...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Who is who

15. listopadu 2010 v 15:54 | dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
                 
               Aneb hlubokomyslná úvaha, do které se autor sám zamotal, na téma:

                                                         Kdo je vlastně běžec,
                                                   nebo ještě lépe, jsem běžec?

   K tomuhle vnitřnímu dotazování vedou dvě vcelku pochopitelné a tudíž velmi lidské vlastnosti: potřeba třídit, škatulkovat a všechno definovat (hlavně sám sebe), a schopnost pochybovat o čemkoli (hlavně sám o sobě :-). To celé nám ještě komplikuje naše touha někam patřit. Všechny tyto vlastnosti/schopnosti mají, jako všechno na tomto světě, svůj rub i líc.

  Být součástí tlupy rovnalo se v počátcích vývoje lidstva přežití, nebylo života mimo kmen. Trestem horším než smrt bylo vyvržení jedince z lidského společenství. Vědomí, že člověk sám není ničím, je nám snad vštípeno geneticky, vymřeli ti, kdo ho postrádali.

  Dobře o tom věděli a vzorově s touto potřebou pracovali snad všichni totalitní vůdci, nečlen takové organizace stal se společenským páriou, ostatně současný model sekty je postaven na stejném principu, ale o tom tato úvaha není, takže zpátky na stromy .

  Dvousečná potřeba pochybovat činí člověka člověkem, může ho povznášet k vlastnímu maximu, ale také utápět v hlubinách depresí z vlastní nedostatečnosti.

  Do široké sféry zálib a koníčků zasahují všechny výše zmiňované faktory a to už jsem (konečně!)
                                                               … u běhu.

   Celosvětový běžecký boom dal vzniknout specifické zájmové komunitě, která si ovšem vybudovala i jakási (nepsaná) pravidla a vnější znaky, jejich dodržováním se stáváme součástí běžeckého kmene, potažmo tedy
                                                                  BĚŽCEM   

   Co je ale to, co nás opravňuje ke vstupu do "klubu"? Pozor, tady se ocitáme na hodně nejisté půdě, totiž ve vlastní hlavě, ve světě úvah a otázek, sebehodnocení, pochybností a mindráků.

běžci


  Stávám se běžcem s uběhnutím nějaké určité vzdálenosti? Je touto přelomovou hranicí deset kilometrů, nebo jich na to stačí pět? Nebo musím rovnou (nedej bože) uběhnout celý maratón? Nestačilo by dvakrát týdně oběhnout blok?

   Je čas kritériem? Musím dát těch magických 42 195 v nějakém čase, aby mě vzali do rodiny? Rubrika "Maratón pod čtyři" na běžeckém fóru cosi naznačuje….
Třeba by stačilo jen vstoupit do nějakého sportovní oddílu. Budu platit příspěvky, na to že jsem běžec, budu mít bumážku a to se hned tak nedá zpochybnit.

    Nebo se musím účastnit běžeckých závodů? Černá můra a trauma mnoha běžeckých adeptů, ale i veteránů, o krásnější půlce lidstva ani nemluvě. Vždyť tam budu za blbce, vždyť budu poslední, co si mám vzít na sebe…,viz ta krásnější půlka lidstva .

  Ale kus pravdy ty ženské mají, nepodceňovat vnější znaky sociálního uskupení! Stejnokroje a uniformy jim dávají za pravdu. Ostatně pionýrské šátky nosila většina starší generace a mnozí jsme na to byli i chvilku hrdí :-).

  Existují společenstva, kde je odlišný jedinec v lepším případě vypuzen z komunity, v tom horším fyzicky likvidován. Člověk sportující v tesilkách, vytahaných a sepraných teplákách, v rádiovce po dědovi, ve starých keckách, je přinejmenším terčem pozornosti, vymyká se, zříká se anonymity, kterou skupina, smečka, hejno nebo komunita poskytují.

  Na tomto místě se veřejně zříkám objektivity a vyznávám se ze svého obdivu k ultra. Pro neznalé, to jsou ti, kterým je maratón málo, běhají těžko uvěřitelné objemy, nad kterými normální člověk jen nevěřícně kroutí hlavou.

  A je to velmi pestrá cháska, mladí staří (tady myslím fakt staří, věkovou skupinu, které přináleží už pouze pomalu se šourat po parku a krmit holuby a on vám pak takový stařeček věchýtek utrhne stovku, ani nestačíte zamrkat), lidé z nejširšího sociálního spektra, nejrůznějších zájmů.

   Postrojeni bývají, že by nad nimi Armáda spásy zaplakala. Setkávají se tu ony již zmiňované vytahané tepláky, seprané čepičky, kulichy a kšilty hluboko do očí, dámské punčocháče (na pánech vypadají fakt úchylně, ale víte jak hřejí?) s nejnovějšími trendy v běžeckých, ba i kosmických technologiích, to obojí často i na jednom člověku. Kritériem tu totiž není vnější vzhled, ale funkčnost. Vše je otestované až na samý okraj možností, kus oblečení, který vás neodřel během dvanáctihodinového běhu si budete oblékat až do maximální míry opotřebení a často i potom.

  Otázku vzhledu si myslím tito lidé moc nepokládají, příslušnost k běžeckému společenství neřeší. Oni mají jasno. Běh mají v hlavě, v té nejčistší krystalické podobě.
Není tu potřeba něco dokazovat, ostatně k tomu vedou méně bolestivé a ve výsledku mnohem okázalejší cesty. Nikdo tu nepřemýšlí, jestli je IN, ale in prostě je.
 Výkonnostně se tu setkává absolutní špička s těmi, kteří do tohoto světa pouze občas a váhavě nakukují (třeba jako my :-). Nikdo nemá potřebu tento propastný rozdíl řešit, panuje tu vzájemný respekt a tolerance, o pomoc a o radu může požádat kdokoli, aniž by riskoval, že bude za pitomce.

  Výše napsané zavání určitou glorifikací ultra, tohle přes veškerý obdiv k nim, nechci. Akcentuji pouze určitou vlastnost, myslím celkem snadno přenositelnou na všechny.

  Nepřemýšlejte, jste-li běžcem, staňte se jím. Je to stav duše, životní postoj, směřování mysli. Je to cesta pro rozjíveného teenagera i dědka nad hrobem, maminu od plotny i špičkového managera, zamindrákovanou puberťačku i popovou hvězdičku.

     Vyběhněte a uvidíte!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ll ll | 16. listopadu 2010 v 10:54 | Reagovat

Běžcem se stane člověk po té co přestane být "ležcem" nebo "chodcem" :)

2 koyama koyama | Web | 16. listopadu 2010 v 12:33 | Reagovat

[1]: Souhlasím. Na kategorii běžec přeci není nic mýtického. Je to úplně BĚŽNÝ člověk, jen pravidelně po nějakou dobu trochu jinak používá nohy než většina populace. :)

3 dav dav | 16. listopadu 2010 v 16:41 | Reagovat

to Koyama: ta hříčka se mi líbí:-) a souhlasím, že na běžci není opravdu nic mýtického, přeto není ale úplně BĚŽNÝ
to ll: trochu jsem vycházel z Gallowayovi klasifikace a myslím si, že do kategorie Běžec musí člověk tak trochu dospět, není jím v mých očích tedy každý kdo běhá...a díky oběma za návštěvu blogu a za názor,d

4 Drakor Drakor | E-mail | 18. listopadu 2010 v 1:33 | Reagovat

Nemyslím si, že běžce určuje počet naběhaných kilometrů nebo čas ze závodů. Je to stav mysli, běžec je ten kdo běhá rád a dělá mu to dobře na duši. Ten kdo se ofrňuje nad jiným a nad jeho výkony není běžec, ale možná JEN závodník.

5 dav dav | E-mail | 18. listopadu 2010 v 10:33 | Reagovat

Draku, mluvíš mi z duše:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama