...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Kluso-kolo-strko-tlač z Řípu do Prahy - dokončení

13. prosince 2010 v 22:22 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 11.12. 2010
Kde? Z Řípu do Prahy
Kolik? Oficiálně 50km (my asi o dva více :-))

    Cyklostezka na konci Kralup. ., tudy běháváme několikrát do měsíce. Přesně 6km k přívozu v Libčicích. A zároveň 8km ke mně domů do Letek. Zaženu rouhačskou myšlenku na vytopený byteček a horkou sprchu. Po gelu se trochu vzpamatovávám, na kole šlapu do Chvatěrub, kapku to klouže, ale ledové plotny mi už dnes nevadí. Hlavně že jedu. Kopeček k tý děsný zřícenině mi dnes připadá jako horská prémie. Předávám kolo, ale David se dlouho neveze. Po asfaltu brzy zase šotolinová cesta a na ní hluboká břečka. V místě, které by jindy v klidu Dav jel nemít za sebou tu štrapáci z Řípu, kolo neudrží rovně. Zařve něco a poroučí se nalevo k zemi, kolo na něj. Vyděšeně se ptám, jestli mu něco není. "Ne není, ale mohla bys ze mně sundat to kolo, prosím?" Ještě kus tlačíme, pak pár desítek metrů jedu.

    Přívoz. Nejdeme ale  jako při našich výbězích po červené do Řeže, ale doleva po staré cestě kolem včelařského ústavu nahoru. Tlačíme, jet tudy nejde asi moc ani za sucha. Nahoře v lese naštěstí stejná břečka jako jinde, v pohodě přetlačitelná, před třemi týdny tu bylo obrovské hluboké bahnisko po těžbě dřeva, ze kterého nebylo úniku. Na poli před silnicí byl David  schopný pár desítek metrů popojíždět. Na asfaltu před Větrušicemi zas konečně na kole chviličku já. Ne nadlouho, po pár stech metrech odbočka k sadu a zastavuje mě, co jiného než zase břečka. Sluníčko vylezlo a krásně svítí. A já tu trčím a nejsem schopná zvednout nohu a přehodit ji přes rám kola. Být přívoz tady nahoře, balím to a končím. Krize ne ani tak fyzická, ale psychika začíná stávkovat. David mi pomáhá z kola, abych sebou nežuchla jako před tím on a dotlačíme kolo na konec sadu, kde jako prémii musíme proplazit jakési křovisko.

    Před námi polní cesta, na ní dvojice, muž tlačí kolo, batoh na zádech,  daleko před ním si štráduje nalehko jeho parťačka. My nasazujeme společný kluso-kolo-strko-tlač a brzy v klukovi poznávám Vlastíka, nechápu proč mu Hanka tolik utíká a on vše vláčí sám. Dnes je to o spolupráci, když jeden chcípá a druhý je v pohodě, není něco v pořádku.

   Dostáváme se na silnici k Řeži, nám dobře známé místo z našich proběžek. Automaticky zabočujeme doprava, abychom u řeky navázali na červenou. Jedu chvilinku na kole a sním si krajíc chleba z kapsy, který jsem si tam "kdysi dávno" dala - lepší než gely, či jiné sladké srágory. Vystřídáme a mažusi to po serpentinách dolů. V Řeži mi něco bleskne v hlavě a je náhle jasné, že jsme to asi zbodali. Matně jsem si vzpomněla, že podle mapy jsme měli Řež minout. Prokufrovali jsme asi dva kilometry. Stály nás nejen síly ale i minutky v celkovém čase...

   Zhruba od Klecan jsme v kontaktu s jednou mladou dvojicí. Kluk běží před holkou, je-li marast tlačí jí kolo. Břečka je i na mnou nenáviděné náplavce naproti Roztokám - zase tlačíme. Dvojice nám mizí z očí. Podruhé dobíháme Vlastíka s Hankou. Vlastík tlačí kolo, Hanka má teď batoh na zádech, ale je pořád hodně před svým parťákem. S Vlastíkem stačíme prohodit pár slov. Řekl nám, že se nás nad Řeží ještě snažil zastavit, volal na nás, když jsme špatně odbočili, ale my ho už bohužel neslyšeli.
    Cesta k psímu útulku je už konečně normální - běžím jak to jde a konečně se dnes poprvé dostávám pod šest minut kilometr. Střídáme docela často, trošinku rychlejší běh v tuto chvíli unavuje zcela neadekvátně.

   Poslední marast okolo zoo. Poslední chvilka tlačení kola. Kus před zámečkem naposledy střídáme a já konec šlapu na kole. Na parkovišti vidím cyklistku z dvojice, kterou jsme ztratili před Sedlcem. Hecuju Davida: "Běž, běž!" A on přidává. Maká jak může. Už s loděnicí na dohled skoro funí klukovi na záda, ten se otáčí a asi nechápe, kde se tu Dav vzal. Má ale více sil, přidává a je jasné, že budou o kousek před námi. Mně se ještě těsně před cílem málem podaří sletět, protože před loděnicí, co jiného než břečka (taky mohli ten kousek vodáci uklidit :-) a já s kolem smýkala sem tam. Zařvala jsem něco o zasr... sněhu a byli jsme v cíli. Čas 6hod. 49min. 51vteřin nebyl v tu chvíli důležitý. Cítili jsme úlevu a euforii, že nás ten běh se zátěží neotrávil natolik, abychom to zabalili. Konec hurá!!! Kafe, Redbull, sprcha a jsme nejšťastnější lidi na planetě.

cíl

Dav - jen pár postřehů:

   Něco akorát pro chlapy..., uvědomujete si, jak nás ty rádoby křehké bytosti opačného pohlaví ovládají, jak nás mají v hrsti? Jeden příklad za všechny:
   Dobíháme k loděnici, vzdálenost od cíle se už dá počítat na desítky , maximálně stovky metrů, dvojice, se kterou se honíme odněkud od Klecan těsně před námi, kluk běží, partnerka vedle něj na kole.  Gábina se na mě otáčí a ten čertovský našeptávač v ní mi říká: "Ty dva dáš," a na kole mi diktuje tempo. Jasně, že je nedám, vím to, ale ždímám se a dostáváme se na kontakt. Kluk se otáčí, vidět to překvapení v jeho očích za  vydané úsilí stálo, nicméně on je prostě jiná třída, v klidu si přidá a naděje na to malá zlepšení naší výsledné pozice je v trapu.
  Na zledovatělé cílové rovince si Gábina ještě nakonec pro zpestření skoro ustele, nicméně za pár vteřin si už s našimi soupeři přátelsky plácneme.

   Sice jsme cestou párkrát únavou padali na hubu (já doslova a do písmene, kdyby ze mě Gábina to kolo nezvedla, tak tam zůstanu do jarního tání:-), ale nemyslím, že bychom podali nějaký mimořádný fyzický výkon. Jestli se nám něco povedlo, tak to bylo na jakési morální úrovni. 
   Asi stokrát jsem měl chuť to zabalit, stačilo, aby Gábina řekla: "Hele, dlabem na to.., já bych se na to vykašlala..", ...nebo podstatně prozaičtější "serem na to.." a já bych do takto otevřených zadních vrátek milerád kdykoli vklouzl. Tahle možnost se i sama nabízela, na levý břeh do Letek, kde Gábina bydlí,  jsme to fakt měli kousek..., teď jsem jí hodně moc vděčný, že o ničem podobném nepadlo ani slovo, takže tyhle moje vlastizrádné úmysly mám možnost neškodně vyventilovat teprve tady a teď. Howgh!



   
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 s0c s0c | 14. prosince 2010 v 8:44 | Reagovat

Jste vazne dobri! Neuveritelny vykon.

2 Dan Dan | 14. prosince 2010 v 9:14 | Reagovat

Neuvěřitelný? Ale no tak... :)
Hezký závod.
Dan

3 ll ll | 14. prosince 2010 v 10:54 | Reagovat

Je to krásná ukázka toho jak když se dva navzájem strkaj tak dokážou naprosto užasný věcí. A to neplatí jen o tomhle  koloběhu :)

4 Radana Radana | 14. prosince 2010 v 11:34 | Reagovat

Přidávám se k Danovi. Asi by nebylo od věci trochu vážit slova a hlavně přívlastky, že, sOc? :) Je fajn, když kluk s holkou nad hranicí 40 let (50?) takhle krásně blbnou (jen houšť!), ale co je na tom k neuvěření, to nevím.
Co by pak sOc řekla na tohle?
http://www.marathonquest250.com/
A na tohle v české vydání?:
http://www.ondrej-vojtechovsky.cz/mytreneek/?a=blogy/blog&nick=Honzis&id=1167
Tož k velkým cílům a dalekým obzorům, lidičkové! :)
Radana

5 ll ll | 14. prosince 2010 v 12:24 | Reagovat

fakt nechapu co ma 300 km na silnici a 27 letej trenujici (mladík) společného s tímto dost brutálním ročníkem cykloběhu.
Možná si Radano vubec nepochopila že neuvěřitelné je už to že do toho někdo jde v těhle podmínkách a nakonec to ani nevzdá. :)

6 Radana Radana | 14. prosince 2010 v 13:01 | Reagovat

Skutečně "neuvěřitelné"? To je tahle vaše "víra" tak rachetická, tak slabá, tak nuzná? Uvedené 2 příklady jen ukazují, že lze jít běžně 10x, 100x i 1000x dál... Těžko se věří např. výkonu Martina Parnella a jeho 250ti maratonům v roce, ale kdo byl v Albertě a mohl se s ním proběhnout, uvěří. Ale tohle? Skutečně k "neuvěření"? Hec je to pěkný, ale je to pořád trochu běhu a trochu kola a něco sněhu :(
Radana

7 dav dav | E-mail | Web | 14. prosince 2010 v 15:55 | Reagovat

Jen se nám tu lidi kvůli těm adjetivum moc neposekejte:-)
My jsme si na týhle štrece docela mákli, ale jak už jsme psal výše, zas tak žádný extra výkon to nebyl. A neuvěřitelný ani náhodou, ale třeba se časem i do téhle kategorie dopracujeme :-)

8 Radana Radana | 14. prosince 2010 v 18:16 | Reagovat

To by bylo fajn, kdyby vám to vyšlo :) Nedokážu ale odhadnout, co by potom sOc a spol psali :D Ať se daří.
Radana

9 Leona Leona | 19. prosince 2010 v 21:35 | Reagovat

U prvního článku jsem si vzpomněla na kolegu, který mi o této akci vyprávěl. Ocenila jsem jeho výkon, ale vlastně jsem nevěděla o čem mluví. Při čtení jsem si říkala: No, to je fakt docela zajímavá akce, jak bych se s tím asi rvala já? A když na tento závod přišla řeč a já s očima navrh hlavy o vás vyprávěla, navrhl mi, abychom si to spolu na přesrok střihli! Mohla jsem říct ne? Jj, mohla, ale neřekla.

10 dav dav | E-mail | Web | 20. prosince 2010 v 9:48 | Reagovat

[9]: to Leona:
  Rádi jsme byli tvou inspirací, doufám, že nás za to příští rok neprokleješ :-)

11 Leona Leona | 25. prosince 2010 v 22:06 | Reagovat

Kdepak, to bych si nedovolila :o))
Přeji Vám do nového roku hodně osobních, pracovních a sportovních úspěchů, zdraví i štěstí, spokojenost a lásku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama