...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Kluso-kolo-strko-tlač z Řípu do Prahy - 1. část

12. prosince 2010 v 23:31 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 11.12. 2010
Kde? Z Řípu do Prahy
Kolik? Oficiálně 50km (my asi o dva více :-))

    Nevím vlastně, do jaké rubriky tento letošní závod zařadit, ani jsme (až na pár výjimek) neběželi, ani nejeli na kole, ani nešli (..ani na kole, ani pěšky...) ... náš hlavní pohyb během závodu by se dal nazvat kluso-kolo-strko-tlač. Ale nebudu předbíhat...

    ... v pátek jsem odpoledne dorazila vlakem do Prahy se zavazadlem s čistými věcmi, které mělo přijít do cíle v loděnici v Troji a labradorem Gandalfem, kterého jsem předávala svým dítkům na víkend. Už cesta do Prahy byla dobrodružná. Po náročném pracovním týdnu a zápasem se psem v dopravních prostředcích korunovaným bojem s ním na jezdících schodech na Vltavské, jsem dorazila za Davidem. Asi jsem se tvářila nesmírně otráveně a zničeně a navíc jsem už víc jak týden mluvila neuvěřitelně depresivně o počasí, úrazech z pádů na ledu, zejména na kole a nebezpečí prochladnuti způsobem podobným pohřebním proslovům, že se David natolik naštval, že řekl, že do loděnice nejedeme a na celý podnik že se vykašleme.
    Vždycky mám řeči o všech možných úskalích různých podniků, ale nikdy ty průpovídky nemyslím úplně smrtelně vážně. Teď ale David vypadal smrtelně vážně rozhodnut, že mě nebude nutit do ničeho, z čeho mám děs a hrůzu a žádnou radost a že jedem domů. Hodinu trvalo, než jsme si vyříkali pro a proti a nakonec jeli do Troje skoro na poslední chvíli (zavazadla měla být na loděnici uložena do 18hodin). David od zastávky busu docela přesně určil kolmo směr, kde se loděnice nachází. Jediný problém byl, že mezi námi a loděnicí stála ohromná stavba čehosi, končící pletivem s ostnáčem. Byla jsem ale natolik rozhodnuta jít do závodu, že plot jsem po vzoru a za pomoci Davida šplhem a seskokem překonala :-).

    Řádně jsme se posekali s Gábinou ještě večer před startem, když jsem viděl, jak se tváří na zítřek "natěšeně", tak jsem to chtěl celé odpískat, ale ona že ne a ne. Nakonec jsem podlehnul, doteď nevím, jestli jsem dobře udělal.

   Vstávání ve 4:50 - první brutalita nadcházejícího dne. Sbalili jsme v polospánku možná více než bylo radno, ale to jsme pochopili až v průběhu tlačení (kola). Vláček do Bubenče bez zpoždění a tak již pár minut před půl sedmou jsme zimomřivě stepovali na místě prezentace v Dejvicích.

na parkovišti


   Pod zasněženým Řípem nás autobusy vysypaly někdy po osmé. Zasněžená alej, byla krásně jetelná a kdyby to tak bylo celou dobu, bylo by to bezva.

jedu


   Bohužel už cesta závodníků s koly na vrchol Řípu vypadala spíše než cyklistická aktivita jako zástup lidí překonávajících průsmyk Chilkoot (navíc z nějakého nesmyslného důvodu s jízdními koly). My sice sundali doma klipsny ale ne zadní blatník, takže už v půli kopce se zadní kolo přestalo točit a David vše - včetně batohu plného pití, svačiny a mých několika náhradních věcí "kdybych náhodou spadla do potoka" táhl nahoru, kam dorazil ještě před startem totálně propocenej. Nahoře jsme rychle sundali blatník.

cesta vzhůru
    Ještě jak debil navlečený z čekání na parkovišti tlačím kolo nahoru na Říp a už v půli cesty ze mě leje...

   Start nás zastihl ne zcela připravené, téměř s kalhotami dole - David ještě upevňoval věci na nosič . Jen na mě houkl - běž - a já vyrazila s davem většinou běžkyň stezkou hlubokým sněhem dolů svahem. Naštěstí byly kolem stromky, kterých jsem se zachytávala a jen se modlila, abych neudělala nějaký pitomý krok a nezrušila na pravému koleně umně udělanou plastiku křížového vazu. Dole pod Řípem jsem nechápala, proč jsem tak zběsile a s nasazením svého zdraví  hnala - dobré dvě, tři minuty jsme čekaly na parťáky. Od Řípu jsme vyjížděli poslední.

…Sjezd od startu jistím z úplného chvostu závodního pole, jednak mě zdržela demontáž blatníku (sláva, kolečko se už zase točí:-), jednak se mi nechce přimotat se do nějaké hromadné kolize. Pak si taky říkám, že bude pro morál výhodnější, když budeme sami předjíždět, něž abychom byli předjížděni.

    V té chvíli byl sníh ještě docela pevný, a můj první úsek na kole - asi po třech kilometrech - byl jakš takš v pohodě. Občas jsem při smeknutí se kola hlasitě vyjekla, což Davida kapku znervózňovalo, neboť myslel že se poroučím k zemi. Bohužel naše spokojenost netrvala dlouho.

    Cesta postupně tála a kola před námi dílo zkázy dokonávala - David si vzal pro mou neschopnost jízdy kolo, on byl oproti mně ještě dokázal popojíždět. Asi na pátém kilometru vidíme kluka s holkou nad chcíplým kolem, dál už postupovali spolu jen běžmo (...nakonec na dané podmínky v dost slušném čase. Že jsme to kolo naše taky někde nepohřbili...).

    První velká legrace nastala v jakémsi úvoze - rokli či co to bylo. Sněhu tam po projetí většiny kol bylo sice méně, místo něj ale obrovské klouzavé bahnisko. Netuším, jak v tom David proslejdoval s jednou nohou na zemi na kole, já v závěsu za ním přecupitala vodu s děsem v očích. Netuším, jak jsem bez ztráty kytičky prošla až ke křoví, které se pro změnu muselo téměř proplazit. Cítila jsem obrovskou úlevu, že jsem si do toho bláta nekecla. I když na druhou stranu bych alespoň  využila ty věci "kdybych náhodou spadla do potoka" a nemusela hlavně v druhé části poslouchat poznámky o množství mých zbytečností. Zřejmě se v této roklině jednalo o nějaké vyhlášené místo, neboť dole stál fotograf a nebohé cyklo a běho brodiče fotil.

    První pořádný padák zdolávám prakticky volným pádem, prostě kloužu směsí sněhu a bahna po jedné straně strouhy, kolo držím na protější straně, plnou vahou se do něj opírám a když se mi zdá, že se řítím až moc rychle, tak jen prostě zmáčknu brzdy.

    Těsně za tímto místem jsme poprvé lehce zabloudili a spolu s dalšími dvěma páry chvíli hledali červenou (což byla chyba, měli jsme lépe nastudovat mapu a dát se zde po silnici). Bez varování jsme se ocitli na poli - sněhové tající pláni, po které byli jako absurdní figurky rozseti cyklisté (většinou) tlačící kola a před nimi jako vodiči klusající běžci (většinou běžkyně). Foukalo, běžela jsem pomalinku, přesto jsem se Davidovi s jeho kolem rychle vzdalovala. Vypadal vcelku zdeptaně. Tak jsem chvíli tlačila kolo i já, ale vůbec mi to nešlo.

   Hlavu sklopenou k zemi, dřu se kolem přes ledovou břečkou pokryté pole, občas zapadám do bahnitého podloží a tacháči mi před očima přeskakuje průměrná rychlost něco mezi 5-7km/h, Gábina někde přede mnou, já si už sahám nějak hlouběji, než bych v téhle fázi závodu měl, takhle to sakra dál nejde. Byl jsem Gábině sakra vděčný, když mi na chvíli kolo odebrala.

    Úlevou byla zas nějaká vesnice, kde sice sněhové nadělení nebylo uklizeno, ale na kole se jet dalo. Ale zas jen chviličku - pak byl nějaký podjezd a následovala cesta kolem trati plná deseticentimetrové sněhové břečky a bláta.
sjezdové kolování
    Tak tahle fotka, jedna z mála z průběhu závodu (fakt nebyla nálada a energie fotit) nachytala Gábinu při jejím prvním samostatném sjezdu, rychlost tak kol pěti kiláků, ale její výraz mluví za vše, opravu se bojí, takže poklona, že taková, pro ní kritická místa, zvládla kromě občasného jejkání na výbornou.

David chvilku popojížděl, chvilku vedl. Zhruba v místě, když jsme se drápali do kopečka s kolem k železnici a já kolo zezadu přidržovala a tlačila mě napadlo, že takto můžeme bicykl rozpohybovat i na rovině. Nastal kluso-kolo-strko-tlač. Nebylo to nijak rychlé, ale tento pohyb byl soustavný a  tomu s kolem to docela odlehčilo. Když jsme se ocitli v Nových Ouholicích (tam se zas dalo pár set metrů jet na kole) už jsem věřila, že se do cíle dostaneme, i když půlka závodu byla ještě v dáli před námi. Náš nový způsob přesunu brzy přinesl své ovoce a předstihli jsme dvě dvojice - někde kolem centrálního úložiště ropy. Cesta zde byla pro nás nejetelná - hluboká břečka - a tak jsme silami společnými dostrkali kolo až k silnici, kde opět pár set metrů odpočinku na tom vynálezu naší zkázy.

   Gábina objevila jak kooperovat, já tlačím kolo vepředu, Gábina vzadu za nosič, zdálky to sice musí vypadat, jako když vlečeme napůl chcíplého osla na porážku, ale funguje to.

dolů

    Předem jsem se bála rokliny před Nelahozevsí, kudy jsem šla v létě a kde jsem tehdy s radostí kvitovala, že tudy nejedu na kole. Teď - sníh, břečka, bláto, kolo šlo z kopce skoro samo a tenhle úsek nepatřil k nejtěžším. Mezi Nelahozevsí a Kralupami se občas popojíždělo. Někde tam jsem si uvědomila, že skoro nic nejíme a hlavně nepijem a tak to začala lépe hlídat. I přes to mi začalo docházet - a to jsme byli teprve někde kolem poloviny.

   Ke konci Dvořákovy stezky, na kraji Kralup, na mě přišla docela krize. Snažila jsem se běžet a moc to nedávat znát, věděla jsem, že David je z toho tlačení daleko vyždímanější a že by měl alespoň dva tři kiláky odpočívat na kole. Snědla jsem při běhu půlku borůvkového gelu, ale bylo to tak nedobrý, že víc než půl jsem do sebe nenasoukala. Bylo zle. David viděl, jak mi je a na konci Kralup mě posadil na kolo.

David na kopci
    Fotím se, abych později viděl, jak vypadám, když mám vyšito. No, nic moc.

   To be continued :-).
   
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Drakor Drakor | E-mail | Web | 13. prosince 2010 v 2:13 | Reagovat

Klobouk dolů, jste fakt drsoni. Když se tu objevil ten text, tak předpokládám, že jste doma a lížete si rány. No ještě bych dodal, že větší masochisty než Vás neznám :-)

2 s0c s0c | Web | 13. prosince 2010 v 8:28 | Reagovat

Hezkyyy, tesim se na dalsi dil :)

3 ll ll | 13. prosince 2010 v 8:38 | Reagovat

vy nás napínáte :)

4 mapo mapo | 13. prosince 2010 v 8:48 | Reagovat

Na to pole mám hrůzné vzpomínky (měli jsme to objet po silnici), Rosťa byl kus předemnou a mně se cca 1/3 pole přestaly točit kola na mojí krosce (bohužel jsem neměla sundané blatníky), kolo vč. bahna se nedalo skoro vůbec unést. Na konci pole jsme klackém odbahňovali naše kolo a kolo Martiny Tatranské, jejíž parťák jí zanechal osudu a byl někde vpředu. Těším se na pokračování vašeho vypravování :-))

5 dav dav | E-mail | Web | 13. prosince 2010 v 9:28 | Reagovat

Jsme rádi za všechny reakce.., trochu dramatizujeme a zveličujeme, ať si při čtení taky něco užijete:-), ale až zase takoví drsoni nejsme, pomněte všici, že tam bylo s náma na trati skorem padesáti dalších dvojic.., jestli bude večír chuť, tak vyplodíme další pokračovíní...jo, Draku, s tím lízáním ran jsi to skorem odhadl, levou nohu mám od šlapky namlácenou a modrou, jak kdyby mě zkopalo stádo krav...

6 Štefan Štefan | E-mail | 13. prosince 2010 v 10:00 | Reagovat

Ještě jednou gratulace. Držel jsem palce, chtěl jsem vám dokonce poslat sms, ale pak jsem si řekl, že asi máte jiné starosti než číst sms.

7 karolína karolína | E-mail | 13. prosince 2010 v 13:27 | Reagovat

Nepřeháníte ani trošku,bylo to fakt maso !!Mě tedy ten můj parták hnal tak, že jsem vůbec neměla prostor na nějaké přemýšlení..to pole , o kterém píše Martina bylo v sobotu zlatý, oproti tomu jak vypadalo na konci asi 21.11. - takže tady se ten sníh hodil..i když jsem tam párkrát zahučela až po koleno a noha mi pak nešla vytáhnout , ale ta silnice je dost frekventovaná a myslím , že pole byla bezpečnější varianta..Já jsem na tom sněhu na kole byla úplně nemožná, jedna naše předávka probíhala i tak, že jsem doslova lehla i s kolem když se najednou asfalt změnil ve sníh a já se chtěla ještě kousek svézt...při běhu i "jízdě " na kole se člověk musel pořád šíleně soustředit kam šlape a aby se ani trošku nepohly řidítka...ke konci jsme střídali snad po 500stech metrech, už jsme ani jeden nemohli,na tom kole se s unavenejma nohama už pomalu nedalo jet...k tomu mě šíleně zábly nohy..Honzu braly křeče , ale kolo tlačil a vlačel pořád on, já ho fakt vyfasovala jen na úseky, kde se dalo jakž takž jet...a vlastně i do schodů nebo do toho malilinkatýho kopečka před ZOO ho vždy vytlačil, nebo vynesl on...Strašně bych chtěla jet nexte jahre znova, ale bojím se , že jsem si nasadila laťku příliš vysoko :-)..Vy to máte v poho,máte velký prostor pro zlepšování se :-)..a počteníčko fakt dobrý :-)

8 Gábina & David Gábina & David | 13. prosince 2010 v 17:56 | Reagovat

[6]: Štefane, gratulace od tebe potěší kdykoli a v jakékoli formě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama