...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

1/2 PIM 2010, bláznivý tepák a moji vodiči

7. listopadu 2010 v 18:26 | Gábi&Dav |  Běželi jsme

  Celou zimu jsem běhala s představou, že bych chtěla v březnu zaběhnout půlmaratón pod dvě hodiny. I když v té loňské zasněžené zimě tomu průměrné časy na kilometr moc neodpovídaly. ...celou zimu mě považovala Gábina za úplné pako, když jsem ji nutil nabírat objemy tempem kol 6:20 min/km...
   Čtrnáct dní před "mým vrcholem sezóny" jsem si jen tak pro "kontrolu" kolik vlastně uběhnu zaběhla svůj první maratón v rámci šestihodinovky v Brně Lískovci.....všechno naruby, nejdříve celej, pak teprve půlku.. O tom podrobněji jindy. Nyní jen to, že jsem po tomto antré do sezóny 2010 dva dny prakticky nechodila… Když jsem se doslova plazila po zábradlí u schodů do metra, honily se mi hlavou nejčernější myšlenky....ale smála se přitom jak cvok, ostatně já taky, protože jsem si z Brna přivezl podobné trable... Za dva týdny chci běžet svou půlku pod dvě a při tom mám problém nastoupit do tramvaje (o mukách při vystupování nemluvě).

   Pomalu se blížil den D. Nohy se zázračně rychle vzpamatovaly, ve středu jsem už běžela obvyklou desítku do Dolan, pomalu ale přece. Už předem jsem se rozhodla, že půlmaratón poběžím s Evženem, vodičem na 2 hodiny....všici teď uvidíme, jak dlouho tohle rozhodnutí Gábině vydrží:-) David se galantně nabídl, že mi bude dělat doprovod a při tom si půlmaratón nafotí... ...poprvé závod s foťákem v ruce. Docela jsem se bál, že ho cestou rozflákám..

houbari

   27. 3. 2010 ráno jsme se David, Josek a já vydali směr start. Potkali jsme pár kamarádů od Houbařů, já dokonce kamarádku z Kadaně, která mě jako první v červenci 2009 v Budapešti na závodech dračích lodí inspirovala k tomuto závodu (do té doby jsem běhala tak dvakrát do měsíce, od té doby, přesně řečeno od srpna, kdy jsme se s Davidem lépe poznali, nepoměrně častěji :-). Tohle budiž důkazem, že i počáteční zamilovanost může mít nějaký pozitivní vliv...


   Docela snadno jsme v tom předstartovním mumraji našli Evžena, ...Evžen se prostě přehlédnou nedá, zdravím tě tímto i tvou ptačí souputnici Sáru..převlíkli se a šli se rozklusat.

  Blížil se start. Kolem šoupali nohama běžci jako koně ve startovních boxech. Když zazněl výstřel dal se ohromný had z lidských těl pomaličku do pohybu. Startem jsme prošli v čase minuta a pár vteřin. Tady si nás Evžen krásně pohlídal,  s rozpaženýma rukama nás provedl startem jak kvočna svá kuřátka..

pred startem
  I s tím prodlením na startu byl první kilometr necelých šest minut. Postupně se pestrobarevný had z lidských těl dával do rychlejšího a rychlejšího pohybu. Nechala jsem se doslova tím davem unášet (mým Davem-Davidem bych bývala byla potřebovala být odnesena o nějakých šestnáct kilometrů dále). Musela jsem brzdit svoje tempo, ale i přes to jsem byla pořád před Evženem. ..tady jsem se sám nějak pasoval do role vodiče a jak ukázaly věci příští, pohnojil jsem, co jsem mohl. Proč jsme se raději nedrželi Sáry...
  Sluníčko svítilo, lidi v ulici, lidi na chodnících, v uších jásavá muzika. Běžela jsem bez jakékoli námahy, euforie mě pohltila.. ..budiž tento stav mysli varováním pro všechny, přesně o tomhle mluví moudré knihy, když mluví o riziku přepálení začátku... a nějaká siréna z nebe volala: "Utíkej, utíkej, je to tak snadné, je to bezva." David běžel vedle mě nebo pár krůčků přede mnou a fotil ten běžecký karneval. Evžena a jeho balónky jsme nechali nenávratně za sebou.

po startu

  Před odbočkou do Nuslí jsme už běželi s vodičem na hodinu padesát. ..už tohle mě mělo varovat a byl jsem slepý a blbý, že jsem to přehlížel...
   Kilometry byly těsně nad pět 5:08, 5:07, 5:08… Blížili jsme se k vodiči na hodinu čtyřicet. ..ale jen dohled, tak dobří ještě nejsme..

  Na rohu Jaromírovy ulice stála ségra s bráchou a mávali na mě. Na šestém km bylo mírné zdržení kvůli občerstvení, ale opravdu jen mírné, protože jsem do sebe nalila sotva tak půl kelímku vody a mazala dál. Z občerstvovačky přede mnou vyběhl chlapík, co byl bos…

obcerstveni

  Přeběhli jsme Vltavu a blížili se k Smíchovu. Tempo bylo už o nějakých deset, patnáct vteřin pomalejší než po startu. Tepovka šla pořád nahoru. Okolo desátého kilometru jsem se začala trošku bát....to brzo:-) Vydržím tohle tempo, kterým jsem vlastně nikdy tak dlouho neběžela? Udělat si osobní rekord na 5 a 10km v průběhu půlmaratónu asi není zrovna běžný způsob běhu…

  Na občerstvení po desátém km, kdy jsme se vrátili na pravý břeh, jsem se napila víc a dala si kousek banánu, vodič na hodinu čtyřicet zmizel s mrakem těch rychlejších běžců, vodiče na hodinu padesát jsem ještě pár kiláků viděla, než mi zmizel nenávratně taky.

   Postupně na mě bylo víc a víc znát, že jsem to s tou počáteční euforií kapku přehnala ;-). David se mnou rozdělil někde na čtrnáctém kilometru o karbosnack, ale bylo mi stejně čím dál hůř. Navíc mě děsily hodnoty tepu. Nevím, jestli se mi pás nějak posunul, nebo se sporttester zbláznil z množství podobných přístrojů kolem, nebo ty hodnoty byly skutečné. ...tady jsem mohl Gábinu klidně ujistit, že Garminy jsou kódované, ale z pochopitelných důvodů jsem raději mlčel... Místy mi probliklo přes 200 tepů za minutu. "Asi umírám", blesklo mi hlavou. "Infarkt?" Hlavou mi rotovaly příběhy sportovců, kteří zkolabovali a zemřeli přímo v akci. "Proč tu vlastně jsem? Když se skácím neušlapou mě ostatní? Pít! Potřebuju hrozně napít!" Cesta k poslední občerstvovačce byla nekonečná.

dav
  Kilák před ní trval věčnost. Věčnost trvala přesně pět minut čtyřicet osm vteřin . Na občerstvovačce jsem pak asi dvacet vteřin šla, David mě k tomu docela razantně přinutil, asi začínal mít obavy o mé zdraví. Můj apatický pohled asi mluvil za vše. Vypila jsem snad pět kelímků vody a pokračovala dál. David mi vždy kousek poodběhl a fotil si ten běžecký mumraj. Včetně mě. Nevím, ale za některé své fotografie z poslední části závodu bych na něj asi měla podat žalobu ;-). Jak vidno, roli vodiče jsem nezvládl,tak na mne zbylo už jen to pověstné pusch and pull.

nemuzu

  Proběhla jsem Husákovo ticho. Pořád mě někdo předbíhal, sem tam jsem předběhla někoho já. Poslední kilometry jsem proběhla mechanicky v jakémsi polopřítomném stavu. Pocit, že bude po mně naštěstí zmizel, ale dobře jsem se rozhodně necítila. Poslední tři, dva, kilometr do cíle. Nesledovala jsem už ani čas, ani tepák, prostě jsem běžela jak to v tom stavu šlo. "Pojď, pojď," slyším Davida na mostě, dává mi ruku a běží poslední metry se mnou.

na moste

  V cíli se skoro rozbrečím. Jsem úplně mimo. Je otázkou pro etiky, zda je v pořádku namířít foťák na člověka, který prožívá nějaké velmi významné a silné citové hnutí. Já o tom ale moc nešpekuloval a prostě jsem to zmáčknul. Dodatečně jsem rád, že jsem to udělal a řekl bych, že Gábina taky. Obvykle jsem ke svým fotkám kritičtější, ale tady, myslím, vzniklo cosi, co ve zkratce říká snad více, než celé tohle písání.

cilove foto

  Někam se s davem lidí zase sunu. Na krk mi dali medaili a přes ramena nějaký  staniol. Stopky vypínám asi až za minutu po doběhu. Oficiální čas podle časomíry je hodina padesát šest minut. Takže ten reálný těsně pod hodinu padesát pět. David mi gratuluje, jak jsem hezky běžela, mám chuť ho praštit, protože jsem vůbec neběžela hezky. Běžela jsem děsně. ..trvám si svém, běžela krásně, i když úplně blbě.., a to vše mojí zásluhou:-), takže bych si klidně jednu zasloužil..

za cilem

  Ještě chvíli to trvá, než se vrátím z toho mimo stavu a prostoru zpět. Nemám chuť jíst ani pít, až za hodnou dobu si vyzvednu nějaký pomeranč a banán.

  Jen velmi pozvolna mi dochází, že jsem si své předsevzetí vlastně splnila a že pět minut nad plán je vlastně docela dost. Potkáváme Evžena, taky mi gratuluje.    Postupně se dostávám úplně do normálu a jdu se převléknout. Agonie z konce závodu je pryč, všemu se řehtám. Hlavně tomu svému chcípání. Připadám si jako cvok, ale ten nápor veselí nejde zastavit. Euforie ze začátku závodu se vrátila J.

s evzenem

P.S. Nejveselejší na všem byl real time, který pořadatel poslal. U mě asi hodina padesát dva minut u Davida o půl minuty horší. Vzhledem k tomu, že jsme proběhli cílem ruku v ruce…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eva (občas jsme s vámi běhala v Kunraťáku) Eva (občas jsme s vámi běhala v Kunraťáku) | 22. listopadu 2010 v 9:09 | Reagovat

Hezký. Jak článek čtu, vybavují se mi emoce závodu. Byl to můj první 1/2M. Skvělý výkon.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama