...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak se běhá do dětství

5. listopadu 2010 v 11:58 | dav |  Běželi jsme


Text o maratonu na Kladně jsem si pro sebe napsal více než před rokem, aniž bych tušil něco o budoucí existenci nějakého blogu. Objektivně vzato sem vlastně vůbec nepatří, je to mimo rámec společných běhů, hraju si tu teď na vlastním písečku, ale snad mi Gábina odpustí

Než ale vyběhneme, musíme se pro vysvětlení vrátit o mnoho let zpět...

  Určitou, pro mě velmi důležitou část dětství, jsem trávil v malém domečku u babičky a dědy na Kladně. Byl jsem pražské dítě a Kročehlavy byly tenkrát skoro jako vesnice.Jeden smíšený konzum na půlku Kročehlav. Na Večerníček jsem se chodil koukat naproti k sousedce, jediná v ulici měla televizi. taky měla králíky, nevím, co mě bralo více, možná ti králíci.
  U baráčku byla zahrádka, silnice před ním nebyla dlážděná, za deště se měnila v mazlavé bahniště, kde se daly stavět stružky, rybníčky a přehrady. Ploty mezi zahradami byly zanedbatelné, okna metr a půl nad zemí, za celé prázdniny jsem regulérní vchodovou branku někdy ani nepoužil. Sousedovic jablka a švestky byly na dosah. Přestože byl jablek plný sklep, ty kradené chutnaly nejlépe. Skoro jako bych tu popisoval nějakou ladovskou idylu. Zas až takové to nebylo, ale mělo to jisté kouzlo.
  V kročehlavském lesíku jsem znal každý kout, ale pokud jsem chtěl někam dál, musel jsem s dědou.

 Děda, celý život aktivní sokol, bývalý zápasník, člověk, který ještě v osmdesáti zvládl výmyk a mě dokázal zbouchat na jednu hromadu. Jednou jsme se oba skoro zabili na saních, dyž jsem mu řekl, že je srab, když tohle nesjede. Sice můj nevlastní, ale myslím, že nikoho neměl rád, jako mě. Ke konci skoro úplně hluchý, ale vždy ochotný si mě poslechnout. Pořád připravený věnovat mi čas a pozornost, i když u toho občas dost nadával. Člověk, co by pro mě udělal všechno.

  Byly to většinou cyklo výpravy, já zpočátku na dětské sedačce, pak na vlastním kole značky Pionýr. Mělo červenou metalízu a já ho zbožňoval. Jezdili jsme buď na houby na Šilerku, nebo...,teď to už konečně dostávám do nějaké souvislosti s maratonem, na Sletiště a na Lapák. Dnes je to učesaný lesopark, ale tenkrát to byl v mých šestiletých očích hluboký les, kde se dalo zabloudit. Měli jsme tu své cestičky, svá houbařská místa, občas jsme sjížděli dolů k trati a nechávali na kolejích rozmašírovat desetníky. Při čekání na vlak jsme leželi v provoněné trávě a pozorovali na obloze větroně, které se vznášely nad Velkou Dobrou.
 Když děda zemřel, barák na Kladně jsme prodali, už jsem byl dospělý, ale měl jsem pocit, že teprve aktem prodeje moje dětství skončilo. A právě na Lapák jsem se za učelem uběhnutí maratonu po více než pětatřiceti letech vrátil. Ani jsem netušil, jak hluboko mě to zasáhne...

Atmosféra maratonského depa naprosto pohodová a vítací, fakt jsem měl pocit, že mě osobně na Kladně rádi vidí, organizace perfektní a hlavně milá, nikde nic nevázlo. Hned v autobuse z Prahy jsem potkal Martina Holana ještě s jeho běžeckou kamarádkou, společně jsme našli Sletiště, u registrace Štefan, takže hned po tom, co jsme dostali čísla, odebrali jsme se do místního bufáče na kafe, paní tam umí dobrého turka a vůbec je docela hodná a ochotná a to kafe zalévá s láskou a péčí, což ortodoxního kafaře, jako jsem já dokáže potěšit.


Ani jsem se moc nerozklusával, spíš jen pár písmenek z abecedy a opatrná protahovačka, rychle ještě něco malého za žebra, vyčůrat a na start. Po výstřelu jsem nechal rychlíky utíkat a držel si vlastní tempo, přestože mě tepovka najednou vyletěla až kamsi na 165, měl jsem v plánu běžet tak okolo 150, což pro mě znamená tempo 5´40 min/km a pokud by vše bylo v pořádku, tak někde kol 25 km zkusit maličko přidat.
 Ale tak okolo pátého kiláku se všechno srovnalo, zapadl jsem do skupinky, která běžela zhruba moje tempo, pustil jsem si do uší pohádku a tak do pětadvacátého kiláku "usnul".

Trasa vede lesoparkem Lapák, hodně se to tu změnilo, ale přesto to tu znám, pěšinky jsou sice širší, ale vedou těmi správnými směry, jen tam, kde jsme na kolech projížděli borovicovou školkou a větve nás šlehaly do obličejů, je teď vrostlý les.

Čas je děsná věc, ale v myšlenkách se dá přeci cestovat do míst, které jsme navštívili s někým, kdo už dávno není. Při maratonu je času na vzpomínání dost a v hlavě se občas dějí trochu zvláštní věci. Takže se vracím…
  
  Rytmus narušovaly akorát občerstvovačky, první na sedmém kilometru a dál vždy po pěti kilometrech. To jsem vždy v klidu přešel do chůze, nabral si dva kousky banánu, jeden obalil trochu v soli (fuj, hnus:-) a zapil naředěnou kofolou, pak se zase rozběhl, ale i tak jsem měl každý občerstvovací kilák za 6´05 min/km. Během zvodu jsem si dal dva Carbosnacky, jeden na sedmnáctém a druhý na dvacátémsedmém kilometru.

Stín, rovina, bezvětří, povrch hlavně šotolina, pak necelý kilometr po asfaltu, osm koleček po pěti kilácích to bylo a co deprimovalo nejvíce, že jsem na té silnici museli osmkrát proběhnout kolem čerstvě přejeté mrtvé černé kočičky, ach jo...

já Kladno



Půlmaraton jsem měl kolem 2:01 hod, nic nebolelo, malá krize bylo někde mezi 16-18 kilometrem, ale to znám, na tu jsem už byl nachystaný, věděl jsem, že další přijde ještě po třicátém, ale to už je cíl na o něco blíže, takže se překonává lépe. Také někdy od 25. km mě snad už nikdo nepředběhl, naopak, dal jsem si do uší Dobeše a začal předbíhat já. Ale ta krize přišla, tepovka zase kol 160 a přitom jsem věděl, že jsem zpomalil někam k 5´50 min/km, ale oddechl si na občerstvovačce a šel do posledního kola, posledních pět kiláků, snažil jsem se zrychlovat, šlo to, ale už jsem věděl, že pod čtyři hodiny to nebude, tak jsem se vlastně ani tak moc nemačkal, nějaký výsledný čas mi byl po pravdě úplně ukradený. Někde před čtyřicátým kilometrem na zemi starší běžkyně, obličej pokřivený bolestí, sakrovala na křeč a přitom všechny, co probíhali kolem ní posílala do pryč, že to prý hned rozejde. Tak ještě zamávat naposledy té mrtvé kočce a už je tu poslední hnusný úsek zámkové dlažby a už jsem naposledy vběhl na Sletiště, naposledy ho obkroužil po asfaltových cestičkách, které dnes nepatřily inlinistům, ale pár běhajícím pomatencům, vběhl na tartanový ovál, poslední čtyřstovka,..asi kilák před koncem jsem běžel spolu s nějakým docela mladým klukem, někde koncem závěrečné stovky jsme se pokusili o jakousi parodii o sprint, chvíli jsem mu uvisel, ale nebylo v tom z mé strany srdce, tak mě nechal o něco za sebou, ale je mi to úplně jedno, hned za cílem gratulace od organizátorů, medaili na krk a je to za mnou, čas 4:04 a ňáky drobný, čtyřhodinová hranice zůstala nepokořena, ale vzal to čert, vím, že jsem na trati nechal co jsem mohl, hned po doběhu potkal Gábinu, endorfiny ve mě mi na jazyk přinášejí spoustu infantilních kravin, asi jsem další dvě hoďky docela nesnesitelný, otravné malé a lehce dementní robě s rozvernou náladou.

Sedli jsme na pivo, kopyta nahoře na lavičce, hřeju se paprscích prosvítajícího slunka a vlastní ješitnosti, ty čtyři minuty nad plán zůstavají v tuto zapomenuty v podoběhové euforii, ale já vím, že jsou uloženy tam někde vzadu v hlavě, že budou hlodat a hlodat, že mě přimějí postavit se znova na start týhle dlouhý štreky.

 Ale zůstává ještě cosi nezodpovězeného, co se trochu bojím vyslovit. Svým založením se blížím nejspíše tak k ateismu, na nebe nevěřím a myslím, že své peklo si každý neseme v sobě. Ale skálopevně věřím, že jsem na téhle trati nebyl tak úplně sám. Takže tahle medaile je dědo pro tebe.

madaile
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 s0c s0c | 5. listopadu 2010 v 13:25 | Reagovat

Krasny, dojemny... dekuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama