...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak jsem si dal dárek

11. listopadu 2010 v 20:11 | Gábina a dav |  Běželi jsme
                                             
Kdy: 13.3. 2010
Kde: Brno, Lískovec
Co: šestihodinovka

  Florenc, sobota, nějak okolo šesté ráno. Ona je tom i nějaká písnička, která tuhle atmosféru ranního autobusového nádraží přibližuje daleko lépe, než já, ale teď si ne a ne vzpomenout.

  Naprosto nekřesťanská hodina, studené světlo zářivek, ospalá a plná a zasmraděná čekárna, sterilní umakarty a umělohmotné kafe, přesto se ven do tmy nikomu nechce, neb je docela kosa.

  S Gábinou komunikace omezena jen na to nejnutnější, oba jedeme jen tak na půl plynu, máme dost starostí sami se sebou a ještě nejsme úplně bdělí. Už máme lístky, když se objevuje Štefan, odporně čilý a svěží. Nemám ho v tu chvíli vůbec rád. Pomalu jdeme hledat bus do Brna.

 Za to, že tu teď rozespalí mrzneme může Petr Kaňovský, který se rozhodl tenhle podnik uspořádat a vypsal na běžeckých stránkách dlouho dopředu předběžný průzkum. Jasně, že jsem mu na tuhle udičku hnedka skočil a nahlásil i Gábinu. Chovám k němu nyní stejné pocity jako ke Štefanovi. David se mě jednoho mrazivého rána, jen tak, mimochodem, zeptal, zda bych si nechtěla zkusit bez rizika zaběhnout maratón. Že se přihlásil na šestihodinovku do Brna a kdo chce může si nechat změřit jen maratónskou trať. Prý to bude takový pěkný výlet, když budu chtít můžu kus jít, pak zase běžet, můžu toho kdykoli nechat, jak prý budu chtět... Každé kolo občerstvovačka, no prostě pohoda... To jsem netušila, že už přihlášená jsem.

stefan


Trocha bloudění v Brně, automaty na lísky tu mají úplně stejné jako kdekoli na světě, akorát žerou peníze a jízdní doklady nevydávají. Cestou potkáváme ještě Jardu Bohdala, tenkrát jsem ho znal akorát z výsledkovek a článků (mimochodem Jardo, veliká gratulace k Gibraltaru:-)

  Už vidíme Lískovecké sídliště, okruh 807 metrů, celé je to až na malý kopeček z kopce, tady strávíme čas od deseti do čtyř, vypadá to na docela dlouhou šichtu, trochu se bojím i o hlavu, jestli z toho nezblbnu.

  Dopředu mohu prozradit, že jsem se mýlil obojím, hlava nebyla problém, nějak jsem se zavřel do sebe, do vlastního světa a připouštěl si jen, co jsme sám chtěl, ale ten kopec se změnil v noční můru, kombinace protivítr a převýšení cca 7m na necelých sto metrech brala hodně sil, ale to už fakt předbíhám.

  Vím, že tu objektivně vzato vůbec nemám co dělat, už více jak týden léčím achilovku, po (asi) prodělaném zánětu zvládám běhy tak něco přes půl hodiny, to ještě ta mrška netuší, co jí dneska chystám (to ještě já netuším, co ona nachystá mě). Když ty tu nemáš co dělat ty, co tu proboha dělám já?? Nejvíc jsem do tohoto dne uběhla 30km (tempem výletním s několika kochacími zastávkami)...

  Ale dal jsem si s notným předstihem tenhle dárek k včerejším narozkám a chci si ho pěkně užít, navíc se mi nějak nechce couvat, na to jsem už moc velký a starý pařez, to vůbec nemá co dělat s vůlí, to se jen s věkem nějak zvyšuje nechuť měnit svá rozhodnutí.

  V šatně ze mě všechny strachy padají, kecá tu jeden přes druhého, smrdí masážní emulze a je tu dost těsno. Tenhle svět je docela malý, snad všichni se tu znají a mají potřebu si něco sdělit. Koukám na své soupeře a ještě netuším, že se v průběhu těch šesti hodin změní, když ne na kamarády, tak tedy aspoň na souputníky, které pojí nějaká zvláštní solidarita. Každý tu vlastní kůži poznal, jak umí ultra bolet a tak i vykulený janek jako já tu nachází sympatie a podporu.

  Hlavně na nic nezapomenout, namazat se, kde se namazat má, zalepit bradavky, tkaničky převazuji asi třikrát, bojím, že je moc utahuji, kapsy narvat gely, krabičku s vlastním občerstvení nezapomenout vzít s sebou. Jo a taky čip, to bude v příštích hodinách důležitá část mého já, vždy po proběhnutí čtecím zařízením mi připočte jedno kolo, jeden osmisetmetrový korálek na šňůrku mého trápení.

  Startujeme 231 metrů od startovní čáry, jako by nám to nebylo dost dlouhé, ale je to jen proto, že si chceme nechat změřit maratón. Já chci běžet POUZE maraton!

  Vybíháme, pouštím si povídání do uší, Gábina jde přede mě, všici ostatní vlastně taky, kašlu na to a spěchám si do toho koutečka v hlavě, kde jsem rád sám a kde se dokážu schovat před bolestí. Jo, jdu před Dava, abych to měla rychle za sebou ;-). Když vidím ty zkušenostmi ověnčené běžce a běžkyně, je mi čím dál víc trapně, jelikož ač věkem nemladá, tak běžecké batole, běhám pro radost a potěchu půl roku a to tempem rychlejší chůze. A teď tohle....

  Trochu od startu prokřehlý, ale rychle se zahřívám na provozní teplotu, kontroluji tepák, to bude můj tempomat, rychlost nebude příští hodiny důležitá, přijel jsem s cílem vydržet těch šest hodin v pohybu, který by měl aspoň zdánlivě připomínat běh.

  Nabíháme první kola, teprve se rozhlížím, mapuji trať. Ospalým sídlištěm se prohání studený vítr, jen pejskaři trochu vyděšeně koukají, kdo jim to dnes okupuje jejich tradiční venčící místa. Většinou mají pro nás pochopení, trasu změní, nebo aspoň psy uvážou, ale pár blbů se najde vždycky.


tady to bylo

  Pomalu se zahřívám, rovnáme se na trati, rychlíci kličkují mezi těmi pomalejšími. Gábina mě bere o kolo, sakra, někde bude chyba. Ale kouknu na tepák a jdu si pořád svoje. Ano, mé rychlé starty= pomalé konce ;-), celá sezóna až na jediný závod v podobném duchu. Půlmaraton na okruhu je přesně za dvě hodiny 2 minuty, tep docela vysoko, konce budou fakt kruté...

  Asi po půlhodině mě začíná tahat achilovka, to si vzpomněla holka brzo, ale přece toho hned nenechám, přece jsem nejel do Brna, abych tu uběhnul necelých pět kiláků. No co, budu nějak pomalu dál ťapat, třeba to doťapu až na půlmaraton, to se mi zdá jako nejkratší možná vzdálenost, na které se to dá vzdát bez větší ztráty důstojnosti.

  Poslouchám Adinu Mandlovou, její paměti, "Dneska už se tomu směju" se to jmenuje, přenáším se v duchu do třicátých let, zběsilý život pražské herecké bohémy je mi najednou bližší, než celé to moje běhání.
  Gábina mě bere podruhý, asi s tím budu muset něco dělat. Zkouším přidat, ale nedá se, pár rychlejších kol a musel bych odpajdat na některou z laviček, kterých je tu kolem trati požehnaně. Svádějí ke krátkému spočinutí, ale z krátkého by bylo dlouhé a pak bych už nevstal. Jo, Odysseus, ten se měl, zalít uši voskem, aby neslyšel vábivý zpěv Sirén, to je brnkačka, ale co já, copak můžu zavřít oči? Tak jednoduše předstírám, že tu nejsou.

g jeste s usmevem

  Adina je až po uši zamilovaná do Hugo Hasse a já nějak minul metu půlmaratonu. Bolí to, ale bohužel ne tak, abych to zabalil, tak pajdám dál. Kopec u občerstvovačky jsem už začal chodit, sice mě to zpomalí, ale za to se udržím ve hře. Míjet stan s tolika pochoutkami je pořád větší hra s vůlí je to skvělá záminka zpomalit a zobnout něco dobrého, ale dělat to v každé kole, tak brzo puknu. Snažím se do toho vnést nějakou zákonitost, ale občas mi to nedá a dopřeju si nějakou dobrůtku mimo harmonogram. Od 25. kilometru zpomaluju a zpomaluju. Hrozně bolí levá kyčel a vlastně celá levá noha. Na hraně palce cítím obrovský puchýř. Při každém kole si říkám, že můžu kdykoli přestat. Z uší strávám sluchátka, ty povídánky o Adině Mandlové mě neuvěřitelně štvou, ta ženská pořád ječí a chichotá se. Přelaďuju na Mozartovo Requiem - zcela příhodná hudba pro tuto chvíli. Do 35. km mě David dvakrát předbíhá, nejsem schopna s ním držet krok. předbíhají mě asi úplně všichni. Tep se propadá ke 130, nohy odmítají běžet. Dan Orálek je dvakrát rychlejší - předbíhá mě každé kolo zhruba ve stejném místě... Ta noha svinsky bolí celých 15km...

občerstvovačka

  Vítr sílí, je mi čím dál větší kosa a stan občerstvovačky někam mizí, naštěstí stolky
a ochotná obsluha zůstávají na svém místě. Vím, že ta zima je jedním z příznaků únavy, tak si dávám více pozor na doplňování cukrů a za chvíli je lépe.

  Hranice maratonu se blíží a sní i otázka, co dál. Bolest tu je, ale už jsem si na ni nějak zvykl, akceptoval ji. Není důvodem, proč v tom kroužení ustávat. Běháme na levou ruku, ustálený stereotyp, který se, (myslím, nedá porušit) Když tu najednou vidím v protisměru Gábinu, jde mimo trať po trávě, Štefan ji upozorňuje, že má blbý směr. Dala holka maraton a zabalila to. V tu chvíli asi nejlepší rozhodnutí, obdivuji ji za to, ale vím, že to není moje cesta. Pomalu pajdám dál.
Na 40. km se něco zlomilo a mně se podařilo zrychlit, ne moc ale něco přes šest minut za kilometr, když byly i kilometry přes osm, byl malý zázrak. Asi jsem přidala s vidinou konce. Ještě kousek a máš to za sebou... Probíhám cíl vracím čip a nejkratší cestou mířím k šatnám. Štefan na mě volá, že to mám dochodit. To fakt nevím jak. Chodit jde teď hůř než běžet...

tady už se láme chleba

  Přes postupné mety půlmaratón, třicítka, maratón, to snad došlapu až k té padesátce.
Po 42. kilometru jsem překročil pomyslnou hranici hranici, nic víc jsem před tím ještě neběžel, ale láká mě nahlédnout ještě dál, hlouběji do sebe.

  Vybavuje se mi film "A co Bob?",
"Malé dětské krůčky", říkám si spolu Billem Mureyem, Karnazes tuhle formulku použil v daleko těžší situaci, snad se tenhle recept osvědčí i mě. Na kopečku se už ani nepřemlouvám, mechanicky už ho chodím, očima odtlačuji někam do daleka lampu, u které si dávám úkol pomalu se zase rozběhnout. Bolest v achilovce kupodivu stagnuje, žádná progrese, takže padesátka je tu ani se nenaděju.

  Všechno ze mě padá, mám pocit, že je splněno, ale nějak nevím, jak bych jinak smysluplně naložil se zbývajícím časem, tak pokračuji v té parodii na běh. Adina za tu šestihodinovku prožila celý svůj pestrý a bouřlivý život, lásky i rozchody, smířila se s prohrami a pády, akceptovala nastupující stáří i se všemi jeho nepříjemnými průvodními jevy. (Asi bych vzdala, než abych to doposlouchala, máš můj obdiv ;-), nesnáším od tohoto dne chudáka Adinu Mandlovou). Paralela život-běh se tu přímo nabízí. Taky mě napadá, že jsem si letos ty narozeniny docela pěkně užil, že jen tak z mé paměti nevymizí, jo, bylo mi šestačtyřicet J

 Konec.., pokládám značku na místo kam jsem doběhl a fofrem do šatny. Ještě jsem to zkoušel doběhnout na hranici 55km, ale myslím, že mi to o fous uniklo. Teď je mi to jedno, mrzet to bude později. Bylo to moje první nahlédnutí do světa ultra a nedám si ho ničím pokazit.

  Vyhlášení jsem strávil v šatně, nedařilo se mi rozvázat boty, nebo snad zavázat, prostě něco takového, teď už přesně nevím…, pohyboval jako zpomalený film, navíc bez pevného cíle, věděl, že chci něco udělat a nevím co, to se pak obléká docela blbě. Jo, jo. Maraton jsem měla za čtyři a třičtvrtě hodiny a vůbec nevím, co jsem ten zbylý čas dělala (asi jsem se myla a převlékala), neboť jsem vyhlášení taky nestihla...

  Skoro na nás nezbyla pamětní trika, ale ještě dodatečně jsme je dostali a já ho nosím docela s hrdostí, i když už začíná být docela oprané.

  A ještě to nejdůležitější, celých šest hodin se mezi námi proplétal Dan Orálek, možná jsme se mu i dost motali (já určitě, dodatečně se omlouvám, uvědomuji si, jak mě jednou musel obíhat skoro přes trávník...), ale přesto se mu podařilo dosáhnout na nejlepší český výkon na šestihodinovku, 86 kilometrů a 716 metrů, bylo nám ctí být přítomni takovému výkonu.

v dobre spolecnosti
  Poděkování tímto Petrovi Kaňovskému a všem jeho bezejmenným pomocníkům bezchybnou za organizaci závodu, uživateli Alka 07, z jejího alba jsme si vypůjčili ilustrační foto a pak ještě všem spoluběžcům za krásnou atmosféru,která nás hnala dopředu i ve chvilkách, kdy nám to už moc neběželo.

mapoP.S. Jeden moc fajn pořadatel nás odvezl ze závodiště na autobus do Prahy (jinak bychom se tam snad motali doteď). Z autobusu jsem pak skoro nevystoupila. V noci, prvně v životě a naštěstí (zatím :-)) naposledy, jsem se probouzela bolestí v noze a svým vlastním sténáním. Ráno jsem nesešla schody, splazila jsem je po zábradlí. Při tomto počínání jsem sykala bolestí a zároveň se smála jako pominutá. Takhle si zablbnout dva týdny před půlmaratonem - všem doporučuji :-)).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Petr Ozogán Petr Ozogán | 11. listopadu 2010 v 21:53 | Reagovat

Číst tohle někdy v březnu kdy se to konalo, tak se snad na to běhání hned vykašlu. V té době jsem taky ještě nevěděl, jak z toho můžou bolet nohy.

2 12Honzade 12Honzade | E-mail | 12. listopadu 2010 v 22:19 | Reagovat

Moje nejmilejsi manzelka by mi to zatrhla:)! Teda, ze by mezela se mnou nekde jeste s hromadou lidi:). Ale zase to mate skvele, ve dvou se to urcite lip tahne! Tesim se, ze vas nekde uvidim, i kdyz zase ja tak moc na zavodech nejsem.. 12:)

3 eva eva | E-mail | 13. listopadu 2010 v 14:16 | Reagovat

Davide, s tpu písničkou by sis dost pomohl, nebo s filmem? Bylo to Florenc 13.30.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama