...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Leden 2011

Jak se nezničit a vyběhat se z toho, co nás štve

31. ledna 2011 v 10:42 | Gábina&Dav |  Milý deníčku...
30.1. 2011 - neděle

     Sedím tady, přemýšlím o uplynulém týdnu, měsíci... myslím na to, kolik zas práce mě čeká v únoru... Kdybych si nešla sem tam zaběhat nebo nějak podobně tělo rozhýbat, asi bych skončila u cvokaře. Nesmyslné výkazy a lejstra jsou mou noční můrou. Nikdy to nikdo nečte, jen si kdosi kdesi udělá fajfku - splněno - a jede se dál.  Kafka jak vyšitej :-)...Často z toho zuřím, v šest večer pak obuju kecky a vyrazím mráz - nemráz, déšť - nedéšť ven. Pokud jsme s Davidem, většinou je to on, kdo mé spády vybít ten marast ze sebe, brzdí. Někdy si dám říct, někdy ne, a vyrazím tempem na mě :-) téměř sprinterským a trestám několik kilometrů sama sebe za to, že se ve svém životě dobrovolně zabývám kravinama. Následkem událostí typu 100x nic umořilo osla jsem plán naběhat 200 km tento měsíc docela přešvihla a pociťuje to jak achilovka, tak operované koleno. Ale nemohla jsem jinak, klid v duši získávám tím, že potrápím tělo :-).
   
    Třeba ve čtvrtek zas nálada pod psa. Gandalfe promiň.. Tma jak v pytli a já teprve dorážím domů. Převlíkla jsem se, vzala psa a vyrazila s ním masochisticky na nedaleké pole s tím, že si lehce dám 4km. S čelovkou po zmrzlé oranici to šlo zpočátku rychlostí přes sedm minut za kilometr, ale dařilo se postupně zrychlovat. Po čtyřech kilometrech sem-tam-sem-tam jsem vrátila psa domů s tím, že tu drsnou oranici vyklusám po asfaltu. Asfalt mi vydržel přesně 400 metrů a já obrátila směr na kopec lesem k Tursku. Nahoře jsem se rozhodla, že to nevezmu hned domů, ale půjdu přes Chýnov, přidala ještě nějaké kopečky a bylo z toho kilometrů 12. Usnula jsem pak jak batole a celý svět včetně projektů z peněz EU mi byl dokonale ukradený :-).

gandalf2

    V pátek přijel David s tím, že i jeho docela bolí achilovka a tak jsme se šli protáhnout do posilovny. Alespoň já. Snažila jsem se cvičit s rozumnou zátěží a rozumnou frekvencí. David si chvílemi nakládal kapku dost, ale kdo chce kam...:-). Oba jsme si pak večer jak lazaři namazali achilovky všelikerými mastmi a zabalili je do potravinářské fólie. Na tenhle vynález jsem patřičně hrdý, ty pytlíky furt padaly a navíc šustily i pod ponožkou, takže stačilo, aby se v noci jeden pohnul a už jsme vzhůru oba.

strom

    Sobota měla být původně dnem delšího běhu, ale ten jsme hned zrána odpískali. Já sice trochu remcala, ale Dav měl pravdu - běžet 30km a pak si léčit achilovku týden, dva... Vzali jsme tedy mapu a rozhodli se pro procházku po Šárce. Dojeli jsme autem do Nebušic a vyrazili s Gandalfem lesem k vyhlídce. Purkrabský háj-pro ty, co by si to chtěli najít na mapě...
gandalf

Všude mě strašily cedule, že je volné pobíhání psů zakázáno, tak jsem Gandíka neustále buzerovala, aby šel u nohy a kdykoli šel kdokoli kolem nás, připínala mu vodítko (psovi, ne kolemjdoucímu). Foto zachytilo jednu z řídkých chvil, kdy jde ten pes fakt perfektně u nohy:-)
Dav a pes

    Bylo krásně, ale pěkná kosa. Já zjistila, že už se na normální procházku ani neumím oblíknout :-), nějak jsem to přehnala s vrstvama a chvílemi, když jsme z lesa vylezli na slunko, nebo šli do kopce mi bylo kapku nedobře. Žádné eufemismy, žádné výmluvy, navlíkla se jak pumpa a nenapadlo jí se odslíknout, ani když se vařila, prostě ženská...
G

Prošli jsme okruh cca 15 kilometrů. Šárecký potok fascinoval psa i Davida. David fotil rampouchy a pes se asi domníval, že by si Dav s ním mohl v tom potoce hrát a neustále na něj dorážel. Já pobíhala kolem vody jako kvočna a odvolávala rozdováděného labradora, aby nesmetl Dava do vody. I z nedělní procházky se normální chlap musí vrátit jak čuně..., fakt nešlo těm krásám odolat, tak jsem tam lezl v blátě po kolenou a párkrát si i trochu nabral, i když přiznejme si, hlavně Gandalfovým přičiněním...
led3

Pes v mezidobí nosil a tahal klády, co se válely kolem - nějaký klacík jako aport ho prostě nezajímá. To už měl asi dvacku v nohách, když začal takhle trojčit..., prostě ani ten pes nemůže být normání...
Aport

Domů jsme přijeli kolem třetí. Byla jsem tou procházkou zničená víc než bych byla původně plánovaným během. Nechápu proč. Padla jsem do peřin a zbytek odpoledne prospala. Achilovka ale ani jednoho z nás už netahala a tak jsme se rozhodli, že v neděli ráno vstaneme dřív a proběhneme se přes Chvatěruby. Jestli tu má někdo na jazyku cosi o nedoléčených zraněních, tak to klidně polkněte, my to víme...

    Místní převozník nás už zná. V tuhle roční dobu, v neděli, v mrazu kolem mínus osmi, moc lidí opravdu přes Vltavu nejezdí. My dva blázni se psem jsme u přívozu častým oživením skoro mrtvé plavební cesty.
u přívozu

    Na druhé straně nikde ani živáčka. Až u železničního mostu za Chvatěrubami pár běžců. Asi měli někdy nějakou blbou zkušenost se psy - paní se Gandalfa evidentně bojí. Gandalf je trochu pakoň - když je na volno běží deset až dvacet metrů před námi - lidí si nevšímá, ale míjí je někdy docela blízko.
most 4

U pilířů starého mostu to otáčíme, vracíme se a přecházíme železniční most.
Dav na kolejích

     Nemám to místo ráda. Přechod přes tu železnou obludu ve mně vzbuzuje strach. David si klidně fotí, aranžuje nějaký obrázek se samospouští, nakonec pokládá foťák na koleje a zvěčňuje nás s Gandalfem, jak oba panicky rychle odcházíme, abychom už byli z mostu pryč.

most z kolejí

    Blížíme se do Dolan. V zahradě, kde je labrador bez zadní nohy, napočítám dalších pět psů různých ras a směsí, kolem pejsků je úžasný binec, nechápu, proč si ti lidi zahradu kapku neuklidí...barák u kolejí a pes bez nohy, jasná souvislost..., toho čokla obdivuji, říkám si, kdyby mi taky jedna chyběla, jestli bych měl takovou chuť běhat...

je zima

    Vylézá sluníčko a my se nedáváme po cyklostezce jako vždycky, ale stočíme to doleva po pěšině k Vltavě. Na poloostrově je spoustu naplavených odpadků po nedávné velké vodě. Sehnu se a sbírám mini plyšáka, co připomíná štěně labíka. Je to sice škaredost z mekáče, ale stejně jsme ho vzali domů na dosušení, ať žije sentiment...:-)
u jezu

Pokračujeme směrem k dolanskému jezu a dál do Libčic. Mám z toho běhu bezva pocit, čistou hlavu a slunce nejen nad ní, ale i v duši :-). Odpusťte prosím tady Gábině tu frázovitost. Větší klišé sice asi už napsat nemohla, ale nic pravdivějšího  taky ne.  Aspoň z našeho pohledu. Běh, nebo možná vztah k běhu, je tak trochu diagnóza. Běhání je možná jakýsi silentblok, který strkáme mezi sebe a ostaní svět, abychom to s ním v těch dnech, co jsou obvzláště šedé, vydrželi bez větší mentání újmy.

Jak se běží, když to neběží

23. ledna 2011 v 18:10 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
22. 01.           

    Minulou sobotu jsem se nějak namlsal, třícítku jsem slupl jak malinu (Gábina se tou dobou trápila běháním v kopcích okolo Chomutova), přes týden ještě jeden delší běh, dva kratší, z toho jeden celkem na krev. A abychom z toho běhání úplně nezblbnuli, tak ještě ve středu lezení a v pátek veslařský trenažér. Moc příjemná aktivita, při které se člověk může velmi úspěšně fyzicky doničit, aniž by ho přitom něco bolelo.

    Tak už jsem se těšil, jak takový vydařený týden pěkně korunujeme dlouhým výběhem a spokojeně si ho odfajfkujeme v tréninkovém plánu. Naplánoval jsem nám hezké kolečko ze Spořilova na Hostivař a do Průhonic, domů pak přes Vestec a Krčák. Ale plány jsou jedna věc a skutečnost může být někdy úplně jiná.

    Ráno jsem se rozbíhal nějak těžko, ne a ne se dostat do tempa, držet něco kolem 6min/km začínal být velký problém. Už na Hostivaři jsem vědíl, že něco je blbě. Gábina kolem mě lehce pobíhala a zvědavě koukala, copak se to asi děje. V devadesátipěti procentech společných výběhů jsem to já, kdo se usilovně snaží držet Davidovo tempo. Najednou to bylo jinak měla jsem  tep sotva 130 a běžela doslova výletním tempem, při kterém jsem koukala na krásy Botiče a okolí, rychle si vybíhala malé kopečky a radovala se z toho, jak je v lese hezky. V Průhonicích už Gábi koukala vyplašeně, bylo mi fakt zle. Nechápu to, necelých 13 km a já má černo před očima. Tak přecházíme do chůze a zkouším do sebe něco dostat. Připadám si jako zmlácený a vůbec nevím, čím jsem si takový výprask zasloužil. Když jde občas člověk vědomě proti stavu svého těla, jen aby zkusil, co to s ním udělá, tak si o něco takového koleduje, ale já si výjimečně žádných prohřešků nejsem vědom. Snad jen zařazení dosud neozkoušené aktivity před dlouhý běh…, tyčka, co jí do sebe láduji je zmrzlá a chutná po lepence, ale jako by mě polili živou vodou, mátořím se, chvíli mi to běží, ale pak jsme zase tam, kde už jsme byli. Vypadal jsi fakt nedobře. Jakmile jsem malinko přidala (začínalo mi být trochu zima) hned jsem byla pár kroků vepředu. Což by mě možná jindy těšilo, ale v tomto tempu a stavu věcí mi bylo líto, že to Davovi nejde a přemýšlela jsem, čím to. Malá snídaně? Nastřádaná únava? Včerejší hodina na veslařském trenažéru?
d

    Naštěstí je k nám dlouhé otevřené pole pře Vestcem milosrdné, obvykle tu fouká proti, dnes se ale vítr ani nepohne. Pár dalších kilomerů mám trochu v mlze, jen vím, že jsme potkali bus na Opatov, doběhli jsme současně s ním na zastávku, pokušení nasednout bylo velké.

    Ale dotrápím se pomalu až do Kunratic, tady začíná pro změnu skuhrat Gábina, něco ji bolí, už ani nevím co, mám dost starostí sám se sebou. Od včerejška si naříkám, že mě z toho trenažéru bolí zadek. Po dvaceti km v chladnu se rozbolel jak po ráně baseballovou pálkou ;-). Před námi poslední výběh vzhůru od mlýna v Krčáku, soukromě nazývaný K2  (ty dvě káčka znamenají kurevskej krpál). Gábina vypíná Garmina a chystá se ho vyjít, tak se zmíním o Zermattu. Kdy jindy má člověk příležitost vyběhnout si něco takového s dvaceti kiláky v nohách. Zasyčí na mojí adresu něco dost ošklivého, ale zase zapne ten svůj budík a hned je přede mnou. Pěkně mě vytočil. Celou cestu to bylo na pohodu a teď vybral cestu přes ten KK. Jen jsem mezi zuby zasyčela: "Seš pěknej mizera." Zapla toho chytrýho na ruce a vyfuněla nahoru. Co jsem chtěl, to mám, sklopím hlavu a poslušně to capu nahoru za ní. Ten malý kousek, co nám přes les zbýval jsme snad dokončili čímsi nejpodobnějším běhu za celou dobu dnešního ploužení, ale morál na to pokračovat z Roztyl přes Spořilo už nezbyl, přesně na metru nám na tachometru naskočilo 25km, dojeli jsme tedy ten zbývající kousek autobusem.

g

    Tak si teď zpětně říkám, co je vlastně přínosnější, lehce zvládnutý běh, při kterém má člověk radost sám ze sebe i z krajiny kolem, nebo takováhle běžecká bída. Vlekli jsme se opravdu jak na porážku, nemám odvahu napsat průměrné tempo. Ale snad je i tohle nějakým přínosem,v žádném případě nemyslím z hlediska výkonu, ostatně pohybujeme se v kategorii, kdy se o výkonech nedá mluvit, a to ani v našich nejlepších chvílích, spíše se mi zdá podstatné, jak nás tohle běžecké bláznění mění zevnitř, co nám dělá s hlavou, jak pak mění náš pohled na sebe samé i na dění kolem nás.

mapa

    Teď jsem to chtěl celé zakončit nějakým velkým převratným moudrem, ale nějak jsme se toho až zalekl…, takže tady si to může každý doplnit dle své vlastní libosti a naturelu. A jestli tohle povídání dokáže někoho vyhnat z kanape na nějakou procházku či proběžku, tak splnilo svůj účel .

22.01.

    Dnes jsme si dostali u Davidovi maminky obří oběd. Rozhodli jsme se, že se po příjezdu do Libčic půjdeme z toho nášupu a včerejšího vandrování lehce vyklusat. 8km k Dolanům jsme proběhli lehce stupňovaným tempem, které však bylo v průměru víc jak o minutu lepší než to včerejší. Přesto v absolutní pohodě a bez sebemenšího trápení či bolení čehokoli. Možná to Davidovi běželo podstatně lépe než včera, protože se taky jednou pořádně najedl:-)

...sotva lezem

22. ledna 2011 v 0:00 | Gábina&Dav |  Milý deníčku...
19.01.

  S navyšováním objemů a prodlužováním běžeckých tras nastala nutnost, mentální i fyzická, trochu od běhu poodběhnout a zkusit aspoň občas nějakou alternativní aktivitu.

  Tak jsem si vzpomenul na doby hodně dávno minulé, kdy jsem se trochu pokoušel o lezení.
A jelikož od té doby uběhlo hodně vody a já jsem hlava děravá a nechci Gábinu zabít, požádal jsem o pomoc naši společnou kamarádku Jitku. Aspoň abychom si zopákli základy jištění.
bbb
Jitka je v Mammutu jako doma, zatímco my jsme se teprve rozkoukávali, ona už byla skoro nahoře.
ccc
Kupodivu i moje dítě se projednou uvolilo tolerovat společnost o hodně starší:-)
eee
Gábina se chvilku rozkoukávala, ale pak se jí to začalo docela líbit :-)
aaa
  Jen já se těžko dostával zpátky do obrazu, ale nakonec jsem si také jednu cestičku vytáhnul, i když jsem zpočátku dával přednost cestám, kde byly na stěnách dětské obrázky a chyty ve tvaru zvířátek...
fff

21.01.

  Ve středu se mi na stěně asi po hodině lezení začalo líbit, přestala jsem se bát, že se zřítím, a udělám ze svých dětí sirotky. Díky vzrůstající únavě jsem si později občas, když se mi nedařilo se vytáhnout k tomu správně barevnému úchytu, sedla do sedáku a začala konečně věřit, že mě ten dole opravdu udrží :-). 
    Včera jsem se z toho, pro mě ne úplně přirozeného pohybu, trochu vyběhala. Ke své hrůze jsem po lezení zjistila, že mě bolí místa, o kterých jsem vůbec netušila, že existují :-)).
    Dnes jsme pro změnu vyrazili na Bohemku na veslařské trenažéry. Intervalový trénink byl intenzivní, ze mě teklo jak z vodovodu, skvěle jsme se protáhli zas trochu jiným způsobem. Běžecké kilometry mi sice dneska nepřibyly ;-), ale myslím, že stupňované pětiminutovky s tepem nad 165 mi dnes daly určitě víc než kdybych se opatrně po ledovce šinula běžmo ve tmě do Dolan.

Jak jsi vzdálené Baroko

19. ledna 2011 v 0:01 | Gábina a dav |  Běželi jsme

    Zimní období zrovna moc k běhání nevybízí (určo ale vyrazíme, zvlášť když se to aspoň na chvíli zvrtlo do jara), o to více je místa na plánování a na vzpomínání. Léto už řešíme, jsou tu nějaké nápady, ale vše je zatímve stádiu zrání, takže se uchýlíme ke vzpomínání.

Kdy? 19. 9. 2009
Kde? Plasy a okolí
Co? Dav maratón/Gábina 1/2 maratón

Vrátím se o více než rok zpátky, mám za sebou už svůj první maratón v Jirkově, před týdnem jsme zvládl Kladno (o tom jsem už tady psal: http://couple-run.blog.cz/1011/jak-se-beha-do-detstvi), rychlý rovinatý okruh, tak proč si pro změnu nestřelit zase něco v terénu.., a že je to jen s týdenním rozestupem? Nevadí, jsem už přeci zkušený maratónec:-)

Ještě si dovolím předeslat, že tohle bude taková docela subjektivní reminiscence, nebudu hodnotit ani příjemné prostředí, ani bezchybnou organizaci, rozepíšu to jen v takových bodech, budou to spíše jen jednotlivé výkřiky, střípky zaseknuté do hlavy.

Až teď si zpětně uvědomuji, že je to vlastně první akce, kde jsme s Gábinou běželi společně, byť každý po jiné trase, docela jsem koukal, že si už holka troufá na půlku, to běhala akorát chvíli, ale říkal jsem si vlastně proč ne.  Ano, na první desítku jsem vyběhla v létě toho roku a před Barokem jsem měla celých 87km v nohách :-). Přihlásila jsem se díky hlášce kamarádky z dračích lodí, která mi řekla: "Když uběhneš 10, tak uběhneš i 20." Vzala jsem to doslova.

Přidalo se k nám dokonce s jistou puberťáckou blahovůlí i moje dítě, které s námi jinak běhat odmítá, tvrdí, že při naší rychlosti ztrácí balanc.
JOsek baroko
...počasí, ráno nádherně, drobek chladno, Josek říkal, že během závodu to peklo, nevím, možná byl půlmaraton více po slunku, možná jsem už v posledních kilometrech moc nevnímal…

..krásný plácek před podiem, jako dělaný k pěknému posezení, kde se chystáme na závod, jen muzika z repráků moc hlasitá, přímo cítím, jak mi bere energii, ale nějak moc není kam se přesunout a nechci si zmáchat před během boty v rose.

...známé obličeje, všechny rád vidím, ale už jsem nějak ponořený do sebe, ten čas do startu neubíhá, už chci mít ten počáteční krpál za sebou, už se chci zakousnout…, tím víc mě štve odložení startu…, ze strany organizátorů žádná vina, prostě vyšší moc.

...kontroluji před startem veškerou techniku, nechci jako při Jirkově zůstat bez údajů o čase a uběhnutých kilometrech.

...řadíme se na startu, říkají nějaké pokyny, ale nic není slyšet, snad se neztratím.

...výstřel, obíháme kolečko po louce už slunkem vysušené, start mám spojený s Mulerem a jeho písničkou Baroko, kterou miluju, záměrně jsem si ji v poslední době nepouštěl a těšil se, jak mě nabudí, ať špicuju uši jak chci, tak nic, po závodě ale Josek tvrdí, že ji hráli, ale až po druhém průběhu startovní branou, který nás cca po kiláku posílá do terénu a do kopců.

... uvítal bych na rozběhnutí delší úsek…, Gábina je pořád přede mnou, bojím se za ni, aby to nepřepálila, podařilo se ji dohnat, prohodíme pár slov, ale pak je zase hned kousek přede mnou. O Joska nemám ani čas ani potřebu se nějak starat, od startu je už někde v trapu. Vyrazila jsem a běžela s tím chumlem lidí. Kapku zlý to bylo do prvního velkého kopce, ale moc jsem to neřešila. Měla jsem půjčený tepák, co mi každou chvíli hlásil nějaké výhružky, ale dlabala jsem na ně.
...cesta se prudce zvedá, přicházejí i nějaké kořeny, ale pořád běžím, sice tempo odpovídá ve výsledku rychlejší chůzi, ale nechci vyjít z rytmu.

...půlkaři se oddělují, myslím, že to byl pro ně nejvyšší bod na trati, najednou jsme strašně prořídli, mám pocit že brzo poběžím zase sám, ale neva, už jsem zvyklý, zavřu se do sebe, pustím muziku do uší a mějte mě všici rádi..., valím na nejvyšší kopec v celém širém okolí.
Kousek za místem, co jsme se oddělili, jsem najednou skoro nemohla, asi jsem zpomalila docela dost, ale pořád (až na malé prudké seběhy, které fakt kvůli odoperovanému koleni jen chodím) jsem běžela.

...jak jsem si předpovídal, tak se i stalo, cca 16 km v nohách, okolo nikde nikdo, mám pocit, že se sám pohybuju krajinou, možná sám v celým vesmíru, akorát občerstvovačky jsou na téhle trase jak navlečené korálky. Jak jsme vděčný těm lidem na osamělých stanovištích za tu trochu pití a něčeho do břicha, bez nich bych už dávno s hlaďákem seděl ve škarpě. Jsou to nyní středobody
mého světa, jediným zájmem pro tuhle chvíli je pohyb dopředu a oni mi tuhle činnost zprostředkovávají. Vyhlížím je dlouho dopředu.

... ale s moje samota je na chvíli přerušena, dobíhá mě chlápek celým v bílém, chvíli plkáme, předbíháme společně asi dva běžce, on jde svůj první a chtěl si to odbýt napoprvé někde v přírodě, na profil se podíval až týden před závodemJ, sbíháme do Manětína, on to pouští, já si šetřím kolena, nechce se mi nechat se strhnout cizím tempem, pak se ještě chvíli honíme, ale nakonec ho nechávám za sebou, ..doběhl tuším nějak kolem pěti hodin.

...nejnádhernější část trati, jen velmi málo vyšlapaná cesta po loukách podél Manětínského potoka, měkko pod nohama, ale začínám toho mít nějak dost, čím dál tím častěji koukám po hodinkách, vůbec to neubíhá. Kdo by tušil, jak může jen trochu vzrostlejší tráva brzdit dopředný pohyb a kolik to stojí sil.

...další kopec, cca 400m jdu, pak seběh a dál podél Střely, cca 27 km, přede mnou nějak povědomá postava, na občerstvovačce dobíhám Draka, ve skrytu duše jsem doufal, že bych ho mohl potkat, vím, že na desítku a na půlku je tutově rychlejší, ale nevěděl jsem, jak na delších štrekách, hlásí mi trable s koleny, sakra, ne že bych si nerad připsal zářez, ale rozhodně ne takhleL, nabízím, že půjdeme spolu, že to cíle nějak dotáhneme, ale odmítá asistovanou sebevraždu, tak se loučíme…, doběhl za mnou jen s malým odstupem a ještě v tombole vyhrál mizera třílitrovku rumu, já zase prdlajsJ

...dalších pár kopečků, mám toho už plný zuby, strmý seběh šutrovitou cestou, děj se vůle páně, pouštím to dolů naplno s vědomím, že když si něco polámu bude to akorát dobře, nebudu už muset nikam běžet.

...pořád koukám na hodinky, jako by mě to mohlo posunout dopředu. A to mě ještě čeká to pověstné kladivo na 35.km

...už je tu poslední velký kopec, mám docela vyšito a melu z posledního, poslední kilák byl něco přes osum minut a to jsem myslím běžel, vidím občerstvovačku, dávám už jen vodu, nějak jsem to přehnal s ionty a mám lehce překyselený žaludek. Sice zatím nic tragického, ale už je třeba to hlídat, ptám se obsluhy, jak ještě dlouho budu stoupa, ale odpověď docela vágní, na kterou se nedá spolehnout, tak pomalu šněruju lesní cestu, už si uvědomuju, že to docela pálí, tak dávám chodeckou pauzu k nejbližšímu stínu, ke vstupu do lesa, cca 500m

...říkám si, že bych to už měl mít akorát z kopce, ale sakra další krpál, ten by tu už vůbec neměl bejt, bez ostychu přecházím zase do chůze, nějakou sebeúctu jsem už nechal docela daleko za sebou. Naštěstí stoupám asi jen sto metrů, pak se už dostávám na asfaltku, která mě mírným klesáním dovádí k poslední rovinaté části. Teď, už vím, že je to v kabeli, ale vůbec neznamená, že by to bolelo nějak míň. Vůbec se netěším na to poslední kilometrové kolečko po louce…

...už vidím areál kolem startu, potkávám Joska, jde si pěkně v klidu jako na procházku, líže nanuka, cosi povzbudivého volá, ale já jen něco zachrčím a valím dopředu, ať to mám co nejdříve za sebou, měl to chlapec za 1:35, jsem hrdJ

...jak jsem předpokládal to závěrečný kolečko bylo sice hnusný, ale nic, co by se nedalo skousnout… prostě jen jednu nohu před druhou a tak furt dokola.

...Gábina pár kroků před cílem, přes sůl v očích už toho moc nevidím, jen registruji všechny kolem sebe v civilu, čistí a svěží, jen já musím smrdět jak čuně a vypadat podobně, ale stejně jsem dostal v cílu pusuJ

...konec, pohoda, vánoce, už nic nemusím, medaile sice nenápadná, keramická, ale bude zaujímat velmi čestné místo, ironický úžas sám nad sebou, že jsem to zvládnul, euforie, tyhle pocity měly asi přijít po první maratónu, ale dobře, že jsou tu teď.

...připomínám si důvod proč vlastně běhám, moc mě nezajímá, jaký to má přínos pro tělo, jde mi hlavně o to, co to dělá s hlavou.., a tento zájem byl dnes splněn mírou více než vrchovatou… kromě jiného to přináší určitý druh hrdosti na sebe i na ty, co to běželi, vůbec na všechny, kteří něco dokážou, je to o vzájemném respektu a o respektování sebe sama..., a bla bla bla, to je konec přátelé..., ale to jsem měl říci já, tak to řekni..., jo, ještě všem těm, co mi říkali, že běžet dva maratony týden po sobě je pěkná blbost..., máte pochopitelně pravdu, ale jsem vcelku rád, že jsem ji spáchal...

  Z tohoto závodu si pamatuju pak už jen útržky. Svůj první závod (napoprvé půlmaraton asi nebylo zrovna rozumné) jsem doběhla v těch kopečkách, loukách a lesích v čase 2hodiny 15 minut a s průměrným tepem 172. Čekání na Davida jsem si krátila bloumáním kolem a ležením na trávě. Byla jsem utavená z horka i toho běhu. Dvě hodiny čekání uběhly jako voda. Když David doběhl, přemítala jsem nad jedinou myšlenkou: Jak ti lidi můžou vydržet běžet 42Km?"
(Tehdy jsem ovšem o tom, že existují nějací ultra-běžci neměla ani ponětí :-))).

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...

16. ledna 2011 v 20:28 | Dav&Gábina |  Milý deníčku...
    Včerejšek byl pro mě den, kdy se člověk ptá, proč vlastně běhá a chce se mu s tím akorát tak seknout. Převčírem jsem totiž  byla na společenském večeru mého starého dobrého Sportclubu v Jirkově. Dav se mnou jet nechtěl, podobné akce rozumně ignoruje. Potkala jsem tam spoustu bývalých známých a kamarádů, potud to bylo fajn. Fajn to přestalo být ve chvíli, kdy byli dekorováni krom sportovců různí papaláši a sponzoři.
    Skřípala jsem zuby, jaké šaškárny se ve sportu mohou dělat kvůli penězům. Ale zároveň mi bylo jasné, že mladí kajakáři potřebují nové lodě a ty někdo musí zaplatit... Tak jsem chmury z dnešní doby ro zháněla bavoráky a chlebíčky a bavoráky, klábosila s lidmi, co za to stojí a do kanafasu dorazila kolem třetí.

15. 01.
    Ráno sluníčko a plánovaných 20km. První slunko mě natolik zblblo, že jsem na triko hodila jen lehoučkou větrovku, místo kulicha uvázala šátek a rukavice nechala doma. Chtěla jsem se podívat nahoru do hor. Vybrala jsem si zcela masochisticky kopec na Boleboř - kopec skoro 5km s nastoupanými 250m mi nedělal vůbec dobře. Nohy jak z olova, žaludek nic moc a při prvním vyběhnutí nad les před Jindřišskou skoro zataženo a svěží vítr z hor (oblíkla jsem se jak hejsek, i když vím, že zima tu je někdy i v létě). Asi třikrát jsem to chtěla zabalit. Vůbec mi to nešlo, navíc, pokud jsem neběžela do kopce mi byla docela zima. V kopečkách jsem naběhala asi dvanáct km a měla toho plný zuby, seběhla jsem dolů, ale místo domů jsem se otočila k zooparku - přeci mám v plánu 20, tak to teď nezabalím. Ač všude bylo roztáto, stezka u zooparku byla tající udusaný led, přerušovaný loužemi. Místo posledních kilometrů na pohodu po rovině klouzačka a brodička. Tak moc jsem chtěla mít to trápení za sebou, že dvacátý kilák, který byl zas po asfaltu jsem zcela na pokraji zhroucení běžela úplně na doraz.
    Trochu jsem se prospala, otrnulo mi a už večer jsem volala Davidovi, který si Modřanskou roklí a okolím dal kiláků třicet, že bychom si mohli jít zítra jen tak lehce v Libčicích vyklusnout.

16. 01.
  Celou cestu vlakem do Libčic nemůžu odtrhnout oči od vody. Normálně koukám do knížky, ale teď nemůžu odtrhnout oči od představení, které nám, jindy stříbropěnnná,  Vltava uchystala. Korytem se valí špinavá kalná voda, jez v Klecanech připomíná akorát lehce zvířená hladina. Temná síla vody je v kontrapunktu s teplou a sluneční náladou nedělního odpoledne.

  Včera se Gábina trápila v kopcích kolem Chomutova, já se tady také tak úplně neflákal, tak se shodujeme na krátkém regeneračním výklusu k vodnímu dílu v Dolanech, něco kolem pěti kiláků by mělo vyklepat únavu z nohou.

  Venku neuvěřitelných dvanáct stupňů, obvyklé zimní vrstvy redukujeme jen na trika a nefuky bez rukávů. U vody skoro jarní idylka, libčické nedělní korzo, maminky s kočárky, dětičky na třkolkách, psi se nám motají pod nohama, klušeme dál a nějak se nám nechce domů.
 Za jezem už vidíme, proč naši předkové přezdívali téhle řece Divoká, vzedmutávoda svírá zaplavené stromy, které prudce vibrují v proudu, obvyklá pozitivní síla, pro  kterou si sem chodíme jako do supermarketu, je ta tam, místo ní se tu korytem žene energie o mnoho temnější, něco s čím nechceme mít nic společného. U jezu se udělalo z ničeho nici chladno, snad proto, že slunce už zmizlo za vysokým břehem, který tady Vltava vyhloubila. Voda v řece ja fakt hrozivá. Navrhuju, že poběžíme ještě kousek k Dolanům, nechce se mi hned zpátky mezi psy a kočárky.

  Není potřeba mnoha slov, abychom změnili plán a už supíme v kopci z Dolan vzhůru, současně s koncem stoupání přichází naše odměna, pole zelenající se ozimy krásně nasvícené nízkým světlem, hned vedle sytě hnědé brázdy vydávají vůni země, jako bychom se zčistajasna ocitli v úplně jiném ročním období. Tíseň z nás padá, rozpažujeme, vnímáme slunko celým tělem, cítím se jak solární baterie a nohy hned chytají jiný rytmus. Ty včerejší kilometry jsou sice docela cítit, ale teď se prostě úplně šnečím tempem běžet nedá. Jsem jako kdyby do mě někdo nalil živou vodu, chvilkama jen tak pro radost zrychlím, pak zas povídáme o všem možném. Dav neustále hořekuje, že si nevzal foťák. 
Z Nehoště je krásně vidět Říp a za ním i Milešovka.

  Poslední sluneční paprsky chytáme na planině za Turskem, Gábina to nakopla, je kus přede mnou a pere se s tím posledním dnešním stoupáním, říkám si, že by toho měla mít po včerejšku v horách plné zuby, ale zjevně se mýlím. Kopec za Turskem mi po tom prvním včerejším připadá jako mini kopeček a zrychluju a zrychluju, nohy přestaly bolet a mně je nějak nezřízeně fajn. Nahoře gestikuluju na Davida, proč se mě nechytil. Sluníčko je lehce nad obzorem, stíny jsou neuvěřitelně dlouhé...

   Já ale vypouštím, otočím se směrem k západu přes turskou planinu a na chvíli vidím šiky ozbrojených Lučanů, kteří tu pochodují vstříc vojsku Čechů, snad někam směrem k Řivnáči. Před očima se mi vznese  a oblohu na chvíli zastíní pověstné hejno dravých ptáků, které vypustili na nepřítele. Jo, psy to chápu, s těmi ptáky, tomu fakt nerozumím. Ale budiž Jiráskovi odpuštěno, já si tu také hraju sfantazií. Rád bych očima našel české ležení, ale oči se mi stáčejí směrem ke skládce nad Úholičkami. Když mi ještě do té romantické vize zavane škaredý čuch odpadků je všechno kouzlo pryč. Otočím se, Gábina mává, jako že bych měl kopnout do vrtule, nebo že už zmrzne.

  Přehoupneme se přes kopec a jako bychom padali kamsi dolů do stínů, do nějaký jiný země. Mokré hadry začínají studit. Pomalu ťapeme z kopce, idylku jsme spolu se sluncem nechali někde za zády a teď cítíme každý krok.  Naštěstí to máme kousek, tak už jen vyklusáváme.

  Víme, že ona nás ta zima ještě trochu potrápí, ale hřeje vědomí, že ji máme  z větší části za sebou. Víme, že k jaru je to jenom kousek a celý to už bude jen z kopce.

Ohlédnutí za Jirkovským crossmarathonem aneb doma je doma

12. ledna 2011 v 0:01 | Gábina |  Běželi jsme
Kdy? 12.6. 2010
Kde? Jirkov a okolí
Kolik? 42km

      Po dvou šestihodinovkách (kde jsem na jedné zaběhla "pouze"maraton a na druhé něco přes 55km) a jedné padesátce v Brdech nastal den D mého prvního maratonu. Pro mě, dávného odchovance chomutovského kanoistického oddílu, kopce nad Jirkovem a Chomutovem znamenaly doslova a do písmene domácí prostředí. Ačkoli už zde nějaký čas nežiju, stále se sem vracím.

 Jirkovský maraton byl můj první, běžel jsem ho v r. 2009, takže Gábininy domovské pocity tak trošku sdílím.

V zimě jsme tu s Davidem naběhali spoustu kilometrů přes Blatno, Orasín, Rudolice... Poslední běhací výlet byl na prvního máje, kdy jsme si vyběhli pro radost nahoru na Jezeří. Kopec drsnej, před námi parta cyklistů v našem věku. No, kdo byl první nahoře před zámkem? Hádejte :-)). 

Hra na nějaké hádání vůbec nemá cenu, všici, co nám sem choděj tě už znaj a vědí, co seš to za cvoka...

Většina jela pomalinku, někteří vedli kola a já přes ně vyfuněla upocená a zcela vyčerpaná nahoru. Ale jejich udivené pohledy mi stály za to .

   Ráno před závodem jsme se měli možnost pořádně vyspat - z mého chomutovského bytu je to k místu startu autem asi deset minut. Vybavila jsem se na závod ředěnou kofolou s iontákem, proteinovou tyčkou a magnesiovými tabletami. Už před devátou bylo venku pěkný vedro i když bylo pod mrakem. Trochu jsem se bála, aby cestou nepřišla nějaká bouřka.

u převaděče

      Běžci startovali pět minut po cyklistech. Prvních 5km bylo více méně po rovině podél vodního převaděče  přes Vysokou Pec, tempo kolem 5:40 se zdálo v tu chvíli optimální a docela příjemné, ale vzhledem k horku a následnému převýšení jsme měli běžet o fous pomaleji. Vylezlo sluníčko a na staré litvínovské silnici docela pražilo, hledala jsem stín, kde to šlo a co chvíli upíjela z lahvičky svůj ďábelský kofolový nápoj.

litvínovská silnice

david ve vedru

     Odbočka do lesa zhruba kolem 7. km nám kýžený stín sice přinesla, ale kopec se začal zvedat a zvedat.

  Součástí strategie bylo dostat se relativně čerství pod kopec, následující stoupání pak už možnost přepálit  tempo nedává...

  Naivně jsem si myslela, že nejhorší část toho proklatýho krpálu je k Jezeří - co se terénu týče, asi ano,  - (např. 10. km 93 výškových metrů...) -  stoupání ale nemilosrdně pokračuje dalších 7km až na Lesnou.

pod Jezeřím

       Ačkoli šíleně zpomalujeme - kolem 8-9 minut některé kilometry do kopce nejsou vyjímkou - předbíháme několik cyklistů. Skoro plačící dívka běduje nad tachometrem, že je  teprve na 13. kilometru. Její drahý ji zřejmě vytáhl "na romantickou" projížďku Krušnými horami a děvče evidentně netušilo do čeho jde.


     Vedro hrozný. Piju celou cestu, na každý občerstvovačce doplňuju vodu do lahve. Jím sporadicky kousek banánu. Davidovi to horko zjevně nedělá dobře. Tady si Gábina zcela zjevně libuje v eufemismech, bylo mi blbě a tušil jsem, že bude hůř. Následující kilometry mi daly za pravdu. Mimochodem, máme tenhle článek rozepsaný už pěkně dlouho, mně s ale do jeho dokončování vůbec nechtělo, ono vyprávět, jak se mi nedaří, jak člověku pomalu dochází, není ani teď s odstupem nic příjemného, ba dokonce se mi to zdá i lehce ponižující....

pořád kopec...

na Lesnou ještě daleko...

     Konečně Lesná.  Tedy vršek trati, odtud už budeme víceméně klesat. Začíná mě pěkně bolet levé "zdravé" neoperované koleno. Beru si brufen. Na rozcestí na hřebeni je další občerstvovačka, pán u ní mi ochotně nalévá vodu do láhve, zatím co já se napájím jak velbloud.

za Lesnou
      Odtud pozvolné klesání a jen občas kopeček nahoru. Trochu se zas na chvíli zatahuje obloha. Davidovi není dobře. Já prostě ty vedra neumím a tenhle den byl opravdu teplotně velmi vyvedený, akorát tak s sebou plácnout někde k vodě. Optimum mám tak někde pod deset stupňů, pak už  to jde s mojí výkonností rapidně dolů.  A tady jsem se naprosto regulérně uvařil, nevím, jestli to byl úpal nebo úžeh, nejspíš asi zdařilá kombinace obojího. Takže v duchu řeším, co dál, Gábině to běží a mně se nechce jí to kazit. Otázku, jestli to nějak doťapu, nebo vzdám, jsem si chtěl rozhodnout až sám a v klidu. Okolo 28. km nás dobíhá a předbíhá Eliška. K další občerstvovačce dojdeme.
s Eliškou

David mě nemilosrdně posílá dopředu. Mám výčitky svědomí. Nechce se mi ho nechat samotnýho. To horko ho uvařilo. Skoro mi nadává ještě pár desítek metrů s ním diskutuju, ale je mi jasné, že bych ho asi strašně naštvala, kdybych zůstala s ním. Tak se rozbíhám. Už jen přesvědčit Gábinu, aby kopla do vrtule a zmizela, mě stálo ten malý zbytek energie, který mi zbýval. Trať padá dolů, ideální místo se rozběhnout, ale já jen pomalu  ťapu dolů, Gábina mizí někde v dáli, já čekám, až se mi rozjasní, pak pořeším, co dál, vzdávat se pořád ještě nechce, tak jak jsem se v těžších chvílích naučil při ulra, budeme chodit....

       Od 30. km běžím sama - Zákoutí, Mezihoří, Blatno, Šerchov, Březenec, Jirkov... nejdřív to moc nehrotím, koleno pořád bolí, beru si druhý brufen....mě už se to zdá dost, jeden bych toleroval, ale dva mi připadají přes čáru... Když vybíhám ze Zákoutí na hlavní silnici něco mi klikne v hlavě. Vždyť už je to už jen kousek. Tudy jsem na kole i po svých šla mockrát. Tady jsem skoro doma. Znám tu každé klesání, délku následných stoupání.Tahle znalost trati mě paradoxně sil naopak ubírala, když přesně vím, jaká dálka mě čeká, jaký kopec je to nachystaný za příští zákrutou...

  Něco se stalo. Druhý dech? Žádná superkrize po třicátém km. Koleno přestává bolet a uvědomuju si, že jsem kapku zrychlila. Jednu občerstvovačku vynechávám, v lahvi mám ještě vodu a do pusy si za běhu nacpu tu obrovskou, sladkou magnesiovou tabletu. Hrozné sladko se lepí  na patro a mám pocit, že mě zadusí. Před sebou zahlídnu běžící postavu. Pořádně spláchnu tu sláďuru a snažím se zrychlit. Kopeček vzhůru před Blatnem mi paradoxně pomáhá. ...žádný čas na hrdinství, ten jsem já prostě vyšel a ani se moc nestyděl... V něm dobíhám Elišku. Chvíli se mnou běží.

  V Blatně vidím před sebou kluka tak ve věku mého syna. Asi ho chudáka pěkně bolí nohy. Když ho míjím, snaží se se mnou běžet, pleská celými chodidly a po pár krocích přechází do chůze. Na silnici se objevují značky, které odpočítávají poslední kilometry - posledních 5km se daří běžet v průměru 5:30. V Březenci na poslední občerstvovačce vyhazuju láhev. Už jen z kopce. Hodinky ukazují, že čas z Lískovce nepřekonám. Pod pět běžet poslední kilometry prostě není v mých silách ani při desítce :-). Snažím se alespoň, aby celkový čas byl pod čtyři padesát. Nakonec 4:48:15. Posledních 10 km za 57 minut.

s maminkou

     V cíli čekají rodiče. Ptají se na Davida. Tatínek, když mě vidí v mokrých bíle pomapovaných hadrech, vyřkne lakonicky dvě věty. "Běh v tomto duchu není mým šálkem čaje." a "Běh uznávám jen na olympiádě - hlevně krátké tratě." Raději jsem zapadla urychleně do sprchy, abych nebyla zaměňována s pomocnou pracovní sílou v solném dole.

Dav v cíli

      David dorazil ve chvíli, kdy jsem se měnila opět v člověka.Bylo to něco přes pět hodin, můj zatím nejhorší čas na maratonu a více než půlhodinové zhoršení oproti loňsku, ale zase určitá satisfakce, že jsem to doklepal až do cíle. Šrámy na duši v podobě DNF, by se mi hojily zatraceně dlouho. Takhle to beru jako lekci jak běhat, když to nejde, když je fakt krize.

  Už opět v lidské podobě jsem vyhltla nealko pivo, dostala sklenici, tričko a futuristicky vyhlížející zelené plastové stopky (ty mi pípaly v šuplíku mnoho měsíců, té věci jsem se nakonec zbavila tím, že jsem ji věnovala jako cenu do nějaké soutěže pro děti ve škole). Třetí místo v Jirkově v kategorii, kde jsme běžely čtyři byl závratný úspěch :-). Těším se na příští červen - chci si to zaběhnout znovu. Pokusím se natrénovat kopečky a pokořit čas pod 4:40 :-).

A úplně nakonec Gábině veliká gratulace ke krásnýmu běhu, holt doma je doma :-).

za rok zas

Jedna fáze, druhá fáze

9. ledna 2011 v 0:00 | Dav&Gábina |  Milý deníčku...

8. 1. 2011

  Sobota večír, lezeme do mokrých a trochu zatuchlých běžeckých hadrů, boty také stačily sotva doschnout. Takové   násilné přerušení odpolední siesty vítá akorát pes, ale právě on bude nejvíce zklamán, utahali jsme ho už dopoledne, takže teď už nemá nárok. My chystáme druhou fázi. Ale popořadě….

   Ráno jsme nachystaní odjet vláčkem do Bubenče a přes Stromovku se vrátit domů, máme plánovaný dlouhý běh na konci týdne, ale déšť to vidí jinak. Tak akorát v pohodovém tempu naťapeme nějaké kilometry ledovou kejdu podél Vltavy. Normálně by to stačilo, ale mentálně jsme byli nějak nachystaní na víc, máme takový divný pocit, nedodělané práce, nebo rozjedeného jídla. No, zas tak úplně slabý to nebylo. Vybíhali jsme, když docela lilo. Chtěli jsme alespoň k elektrárně do Dolánek,  když jsme se ale blížili k libčickému přívozu, déšť skoro ustal a zrovna jel místní trajekt . Tak jsme na sebe mrkli nastoupili a nechali se převézt na pravou stranu Vltavy. Hned jsme to natvrdo shledali - žádnej asfalt, ale břečka, louže a občas led pokrytý vodou. Ťapala jsem místy snad deseticentimetrovými kroky, jelikož nesmeky jsme si pochopitelně nevzali. Trochu lepší povrch se objevil až v Chvatěrubech. Proběhli jsme se po cyklostezce na kraj Kralup a pak stejnou cestou k železničnímu mostu u Chvatěrub. Po jeho zdolání byla cesta jedno velké brodiště. I pes přestal zabíhat na strany (běžel celou dobu na volno, se sedákem by to dnes prostě nešlo), capkal poslušně před náma a jediné co ho zaktivizovalo byla jedna bílá čuba vlčáka a jedna retrívka cestou. Na kraji Dolan mě málem rozbrečel labrador za plotem - krásnej zlatej, mohutnej, ale bez levé zadní nohy. I bez ní lítal kolem plotu jako ďas. Vzhledem k tomu, že jeho zahrada byla hned vedle trati, ani nechci myslet na to, co ho asi potkalo...
8.1. dopoledne
  Doma jsme něco pojedli a já zavelela všem (nejvíce sobě ) do pelíšků. V tu ránu jsem byla tuhá a víc jak hodinu tvrdě spala.

  Odpolední relax se nám protáhnul, začíná se šeřit a my znova vyrážíme.

Pomalu se plouháme krpálem nad Letkami, čelovky řežou mlhu, jen tak aby se neřeklo, na pár metrů před námi, odbočku ke kapličce poznáme jen podle dopravní značky, cestu nevidět. Pomalu se dostáváme do tempa, zatuhlé nohy už poznaly, že to jen tak nevzdáme a tak začínají spolupracovat. Protijedoucí řidiči patří dneska k těm ohleduplným, jak naběhnu na střed silnice a ukážu jim světýlko z čelovky, zpomalí a zajedou ke straně, já se také zařadím do svého pruhu, občas se i zdravíme, když nás míjí mrknou světly, já jen stačím zvednout ruku a už jsme zase ponoření ve tmě zahuštěné mlhovou smetanou. Mohli bychom klidně být dva poslední lidé na světě, dva bežci uvízlí někde v časoprostorové mezeře a nic bychom nepoznali.

Jak si tak stoupáme k Tursku mlha začíná klesat, pod nohy si sice pořád nevidíme, ale nad hlavou nejdříve zahlédneme letadlo směřující na Ruzyň, pak měsíc (před pár dny byl v novu, všimli jste si?) nakonec i nějakou tu hvězdu. Na křižovatce se společně rozhodujeme, že si to ještě o pár kiláčků natáhneme a točíme na levou směrem na Kralupy.

Teplota kolísá doslova po několika metrech, chvílemi pocit, jako by nás ofoukl teplý fén, hned zas závan odněkud z Arktidy a s ním čertovská klouzačka pod nohama. Míjíme chodce, zahlédli jsme ho až na poslední chvíli, mohutný chlap, ani slovo nepromluví, nepozdraví, ani nekývne, mlha ho hned pohltí. To my jsme rozsvícení jak vánoční stromečky, kromě čelovek ještě blikačky, najet by do nás mohl pouze slepý, naprosto ožralý debil, ale dobře víme, že na silnicích lze i takové potkat. Tak se trochu bojíme.

Naštěstí se už silnice stáčí vlevo- nepřehlédnout odbočku-poslední rovinka, na které se ještě trochu zmáčkneme a už je tu padák do Libčic, vypouštíme, jednak proto, že si nechceme natlouci už unavené nohy, jednak proto, že je tu jako závěrečný bonus na nás nachystaná další klouzanda. Ještě se snažím vyprovokovat Gábinu k poslednímu spurtu na závěrečný kopeček, ale je to marné volání (ano marné volání, podařilo se mi totiž rozříznout si o nehet prostředníku levé nohy ukazováček, pálilo to docela dosti, doma jsem pak jen zírala na rudou levou ponožku a v první chvíli nechápala, proč mi z ničeho nic začala pouštět levá bota červenou barvu...), mojí výzvu neakceptuje, tak do toho také nějak nedávám šťávu.
8.1. 2011 večer

Celý den jsem si říkal, jak pěkně běháme podle Miloša plánu na Mammuta, ale až teď jsem dodatečně zjistil, že on  píše o nouzovové variantě 2x 15 min v článku pro  Peggy a ne 2x 15km, jak jsme dali my. Takže tímto slavnostně slibuji, že příště budu číst pozorněji :-).



Jak na nový rok...

2. ledna 2011 v 12:12 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
                    
1.1.    2011 ráno.

Otevírám oči a v první chvíli jsem zcela dezorientován. Prostorové vnímání mi sice napovídá, že ležím na zemi, ale naprosto nevím, kde jsem, jak jsme se tam dostal a co tam dělám (kdo to leží vedle mě a kde jsem vzal tu policajtskou čepici , ne to už fakt ne, to přeháním). Ale jinak všechny příznaky napovídají pro většinu populace běžné a typické po silvestrovské ráno.

Ale než se začnete radovat, že jsem definitivně propadl démonu alkoholu a končím s běháním i s tímhle blogem, tak se raději trochu proberu a vše uvedu na pravou míru.

Miloše Škorpila a pár prima lidiček kolem jeho běžecké školy, jsme měli tu čest poznat už na loňském letním soustředění na Šumavě. Od té doby udržujeme kontakt alespoň písemný, a protože jsme ještě pár dnů před svátky neměli žádný silvestrovský program, udělalo nám radost pozvání na společného Silvestra do Chebu.

silvestr

Prožili jsme krásný společný večer, okusili lehce, co obnáší zumba, pak ono již výše popisované probuzení na podlaze fitka, kde jsme měli nocleh předem domluvený. Na Nový rok ráno pak společný zhruba dvacetikolometrový výběh na Zelenou horu…, dál to už moc podrobně popisovat nemůžu, protože bychom vykrádal Miloše, takže raději mrkněte na: http://www.bezeckaskola.cz/clanek-787-jak-jsme-vbehli-do-roku-2011.html . Já budu směřovat svoje úvahy kousek jinam.

Loňského Silvestra jsme prožili v malé chaloupce na Vlašimsku, vymysleli jsme si i novoroční výběh na Velký Blaník a byli trochu vyděšeni z toho kvanta lidí, které jsme cestou
blanik

nahoru i na vrcholu samotném potkali. Stali jsme se neplánovaně součástí novoroční pouti. Nebyly nám v tu chvíli ty davy lidí úplně milé, uvítali jsme osamělost a určitou tajemnost Malého Blaníku, ale zpětně docela rádi vzpomínáme.

malý blaník


Letos jsme, opět neplánovaně, na tradici navázali. Trasu vedl Miloš přes Cheb, podle malebné Ohře. Vůbec mi to ten první rok den v roce neběželo, ve sněhu jsem se trápil a trochu i nadával.

pod rozhlednou

Po noční ochutnávce výtečných vín, kdy ale každá sklenička byla jiného druhu, a zumbě, která utvořila z mého žaludku mixér, se mi běželo zpočátku běsně. Cestou jsem se zaříkala, že už nikdy nebudu nic ochutnávat . Když cesta začala stoupat k bývalému klášteru sv.Anny, začali jsme předbíhat davy proudící stejným směrem jako my. Zase jsme se stali součástí pouti. Najednou mě to začalo bavit, koukal jsem se po lidech, občas fotil, dostalo se mi i několika povzbudivých zavolání, někdo i zatleskal. Jak jsem tak supěl nahoru, stačila mi dobrá padesátka lidí popřát do nového roku a já popřát jim.
rozcestník

Když se řekne slovo pouť, vybaví se mi hned starý český film "Přijela k nám pouť", vůbec už nevím, o čem to je, ale zvedá mě ze židle už ten protimluv v názvu.

Žádná pouť k vám nemůže přijet, poutě jsou přece od slova putovat. Přestože jsme běžel, pasoval jsem sám sebe do role poutníka a jako takový jsem cítil určitý, možná novoročně falešný a sentimentální pocit sounáležitosti s všemi těmi lidmi, kteří putovali nahoru s námi.

rozhledna

Nahoře už byla Gábina a všichni naši fajn kamarádi, společně stoupáme na zasněženou rozhlednu, pod rozhlednou nachystaný svařáček, pro jistotu ten můj mnou říznutý sněhem, aby se lépe běželo dom.
na rozhledně

na rozhledně2

Čaj jim už bohužel došel , nezbylo než žízeň zahnat a vnitřně se zahřát svařákem a vodou od pana faráře (nikoli svěcenou, jak zprvu pokušitelsky inzeroval). Na tuto kombinaci se běželo skvěle zhruba sedm kilometrů, po kterých jsem ovšem totálně zhasla .

svařák

A protože je vstup o dalšího roku nutně spojen s nějakým předsevzetím /to zatím vynechám/ a se vzájemným přáním si všeho dobrého, vyberu jedno, které mě oslovilo na Běžecké fóru, díky tímto uživateli Pam65: "No a všem přeji, aby měli někoho, kdo Vám vždy rád vyběhne naproti či poběží s Vámi."

Gábina k tomu dodává. "…a taky někoho, kdo na Vás počká, když vám to zrovna nejde…

P.S. Poděkování Daně, Milošovi a všem ostatním, co byli s námi, za moc prima strávené dva dny.