to ještě nestačilo odtát, hledáme běžitelný terén tu na levé, tu na pravé straně silnice a společně klejeme.
   Ale už se nám otvírá výhled na velký kříž vysoko nad našimi hlavami, dokonce i pár lidiček na té vyhlídce rozeznáváme, ale valíme po silnici ještě dál.
 Proti nám už první chlapi, co mají obrátku za sebou, Joska potkávám o něco později, než bych očekával, později se potvrdí, že se mi to nezdálo, běžel to pod své možnosti, budu ho muset více honit :-).
 Obrátka nějak těsně pod 45 minut, Serža nadává, že to letos pod hoďku a půl nebude. Něco se ve mě kouše, do téhle chvíle jsem se akorát vezl, teď už to začínám tlačit dopředu. Za chvíli jsme u Krobiána, vybavuje se mi Ota Pavel, mám nějaké jeho povídání v přehrávači, ale není čas přepínat, na Kryla se taky neběhá špatně.

  Už jsme zpátky u vody a začínáme dotahovat pár těch pár běžců, co vadnou před námi. Každej chvilku tahá pilku, ale zdá se, že můj spoluběžec už toho má taky dost, ale odvedll větší část tratě, tak je to teď na mě. Celé je to pro mě velká neznámá, taková  situace, moc nevím, jak se s ní vyrovnat, většinu závodů běhám jen já a můj tepák. Jsem zvyklý závodit akorát sám se sebou a teď takovéhle nadělení. Pár opozdilců jsme předběhli, ale někteří dokázali akceptovat naše tempo, vytvořili jsme takovou malou skupinku.

  Přebíháme hlavní, do cíle méně než kilák, pouštím všechny úvahy o nějaké etice z hlavy a jdu dopředu. Vybral jsem si k tomu dobré místečko, krátký prudký stoupáček točený na pravou ruku, vím, že tam to nejvíc bolí. Nikoho jsem s sebou sice nevytáhl, ale do cíle to bylo ještě hóódně daleko, možná celých dvě stě metrů, tady jsem zase platil já..
 Otáčím se, Serža právé probíhá cílem, nezlobí se na mě, plácli jsme si a pyšně mi ukazuje stopky, na vteřinu přesně hodina třicet, říkám si: "Tak vídíš, zmákli jsme to!" a s pocitem dokončené práce se jdu vyklusnout.
 Jak tak po sobě tenhle elaborát čtu, tak koukám, že jsem ukecanější, než ta moje ženská.
P.S.  tuším, že příští večery budou ve znamení Tokaje...

Repríza v Berouně

26. listopadu 2010 v 11:03 | dav |  Co chystáme

  Na Svatojánskou dvacku jsme si zajeli už vloni a docela se nám tady dařilo.  Byl to jeden z našich prvních společných závodů a Gábina tu byla bedně. To ani původně nechtěla běžet, něco jí pobolívalo, já už nevím ani co, ale nakonec jí to nedalo. Rozběhla to zcela ve svém duchu, první kilák napálila nějak kolem pěti, stačil jsme na ni jen zahulákat, aby přestala blbnout a už jsem ji až do otočky neviděl. Když jsem odbočoval nahoru po mužské trati ke Svatému Jánu, měl jsem o ní docela starosti, ale pochlapila se, ke konci se ještě stačila zmáčknout a skončila v kategorii druhá.

...letos nevím, jestli vůbec poběžím. Trápí mě už pár dní dutiny a ráda bych byla fit do Řípu. Možná, že to vezmu jako rychlejší trénink, ale žádný extra výkon zítra u sebe nepředpokládám... G.

ber 2


ber 4

  Já měl zatím dost starostí sám se sebou. Ona to sice není, jak uvádí název závodu, dvacítka, muži běži něco přes 17, ženy přes 11 km, ale přesto jsem si docela hrábnul. Poprvé jsem neběžel na jistotu, ale aspoň dle mého soudu, trochu vabank.
  Vše ostatní před tím bylo asi vlastně jen na doběhnutí, na jistotu. Po startu jsem se ještě krotil, ale pak se zahřál na nějakých 80% TF max., chvíli je držel, ještě zrychlil na "cestovních" 85%,
v posledních kilometrech pak ještě zbyla síla na zrychlení.
   Prostě jeden z mála běhů, za který se musím pochválit.  Tím nemyslím rozhodně svůj výsledný čas, pořád jsem lazar, ale povedlo se odvést své maximum, navíc závod s pozitivním splitem u mě nebývá pravidlem, většinou někde za půlkou začínám vadnout:-(.

  Takže jjen zítra to nějak nepohnojit. Už se docela těším, o to více, že s námi pojede i můj synek, takže plná sestava. Držte nám palce:-)

ber 1

ber 3
P.S.  a ještě obvyklý dík fotografům, z jejichž stránek jsme si fotky vypůjčili...

..a kolo-běžíme dál a dál

22. listopadu 2010 v 10:10 | Gábina a dav |  Co chystáme
         
   Trénink na Říp pokračuje a abychom to tady nelakovali moc na růžovo, aby to nebyla taková idylka, tak musím hned na začátku přiznat, že jsme se u toho už pěkně posekali…, ale popořádku J.

  Plánovaná trasa ze Spořilova přes Krčák dolů k Vltavě a pak pěkně po cyklostezce podél vody kolem Vyšehradu, Železničního mostu a Staroměstskou dále na Florenc, do Tróje a přes Klecany a Řež do Libčic. Počítal jsem, že to bude něco přes 35km, ale maličko jsme to podcenili. Předpověď na sobotu byla nejlepší z celého týdne a počasí nám naštěstí vyšlo. Chvilkama se i slunko ukázalo - snad poprvé a naposledy v tomto týdnu. Kolo už má šlapky s klipsnami, igelitka s jídlem je připravená na nosiči.

   Hezky vyspinkaní nic nehrotíme, vyjíždíme dost po desáté, Gábina se na Spořičově pomalu rozbíhá, dělá bolestivé grimasy, tahá ji achilovka, snažím se ji trochu povzbuzovat, ale co platné, tohle se musí pěkně pomaličku rozehřát, tak využívám času a snažím se pro náš způsob přepravy stanovit jakási pravidla.., jako že běžec je hájená zvěř, cyklista je mu k ruce, zbytečně mu neodjíždí, všemožně ho podporuje, hledá trasu, pomáhá volit tempo, mluví na běžce pouze a pouze zepředu, aby se ten uprostřed běhu a vyšťavený nemusel otáčet zpět a dotazovat, cože to ten druhý vlastně povídá. Gábina chápavě přikyvuje, mělo mě to varovat…

   Vybíhám docela v pohodě - ale jen do prvního mírného kopečku. Achilovka na levé noze začne nepříjemně tahat a já musím změnit krok, nohu rozkolíbat a rozhýbat celý kotník. Takhle to zlobí asi měsíc. Po dvou kilácích se mrška vždycky zahřeje a bolet to přestane.


   Při mém druhém běžeckém úseku se prohazujeme někde za Dvorci. Pro mě nastávají perné chvilky na kole, cyklostezka vede po chodníku, což je chodcům úplně jedno. Nemám odvahu zběsile zvonit a odhánět je. Občas musím zastavit.


   Cesta docela ubíhá, střídáme po trochu delších úsecích, než jsme plánovali, trochu se pereme o běh, na kole je zimavo i přes bundu, kterou si při střídání předáváme. Za vyšehradskou skalou se na náplavce začíná cesta nepříjemně zahušťovat, jsou tu nějaké trhy, všude plno lidí, nikdo moc nebere ohled na to, že tu vede cyklostezka, Gábina by raději necyklistila, ale já vím, že bude hůř, že národa ještě přibude, tak si držím svou běžeckou pozici, docela valím, hlasově i když to nejde jinak, tak i trochu ručně si klestím cestu mezi davy, Gábinu nechávám nějak za sebou, dojela mě až u divadla, tam střídáme.

   Na náplavce eko maso, květiny, zelenina... za normální situace zajímavý artikl. Ale vzhledem tomu, že David běží lidi nelidi okolo pěti minut na kilák a já kolo (byť po pruhu s namalovaným cyklistou) vedu a spořádaní občané na mě za to kolo zle hledí, dělá se mi nevolno. Dav zmizel v davu. Dojíždím ho za drahnou chvíli způsobem kodaňských cyklistů, nemilosrdně zvoním a kličkuju mezi lidmi směřujícími k trhu. Následná jízda po chodníku - trauma, málem jsem srazila Itala, který se kochal nevím čím, a hrozně se kola lekl. Naštěstí střídání, chci běžet až do Tróje. Tep na kole jsem měla pomalu stejný jako při běhu.


   Teď pro změnu klestím cestu zase já, zvonek v permanenci, ale tady je opatrnost na místě, cyklostezka je na druhé straně řeky. Úsek podloubím u Novotného lávky si vychutnávám, turisté i cetkaři nám jdou z cesty, koukají na naši podivnou
dvojici nějak vytřeštěně, možná působíme jako bychom jeli kolem světa, pořádali běh pro charitu, nebo si říkají, že do Prahy zavítal nějaký podivný cirkus…, ale nejhorší je už za námi, vracíme se na stezku a míříme na Florenc. Gábina se bojí jet na kole po chodníku, přitom je tu pusto a prázdno, zvládlo by to i tříleté dítě, ale ona má nějaký blok.

   V tom podloubí si nás i někdo fotil, David si počínal jak profesionální vodič :-), turisti i Pražané způsobně našemu tandemu uhýbali.

   I když směrem na Florenc bylo už pak lidí pomálu, střídat jsem zuby nehty nechtěla a pořád mazala nožmo.

   Jsme už na šotolinové cyklostezce za Florencí, konečně je na mně řada, zkouším to trochu rozbalit. Chci si zkusit, jaké to bude v závodě, tak jdu "jako doopravdy", možná se beru moc vážně, ale ten pocit při střídání běh-kolo je natolik specifický, že ho chci poznat, aby mě, až to bude natvrdo, nezaskočil a nepřekvapil.

   David utíká jak smyslů zbavený, tady je to na kole naštěstí úplná pohoda. Mám jen problém moc ho nepředjíždět, lépe se mi jede za ním, to se ale Davidovi nelíbí...

  Překonáváme slepá ramena, u Trojského kanálu svítí slunko. Potkáváme Štefana, nastává milá a pohodová klidová fáze, rád si jí dopřávám, vím, že na náplavce za zoo bude hůř. A taky že jo.

  Štefan s námi běží část mého úseku, vyklusává naběhané kilometry z jedenadvaceti hodinovky Františkovek a běh se stává v tu chvíli příjemnou společenskou konverzační událostí.
Další můj běžecký úsek o pár kiláků dál je děs. Nesnáším kamenité nábřeží před Roztoky. Nikdy mi to tam nejde. Ztrácím rytmus, makám jak to jde, skáču přes kaluže, vyhýbám se rodinkám a pejskům, tempo ale stejně nic moc...

   Gábina si vesele hopsá přes louže a kameny, ale tady si ani cyklista moc neodpočine. Už to mezi námi i párkrát zašumělo, zrovna teď se marně snažím dostat jídlo z báglíku se zadrhlým zipem, ona je mezitím někde v trapu a já se tu tluču v bahně mezi šutry. Tenhle způsob balení jídla nám byl čert dlužen. Kloužu tu jak koza po ledě, do dalšího úseku za Klecánkami nastupuji řádně vytřesen. Říkám si to úsloví o cvičišti a bojišti a zkouším to ještě nějak vystupňovat.

  Netuším, že Gabča už toho má plný kecky, stačí pár blbin a vznikají mezi námi nejdříve malá, pak větší nedorozumění.

  Po těch třech přeskakovacích běžeckých kilometrech dostávám hlad (celkem máme už okolo třiceti), a nutně si potřebuju odskočit. David mi předává v Klecánkách kolo a bundu s kapsami naditými jídlem. Dám se do jídla, ale cesta se mění na úzkou stezku, kde je bohužel dost lidí, občas musím zastavit. David mi utíká... Když ho dojedu, jen mu sdělím, že opravdu musím, David zmizí. Nejsem vůbec v pohodě. Nevím, jestli běžel po silnici nebo podle vody, a tak se všude rozhlížím. Když ho dojíždím, konečně si vyndám lahev, abych se napila. V tu chvíli chce David střídat a já nejsem schopná pití, kolo, bundu zkoordinovat a začnu vysvětlovat, proč to nejde rychle jak by mělo.
  
  Vypínám stopky a mám to chuť celé zabalit, závod i trénink, zbytečně nadávám. Asi jsem v tu chvíli potřeboval jakousi podporu a cítil se dotčen, když se mi jí nedostalo. Netušil jsem Gábina už nemá z čeho dávat. Setrvali jsme na té cestě k Řeži možná více jak čtvrthodiny. Pak jsme vychladl, doslova i obrazně a nějak jsme to dorazili dom.

Úmyslně a trochu škodolibě tu nechávám tenhle vpisek, kterým David definitivně ukončil svou autorskou část ...hele, já nevím, co s tím dál,nějak to dopiš, proškrtej, nebo doplň dle libosti, kde se ti to zdá jednostranné nebo kde ti moc nadávám... takže mi nezbývá než to dopsat sama...

  Po tom rozhovoru, při kterém já nebyla schopná říct, že docela chcípám a David si myslel, že si snad z něj dělám srandu, jsem začala svůj poslední běžecký díl. Tou čtvrt hodinkovou debatou jsem si dokonale odpočinula. Bylo mi ale zima, tak jsem vypálila do kopečka dost rychle. To už byl David taky v pohodě a umravňoval mě, abych nešílela.


Kolo jsem dostala zase zpět až za lávkoua  za kolejemi v Řeži, to už jsme se zas udobřili a válečnou sekeru zakopali.
 Cesta tam je sice uzoučká, ale na ní až do Libčic jen jeden člověk, tak naštěstí žádné karamboly. David si to ještě doběhl k Dolanské elektrárně a zpět do Letek, čímž celý sobotní podnik hodil 45km kolo-běhu.

P.S.
V neděli ráno jsme vzali psa a šli procházkou na přívoz v Libčicích a odtud po staré červené nahoru na pole, kudy má vést část závodu (pak přes Husicec zpět k Vltavě). Celý včerejší kolo-běh byl ve srovnání s tím výletem růžovým sadem... Za včelařským ústavem nejdřív kopec jako kráva, po jeho zdolání les po těžbě... místo lesní cesty koleje po těžké technice plné bláta a vody... a to vše i přes pole až k větrušické silnici. Terén pro motokros snad vhodný. Ale pro normální kolo? A normální (ehm) lidi? Už vidím jak společnými zbytky sil rveme přes tohle dvoukilometrové blátiště kolo i sebe a pak se vydáváme na posledních dvanáct kilometrů...


Trénujeme na řípu

17. listopadu 2010 v 9:26 | dav&Gábi |  Co chystáme


(psáno s malým "ř" po vzoru Járy Cimrmana)
(Malý "ř" nejde! Budou si myslet, že řípa je naše předtréninkové jídlo...)
(Velký taky ne. Na Říp by to bylo na trénink daleko...)

Říp kaplička2

  Kdysi jsem docela dost jezdil na kole, dotáhl jsem to skoro až na 8 tisíc kilometrů za rok. Kolo jsme měl opravdu rád, stalo se pro mě jakýmsi symbolem svobody. Že znám do padesáti kilometrů na jih od Prahy každou pěšinku, za to vděčím právě kolu.
  Kolo a volejbal. Léta jsem jiný pohyb neznala. Když mi bylo ouvej vzala jsem kolo a vyrazila někam na odpolední toulky.

  Pak ale cyklistiku, nebo spíše cykloturistiku z nedostatku času začal vytlačovat běh. Běháním jsem se za kratší časovou jednotku dokázal zničit podstatně rychleji, než na kole. Gábina si na kole pořídila docela fatální úraz, takže se mu také trochu vyhýbá.
  No, vyhýbám se vyhýbám, hlavně sjezdům. Vydupu kopec nahoru a pak visím na brzdách celou cestu dolů. Ale kdo si na kole někdy přivodil otřes mozku a rozbil při tom helmu, určitě mou obezřetnost chápe.

kolo_pád

  Osobně jsem schopen se soustředit výhradně na jednu aktivitu, nedokážu míchat různé sporty. Myslím si, že pořádně se dá dělat pouze jedno.

  Právě teď se ale oba těmto svým zásadám a averzím zpronevěřujeme, přihlásili jsme se totiž na "vánoční náladový koloběh z Řípu do Prahy". Jedná se o 50 kilometrů pro koedukovanou dvojici a jedno kolo.
  Celý podnik mi nabídla kamarádka z dračích lodí Hanka Dvorská. Jen tak mimo řečí jsem se o tom zmínila Davidovi. Ten se pak asi po týdnu zeptal, jestli jsem nás už přihlásila. Tak jsem to tedy ihned učinila.

mapa

  Tak jsem sundal z háku a oprášil svého horáka. Ta vrstva prachu byla úměrná době kdy zahálel.

 Napoprvé jsme zvolili trasu ze Spořilova přes Krčák a po cyklostezce okolo Krčské nádraží k Vltavě, dále podle vody do Modřan a stoupáním Modřanskou roklí zpět přes Kunratice a Kunratický les, kde jsme trasu ještě o něco prodloužili, celkem cca 28km.

                                                            První poznatky:

 -nastavení sedla bude kompromisem, nelze po každém přesednutí měnit
 -pití a stravování probíhá výhradně na kole
 -Gábina neumí jezdit z kopce, ach jo - sjezdy ze zásady odmítám , když to pustím dopadne to... viz obrázek
 -budu muset namontovat obyčejné klasické šlapky, na SPD si nohy na kole neodpočinou
 -prvotní představa, že cyklista je zatěžován pouze minimálně je mylná, ono se to pěkně nasbírá a pak je přechod z cyklo do běhu záležitostí neočekávaně bolestivou
 -cyklista nesmí prochladnout, budeme si prohazovat jednu bundu

Závěrečné shrnutí: ona je to vcelku makačka,takže si začínáme pozvolna uvědomovat, do čeho jsme to vlastně vlezli, na těch zmíněných 28 kilometrech se nám oběma podařilo slušně se zrušit.
Zrušená jsem (až na hlad v regulérní době oběda) při vlastním kolo-běhu tolik nebyla. Ale odpoledne mi byllo jak po dvou probdělých nocích a druhý den jsem skoro umřela při desítce běhu bez kola.
Odhalili jsme totiž, že jedná vlastně o velmi záludnou formu intervalového tréninku, 2,5 až 4km dlouhé úseky prokládané nikoli odpočinkem, ale jen aerobně méně náročnou aktivitou, která se v náročnějším, nebo kopcovitějším terénu stává takovým malým očistcem

 Ještě nakonec, ale nikoli nedůležité…, zadky si odvykly kontaktu se sedlem a cyklogatě s pamprskou si nebereme, takže další trénink bude zaměřen i tímto neblahým směrem.

  Používám sice slovo trénik, ale všimněte si, jak jsem se doteď důsledně vyhýbal slovu závod. Vítězné časy z minulých ročníků, něco přes tři hodiny, nás staví kamsi na chvost startovky, ale kdyby bůh dal a bylo to tak nějak kolem pěti…

P.S. uvažoval jsem trochu o běžecké dovolené, posouvat se po vlasti české (zatím:-) po svých a v lehce zrychleném tempu, ale ztroskotalo to na zajiští, běh se zapakovanými věcmi na několik dní nezvládáme ani při minimalistické variantě, ale s tím jedním kolem natěžko by to šlo takže jak by nadšeně zvolal neadrtálský otec v báječné knize Roye Lewise: "Možnosti jsou nedozírné!"
To nechci vidět :-((, až pojedu s naloženým kolem do kopce...
A z kopce ho povedu...

Who is who

15. listopadu 2010 v 15:54 | dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
                 
               Aneb hlubokomyslná úvaha, do které se autor sám zamotal, na téma:

                                                         Kdo je vlastně běžec,
                                                   nebo ještě lépe, jsem běžec?

   K tomuhle vnitřnímu dotazování vedou dvě vcelku pochopitelné a tudíž velmi lidské vlastnosti: potřeba třídit, škatulkovat a všechno definovat (hlavně sám sebe), a schopnost pochybovat o čemkoli (hlavně sám o sobě :-). To celé nám ještě komplikuje naše touha někam patřit. Všechny tyto vlastnosti/schopnosti mají, jako všechno na tomto světě, svůj rub i líc.

  Být součástí tlupy rovnalo se v počátcích vývoje lidstva přežití, nebylo života mimo kmen. Trestem horším než smrt bylo vyvržení jedince z lidského společenství. Vědomí, že člověk sám není ničím, je nám snad vštípeno geneticky, vymřeli ti, kdo ho postrádali.

  Dobře o tom věděli a vzorově s touto potřebou pracovali snad všichni totalitní vůdci, nečlen takové organizace stal se společenským páriou, ostatně současný model sekty je postaven na stejném principu, ale o tom tato úvaha není, takže zpátky na stromy .

  Dvousečná potřeba pochybovat činí člověka člověkem, může ho povznášet k vlastnímu maximu, ale také utápět v hlubinách depresí z vlastní nedostatečnosti.

  Do široké sféry zálib a koníčků zasahují všechny výše zmiňované faktory a to už jsem (konečně!)
                                                               … u běhu.

   Celosvětový běžecký boom dal vzniknout specifické zájmové komunitě, která si ovšem vybudovala i jakási (nepsaná) pravidla a vnější znaky, jejich dodržováním se stáváme součástí běžeckého kmene, potažmo tedy
                                                                  BĚŽCEM   

   Co je ale to, co nás opravňuje ke vstupu do "klubu"? Pozor, tady se ocitáme na hodně nejisté půdě, totiž ve vlastní hlavě, ve světě úvah a otázek, sebehodnocení, pochybností a mindráků.

běžci


  Stávám se běžcem s uběhnutím nějaké určité vzdálenosti? Je touto přelomovou hranicí deset kilometrů, nebo jich na to stačí pět? Nebo musím rovnou (nedej bože) uběhnout celý maratón? Nestačilo by dvakrát týdně oběhnout blok?

   Je čas kritériem? Musím dát těch magických 42 195 v nějakém čase, aby mě vzali do rodiny? Rubrika "Maratón pod čtyři" na běžeckém fóru cosi naznačuje….
Třeba by stačilo jen vstoupit do nějakého sportovní oddílu. Budu platit příspěvky, na to že jsem běžec, budu mít bumážku a to se hned tak nedá zpochybnit.

    Nebo se musím účastnit běžeckých závodů? Černá můra a trauma mnoha běžeckých adeptů, ale i veteránů, o krásnější půlce lidstva ani nemluvě. Vždyť tam budu za blbce, vždyť budu poslední, co si mám vzít na sebe…,viz ta krásnější půlka lidstva .

  Ale kus pravdy ty ženské mají, nepodceňovat vnější znaky sociálního uskupení! Stejnokroje a uniformy jim dávají za pravdu. Ostatně pionýrské šátky nosila většina starší generace a mnozí jsme na to byli i chvilku hrdí :-).

  Existují společenstva, kde je odlišný jedinec v lepším případě vypuzen z komunity, v tom horším fyzicky likvidován. Člověk sportující v tesilkách, vytahaných a sepraných teplákách, v rádiovce po dědovi, ve starých keckách, je přinejmenším terčem pozornosti, vymyká se, zříká se anonymity, kterou skupina, smečka, hejno nebo komunita poskytují.

  Na tomto místě se veřejně zříkám objektivity a vyznávám se ze svého obdivu k ultra. Pro neznalé, to jsou ti, kterým je maratón málo, běhají těžko uvěřitelné objemy, nad kterými normální člověk jen nevěřícně kroutí hlavou.

  A je to velmi pestrá cháska, mladí staří (tady myslím fakt staří, věkovou skupinu, které přináleží už pouze pomalu se šourat po parku a krmit holuby a on vám pak takový stařeček věchýtek utrhne stovku, ani nestačíte zamrkat), lidé z nejširšího sociálního spektra, nejrůznějších zájmů.

   Postrojeni bývají, že by nad nimi Armáda spásy zaplakala. Setkávají se tu ony již zmiňované vytahané tepláky, seprané čepičky, kulichy a kšilty hluboko do očí, dámské punčocháče (na pánech vypadají fakt úchylně, ale víte jak hřejí?) s nejnovějšími trendy v běžeckých, ba i kosmických technologiích, to obojí často i na jednom člověku. Kritériem tu totiž není vnější vzhled, ale funkčnost. Vše je otestované až na samý okraj možností, kus oblečení, který vás neodřel během dvanáctihodinového běhu si budete oblékat až do maximální míry opotřebení a často i potom.

  Otázku vzhledu si myslím tito lidé moc nepokládají, příslušnost k běžeckému společenství neřeší. Oni mají jasno. Běh mají v hlavě, v té nejčistší krystalické podobě.
Není tu potřeba něco dokazovat, ostatně k tomu vedou méně bolestivé a ve výsledku mnohem okázalejší cesty. Nikdo tu nepřemýšlí, jestli je IN, ale in prostě je.
 Výkonnostně se tu setkává absolutní špička s těmi, kteří do tohoto světa pouze občas a váhavě nakukují (třeba jako my :-). Nikdo nemá potřebu tento propastný rozdíl řešit, panuje tu vzájemný respekt a tolerance, o pomoc a o radu může požádat kdokoli, aniž by riskoval, že bude za pitomce.

  Výše napsané zavání určitou glorifikací ultra, tohle přes veškerý obdiv k nim, nechci. Akcentuji pouze určitou vlastnost, myslím celkem snadno přenositelnou na všechny.

  Nepřemýšlejte, jste-li běžcem, staňte se jím. Je to stav duše, životní postoj, směřování mysli. Je to cesta pro rozjíveného teenagera i dědka nad hrobem, maminu od plotny i špičkového managera, zamindrákovanou puberťačku i popovou hvězdičku.

     Vyběhněte a uvidíte!


Jak jsem si dal dárek

11. listopadu 2010 v 20:11 | Gábina a dav |  Běželi jsme
                                             
Kdy: 13.3. 2010
Kde: Brno, Lískovec
Co: šestihodinovka

  Florenc, sobota, nějak okolo šesté ráno. Ona je tom i nějaká písnička, která tuhle atmosféru ranního autobusového nádraží přibližuje daleko lépe, než já, ale teď si ne a ne vzpomenout.

  Naprosto nekřesťanská hodina, studené světlo zářivek, ospalá a plná a zasmraděná čekárna, sterilní umakarty a umělohmotné kafe, přesto se ven do tmy nikomu nechce, neb je docela kosa.

  S Gábinou komunikace omezena jen na to nejnutnější, oba jedeme jen tak na půl plynu, máme dost starostí sami se sebou a ještě nejsme úplně bdělí. Už máme lístky, když se objevuje Štefan, odporně čilý a svěží. Nemám ho v tu chvíli vůbec rád. Pomalu jdeme hledat bus do Brna.

 Za to, že tu teď rozespalí mrzneme může Petr Kaňovský, který se rozhodl tenhle podnik uspořádat a vypsal na běžeckých stránkách dlouho dopředu předběžný průzkum. Jasně, že jsem mu na tuhle udičku hnedka skočil a nahlásil i Gábinu. Chovám k němu nyní stejné pocity jako ke Štefanovi. David se mě jednoho mrazivého rána, jen tak, mimochodem, zeptal, zda bych si nechtěla zkusit bez rizika zaběhnout maratón. Že se přihlásil na šestihodinovku do Brna a kdo chce může si nechat změřit jen maratónskou trať. Prý to bude takový pěkný výlet, když budu chtít můžu kus jít, pak zase běžet, můžu toho kdykoli nechat, jak prý budu chtět... Každé kolo občerstvovačka, no prostě pohoda... To jsem netušila, že už přihlášená jsem.

stefan


Trocha bloudění v Brně, automaty na lísky tu mají úplně stejné jako kdekoli na světě, akorát žerou peníze a jízdní doklady nevydávají. Cestou potkáváme ještě Jardu Bohdala, tenkrát jsem ho znal akorát z výsledkovek a článků (mimochodem Jardo, veliká gratulace k Gibraltaru:-)

  Už vidíme Lískovecké sídliště, okruh 807 metrů, celé je to až na malý kopeček z kopce, tady strávíme čas od deseti do čtyř, vypadá to na docela dlouhou šichtu, trochu se bojím i o hlavu, jestli z toho nezblbnu.

  Dopředu mohu prozradit, že jsem se mýlil obojím, hlava nebyla problém, nějak jsem se zavřel do sebe, do vlastního světa a připouštěl si jen, co jsme sám chtěl, ale ten kopec se změnil v noční můru, kombinace protivítr a převýšení cca 7m na necelých sto metrech brala hodně sil, ale to už fakt předbíhám.

  Vím, že tu objektivně vzato vůbec nemám co dělat, už více jak týden léčím achilovku, po (asi) prodělaném zánětu zvládám běhy tak něco přes půl hodiny, to ještě ta mrška netuší, co jí dneska chystám (to ještě já netuším, co ona nachystá mě). Když ty tu nemáš co dělat ty, co tu proboha dělám já?? Nejvíc jsem do tohoto dne uběhla 30km (tempem výletním s několika kochacími zastávkami)...

  Ale dal jsem si s notným předstihem tenhle dárek k včerejším narozkám a chci si ho pěkně užít, navíc se mi nějak nechce couvat, na to jsem už moc velký a starý pařez, to vůbec nemá co dělat s vůlí, to se jen s věkem nějak zvyšuje nechuť měnit svá rozhodnutí.

  V šatně ze mě všechny strachy padají, kecá tu jeden přes druhého, smrdí masážní emulze a je tu dost těsno. Tenhle svět je docela malý, snad všichni se tu znají a mají potřebu si něco sdělit. Koukám na své soupeře a ještě netuším, že se v průběhu těch šesti hodin změní, když ne na kamarády, tak tedy aspoň na souputníky, které pojí nějaká zvláštní solidarita. Každý tu vlastní kůži poznal, jak umí ultra bolet a tak i vykulený janek jako já tu nachází sympatie a podporu.

  Hlavně na nic nezapomenout, namazat se, kde se namazat má, zalepit bradavky, tkaničky převazuji asi třikrát, bojím, že je moc utahuji, kapsy narvat gely, krabičku s vlastním občerstvení nezapomenout vzít s sebou. Jo a taky čip, to bude v příštích hodinách důležitá část mého já, vždy po proběhnutí čtecím zařízením mi připočte jedno kolo, jeden osmisetmetrový korálek na šňůrku mého trápení.

  Startujeme 231 metrů od startovní čáry, jako by nám to nebylo dost dlouhé, ale je to jen proto, že si chceme nechat změřit maratón. Já chci běžet POUZE maraton!

  Vybíháme, pouštím si povídání do uší, Gábina jde přede mě, všici ostatní vlastně taky, kašlu na to a spěchám si do toho koutečka v hlavě, kde jsem rád sám a kde se dokážu schovat před bolestí. Jo, jdu před Dava, abych to měla rychle za sebou ;-). Když vidím ty zkušenostmi ověnčené běžce a běžkyně, je mi čím dál víc trapně, jelikož ač věkem nemladá, tak běžecké batole, běhám pro radost a potěchu půl roku a to tempem rychlejší chůze. A teď tohle....

  Trochu od startu prokřehlý, ale rychle se zahřívám na provozní teplotu, kontroluji tepák, to bude můj tempomat, rychlost nebude příští hodiny důležitá, přijel jsem s cílem vydržet těch šest hodin v pohybu, který by měl aspoň zdánlivě připomínat běh.

  Nabíháme první kola, teprve se rozhlížím, mapuji trať. Ospalým sídlištěm se prohání studený vítr, jen pejskaři trochu vyděšeně koukají, kdo jim to dnes okupuje jejich tradiční venčící místa. Většinou mají pro nás pochopení, trasu změní, nebo aspoň psy uvážou, ale pár blbů se najde vždycky.


tady to bylo

  Pomalu se zahřívám, rovnáme se na trati, rychlíci kličkují mezi těmi pomalejšími. Gábina mě bere o kolo, sakra, někde bude chyba. Ale kouknu na tepák a jdu si pořád svoje. Ano, mé rychlé starty= pomalé konce ;-), celá sezóna až na jediný závod v podobném duchu. Půlmaraton na okruhu je přesně za dvě hodiny 2 minuty, tep docela vysoko, konce budou fakt kruté...

  Asi po půlhodině mě začíná tahat achilovka, to si vzpomněla holka brzo, ale přece toho hned nenechám, přece jsem nejel do Brna, abych tu uběhnul necelých pět kiláků. No co, budu nějak pomalu dál ťapat, třeba to doťapu až na půlmaraton, to se mi zdá jako nejkratší možná vzdálenost, na které se to dá vzdát bez větší ztráty důstojnosti.

  Poslouchám Adinu Mandlovou, její paměti, "Dneska už se tomu směju" se to jmenuje, přenáším se v duchu do třicátých let, zběsilý život pražské herecké bohémy je mi najednou bližší, než celé to moje běhání.
  Gábina mě bere podruhý, asi s tím budu muset něco dělat. Zkouším přidat, ale nedá se, pár rychlejších kol a musel bych odpajdat na některou z laviček, kterých je tu kolem trati požehnaně. Svádějí ke krátkému spočinutí, ale z krátkého by bylo dlouhé a pak bych už nevstal. Jo, Odysseus, ten se měl, zalít uši voskem, aby neslyšel vábivý zpěv Sirén, to je brnkačka, ale co já, copak můžu zavřít oči? Tak jednoduše předstírám, že tu nejsou.

g jeste s usmevem

  Adina je až po uši zamilovaná do Hugo Hasse a já nějak minul metu půlmaratonu. Bolí to, ale bohužel ne tak, abych to zabalil, tak pajdám dál. Kopec u občerstvovačky jsem už začal chodit, sice mě to zpomalí, ale za to se udržím ve hře. Míjet stan s tolika pochoutkami je pořád větší hra s vůlí je to skvělá záminka zpomalit a zobnout něco dobrého, ale dělat to v každé kole, tak brzo puknu. Snažím se do toho vnést nějakou zákonitost, ale občas mi to nedá a dopřeju si nějakou dobrůtku mimo harmonogram. Od 25. kilometru zpomaluju a zpomaluju. Hrozně bolí levá kyčel a vlastně celá levá noha. Na hraně palce cítím obrovský puchýř. Při každém kole si říkám, že můžu kdykoli přestat. Z uší strávám sluchátka, ty povídánky o Adině Mandlové mě neuvěřitelně štvou, ta ženská pořád ječí a chichotá se. Přelaďuju na Mozartovo Requiem - zcela příhodná hudba pro tuto chvíli. Do 35. km mě David dvakrát předbíhá, nejsem schopna s ním držet krok. předbíhají mě asi úplně všichni. Tep se propadá ke 130, nohy odmítají běžet. Dan Orálek je dvakrát rychlejší - předbíhá mě každé kolo zhruba ve stejném místě... Ta noha svinsky bolí celých 15km...

občerstvovačka

  Vítr sílí, je mi čím dál větší kosa a stan občerstvovačky někam mizí, naštěstí stolky
a ochotná obsluha zůstávají na svém místě. Vím, že ta zima je jedním z příznaků únavy, tak si dávám více pozor na doplňování cukrů a za chvíli je lépe.

  Hranice maratonu se blíží a sní i otázka, co dál. Bolest tu je, ale už jsem si na ni nějak zvykl, akceptoval ji. Není důvodem, proč v tom kroužení ustávat. Běháme na levou ruku, ustálený stereotyp, který se, (myslím, nedá porušit) Když tu najednou vidím v protisměru Gábinu, jde mimo trať po trávě, Štefan ji upozorňuje, že má blbý směr. Dala holka maraton a zabalila to. V tu chvíli asi nejlepší rozhodnutí, obdivuji ji za to, ale vím, že to není moje cesta. Pomalu pajdám dál.
Na 40. km se něco zlomilo a mně se podařilo zrychlit, ne moc ale něco přes šest minut za kilometr, když byly i kilometry přes osm, byl malý zázrak. Asi jsem přidala s vidinou konce. Ještě kousek a máš to za sebou... Probíhám cíl vracím čip a nejkratší cestou mířím k šatnám. Štefan na mě volá, že to mám dochodit. To fakt nevím jak. Chodit jde teď hůř než běžet...

tady už se láme chleba

  Přes postupné mety půlmaratón, třicítka, maratón, to snad došlapu až k té padesátce.
Po 42. kilometru jsem překročil pomyslnou hranici hranici, nic víc jsem před tím ještě neběžel, ale láká mě nahlédnout ještě dál, hlouběji do sebe.

  Vybavuje se mi film "A co Bob?",
"Malé dětské krůčky", říkám si spolu Billem Mureyem, Karnazes tuhle formulku použil v daleko těžší situaci, snad se tenhle recept osvědčí i mě. Na kopečku se už ani nepřemlouvám, mechanicky už ho chodím, očima odtlačuji někam do daleka lampu, u které si dávám úkol pomalu se zase rozběhnout. Bolest v achilovce kupodivu stagnuje, žádná progrese, takže padesátka je tu ani se nenaděju.

  Všechno ze mě padá, mám pocit, že je splněno, ale nějak nevím, jak bych jinak smysluplně naložil se zbývajícím časem, tak pokračuji v té parodii na běh. Adina za tu šestihodinovku prožila celý svůj pestrý a bouřlivý život, lásky i rozchody, smířila se s prohrami a pády, akceptovala nastupující stáří i se všemi jeho nepříjemnými průvodními jevy. (Asi bych vzdala, než abych to doposlouchala, máš můj obdiv ;-), nesnáším od tohoto dne chudáka Adinu Mandlovou). Paralela život-běh se tu přímo nabízí. Taky mě napadá, že jsem si letos ty narozeniny docela pěkně užil, že jen tak z mé paměti nevymizí, jo, bylo mi šestačtyřicet J

 Konec.., pokládám značku na místo kam jsem doběhl a fofrem do šatny. Ještě jsem to zkoušel doběhnout na hranici 55km, ale myslím, že mi to o fous uniklo. Teď je mi to jedno, mrzet to bude později. Bylo to moje první nahlédnutí do světa ultra a nedám si ho ničím pokazit.

  Vyhlášení jsem strávil v šatně, nedařilo se mi rozvázat boty, nebo snad zavázat, prostě něco takového, teď už přesně nevím…, pohyboval jako zpomalený film, navíc bez pevného cíle, věděl, že chci něco udělat a nevím co, to se pak obléká docela blbě. Jo, jo. Maraton jsem měla za čtyři a třičtvrtě hodiny a vůbec nevím, co jsem ten zbylý čas dělala (asi jsem se myla a převlékala), neboť jsem vyhlášení taky nestihla...

  Skoro na nás nezbyla pamětní trika, ale ještě dodatečně jsme je dostali a já ho nosím docela s hrdostí, i když už začíná být docela oprané.

  A ještě to nejdůležitější, celých šest hodin se mezi námi proplétal Dan Orálek, možná jsme se mu i dost motali (já určitě, dodatečně se omlouvám, uvědomuji si, jak mě jednou musel obíhat skoro přes trávník...), ale přesto se mu podařilo dosáhnout na nejlepší český výkon na šestihodinovku, 86 kilometrů a 716 metrů, bylo nám ctí být přítomni takovému výkonu.

v dobre spolecnosti
  Poděkování tímto Petrovi Kaňovskému a všem jeho bezejmenným pomocníkům bezchybnou za organizaci závodu, uživateli Alka 07, z jejího alba jsme si vypůjčili ilustrační foto a pak ještě všem spoluběžcům za krásnou atmosféru,která nás hnala dopředu i ve chvilkách, kdy nám to už moc neběželo.

mapoP.S. Jeden moc fajn pořadatel nás odvezl ze závodiště na autobus do Prahy (jinak bychom se tam snad motali doteď). Z autobusu jsem pak skoro nevystoupila. V noci, prvně v životě a naštěstí (zatím :-)) naposledy, jsem se probouzela bolestí v noze a svým vlastním sténáním. Ráno jsem nesešla schody, splazila jsem je po zábradlí. Při tomto počínání jsem sykala bolestí a zároveň se smála jako pominutá. Takhle si zablbnout dva týdny před půlmaratonem - všem doporučuji :-)).

1/2 PIM 2010, bláznivý tepák a moji vodiči

7. listopadu 2010 v 18:26 | Gábi&Dav |  Běželi jsme

  Celou zimu jsem běhala s představou, že bych chtěla v březnu zaběhnout půlmaratón pod dvě hodiny. I když v té loňské zasněžené zimě tomu průměrné časy na kilometr moc neodpovídaly. ...celou zimu mě považovala Gábina za úplné pako, když jsem ji nutil nabírat objemy tempem kol 6:20 min/km...
   Čtrnáct dní před "mým vrcholem sezóny" jsem si jen tak pro "kontrolu" kolik vlastně uběhnu zaběhla svůj první maratón v rámci šestihodinovky v Brně Lískovci.....všechno naruby, nejdříve celej, pak teprve půlku.. O tom podrobněji jindy. Nyní jen to, že jsem po tomto antré do sezóny 2010 dva dny prakticky nechodila… Když jsem se doslova plazila po zábradlí u schodů do metra, honily se mi hlavou nejčernější myšlenky....ale smála se přitom jak cvok, ostatně já taky, protože jsem si z Brna přivezl podobné trable... Za dva týdny chci běžet svou půlku pod dvě a při tom mám problém nastoupit do tramvaje (o mukách při vystupování nemluvě).

   Pomalu se blížil den D. Nohy se zázračně rychle vzpamatovaly, ve středu jsem už běžela obvyklou desítku do Dolan, pomalu ale přece. Už předem jsem se rozhodla, že půlmaratón poběžím s Evženem, vodičem na 2 hodiny....všici teď uvidíme, jak dlouho tohle rozhodnutí Gábině vydrží:-) David se galantně nabídl, že mi bude dělat doprovod a při tom si půlmaratón nafotí... ...poprvé závod s foťákem v ruce. Docela jsem se bál, že ho cestou rozflákám..

houbari

   27. 3. 2010 ráno jsme se David, Josek a já vydali směr start. Potkali jsme pár kamarádů od Houbařů, já dokonce kamarádku z Kadaně, která mě jako první v červenci 2009 v Budapešti na závodech dračích lodí inspirovala k tomuto závodu (do té doby jsem běhala tak dvakrát do měsíce, od té doby, přesně řečeno od srpna, kdy jsme se s Davidem lépe poznali, nepoměrně častěji :-). Tohle budiž důkazem, že i počáteční zamilovanost může mít nějaký pozitivní vliv...


   Docela snadno jsme v tom předstartovním mumraji našli Evžena, ...Evžen se prostě přehlédnou nedá, zdravím tě tímto i tvou ptačí souputnici Sáru..převlíkli se a šli se rozklusat.

  Blížil se start. Kolem šoupali nohama běžci jako koně ve startovních boxech. Když zazněl výstřel dal se ohromný had z lidských těl pomaličku do pohybu. Startem jsme prošli v čase minuta a pár vteřin. Tady si nás Evžen krásně pohlídal,  s rozpaženýma rukama nás provedl startem jak kvočna svá kuřátka..

pred startem
  I s tím prodlením na startu byl první kilometr necelých šest minut. Postupně se pestrobarevný had z lidských těl dával do rychlejšího a rychlejšího pohybu. Nechala jsem se doslova tím davem unášet (mým Davem-Davidem bych bývala byla potřebovala být odnesena o nějakých šestnáct kilometrů dále). Musela jsem brzdit svoje tempo, ale i přes to jsem byla pořád před Evženem. ..tady jsem se sám nějak pasoval do role vodiče a jak ukázaly věci příští, pohnojil jsem, co jsem mohl. Proč jsme se raději nedrželi Sáry...
  Sluníčko svítilo, lidi v ulici, lidi na chodnících, v uších jásavá muzika. Běžela jsem bez jakékoli námahy, euforie mě pohltila.. ..budiž tento stav mysli varováním pro všechny, přesně o tomhle mluví moudré knihy, když mluví o riziku přepálení začátku... a nějaká siréna z nebe volala: "Utíkej, utíkej, je to tak snadné, je to bezva." David běžel vedle mě nebo pár krůčků přede mnou a fotil ten běžecký karneval. Evžena a jeho balónky jsme nechali nenávratně za sebou.

po startu

  Před odbočkou do Nuslí jsme už běželi s vodičem na hodinu padesát. ..už tohle mě mělo varovat a byl jsem slepý a blbý, že jsem to přehlížel...
   Kilometry byly těsně nad pět 5:08, 5:07, 5:08… Blížili jsme se k vodiči na hodinu čtyřicet. ..ale jen dohled, tak dobří ještě nejsme..

  Na rohu Jaromírovy ulice stála ségra s bráchou a mávali na mě. Na šestém km bylo mírné zdržení kvůli občerstvení, ale opravdu jen mírné, protože jsem do sebe nalila sotva tak půl kelímku vody a mazala dál. Z občerstvovačky přede mnou vyběhl chlapík, co byl bos…

obcerstveni

  Přeběhli jsme Vltavu a blížili se k Smíchovu. Tempo bylo už o nějakých deset, patnáct vteřin pomalejší než po startu. Tepovka šla pořád nahoru. Okolo desátého kilometru jsem se začala trošku bát....to brzo:-) Vydržím tohle tempo, kterým jsem vlastně nikdy tak dlouho neběžela? Udělat si osobní rekord na 5 a 10km v průběhu půlmaratónu asi není zrovna běžný způsob běhu…

  Na občerstvení po desátém km, kdy jsme se vrátili na pravý břeh, jsem se napila víc a dala si kousek banánu, vodič na hodinu čtyřicet zmizel s mrakem těch rychlejších běžců, vodiče na hodinu padesát jsem ještě pár kiláků viděla, než mi zmizel nenávratně taky.

   Postupně na mě bylo víc a víc znát, že jsem to s tou počáteční euforií kapku přehnala ;-). David se mnou rozdělil někde na čtrnáctém kilometru o karbosnack, ale bylo mi stejně čím dál hůř. Navíc mě děsily hodnoty tepu. Nevím, jestli se mi pás nějak posunul, nebo se sporttester zbláznil z množství podobných přístrojů kolem, nebo ty hodnoty byly skutečné. ...tady jsem mohl Gábinu klidně ujistit, že Garminy jsou kódované, ale z pochopitelných důvodů jsem raději mlčel... Místy mi probliklo přes 200 tepů za minutu. "Asi umírám", blesklo mi hlavou. "Infarkt?" Hlavou mi rotovaly příběhy sportovců, kteří zkolabovali a zemřeli přímo v akci. "Proč tu vlastně jsem? Když se skácím neušlapou mě ostatní? Pít! Potřebuju hrozně napít!" Cesta k poslední občerstvovačce byla nekonečná.

dav
  Kilák před ní trval věčnost. Věčnost trvala přesně pět minut čtyřicet osm vteřin . Na občerstvovačce jsem pak asi dvacet vteřin šla, David mě k tomu docela razantně přinutil, asi začínal mít obavy o mé zdraví. Můj apatický pohled asi mluvil za vše. Vypila jsem snad pět kelímků vody a pokračovala dál. David mi vždy kousek poodběhl a fotil si ten běžecký mumraj. Včetně mě. Nevím, ale za některé své fotografie z poslední části závodu bych na něj asi měla podat žalobu ;-). Jak vidno, roli vodiče jsem nezvládl,tak na mne zbylo už jen to pověstné pusch and pull.

nemuzu

  Proběhla jsem Husákovo ticho. Pořád mě někdo předbíhal, sem tam jsem předběhla někoho já. Poslední kilometry jsem proběhla mechanicky v jakémsi polopřítomném stavu. Pocit, že bude po mně naštěstí zmizel, ale dobře jsem se rozhodně necítila. Poslední tři, dva, kilometr do cíle. Nesledovala jsem už ani čas, ani tepák, prostě jsem běžela jak to v tom stavu šlo. "Pojď, pojď," slyším Davida na mostě, dává mi ruku a běží poslední metry se mnou.

na moste

  V cíli se skoro rozbrečím. Jsem úplně mimo. Je otázkou pro etiky, zda je v pořádku namířít foťák na člověka, který prožívá nějaké velmi významné a silné citové hnutí. Já o tom ale moc nešpekuloval a prostě jsem to zmáčknul. Dodatečně jsem rád, že jsem to udělal a řekl bych, že Gábina taky. Obvykle jsem ke svým fotkám kritičtější, ale tady, myslím, vzniklo cosi, co ve zkratce říká snad více, než celé tohle písání.

cilove foto

  Někam se s davem lidí zase sunu. Na krk mi dali medaili a přes ramena nějaký  staniol. Stopky vypínám asi až za minutu po doběhu. Oficiální čas podle časomíry je hodina padesát šest minut. Takže ten reálný těsně pod hodinu padesát pět. David mi gratuluje, jak jsem hezky běžela, mám chuť ho praštit, protože jsem vůbec neběžela hezky. Běžela jsem děsně. ..trvám si svém, běžela krásně, i když úplně blbě.., a to vše mojí zásluhou:-), takže bych si klidně jednu zasloužil..

za cilem

  Ještě chvíli to trvá, než se vrátím z toho mimo stavu a prostoru zpět. Nemám chuť jíst ani pít, až za hodnou dobu si vyzvednu nějaký pomeranč a banán.

  Jen velmi pozvolna mi dochází, že jsem si své předsevzetí vlastně splnila a že pět minut nad plán je vlastně docela dost. Potkáváme Evžena, taky mi gratuluje.    Postupně se dostávám úplně do normálu a jdu se převléknout. Agonie z konce závodu je pryč, všemu se řehtám. Hlavně tomu svému chcípání. Připadám si jako cvok, ale ten nápor veselí nejde zastavit. Euforie ze začátku závodu se vrátila J.

s evzenem

P.S. Nejveselejší na všem byl real time, který pořadatel poslal. U mě asi hodina padesát dva minut u Davida o půl minuty horší. Vzhledem k tomu, že jsme proběhli cílem ruku v ruce…

Jak se běhá do dětství

5. listopadu 2010 v 11:58 | dav |  Běželi jsme


Text o maratonu na Kladně jsem si pro sebe napsal více než před rokem, aniž bych tušil něco o budoucí existenci nějakého blogu. Objektivně vzato sem vlastně vůbec nepatří, je to mimo rámec společných běhů, hraju si tu teď na vlastním písečku, ale snad mi Gábina odpustí

Než ale vyběhneme, musíme se pro vysvětlení vrátit o mnoho let zpět...

  Určitou, pro mě velmi důležitou část dětství, jsem trávil v malém domečku u babičky a dědy na Kladně. Byl jsem pražské dítě a Kročehlavy byly tenkrát skoro jako vesnice.Jeden smíšený konzum na půlku Kročehlav. Na Večerníček jsem se chodil koukat naproti k sousedce, jediná v ulici měla televizi. taky měla králíky, nevím, co mě bralo více, možná ti králíci.
  U baráčku byla zahrádka, silnice před ním nebyla dlážděná, za deště se měnila v mazlavé bahniště, kde se daly stavět stružky, rybníčky a přehrady. Ploty mezi zahradami byly zanedbatelné, okna metr a půl nad zemí, za celé prázdniny jsem regulérní vchodovou branku někdy ani nepoužil. Sousedovic jablka a švestky byly na dosah. Přestože byl jablek plný sklep, ty kradené chutnaly nejlépe. Skoro jako bych tu popisoval nějakou ladovskou idylu. Zas až takové to nebylo, ale mělo to jisté kouzlo.
  V kročehlavském lesíku jsem znal každý kout, ale pokud jsem chtěl někam dál, musel jsem s dědou.

 Děda, celý život aktivní sokol, bývalý zápasník, člověk, který ještě v osmdesáti zvládl výmyk a mě dokázal zbouchat na jednu hromadu. Jednou jsme se oba skoro zabili na saních, dyž jsem mu řekl, že je srab, když tohle nesjede. Sice můj nevlastní, ale myslím, že nikoho neměl rád, jako mě. Ke konci skoro úplně hluchý, ale vždy ochotný si mě poslechnout. Pořád připravený věnovat mi čas a pozornost, i když u toho občas dost nadával. Člověk, co by pro mě udělal všechno.

  Byly to většinou cyklo výpravy, já zpočátku na dětské sedačce, pak na vlastním kole značky Pionýr. Mělo červenou metalízu a já ho zbožňoval. Jezdili jsme buď na houby na Šilerku, nebo...,teď to už konečně dostávám do nějaké souvislosti s maratonem, na Sletiště a na Lapák. Dnes je to učesaný lesopark, ale tenkrát to byl v mých šestiletých očích hluboký les, kde se dalo zabloudit. Měli jsme tu své cestičky, svá houbařská místa, občas jsme sjížděli dolů k trati a nechávali na kolejích rozmašírovat desetníky. Při čekání na vlak jsme leželi v provoněné trávě a pozorovali na obloze větroně, které se vznášely nad Velkou Dobrou.
 Když děda zemřel, barák na Kladně jsme prodali, už jsem byl dospělý, ale měl jsem pocit, že teprve aktem prodeje moje dětství skončilo. A právě na Lapák jsem se za učelem uběhnutí maratonu po více než pětatřiceti letech vrátil. Ani jsem netušil, jak hluboko mě to zasáhne...

Atmosféra maratonského depa naprosto pohodová a vítací, fakt jsem měl pocit, že mě osobně na Kladně rádi vidí, organizace perfektní a hlavně milá, nikde nic nevázlo. Hned v autobuse z Prahy jsem potkal Martina Holana ještě s jeho běžeckou kamarádkou, společně jsme našli Sletiště, u registrace Štefan, takže hned po tom, co jsme dostali čísla, odebrali jsme se do místního bufáče na kafe, paní tam umí dobrého turka a vůbec je docela hodná a ochotná a to kafe zalévá s láskou a péčí, což ortodoxního kafaře, jako jsem já dokáže potěšit.


Ani jsem se moc nerozklusával, spíš jen pár písmenek z abecedy a opatrná protahovačka, rychle ještě něco malého za žebra, vyčůrat a na start. Po výstřelu jsem nechal rychlíky utíkat a držel si vlastní tempo, přestože mě tepovka najednou vyletěla až kamsi na 165, měl jsem v plánu běžet tak okolo 150, což pro mě znamená tempo 5´40 min/km a pokud by vše bylo v pořádku, tak někde kol 25 km zkusit maličko přidat.
 Ale tak okolo pátého kiláku se všechno srovnalo, zapadl jsem do skupinky, která běžela zhruba moje tempo, pustil jsem si do uší pohádku a tak do pětadvacátého kiláku "usnul".

Trasa vede lesoparkem Lapák, hodně se to tu změnilo, ale přesto to tu znám, pěšinky jsou sice širší, ale vedou těmi správnými směry, jen tam, kde jsme na kolech projížděli borovicovou školkou a větve nás šlehaly do obličejů, je teď vrostlý les.

Čas je děsná věc, ale v myšlenkách se dá přeci cestovat do míst, které jsme navštívili s někým, kdo už dávno není. Při maratonu je času na vzpomínání dost a v hlavě se občas dějí trochu zvláštní věci. Takže se vracím…
  
  Rytmus narušovaly akorát občerstvovačky, první na sedmém kilometru a dál vždy po pěti kilometrech. To jsem vždy v klidu přešel do chůze, nabral si dva kousky banánu, jeden obalil trochu v soli (fuj, hnus:-) a zapil naředěnou kofolou, pak se zase rozběhl, ale i tak jsem měl každý občerstvovací kilák za 6´05 min/km. Během zvodu jsem si dal dva Carbosnacky, jeden na sedmnáctém a druhý na dvacátémsedmém kilometru.

Stín, rovina, bezvětří, povrch hlavně šotolina, pak necelý kilometr po asfaltu, osm koleček po pěti kilácích to bylo a co deprimovalo nejvíce, že jsem na té silnici museli osmkrát proběhnout kolem čerstvě přejeté mrtvé černé kočičky, ach jo...

já Kladno



Půlmaraton jsem měl kolem 2:01 hod, nic nebolelo, malá krize bylo někde mezi 16-18 kilometrem, ale to znám, na tu jsem už byl nachystaný, věděl jsem, že další přijde ještě po třicátém, ale to už je cíl na o něco blíže, takže se překonává lépe. Také někdy od 25. km mě snad už nikdo nepředběhl, naopak, dal jsem si do uší Dobeše a začal předbíhat já. Ale ta krize přišla, tepovka zase kol 160 a přitom jsem věděl, že jsem zpomalil někam k 5´50 min/km, ale oddechl si na občerstvovačce a šel do posledního kola, posledních pět kiláků, snažil jsem se zrychlovat, šlo to, ale už jsem věděl, že pod čtyři hodiny to nebude, tak jsem se vlastně ani tak moc nemačkal, nějaký výsledný čas mi byl po pravdě úplně ukradený. Někde před čtyřicátým kilometrem na zemi starší běžkyně, obličej pokřivený bolestí, sakrovala na křeč a přitom všechny, co probíhali kolem ní posílala do pryč, že to prý hned rozejde. Tak ještě zamávat naposledy té mrtvé kočce a už je tu poslední hnusný úsek zámkové dlažby a už jsem naposledy vběhl na Sletiště, naposledy ho obkroužil po asfaltových cestičkách, které dnes nepatřily inlinistům, ale pár běhajícím pomatencům, vběhl na tartanový ovál, poslední čtyřstovka,..asi kilák před koncem jsem běžel spolu s nějakým docela mladým klukem, někde koncem závěrečné stovky jsme se pokusili o jakousi parodii o sprint, chvíli jsem mu uvisel, ale nebylo v tom z mé strany srdce, tak mě nechal o něco za sebou, ale je mi to úplně jedno, hned za cílem gratulace od organizátorů, medaili na krk a je to za mnou, čas 4:04 a ňáky drobný, čtyřhodinová hranice zůstala nepokořena, ale vzal to čert, vím, že jsem na trati nechal co jsem mohl, hned po doběhu potkal Gábinu, endorfiny ve mě mi na jazyk přinášejí spoustu infantilních kravin, asi jsem další dvě hoďky docela nesnesitelný, otravné malé a lehce dementní robě s rozvernou náladou.

Sedli jsme na pivo, kopyta nahoře na lavičce, hřeju se paprscích prosvítajícího slunka a vlastní ješitnosti, ty čtyři minuty nad plán zůstavají v tuto zapomenuty v podoběhové euforii, ale já vím, že jsou uloženy tam někde vzadu v hlavě, že budou hlodat a hlodat, že mě přimějí postavit se znova na start týhle dlouhý štreky.

 Ale zůstává ještě cosi nezodpovězeného, co se trochu bojím vyslovit. Svým založením se blížím nejspíše tak k ateismu, na nebe nevěřím a myslím, že své peklo si každý neseme v sobě. Ale skálopevně věřím, že jsem na téhle trati nebyl tak úplně sám. Takže tahle medaile je dědo pro tebe.

madaile

Běházky a probežky

3. listopadu 2010 v 11:41 | dav |  Kdo jsme
Kdy: ... když to jen trošku jde...
Kde: ...všude, kam jen zavítáme
Co: ... no přeci běhání

   Na ty dva novotvary v nadpisu má copyright Gábina, kouzlili jsme totiž jednou takhle se slovíčky, když jsme spolu přemýšleli, jak vlastně nazvat, to co tak rádi provozujeme. Je to divná lidská touha něco pojmenovávat, něco definovat, většinou to není ani pro tu činnost samotnou nijak podstatné, ale v zájmu srozumitelnosti tohohle webu tak činím

na Kálek


  Nejdříve asi, co to není.

  Rozhodně se nejedná o povídání o výkonstním běhání. Ne že bychom nechodili na závody, ne že bychom neměli rádi jejich atmosféru, setkání s kamarády, někteří z nás ani nepostrádají tu potřebnou trochu soutěživosti, ale o tom to pro nás není, nehledě na naše zanedbatelné výkony a časy většinou na hranici sportovní potupy.

Na jezeří


  I když to může tak někdy vypadat , nechceme se ani chlubit. Chceme vyprávět, sdílet, ukázat a nastínit možnost, jak hezky trávit čas. Víme, že nečiníme nic unikátního, jde jen o jakési běžecké směřování. A možná se chceme i trochu pochlubit:-)

   Přestože já k ultra trochu inklinuji  (ostatně co jiného mi při mé rychlosti zbývá:-) a přestože se většinou jedná o běhy tak mezi 20 a 30km, není to primárně  trénink na ultra, ten spočívá v dlouhém a hlavně souvislém běhy. my se klidně necháme vyvést z tempa čímkoli, co nás zaujme. Krásnou krajinou, kterou by bylo škoda nefotit, kytkami ve škarpě, malinami u cesty, ptáky nad hlavou, člověkem, který vede zajímavé psa, nebo hezkou hospůdkou u silnice.

malý blaník


  Asi to bude pro nás nějaká forma turistiky, někdo vyráží za poznáním autem, někdo na kole,  většina jen tak pešourem, my běháme (ale někdy se to tempem té pěší turistice blíží:-).
V jakémsi vyšším výkonostnějším levelu se tomu říká trail runnink. Někdy se dá takhle využít dálkový pochod, někdy závod, který si člověk odběhne v pomalém tempu a nalehko, občerstvovačky jsou jako bonus. je to takový kompromis, podobným stylem jsme běželi padesátku v Brdech, i když ke konci jsme se závodních ambicí nedikázali zdržet:-)

orasín


  Jsou chvíle, kdy se při běhání zavírám do sebe.  Nechávám jen cosi plynout, myšlenkami jsem jinde, buď někde uvnitř, nebo si poslouchám pohádku. Tohle je pravý opak. Společně zvolíme trasu, společně ji vnímáme, komentujeme, kdokoli a kdykoli smí zastavit za účelem občerstvení, okouzlení a kochání se.
  Tuhle výsadu s námi mají společnou jen peší turisté, v autě se většinou zastavit nedá, nebo se jede s nějakým konkrétním cílem, málokdo tuhle možnost využívá na kole.  No schválně, slezete v kopci z kola, když vidíte u cesty  motýla, houbu, zvláštní strom, horský hřeben v oparu....a oproti pěším jsme zase podstatně rychlejší, s minimální zátěží stihneme vidět a zažít více, vyběhneme ráno, kolem poledne je už tříca v nohách a odpo relax s knížkou.
  Jasně, každý vychvaluje to svoje, my nedáme dopustit na naše běházky. Zažili jsme při nich, že na to tenhle blog nestačí. Tak to někdy zkuste taky, třeba mi dáte za pravdu....



u Vydry