...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

..a kolo-běžíme dál a dál

22. listopadu 2010 v 10:10 | Gábina a dav |  Co chystáme
         
   Trénink na Říp pokračuje a abychom to tady nelakovali moc na růžovo, aby to nebyla taková idylka, tak musím hned na začátku přiznat, že jsme se u toho už pěkně posekali…, ale popořádku J.

  Plánovaná trasa ze Spořilova přes Krčák dolů k Vltavě a pak pěkně po cyklostezce podél vody kolem Vyšehradu, Železničního mostu a Staroměstskou dále na Florenc, do Tróje a přes Klecany a Řež do Libčic. Počítal jsem, že to bude něco přes 35km, ale maličko jsme to podcenili. Předpověď na sobotu byla nejlepší z celého týdne a počasí nám naštěstí vyšlo. Chvilkama se i slunko ukázalo - snad poprvé a naposledy v tomto týdnu. Kolo už má šlapky s klipsnami, igelitka s jídlem je připravená na nosiči.

   Hezky vyspinkaní nic nehrotíme, vyjíždíme dost po desáté, Gábina se na Spořičově pomalu rozbíhá, dělá bolestivé grimasy, tahá ji achilovka, snažím se ji trochu povzbuzovat, ale co platné, tohle se musí pěkně pomaličku rozehřát, tak využívám času a snažím se pro náš způsob přepravy stanovit jakási pravidla.., jako že běžec je hájená zvěř, cyklista je mu k ruce, zbytečně mu neodjíždí, všemožně ho podporuje, hledá trasu, pomáhá volit tempo, mluví na běžce pouze a pouze zepředu, aby se ten uprostřed běhu a vyšťavený nemusel otáčet zpět a dotazovat, cože to ten druhý vlastně povídá. Gábina chápavě přikyvuje, mělo mě to varovat…

   Vybíhám docela v pohodě - ale jen do prvního mírného kopečku. Achilovka na levé noze začne nepříjemně tahat a já musím změnit krok, nohu rozkolíbat a rozhýbat celý kotník. Takhle to zlobí asi měsíc. Po dvou kilácích se mrška vždycky zahřeje a bolet to přestane.


   Při mém druhém běžeckém úseku se prohazujeme někde za Dvorci. Pro mě nastávají perné chvilky na kole, cyklostezka vede po chodníku, což je chodcům úplně jedno. Nemám odvahu zběsile zvonit a odhánět je. Občas musím zastavit.


   Cesta docela ubíhá, střídáme po trochu delších úsecích, než jsme plánovali, trochu se pereme o běh, na kole je zimavo i přes bundu, kterou si při střídání předáváme. Za vyšehradskou skalou se na náplavce začíná cesta nepříjemně zahušťovat, jsou tu nějaké trhy, všude plno lidí, nikdo moc nebere ohled na to, že tu vede cyklostezka, Gábina by raději necyklistila, ale já vím, že bude hůř, že národa ještě přibude, tak si držím svou běžeckou pozici, docela valím, hlasově i když to nejde jinak, tak i trochu ručně si klestím cestu mezi davy, Gábinu nechávám nějak za sebou, dojela mě až u divadla, tam střídáme.

   Na náplavce eko maso, květiny, zelenina... za normální situace zajímavý artikl. Ale vzhledem tomu, že David běží lidi nelidi okolo pěti minut na kilák a já kolo (byť po pruhu s namalovaným cyklistou) vedu a spořádaní občané na mě za to kolo zle hledí, dělá se mi nevolno. Dav zmizel v davu. Dojíždím ho za drahnou chvíli způsobem kodaňských cyklistů, nemilosrdně zvoním a kličkuju mezi lidmi směřujícími k trhu. Následná jízda po chodníku - trauma, málem jsem srazila Itala, který se kochal nevím čím, a hrozně se kola lekl. Naštěstí střídání, chci běžet až do Tróje. Tep na kole jsem měla pomalu stejný jako při běhu.


   Teď pro změnu klestím cestu zase já, zvonek v permanenci, ale tady je opatrnost na místě, cyklostezka je na druhé straně řeky. Úsek podloubím u Novotného lávky si vychutnávám, turisté i cetkaři nám jdou z cesty, koukají na naši podivnou
dvojici nějak vytřeštěně, možná působíme jako bychom jeli kolem světa, pořádali běh pro charitu, nebo si říkají, že do Prahy zavítal nějaký podivný cirkus…, ale nejhorší je už za námi, vracíme se na stezku a míříme na Florenc. Gábina se bojí jet na kole po chodníku, přitom je tu pusto a prázdno, zvládlo by to i tříleté dítě, ale ona má nějaký blok.

   V tom podloubí si nás i někdo fotil, David si počínal jak profesionální vodič :-), turisti i Pražané způsobně našemu tandemu uhýbali.

   I když směrem na Florenc bylo už pak lidí pomálu, střídat jsem zuby nehty nechtěla a pořád mazala nožmo.

   Jsme už na šotolinové cyklostezce za Florencí, konečně je na mně řada, zkouším to trochu rozbalit. Chci si zkusit, jaké to bude v závodě, tak jdu "jako doopravdy", možná se beru moc vážně, ale ten pocit při střídání běh-kolo je natolik specifický, že ho chci poznat, aby mě, až to bude natvrdo, nezaskočil a nepřekvapil.

   David utíká jak smyslů zbavený, tady je to na kole naštěstí úplná pohoda. Mám jen problém moc ho nepředjíždět, lépe se mi jede za ním, to se ale Davidovi nelíbí...

  Překonáváme slepá ramena, u Trojského kanálu svítí slunko. Potkáváme Štefana, nastává milá a pohodová klidová fáze, rád si jí dopřávám, vím, že na náplavce za zoo bude hůř. A taky že jo.

  Štefan s námi běží část mého úseku, vyklusává naběhané kilometry z jedenadvaceti hodinovky Františkovek a běh se stává v tu chvíli příjemnou společenskou konverzační událostí.
Další můj běžecký úsek o pár kiláků dál je děs. Nesnáším kamenité nábřeží před Roztoky. Nikdy mi to tam nejde. Ztrácím rytmus, makám jak to jde, skáču přes kaluže, vyhýbám se rodinkám a pejskům, tempo ale stejně nic moc...

   Gábina si vesele hopsá přes louže a kameny, ale tady si ani cyklista moc neodpočine. Už to mezi námi i párkrát zašumělo, zrovna teď se marně snažím dostat jídlo z báglíku se zadrhlým zipem, ona je mezitím někde v trapu a já se tu tluču v bahně mezi šutry. Tenhle způsob balení jídla nám byl čert dlužen. Kloužu tu jak koza po ledě, do dalšího úseku za Klecánkami nastupuji řádně vytřesen. Říkám si to úsloví o cvičišti a bojišti a zkouším to ještě nějak vystupňovat.

  Netuším, že Gabča už toho má plný kecky, stačí pár blbin a vznikají mezi námi nejdříve malá, pak větší nedorozumění.

  Po těch třech přeskakovacích běžeckých kilometrech dostávám hlad (celkem máme už okolo třiceti), a nutně si potřebuju odskočit. David mi předává v Klecánkách kolo a bundu s kapsami naditými jídlem. Dám se do jídla, ale cesta se mění na úzkou stezku, kde je bohužel dost lidí, občas musím zastavit. David mi utíká... Když ho dojedu, jen mu sdělím, že opravdu musím, David zmizí. Nejsem vůbec v pohodě. Nevím, jestli běžel po silnici nebo podle vody, a tak se všude rozhlížím. Když ho dojíždím, konečně si vyndám lahev, abych se napila. V tu chvíli chce David střídat a já nejsem schopná pití, kolo, bundu zkoordinovat a začnu vysvětlovat, proč to nejde rychle jak by mělo.
  
  Vypínám stopky a mám to chuť celé zabalit, závod i trénink, zbytečně nadávám. Asi jsem v tu chvíli potřeboval jakousi podporu a cítil se dotčen, když se mi jí nedostalo. Netušil jsem Gábina už nemá z čeho dávat. Setrvali jsme na té cestě k Řeži možná více jak čtvrthodiny. Pak jsme vychladl, doslova i obrazně a nějak jsme to dorazili dom.

Úmyslně a trochu škodolibě tu nechávám tenhle vpisek, kterým David definitivně ukončil svou autorskou část ...hele, já nevím, co s tím dál,nějak to dopiš, proškrtej, nebo doplň dle libosti, kde se ti to zdá jednostranné nebo kde ti moc nadávám... takže mi nezbývá než to dopsat sama...

  Po tom rozhovoru, při kterém já nebyla schopná říct, že docela chcípám a David si myslel, že si snad z něj dělám srandu, jsem začala svůj poslední běžecký díl. Tou čtvrt hodinkovou debatou jsem si dokonale odpočinula. Bylo mi ale zima, tak jsem vypálila do kopečka dost rychle. To už byl David taky v pohodě a umravňoval mě, abych nešílela.


Kolo jsem dostala zase zpět až za lávkoua  za kolejemi v Řeži, to už jsme se zas udobřili a válečnou sekeru zakopali.
 Cesta tam je sice uzoučká, ale na ní až do Libčic jen jeden člověk, tak naštěstí žádné karamboly. David si to ještě doběhl k Dolanské elektrárně a zpět do Letek, čímž celý sobotní podnik hodil 45km kolo-běhu.

P.S.
V neděli ráno jsme vzali psa a šli procházkou na přívoz v Libčicích a odtud po staré červené nahoru na pole, kudy má vést část závodu (pak přes Husicec zpět k Vltavě). Celý včerejší kolo-běh byl ve srovnání s tím výletem růžovým sadem... Za včelařským ústavem nejdřív kopec jako kráva, po jeho zdolání les po těžbě... místo lesní cesty koleje po těžké technice plné bláta a vody... a to vše i přes pole až k větrušické silnici. Terén pro motokros snad vhodný. Ale pro normální kolo? A normální (ehm) lidi? Už vidím jak společnými zbytky sil rveme přes tohle dvoukilometrové blátiště kolo i sebe a pak se vydáváme na posledních dvanáct kilometrů...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ll ll | 23. listopadu 2010 v 9:04 | Reagovat

Mate to moc pěkný a dobře to píšete ten dvoubarevnej dialog je super tak at vám to vydrží :)

2 dav dav | E-mail | 23. listopadu 2010 v 11:02 | Reagovat

Moc dík!

3 Drakor Drakor | E-mail | Web | 23. listopadu 2010 v 17:01 | Reagovat

Už jsem se těšil na tu bitku a ono nic :-)

Jen vydržte, držím Vám oběma palce. Až se ti moji caparti trochu rozházej do školek tak bude snad trochu více času se s Váma proběhnout.

4 Robert Robert | 24. listopadu 2010 v 13:02 | Reagovat

Po docela krásných reportech se tady zdá že jeden z vás tahá za ten kratší konec lana. Moc pohody z toho nedejchá :( Je to ta správná cesta? Od středně dlouhých tratí skoro hned k Ultra a kombinaci? Nevyprchá z Gabriely radost, Dave? Bacha na to :)
Mějte se fajn!
P.S. Proč volíte tak nesmyslně divnou trať, plnou lidí, psů a provozu?
Robert

5 dav dav | E-mail | 24. listopadu 2010 v 13:42 | Reagovat

[4]: Roberte, díky za reakci..ta trať zase tak úplně nesmyslná není, 45 km bez jedinýho auťáku, kde to potkáš :-)
A nějaké ty delší tratě už máme za sebou oba, jen to tady zatím není rozepsané.., pravda, tohle byla docela makačka, ale snad ta radost nemizí..., ostatně tady tímto nechávám prostor pro Gábinu...

6 Robert Robert | 24. listopadu 2010 v 16:35 | Reagovat

Jen aby to nevyznělo negativisticky: vaše společné běhání vypadá skvěle a je obdivuhodné! Jen mi tenhle report připadal takovej trochu smutnej, jakobyste se netrefili do toho pravého ořechového. A jak jsem četl, že se pořád vyhejbáte, tu psům, lidem atp., tak to ve mně evokovalo docela blázinec :)
Hodně síly a radosti v běhání oběma!
Robert

7 Gábina Gábina | 24. listopadu 2010 v 16:38 | Reagovat

Tu trať jsem vymyslela já - přesun od Dava domů, ke mně domů. Jen jsem úplně nedomyslela kudy vede spojnice mezi Modřany a Trojou ;-). A ultra? Hned po maratónu v Brně jsem běžela padesátku v Brdech. Měla jsem toho pochopitelně dost a cestou se dalo mluvit spíš o zoufalství než o radosti. Ta přicházívá po tom ;-), když se podaří vydržet a nenechat se zničit... Možná určitý druh masochismu :). Čím větší kopec, tím víc mě přitahuje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama