...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Prosinec 2010

Zima, zima aneb jak se běhá v závějích

30. prosince 2010 v 22:30 | Gábina&dav |  Milý deníčku...
30. 12. 2010

  Dneska bylo minus deset, ale když vylezlo sluníčko vyhnalo nás mráz nemráz ven. Okolo jedné jsme si navlíkli teplý termoprádlo (já i k Davidovu zděšení netermo podvlíkačky pod kalhoty ) a vyrazili směr Hostivař.  Gábina s vidinou slíbených osmi až deseti kiláků:-)

gab. silueta
   Zima festovní, pořádně to křupalo pod nohama, občas pěkná klouzajda,navíc první kilák jsem skoro šla, jak mě tahala achilovka. Pak jsme se ale rozběhli a proběhnutí bylo moc fajn, nakonec celých 15 kilometrů.
g. vysoko

my

   Ale ještě se vrátím do půlky prosince, po Řípu jsem si dala trošku pauzu.  Ne že bych neběhala vůbec, ale dva předvánoční týdny byly ve znamení předvánočního shonu, (já ty Vánoce zas až tak nemusím, tak jsem je drobet ošidil a o to více naběhal) a tak vyběhnout ven se podařilo jen sporadicky. Za to o to radostněji :-).

  David si v poslední době oblíbil následující způsob společného tréninku: on vyběhne z Prahy - já z Libčic, v místě střetu  se já otočím a spolu doběhneme ke mně.  Krásná štreka podle tý vody, navíc Vltava je v tuto dobu ornitologicky velmi zajímavá, takže je cestou i na co koukat.

kontr

  Na jeden takový běh jsem vzala i Gandalfa. Bláhově jsem si ho připla na sedák. Můj milovaný pejsek vyrazil po zledovatělé cestě silou rychlovlaku a já se během vteřiny válela na zemi téměř pod nohama majitele místní posilovny. To snad dá rozum, že pes, co se týden flákal bude mít síly na rozdávání a pokud je to takový poděs jako Gandalf, není vůbec těžké předem uhodnout, jak to asi může skončit :-). Cestou do Řeže jsem se pak neustále strachovala, že po ledovce uklouznu já nebo pes přímo do kolejiště. Přes ves pak Gándík táhnul prostředkem silnice, kde nebyl sníh a já ho opakovaně rvala na stranu, aby se za námi nevytvořila kolona aut. Když jsme se konečně potkali na cyklostezce u Vltavy s Davidem předala jsem mu psa na povel a tiše se zhroutila. Tady Gábina vyjímečně ani tak moc nepřehání, nutno ale podotknout, že ten pes toho měl taky plný zuby .

  Moc pěkně bylo v sobotu 18. v Krčáku. Sluníčko svítilo do mrazivého dopoledne jako o život a my se shodli, že nám nalejvá životní energii přímo do žil.

já na kládě


  Mně se skutečně "vydařil" výběh na Hod boží na Partyzán (naposledy jsem tento závod běžela před 25 lety v době gymnaziální). Nyní jsem z neznámé příčiny běžela první kilometr v ušlapaném sněhu za 5:13 a pak cestou při dalších dvou a půl v celku hlubokém bílém posypu nahoru na vrcholek málem pošla. Pořád stejná písnička, kolikrát tu už Gábina psala o tom, jak něco přepálila... Naštěstí za mnou do Chomutova dorazil Dav a šli jsme proběhnout "normální" okruh přes Březenec, a skatepark kolem zooparku . Moc pěkný kolečko to Gábinka vybrala.

polibení

  Převčírem zas cestouspoj (pozor, tohle nejni chyba, ale novotvar a literární ozdoba:-) Praha-Libčice. Tentokrát po chomutovských kopečcích a bez běhu lačného zvířete úplně pohodové proběhnutí (až na tu zimu, kurňajs). Dokonce v svižném tempu. Zas pro změnu jsem toho měl jednou dost já, cesta mi vůbec neubíhala, pořád slzely v protivětru oči a na tvářích to namrzalo, rád jsem přijal Gábininý tempo a pokorně se nechal odtáhnout do tepla.

gab. zasněžená

  Se zimou mám jeden velký problém. Když doběhnu a přemístím se do normálně vytopené místnosti začnu ze sebe odhazovat vše, co mám na sobě, neb mám pocit, že sebou vedrem praštím o zem, že se udusím, že bude v tu ránu po mně. David se v tu chvíli dusí doopravdy, jelikož astmatu rozdíl 30 stupňů moc nepřidá. A tak jsme dnes stáli několik minut na chodbě paneláku jak v přetlakové komoře, pomalu sundavali svrchní části oděvu a přivykali vyšší teplotě. Pomohlo to a omdlít se mi doma dnes nechtělo. Pokud nás někdo dlouhodobě pozoruje, zřejmě žhaví linky do Bohnic a ptá se zda můžeme být svému okolí nebezpeční. Tohle je fakt přehnané, exhiboši své okolí většinou nijak neohrožují...

kamenička

 Jak tu sedím a píšu nechala jsem si od Davida nalít sklenku červeného, on usrkával cosi bílého z hrnku a pravil: "To je teda přístup ke sportu, zatímco ty piješ víno, já mám žinčicu."

...brrr   Jasně, že jsem si to červený pak dal taky.

spolu



PF 2011

30. prosince 2010 v 19:50 | Gábina&Dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
PF 2011
Přejeme všem šťastný nový rok, hodně zdraví, lásky a spokojenosti. A k tomu spoustu krásných a intenzivních (nejen) běžeckých zážitků.

Gábina & Dav

Kluso-kolo-strko-tlač z Řípu do Prahy - dokončení

13. prosince 2010 v 22:22 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 11.12. 2010
Kde? Z Řípu do Prahy
Kolik? Oficiálně 50km (my asi o dva více :-))

    Cyklostezka na konci Kralup. ., tudy běháváme několikrát do měsíce. Přesně 6km k přívozu v Libčicích. A zároveň 8km ke mně domů do Letek. Zaženu rouhačskou myšlenku na vytopený byteček a horkou sprchu. Po gelu se trochu vzpamatovávám, na kole šlapu do Chvatěrub, kapku to klouže, ale ledové plotny mi už dnes nevadí. Hlavně že jedu. Kopeček k tý děsný zřícenině mi dnes připadá jako horská prémie. Předávám kolo, ale David se dlouho neveze. Po asfaltu brzy zase šotolinová cesta a na ní hluboká břečka. V místě, které by jindy v klidu Dav jel nemít za sebou tu štrapáci z Řípu, kolo neudrží rovně. Zařve něco a poroučí se nalevo k zemi, kolo na něj. Vyděšeně se ptám, jestli mu něco není. "Ne není, ale mohla bys ze mně sundat to kolo, prosím?" Ještě kus tlačíme, pak pár desítek metrů jedu.

    Přívoz. Nejdeme ale  jako při našich výbězích po červené do Řeže, ale doleva po staré cestě kolem včelařského ústavu nahoru. Tlačíme, jet tudy nejde asi moc ani za sucha. Nahoře v lese naštěstí stejná břečka jako jinde, v pohodě přetlačitelná, před třemi týdny tu bylo obrovské hluboké bahnisko po těžbě dřeva, ze kterého nebylo úniku. Na poli před silnicí byl David  schopný pár desítek metrů popojíždět. Na asfaltu před Větrušicemi zas konečně na kole chviličku já. Ne nadlouho, po pár stech metrech odbočka k sadu a zastavuje mě, co jiného než zase břečka. Sluníčko vylezlo a krásně svítí. A já tu trčím a nejsem schopná zvednout nohu a přehodit ji přes rám kola. Být přívoz tady nahoře, balím to a končím. Krize ne ani tak fyzická, ale psychika začíná stávkovat. David mi pomáhá z kola, abych sebou nežuchla jako před tím on a dotlačíme kolo na konec sadu, kde jako prémii musíme proplazit jakési křovisko.

    Před námi polní cesta, na ní dvojice, muž tlačí kolo, batoh na zádech,  daleko před ním si štráduje nalehko jeho parťačka. My nasazujeme společný kluso-kolo-strko-tlač a brzy v klukovi poznávám Vlastíka, nechápu proč mu Hanka tolik utíká a on vše vláčí sám. Dnes je to o spolupráci, když jeden chcípá a druhý je v pohodě, není něco v pořádku.

   Dostáváme se na silnici k Řeži, nám dobře známé místo z našich proběžek. Automaticky zabočujeme doprava, abychom u řeky navázali na červenou. Jedu chvilinku na kole a sním si krajíc chleba z kapsy, který jsem si tam "kdysi dávno" dala - lepší než gely, či jiné sladké srágory. Vystřídáme a mažusi to po serpentinách dolů. V Řeži mi něco bleskne v hlavě a je náhle jasné, že jsme to asi zbodali. Matně jsem si vzpomněla, že podle mapy jsme měli Řež minout. Prokufrovali jsme asi dva kilometry. Stály nás nejen síly ale i minutky v celkovém čase...

   Zhruba od Klecan jsme v kontaktu s jednou mladou dvojicí. Kluk běží před holkou, je-li marast tlačí jí kolo. Břečka je i na mnou nenáviděné náplavce naproti Roztokám - zase tlačíme. Dvojice nám mizí z očí. Podruhé dobíháme Vlastíka s Hankou. Vlastík tlačí kolo, Hanka má teď batoh na zádech, ale je pořád hodně před svým parťákem. S Vlastíkem stačíme prohodit pár slov. Řekl nám, že se nás nad Řeží ještě snažil zastavit, volal na nás, když jsme špatně odbočili, ale my ho už bohužel neslyšeli.
    Cesta k psímu útulku je už konečně normální - běžím jak to jde a konečně se dnes poprvé dostávám pod šest minut kilometr. Střídáme docela často, trošinku rychlejší běh v tuto chvíli unavuje zcela neadekvátně.

   Poslední marast okolo zoo. Poslední chvilka tlačení kola. Kus před zámečkem naposledy střídáme a já konec šlapu na kole. Na parkovišti vidím cyklistku z dvojice, kterou jsme ztratili před Sedlcem. Hecuju Davida: "Běž, běž!" A on přidává. Maká jak může. Už s loděnicí na dohled skoro funí klukovi na záda, ten se otáčí a asi nechápe, kde se tu Dav vzal. Má ale více sil, přidává a je jasné, že budou o kousek před námi. Mně se ještě těsně před cílem málem podaří sletět, protože před loděnicí, co jiného než břečka (taky mohli ten kousek vodáci uklidit :-) a já s kolem smýkala sem tam. Zařvala jsem něco o zasr... sněhu a byli jsme v cíli. Čas 6hod. 49min. 51vteřin nebyl v tu chvíli důležitý. Cítili jsme úlevu a euforii, že nás ten běh se zátěží neotrávil natolik, abychom to zabalili. Konec hurá!!! Kafe, Redbull, sprcha a jsme nejšťastnější lidi na planetě.

cíl

Dav - jen pár postřehů:

   Něco akorát pro chlapy..., uvědomujete si, jak nás ty rádoby křehké bytosti opačného pohlaví ovládají, jak nás mají v hrsti? Jeden příklad za všechny:
   Dobíháme k loděnici, vzdálenost od cíle se už dá počítat na desítky , maximálně stovky metrů, dvojice, se kterou se honíme odněkud od Klecan těsně před námi, kluk běží, partnerka vedle něj na kole.  Gábina se na mě otáčí a ten čertovský našeptávač v ní mi říká: "Ty dva dáš," a na kole mi diktuje tempo. Jasně, že je nedám, vím to, ale ždímám se a dostáváme se na kontakt. Kluk se otáčí, vidět to překvapení v jeho očích za  vydané úsilí stálo, nicméně on je prostě jiná třída, v klidu si přidá a naděje na to malá zlepšení naší výsledné pozice je v trapu.
  Na zledovatělé cílové rovince si Gábina ještě nakonec pro zpestření skoro ustele, nicméně za pár vteřin si už s našimi soupeři přátelsky plácneme.

   Sice jsme cestou párkrát únavou padali na hubu (já doslova a do písmene, kdyby ze mě Gábina to kolo nezvedla, tak tam zůstanu do jarního tání:-), ale nemyslím, že bychom podali nějaký mimořádný fyzický výkon. Jestli se nám něco povedlo, tak to bylo na jakési morální úrovni. 
   Asi stokrát jsem měl chuť to zabalit, stačilo, aby Gábina řekla: "Hele, dlabem na to.., já bych se na to vykašlala..", ...nebo podstatně prozaičtější "serem na to.." a já bych do takto otevřených zadních vrátek milerád kdykoli vklouzl. Tahle možnost se i sama nabízela, na levý břeh do Letek, kde Gábina bydlí,  jsme to fakt měli kousek..., teď jsem jí hodně moc vděčný, že o ničem podobném nepadlo ani slovo, takže tyhle moje vlastizrádné úmysly mám možnost neškodně vyventilovat teprve tady a teď. Howgh!



   

Kluso-kolo-strko-tlač z Řípu do Prahy - 1. část

12. prosince 2010 v 23:31 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 11.12. 2010
Kde? Z Řípu do Prahy
Kolik? Oficiálně 50km (my asi o dva více :-))

    Nevím vlastně, do jaké rubriky tento letošní závod zařadit, ani jsme (až na pár výjimek) neběželi, ani nejeli na kole, ani nešli (..ani na kole, ani pěšky...) ... náš hlavní pohyb během závodu by se dal nazvat kluso-kolo-strko-tlač. Ale nebudu předbíhat...

    ... v pátek jsem odpoledne dorazila vlakem do Prahy se zavazadlem s čistými věcmi, které mělo přijít do cíle v loděnici v Troji a labradorem Gandalfem, kterého jsem předávala svým dítkům na víkend. Už cesta do Prahy byla dobrodružná. Po náročném pracovním týdnu a zápasem se psem v dopravních prostředcích korunovaným bojem s ním na jezdících schodech na Vltavské, jsem dorazila za Davidem. Asi jsem se tvářila nesmírně otráveně a zničeně a navíc jsem už víc jak týden mluvila neuvěřitelně depresivně o počasí, úrazech z pádů na ledu, zejména na kole a nebezpečí prochladnuti způsobem podobným pohřebním proslovům, že se David natolik naštval, že řekl, že do loděnice nejedeme a na celý podnik že se vykašleme.
    Vždycky mám řeči o všech možných úskalích různých podniků, ale nikdy ty průpovídky nemyslím úplně smrtelně vážně. Teď ale David vypadal smrtelně vážně rozhodnut, že mě nebude nutit do ničeho, z čeho mám děs a hrůzu a žádnou radost a že jedem domů. Hodinu trvalo, než jsme si vyříkali pro a proti a nakonec jeli do Troje skoro na poslední chvíli (zavazadla měla být na loděnici uložena do 18hodin). David od zastávky busu docela přesně určil kolmo směr, kde se loděnice nachází. Jediný problém byl, že mezi námi a loděnicí stála ohromná stavba čehosi, končící pletivem s ostnáčem. Byla jsem ale natolik rozhodnuta jít do závodu, že plot jsem po vzoru a za pomoci Davida šplhem a seskokem překonala :-).

    Řádně jsme se posekali s Gábinou ještě večer před startem, když jsem viděl, jak se tváří na zítřek "natěšeně", tak jsem to chtěl celé odpískat, ale ona že ne a ne. Nakonec jsem podlehnul, doteď nevím, jestli jsem dobře udělal.

   Vstávání ve 4:50 - první brutalita nadcházejícího dne. Sbalili jsme v polospánku možná více než bylo radno, ale to jsme pochopili až v průběhu tlačení (kola). Vláček do Bubenče bez zpoždění a tak již pár minut před půl sedmou jsme zimomřivě stepovali na místě prezentace v Dejvicích.

na parkovišti


   Pod zasněženým Řípem nás autobusy vysypaly někdy po osmé. Zasněžená alej, byla krásně jetelná a kdyby to tak bylo celou dobu, bylo by to bezva.

jedu


   Bohužel už cesta závodníků s koly na vrchol Řípu vypadala spíše než cyklistická aktivita jako zástup lidí překonávajících průsmyk Chilkoot (navíc z nějakého nesmyslného důvodu s jízdními koly). My sice sundali doma klipsny ale ne zadní blatník, takže už v půli kopce se zadní kolo přestalo točit a David vše - včetně batohu plného pití, svačiny a mých několika náhradních věcí "kdybych náhodou spadla do potoka" táhl nahoru, kam dorazil ještě před startem totálně propocenej. Nahoře jsme rychle sundali blatník.

cesta vzhůru
    Ještě jak debil navlečený z čekání na parkovišti tlačím kolo nahoru na Říp a už v půli cesty ze mě leje...

   Start nás zastihl ne zcela připravené, téměř s kalhotami dole - David ještě upevňoval věci na nosič . Jen na mě houkl - běž - a já vyrazila s davem většinou běžkyň stezkou hlubokým sněhem dolů svahem. Naštěstí byly kolem stromky, kterých jsem se zachytávala a jen se modlila, abych neudělala nějaký pitomý krok a nezrušila na pravému koleně umně udělanou plastiku křížového vazu. Dole pod Řípem jsem nechápala, proč jsem tak zběsile a s nasazením svého zdraví  hnala - dobré dvě, tři minuty jsme čekaly na parťáky. Od Řípu jsme vyjížděli poslední.

…Sjezd od startu jistím z úplného chvostu závodního pole, jednak mě zdržela demontáž blatníku (sláva, kolečko se už zase točí:-), jednak se mi nechce přimotat se do nějaké hromadné kolize. Pak si taky říkám, že bude pro morál výhodnější, když budeme sami předjíždět, něž abychom byli předjížděni.

    V té chvíli byl sníh ještě docela pevný, a můj první úsek na kole - asi po třech kilometrech - byl jakš takš v pohodě. Občas jsem při smeknutí se kola hlasitě vyjekla, což Davida kapku znervózňovalo, neboť myslel že se poroučím k zemi. Bohužel naše spokojenost netrvala dlouho.

    Cesta postupně tála a kola před námi dílo zkázy dokonávala - David si vzal pro mou neschopnost jízdy kolo, on byl oproti mně ještě dokázal popojíždět. Asi na pátém kilometru vidíme kluka s holkou nad chcíplým kolem, dál už postupovali spolu jen běžmo (...nakonec na dané podmínky v dost slušném čase. Že jsme to kolo naše taky někde nepohřbili...).

    První velká legrace nastala v jakémsi úvoze - rokli či co to bylo. Sněhu tam po projetí většiny kol bylo sice méně, místo něj ale obrovské klouzavé bahnisko. Netuším, jak v tom David proslejdoval s jednou nohou na zemi na kole, já v závěsu za ním přecupitala vodu s děsem v očích. Netuším, jak jsem bez ztráty kytičky prošla až ke křoví, které se pro změnu muselo téměř proplazit. Cítila jsem obrovskou úlevu, že jsem si do toho bláta nekecla. I když na druhou stranu bych alespoň  využila ty věci "kdybych náhodou spadla do potoka" a nemusela hlavně v druhé části poslouchat poznámky o množství mých zbytečností. Zřejmě se v této roklině jednalo o nějaké vyhlášené místo, neboť dole stál fotograf a nebohé cyklo a běho brodiče fotil.

    První pořádný padák zdolávám prakticky volným pádem, prostě kloužu směsí sněhu a bahna po jedné straně strouhy, kolo držím na protější straně, plnou vahou se do něj opírám a když se mi zdá, že se řítím až moc rychle, tak jen prostě zmáčknu brzdy.

    Těsně za tímto místem jsme poprvé lehce zabloudili a spolu s dalšími dvěma páry chvíli hledali červenou (což byla chyba, měli jsme lépe nastudovat mapu a dát se zde po silnici). Bez varování jsme se ocitli na poli - sněhové tající pláni, po které byli jako absurdní figurky rozseti cyklisté (většinou) tlačící kola a před nimi jako vodiči klusající běžci (většinou běžkyně). Foukalo, běžela jsem pomalinku, přesto jsem se Davidovi s jeho kolem rychle vzdalovala. Vypadal vcelku zdeptaně. Tak jsem chvíli tlačila kolo i já, ale vůbec mi to nešlo.

   Hlavu sklopenou k zemi, dřu se kolem přes ledovou břečkou pokryté pole, občas zapadám do bahnitého podloží a tacháči mi před očima přeskakuje průměrná rychlost něco mezi 5-7km/h, Gábina někde přede mnou, já si už sahám nějak hlouběji, než bych v téhle fázi závodu měl, takhle to sakra dál nejde. Byl jsem Gábině sakra vděčný, když mi na chvíli kolo odebrala.

    Úlevou byla zas nějaká vesnice, kde sice sněhové nadělení nebylo uklizeno, ale na kole se jet dalo. Ale zas jen chviličku - pak byl nějaký podjezd a následovala cesta kolem trati plná deseticentimetrové sněhové břečky a bláta.
sjezdové kolování
    Tak tahle fotka, jedna z mála z průběhu závodu (fakt nebyla nálada a energie fotit) nachytala Gábinu při jejím prvním samostatném sjezdu, rychlost tak kol pěti kiláků, ale její výraz mluví za vše, opravu se bojí, takže poklona, že taková, pro ní kritická místa, zvládla kromě občasného jejkání na výbornou.

David chvilku popojížděl, chvilku vedl. Zhruba v místě, když jsme se drápali do kopečka s kolem k železnici a já kolo zezadu přidržovala a tlačila mě napadlo, že takto můžeme bicykl rozpohybovat i na rovině. Nastal kluso-kolo-strko-tlač. Nebylo to nijak rychlé, ale tento pohyb byl soustavný a  tomu s kolem to docela odlehčilo. Když jsme se ocitli v Nových Ouholicích (tam se zas dalo pár set metrů jet na kole) už jsem věřila, že se do cíle dostaneme, i když půlka závodu byla ještě v dáli před námi. Náš nový způsob přesunu brzy přinesl své ovoce a předstihli jsme dvě dvojice - někde kolem centrálního úložiště ropy. Cesta zde byla pro nás nejetelná - hluboká břečka - a tak jsme silami společnými dostrkali kolo až k silnici, kde opět pár set metrů odpočinku na tom vynálezu naší zkázy.

   Gábina objevila jak kooperovat, já tlačím kolo vepředu, Gábina vzadu za nosič, zdálky to sice musí vypadat, jako když vlečeme napůl chcíplého osla na porážku, ale funguje to.

dolů

    Předem jsem se bála rokliny před Nelahozevsí, kudy jsem šla v létě a kde jsem tehdy s radostí kvitovala, že tudy nejedu na kole. Teď - sníh, břečka, bláto, kolo šlo z kopce skoro samo a tenhle úsek nepatřil k nejtěžším. Mezi Nelahozevsí a Kralupami se občas popojíždělo. Někde tam jsem si uvědomila, že skoro nic nejíme a hlavně nepijem a tak to začala lépe hlídat. I přes to mi začalo docházet - a to jsme byli teprve někde kolem poloviny.

   Ke konci Dvořákovy stezky, na kraji Kralup, na mě přišla docela krize. Snažila jsem se běžet a moc to nedávat znát, věděla jsem, že David je z toho tlačení daleko vyždímanější a že by měl alespoň dva tři kiláky odpočívat na kole. Snědla jsem při běhu půlku borůvkového gelu, ale bylo to tak nedobrý, že víc než půl jsem do sebe nenasoukala. Bylo zle. David viděl, jak mi je a na konci Kralup mě posadil na kolo.

David na kopci
    Fotím se, abych později viděl, jak vypadám, když mám vyšito. No, nic moc.

   To be continued :-).
   

"...a zas kurva padá..."

6. prosince 2010 v 20:14 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
Dav
 motto: Dalekáť cesta má (na Říp) a marné volání... po jaru

 No, Mácha o dalekých cestách něco věděl, vlastně o marném volání taky.  My ale už volat přestali, abychom neochraptěli, prostě  nedoufáme, že to do soboty roztaje a makáme na sněhu. Jednak proto, že jiný terén v našich krajích fakt k dispozici není, jednak proto, že je to asi nejpravděpodobnější varianta pro sobotní závod. Že by rozkvetly louky, o tom se asi nezdá ani těm největším optimistům, pesimisté se zase modlí, jen aby to nepovolilo a pak zase neumrzlo. Vlastně ne, špatně, pesimisté už mají nachystané nesmeky a už jen u nich doostřují hroty...
 Kdyby došlo k oblevě a následně to pak zmrzlo, to bychom asi účast na takových ledových horách zvažovali, takhle ale víme, že to bude dřina jak sviňa, viz dnešní a nedělní běhání, že si o nějakém ambiciózním čase můžeme jen nechat zdát a že úspechem bude už jen to - dotáhnout kolo a jeden druhého nějak do cíle.
 Kolečko se ale včera ještě hřálo ve sklepě v Praze, za průvodce jsme si vybrali psa a pobíhali v závějích kolem Chomutova. .., ale dnes jsme ho taky vyvenčili, protože tušíme, kde asi bude problém, ještě nevíme, jestli cyklista potlačí kolo, nebo běžec potlačí cyklistu...

11

Gábina
motto: Ladovská zima za okny je, a srdce jímá bílá nostalgie..

  4. prosince. Sobotní ráno. Sluníčko, sníh za okny září jako tisíce droboučkých drahokamů. Těším se na procházku do lesa v Vojtou a oběma labradory.Nádhera. Ledové království.
  Než vyrazíme rychle zajet Gandalfovi pro pytel granulí. Uf, teploměr ukazuje mínus patnáct ... auto poskakuje ve zledovatělých kolejích, naštěstí bariéry sněhu zabrání, aby vlítlo někam kam nechci.Na pumpě kupujeme druhou škrabku, den předtím jsem k výbavě auta pořídila lopatu.

psi

  Navlečení jako eskymáci vyrážíme s Davidem podél vodního převaděče naproti Vojtovi a Hubertovi. Psi se už nějakou dobu neviděli a lítají kolem jak pominutí. Brodíme se sněhem přes louku k Hrádečné, brodíme se sněhem nahoru na Partyzán. Brodíme se dolů. Procházka prima. Ale kolo-běh za týden??? Snažím se věřit v oblevu.

22

  5. prosince. Nedělní ráno. Zataženo. Oteplení na mínus osm. Skepticky hledím na krosovky. No, jo. Tak jdeme. Poběžíme zadem na Partyzán. Gandalfa beru na volno. V tom sněhu by mě uvláčel. Od včerejška lesem zřejmě nikdo kromě místních bezdomovců, kteří obývají bývalý bunkr hraničního opevnění, nešel. My se pokoušíme o běh. Vztekám se. Krok, skluz, dva kroky , skok... Rytmus běhu veškerý žádný, bořím se nebo kloužu. Připadám si jako na šikmém pásu, který mi ujíždí pod nohama. Vůbec mi to nejde. Garmín ukazuje neuvěřitelné časy na kilometr, 9 minut není výjimka. Když se konečně na chvíli dostaneme na uježděnou lesní silničku mám pocit, že mi z bot odpojili valník. Ani ten pes nelítá jako včera. Z kopce se nebojím to pustit, nohy mi drží vysoká vrstva sněhu :-). Po tomto zimním krosování ještě oběhneme zoopark.

33

14 klometrů ve sněhu a mě představa seběhu Řípu (srovnatelné s Partyzánem) naplňuje obavami. V oblevu přestávám věřit.

  6. prosince. Pondělí ráno. Sněží. Auto zaparkuju před školou. David mi píše do matematiky, že ke mně odpoledne z Prahy poběží a že mu mám v půl čtvrté vyjet naproti na kole. Zešílel...  Pořád sněží. Ve dvě opouštím školní budovu. Nemůžu vyjet, lopatou odhážu sníh od levého předního kola a šesťáci mě vytlačí na silnici. Doma si odházím sníh z místa na zaparkování. Gandalfa jdu vyvenčit na pole. Běhá sem tam v záplavě sněhu, nesdílím jeho veselí. Sněží čím dál víc. Ze sklepa vyndavám kolo. Prý se musím naučit jezdit ve sněhu. Já! Která kolo uklízí s prvními plískanicemi a nasedám naň po jarní oblevě... Přes Letky potkávám pár chodců, asi nechápou, proč se v chumelenici vydávám směrem k Řeži. Klouže to,i mini kopečky vyjet nalze, přední kolo se protáčí a nejede (naneštěstí tu nejsou ani žádní šesťáci, co by mě roztlačili). První kilometr těsně pod sedm minut. Závratná rychlost. Zjišťuji, že stezka do Řeže je nejetelná (pro mě), snažím se několikrát nasednout a rozjet, ale v členitém terénu a hlubokém sněhu kolo tančí jak baletka a já nestačím vyrovnávat balanc. Padám na levou stranu, než vyndám nohu z klipsny jsem v bílé peřině a kolo na mně. No, do pr.. ulevuju si a je mi jasné, že pokud mám jet v sobotu na kole, tyhle zapeklitý věcičky na šlapkách nechci. Zvedám se jak želva z krunýře a kleju. Kolo k vlakové zastávce už jen tlačím. Jsem zpocená jak myš. Za mnou troubí vlak. Asi s kolem zmítám tak, že to vypadá, že každou chvíli spolu spadneme do kolejiště. Pípne kilometr. Krásných 12 minut. Co mi to říkali? Že na Řípu se rychlost dvojice řídí rychlostí běžce? No nazdar, tak to běžec bude brzy v trapu a já bídně zhynu přikryta kolem na zasněžené pláni... Zbytky sil přenesu kolo přes koleje a nasedám. Teď už mi nevadí, že to klouže. Zbaběle ale nejedu přes Řež po červený, ale po silnici. Kousek za vsí potkávám Davida, doslova po něm hodím kolem i propocenou bundou a ječím, že s klipsnama pojedu ve sněhu jen přes svou vlastní mrtvolu. David nechápe, proč zuřím. Rozběhnu se po silnici tempem v posledních dnech nevídaným. Připadá mi že létám. Stejné 4km jsem běžela o 7minut rychleji než jsem jela na kole... Na konci té zatracené stezky z Řeže do Letek jsem počkala na Davida a jeho kolo :-). Taky kus tlačil.

44

  V oblevu už nevěřím. Modlím se, aby se alespoň moc nevyplnila předpověď, kdy má do středy sněžit a od čtvrtka se ochladit. Modlím se, ať už nic nepadá. Zimu i bílou krásu během ní mám fakt docela ráda, ale to kolo mi ve sněhu přeci jen kapku překáží ;-).

  7. prosince. Úterní ráno - šest hodin. Vycházím se psem před dům. Přes noc napadlo dalších pět čísel sněhu. Pořád hustě sněží...

Rybí muž

6. prosince 2010 v 11:30 | dav |  Literatura
  Zas jedna knížka, s jejímž hrdinou mám problém se ztotožnit. On je to totiž chlápek dost sebestředný, obtloustlý, protivný, nenažraný a ke svému okolí až nepříjemně arogantní. A já pokud chci někoho obdivovat, tak se ztotožňovat chci, ale Martin Strel je prostě takový, jaký je.
 Ale možná proto dokáže to, co dokáže. Vstupovat den po dni do nepřátelského prostředí, v kalné vodě urazit nějak kolem sto kiláků denně, vyrovnávat se s nepohodlím, bojovat se zraněními a zdravotními obtížemi, řešit za pochodu logistické problémy plavby.
 To celé viděno očima plavcova navigátora, Matthewa Mohlkeho, člověka, který byl plavci nejblíže, když mu v širokém líném toku Amazonky vyhledával optimální trasu a nejrychlejší proudy. Byl sice první terčem jeho nevole, když uvízli v pomalé vodě, ale byl také hlavním strůjcem Martinova úspěchu. Autor postupně odhaluje osobnost tohoto vyjímečného člověka, který před našima očima doslova a do písmene posouvá hranice lidských možností. Takže vztah vesrze ambivalentní. Nemusíme nutně někoho milovat, abychom ho mohli obdivovat.
 Nejde tu ale ryze o sportovní výkon, kniha upozorňuje na naléhavé problémy, které postihují sice primárně pouze a Amazonii, ale ve svém konečném důsledku zasahují nás všechny. Vždyť znečištění řek, oceánů a moří je záležitostí globální a vzduch, který produkují pralesy Amazonie je důležitý pro všechny živé bytosti.
 Takže rozhodně doporučuji přečíst, já se od téhle knížky nemohl odtrhnout, ani když jsem ji po nějaké době četl už podruhé. A myslím, že mi něco přinesla nejen pro běh, ale i obecně do života.
 Vydalo r. 2009 brněnské nakladatelství JOTA.

I have a dream

3. prosince 2010 v 9:51 | dav |  Literatura


            
  Jo, také mám jeden sen a snažím se na tomhle blogu najít místo pro jeho naplnění.., objektivně vzato, sem ale vůbec nepatří.., ta idea sice zdaleka není tak velká, jako měl Martin Luther, také pro další chod světa je zcela bezvýznamná, takže tahle analogie vlastně kulhá na obě nohy…, jen pro mě osobně je ten sen docela důležitý. Taky doufám, že mě proto nikdo nezastřelí (třeba Gábina za to, že to tady zase plevelím čímsi nepatřičným :-)

 Já bych totiž chtěl napsat knihu. A dokonce už vím, o čem by ta kniha měla být, o Emilu Zátopkovi. A musím se hned poopravit, nepatřičným shledávám to lehce bombastické slůvko "napsat". Spíš by se hodilo sestavit, složit, smontovat…

  Mám před sebou hromadu knížek, které jsem nejdříve docela pracně vyhledával po knihovnách, které, když jsem přečetl, zjistil jsem, že je musím bezpodmínečně mít , které pak sháněl po antikvariátech, kterými jsem se dlouho zabýval, každou několikrát přečetl, nesčetněkrát prolistoval.


  Bylo to listování smutné, ty knihy jsou totiž špatné. Nemluvím o literární úrovni, řeč je  teď o tom, že byly nástroji režimu, sloužily k ovlivňování vědomí veřejnosti a používala je skupina lidí, pro které byla nějaké etika jen prázdným pojmem.

  Všechny jsou o jednom člověku, a přece je v každé té knize onen člověk docela jiný. Štve mě to, tak se probírám stránkami, porovnávám jednotlivé události, snažím se odhadnout, jak to vše asi mohlo opravdu být.

  Asi skoro každému se ještě dnes cosi vybaví, když se řekne Zátopek. Ale méně lidí už ví, že jsme měli běžce, který byl ve své době zcela mimo konkurenci, infant terrible atletického světa, muž z nově vzniklé malé a politicky nevhodně orientované zemičky, muž, který dělal všechno jinak a přesto postavil do latě celý atletický svět. Co byl ten chlápek ale vlastně zač?

  Jak jsem už říkal hned na začátku, nechci vytvářet nic nového. Chtěl bych se pokusit jen přibližně poskládat části obrazu, který kdosi v zlém úmyslu roztrhal na drobné kousky, některé ty kousky přemaloval, jiné zcela zničil, aby znemožnil případnou rekonstrukci, pro jistotu přidal ještě fragmenty z několika jiných obrazů.

  Určitě nebudu objektivní, určitě se mnohokrát ve svém odhadu zmýlím. Už z etického pohledu je problematické vynášet soud na někým, když jeho obraz doba zdeformovala k nepoznání, pořád se ptám, kdo to vůbec byl? Člověk bezvýhradně sloužící režimu, voják, estébák, nebo snad pragmatik snažící se vytěžit ze systému maximum, člověk pronásledovaný, kořist nebo predátor.., či snad pouhý přihlížející? Tu poslední variantu vidím jako nejméně pravděpodobnou.., člověk s jeho povahou určitě cítil potřebu se nějak angažovat, ať už v dobrém či špatném, otevřeně upřímný, nebo snad vypočítavý...nepopsatelný jako živel…

 Takže tímto jsem sebral odvahu k prvnímu kroku a pevně doufám, že budu schopen udělat další..., pokud ano, měly by se tu začít v brzké době objevovat příspěvky se Zátopkovskou tématikou.., jen doufám, že to bude někoho zajímat, dělám si tu jakýsi průzkum veřejného mínění, ale možná se zabývám léty dávno mimulými a událostmi vyčpělými, které už nikoho neberou, sám nevím...
helsinky 52