...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Beroun aneb koza na ledě

27. listopadu 2010 v 22:18 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 27. 11. 2010
Kde? Beroun
Co? Svatojánská 20 (ženy 11,2km muži 17,8km)

  Večer před závodem jsem usnula hodně brzy, nebylo mi dobře, stejně jako posledních pár dnů a rozhodnutí, jestli vůbec závod poběžím, jsem nechala až na druhý den.
  Probudilo mě bílé ráno :-( a teplota minus pět. No nazdar. Pomalu jsme sbalili svačinu a běžecké potřeby, David ometl sníh z mé zelené Fabie, já spustila topení, větrák a okénko a i s Josífkem jsme vyrazili směr Beroun. Dálnice pohoda, ale po odbočení na exit 14 to začalo kapku klouzat. Když jsme v Berouně po jedenácté zaparkovali kousek od školy v Závodí a vystoupili z auta, málem jsem se natáhla. A sakra, náledí. Měla jsem si vzít brusle, nebo alespoň krosovky...

  Sluníčko ale vylezlo mezi mraky, tak jsem doufala, že to za necelé dvě hoďky do startu povolí. U registrace jsme potkali pár známých kluků a Petra s jeho ženou Monikou z Varů. Asi i pod euforií ze sluníčka jsem se rozhodla běžet. Hned při rozklusání jsem začala o svém rozhodnutí
Petr a Monika

pochybovat - hned před školou se mi na veliké zamrzlé louži rozjely nohy a já vyrovnla svůj majestát pouze silou vůle nenatlouct si pozadí. "Koza na ledě," pronesla jsem temně, neboť oním výrazem mě chvíli předtím počastoval v dobrém David, když jsem lamentovala nad svou momentální formou, věkem a nechutí závodit.
  Běželi jsme asi dva kilometry po cyklostezce podél Berounky, sluníčko svítilo, led místy klouzal, místy nebyl, tempo těsně pod šest bylo úplně ideální. Takhle by se mi líbilo běžet klidně dvacku, žádný nervy, žádný boj, užívat si "první zimní" den.

trocha poezie

  Chvíli jsem uvažovala, že poběžím bez větrovky, ale naštěstí jsem ji neodložila. Přes běžecké ponožky jsem natáhla ještě jedny tenké - levá achilovka sice naštěstí nebolela, ale občas lehce ťukla, tak jak říkávala babička - hlavně nohy v teple ;-). Nakonec se tento tuning docela osvědčil - po dlouhé době jsem po závodě neměla žádný puchýř.
  Třináctá se blížila. Na startu se řadili běžci a běžkyně. Dnes to bude opravdu loterie, můžu odpadnout, můžu doběhnout. Hlavně to zas nenapálit...

Josek a Gábi

  Start. Vybíhám s masou a zeleným číslem 1. Josífek se mi vzdaluje jen pozvolna, běžím docela v pohodě, led nevnímám. Nějaká holka mi ťukne lehce vzadu o nohu, hrozně mě to vyleká. Pípne první kilometr - 4:28. Zase jsem to posr... teda přepálila. Chtěla jsem to běžet kolem 5:20... Je mi jasné, že tímto tempem bych uběhla jen pár kilometrů a pak zhebla. Zpomaluju, přede mě jde dost lidí, ale druhej kilometr je 4:50. Pořád moc rychle, tak takhle rychle neběhám ani se psem...

třetí kilometr

Kdo mě pak dotáhne do cíle? David mě dobíhá někde kolem třetího kilometru. To na mě jde docela krize. Nic nebolí, ale únava,  jako bych právě přestěhovala z toho Berouna až sem klavír. Srovnávám se až v běhu do kopce po odbočení za Kozly. V kopci někoho předbíhám, brzy už proti mě běží první holky v čele s Ivanou Sekyrovou, hned za ní z kopce běží nějakej chlap, který ale rozhodně na veterána nad 70 nevypadá :-)). Snažím se všem uhýbat hodně doprava, abych se nikomu nepletla pod nohy.

  Dotknu se mety -závory před silnicí a vidím, že Petrova Monika je těsně za mnou. Vypadá dobře a je mi jasné, že jí neuteču. Bojuju sama se sebou. Loňský čas 58:09, navíc na trati, která byla oproti letošku celá rovinatá, určitě nedosáhnu. Cestou z kopce smrkám a chrchlám jak tuberáček, Monika mě předbíhá a pomalu se mi vzdaluje, já zase snižuju odstup na dvě holky, které mi utekly po tom mém "povedeném" začátku. Snažím se běžet, mám pocit, že to moc nejde, ale tempo je takové, jakým jsem chtěla vlastně běžet od začátku - kolem 5:20. Monika předběhla ty
dvě holky a já se k nim pomaličku blížím. Přebíhám silnici, trochu tam zpomalím, aby mě nic nezajelo a vybíhám mini kopeček před cílovou rovinkou.

mapa závodu

  Už o nic nejde, 58 minut nepokořím, nikoho předběhnout nestihnu, ale zkouším trochu zafinišovat - posledních dvě stě metrů běžím rychlostí okolo 4:20. Konečně konec. Čas v cíli 58:24 - přesně o 15 vteřin horší než vloni. To ale bylo teplo, neměla jsem ty zatracený dutiny, nebyl led a ženský běžely celý závod prakticky po rovině. Průměrné tempo 5:15, kterým se jiní rozklusávají, je pro mě dnes vcelku mimo předpoklady.

  Chvilku si povídáme s Monikou, jdu se převléknout a dát si horký čaj. Jsem utahaná. Po změně garderoby se vracím do zázemí školní jídelny a potkávám Joska. Moc dobře se mu neběželo, poslední kilák prý už skoro nemohl. Vyšli jsme před budovu a narazili na Davida - běžel pár vteřin pod hodinu a půl, taky měl čas trošku horší než vloni, ale stihl při závodě i fotit...

Dav a spoluběžec

  David se šel převlíknout a mezitím probíhalo vyhlášení ženských kategorií. V kategorii 34-44 vyhrála s obrovitánským náskokem Ivana Sekyrová (byla i absolutní vítězkou), pak vyhlásili Moniku a pak mě... Dostala jsem láhev Tokaje a diplom. Po vyhlášení ostatních kategorií byla tombola, losovala se startovní čísla. Vyhrála jsem na zelenou jedničku láhev Tokaje... S batohem plným propocených a špinavých hadrů a tokajského jsme zamířili k autu. Doma - horká sprcha a bílé víno - to běhání má přeci jenom něco do sebe. Jen nevím, zda má kombinovaná metoda léčby sinusitidy by se líbila lékaři na na ORL ;-).

...to be continued by Dav... :-)

   No a co já mám teďka psát, když Gábina už všechno sama vykecala, navíc natolik dopodrobna, jak to nacházíme  pouze ve školních slohových pracech o výletu na Kokořín. Snad jediné co neuvedla, že jsme si ráno vyčistili zuby..., ale ty jsme si fakt čistili, čestně..., teda aspoň já:-)

   Už před startem na školnímna hajzlu jsme se nějak potkali a zakecali se Seržou (to jsem ještě nevěděl, že to Serža je...) a shodli se, že jsme to loni běželi zhruba ve stejném čase. Všimněte si prosím, že většina světodějných událostí se dohodne právě na toaletách, případně na místech významem a charakterem tomu nějak podobných...

  Start a Gábina je zase v prachu, co jsem taky jiného mohl čekat:-), tak obdivuji krásy krasu a Berounku, pak mě dohání Petr, chvíli povídáme, ale i jeho tempo je o něco málo rychlejší, než se mi pozdává (později se dovídám, že mi nadělil něco přes dvě minuty).
  To mě už dotahuje i Serža a jeho tempo je vyhovující, tak se za něj zavěsím. Sice se musím drobet mačkat, ale dobře mi tak, nemůžu přeci pořád cpát na nějaké závody a pak to dávat akorát za čárku. Mezi lomy jdeme přes Gábinu, za to tempo na začátku si trochu dost nadává, ještě si stěžuje, že je tepově někde drobek jinde, než by měla být, ale porovnáním zjistíme, že je to OK a nechávám jí jejímu trápení, sám se věnuji tomu svému.

  Cesta nám ubíhá kolem Loděnického potoka a už uhýbáme prvním běžkyním, mají to kratší, sice jsem lenoch, ale když už jsem tady, Svatého Jana si ujít nenechám. Na asfaltové silničce tísněné strmými kopci to ještě nestačilo odtát, hledáme běžitelný terén tu na levé, tu na pravé straně silnice a společně klejeme.
   Ale už se nám otvírá výhled na velký kříž vysoko nad našimi hlavami, dokonce i pár lidiček na té vyhlídce rozeznáváme, ale valíme po silnici ještě dál.
 Proti nám už první chlapi, co mají obrátku za sebou, Joska potkávám o něco později, než bych očekával, později se potvrdí, že se mi to nezdálo, běžel to pod své možnosti, budu ho muset více honit :-).
 Obrátka nějak těsně pod 45 minut, Serža nadává, že to letos pod hoďku a půl nebude. Něco se ve mě kouše, do téhle chvíle jsem se akorát vezl, teď už to začínám tlačit dopředu. Za chvíli jsme u Krobiána, vybavuje se mi Ota Pavel, mám nějaké jeho povídání v přehrávači, ale není čas přepínat, na Kryla se taky neběhá špatně.

  Už jsme zpátky u vody a začínáme dotahovat pár těch pár běžců, co vadnou před námi. Každej chvilku tahá pilku, ale zdá se, že můj spoluběžec už toho má taky dost, ale odvedll větší část tratě, tak je to teď na mě. Celé je to pro mě velká neznámá, taková  situace, moc nevím, jak se s ní vyrovnat, většinu závodů běhám jen já a můj tepák. Jsem zvyklý závodit akorát sám se sebou a teď takovéhle nadělení. Pár opozdilců jsme předběhli, ale někteří dokázali akceptovat naše tempo, vytvořili jsme takovou malou skupinku.

  Přebíháme hlavní, do cíle méně než kilák, pouštím všechny úvahy o nějaké etice z hlavy a jdu dopředu. Vybral jsem si k tomu dobré místečko, krátký prudký stoupáček točený na pravou ruku, vím, že tam to nejvíc bolí. Nikoho jsem s sebou sice nevytáhl, ale do cíle to bylo ještě hóódně daleko, možná celých dvě stě metrů, tady jsem zase platil já..
 Otáčím se, Serža právé probíhá cílem, nezlobí se na mě, plácli jsme si a pyšně mi ukazuje stopky, na vteřinu přesně hodina třicet, říkám si: "Tak vídíš, zmákli jsme to!" a s pocitem dokončené práce se jdu vyklusnout.
 Jak tak po sobě tenhle elaborát čtu, tak koukám, že jsem ukecanější, než ta moje ženská.
P.S.  tuším, že příští večery budou ve znamení Tokaje...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Serža Serža | Web | 27. listopadu 2010 v 23:16 | Reagovat

Ještě jednou díky Davidovi za spolupráci při závodě a za výše opublikované fotky - už jsou v archivu :-)
Serža

2 Running Village Metrosexual Running Village Metrosexual | 28. listopadu 2010 v 21:53 | Reagovat

Moc hezký závod, loni jsem ho běžel také, letos v listopadu neběhám...
Ať to běhá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama