...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak jsi vzdálené Baroko

19. ledna 2011 v 0:01 | Gábina a dav |  Běželi jsme

    Zimní období zrovna moc k běhání nevybízí (určo ale vyrazíme, zvlášť když se to aspoň na chvíli zvrtlo do jara), o to více je místa na plánování a na vzpomínání. Léto už řešíme, jsou tu nějaké nápady, ale vše je zatímve stádiu zrání, takže se uchýlíme ke vzpomínání.

Kdy? 19. 9. 2009
Kde? Plasy a okolí
Co? Dav maratón/Gábina 1/2 maratón

Vrátím se o více než rok zpátky, mám za sebou už svůj první maratón v Jirkově, před týdnem jsme zvládl Kladno (o tom jsem už tady psal: http://couple-run.blog.cz/1011/jak-se-beha-do-detstvi), rychlý rovinatý okruh, tak proč si pro změnu nestřelit zase něco v terénu.., a že je to jen s týdenním rozestupem? Nevadí, jsem už přeci zkušený maratónec:-)

Ještě si dovolím předeslat, že tohle bude taková docela subjektivní reminiscence, nebudu hodnotit ani příjemné prostředí, ani bezchybnou organizaci, rozepíšu to jen v takových bodech, budou to spíše jen jednotlivé výkřiky, střípky zaseknuté do hlavy.

Až teď si zpětně uvědomuji, že je to vlastně první akce, kde jsme s Gábinou běželi společně, byť každý po jiné trase, docela jsem koukal, že si už holka troufá na půlku, to běhala akorát chvíli, ale říkal jsem si vlastně proč ne.  Ano, na první desítku jsem vyběhla v létě toho roku a před Barokem jsem měla celých 87km v nohách :-). Přihlásila jsem se díky hlášce kamarádky z dračích lodí, která mi řekla: "Když uběhneš 10, tak uběhneš i 20." Vzala jsem to doslova.

Přidalo se k nám dokonce s jistou puberťáckou blahovůlí i moje dítě, které s námi jinak běhat odmítá, tvrdí, že při naší rychlosti ztrácí balanc.
JOsek baroko
...počasí, ráno nádherně, drobek chladno, Josek říkal, že během závodu to peklo, nevím, možná byl půlmaraton více po slunku, možná jsem už v posledních kilometrech moc nevnímal…

..krásný plácek před podiem, jako dělaný k pěknému posezení, kde se chystáme na závod, jen muzika z repráků moc hlasitá, přímo cítím, jak mi bere energii, ale nějak moc není kam se přesunout a nechci si zmáchat před během boty v rose.

...známé obličeje, všechny rád vidím, ale už jsem nějak ponořený do sebe, ten čas do startu neubíhá, už chci mít ten počáteční krpál za sebou, už se chci zakousnout…, tím víc mě štve odložení startu…, ze strany organizátorů žádná vina, prostě vyšší moc.

...kontroluji před startem veškerou techniku, nechci jako při Jirkově zůstat bez údajů o čase a uběhnutých kilometrech.

...řadíme se na startu, říkají nějaké pokyny, ale nic není slyšet, snad se neztratím.

...výstřel, obíháme kolečko po louce už slunkem vysušené, start mám spojený s Mulerem a jeho písničkou Baroko, kterou miluju, záměrně jsem si ji v poslední době nepouštěl a těšil se, jak mě nabudí, ať špicuju uši jak chci, tak nic, po závodě ale Josek tvrdí, že ji hráli, ale až po druhém průběhu startovní branou, který nás cca po kiláku posílá do terénu a do kopců.

... uvítal bych na rozběhnutí delší úsek…, Gábina je pořád přede mnou, bojím se za ni, aby to nepřepálila, podařilo se ji dohnat, prohodíme pár slov, ale pak je zase hned kousek přede mnou. O Joska nemám ani čas ani potřebu se nějak starat, od startu je už někde v trapu. Vyrazila jsem a běžela s tím chumlem lidí. Kapku zlý to bylo do prvního velkého kopce, ale moc jsem to neřešila. Měla jsem půjčený tepák, co mi každou chvíli hlásil nějaké výhružky, ale dlabala jsem na ně.
...cesta se prudce zvedá, přicházejí i nějaké kořeny, ale pořád běžím, sice tempo odpovídá ve výsledku rychlejší chůzi, ale nechci vyjít z rytmu.

...půlkaři se oddělují, myslím, že to byl pro ně nejvyšší bod na trati, najednou jsme strašně prořídli, mám pocit že brzo poběžím zase sám, ale neva, už jsem zvyklý, zavřu se do sebe, pustím muziku do uší a mějte mě všici rádi..., valím na nejvyšší kopec v celém širém okolí.
Kousek za místem, co jsme se oddělili, jsem najednou skoro nemohla, asi jsem zpomalila docela dost, ale pořád (až na malé prudké seběhy, které fakt kvůli odoperovanému koleni jen chodím) jsem běžela.

...jak jsem si předpovídal, tak se i stalo, cca 16 km v nohách, okolo nikde nikdo, mám pocit, že se sám pohybuju krajinou, možná sám v celým vesmíru, akorát občerstvovačky jsou na téhle trase jak navlečené korálky. Jak jsme vděčný těm lidem na osamělých stanovištích za tu trochu pití a něčeho do břicha, bez nich bych už dávno s hlaďákem seděl ve škarpě. Jsou to nyní středobody
mého světa, jediným zájmem pro tuhle chvíli je pohyb dopředu a oni mi tuhle činnost zprostředkovávají. Vyhlížím je dlouho dopředu.

... ale s moje samota je na chvíli přerušena, dobíhá mě chlápek celým v bílém, chvíli plkáme, předbíháme společně asi dva běžce, on jde svůj první a chtěl si to odbýt napoprvé někde v přírodě, na profil se podíval až týden před závodemJ, sbíháme do Manětína, on to pouští, já si šetřím kolena, nechce se mi nechat se strhnout cizím tempem, pak se ještě chvíli honíme, ale nakonec ho nechávám za sebou, ..doběhl tuším nějak kolem pěti hodin.

...nejnádhernější část trati, jen velmi málo vyšlapaná cesta po loukách podél Manětínského potoka, měkko pod nohama, ale začínám toho mít nějak dost, čím dál tím častěji koukám po hodinkách, vůbec to neubíhá. Kdo by tušil, jak může jen trochu vzrostlejší tráva brzdit dopředný pohyb a kolik to stojí sil.

...další kopec, cca 400m jdu, pak seběh a dál podél Střely, cca 27 km, přede mnou nějak povědomá postava, na občerstvovačce dobíhám Draka, ve skrytu duše jsem doufal, že bych ho mohl potkat, vím, že na desítku a na půlku je tutově rychlejší, ale nevěděl jsem, jak na delších štrekách, hlásí mi trable s koleny, sakra, ne že bych si nerad připsal zářez, ale rozhodně ne takhleL, nabízím, že půjdeme spolu, že to cíle nějak dotáhneme, ale odmítá asistovanou sebevraždu, tak se loučíme…, doběhl za mnou jen s malým odstupem a ještě v tombole vyhrál mizera třílitrovku rumu, já zase prdlajsJ

...dalších pár kopečků, mám toho už plný zuby, strmý seběh šutrovitou cestou, děj se vůle páně, pouštím to dolů naplno s vědomím, že když si něco polámu bude to akorát dobře, nebudu už muset nikam běžet.

...pořád koukám na hodinky, jako by mě to mohlo posunout dopředu. A to mě ještě čeká to pověstné kladivo na 35.km

...už je tu poslední velký kopec, mám docela vyšito a melu z posledního, poslední kilák byl něco přes osum minut a to jsem myslím běžel, vidím občerstvovačku, dávám už jen vodu, nějak jsem to přehnal s ionty a mám lehce překyselený žaludek. Sice zatím nic tragického, ale už je třeba to hlídat, ptám se obsluhy, jak ještě dlouho budu stoupa, ale odpověď docela vágní, na kterou se nedá spolehnout, tak pomalu šněruju lesní cestu, už si uvědomuju, že to docela pálí, tak dávám chodeckou pauzu k nejbližšímu stínu, ke vstupu do lesa, cca 500m

...říkám si, že bych to už měl mít akorát z kopce, ale sakra další krpál, ten by tu už vůbec neměl bejt, bez ostychu přecházím zase do chůze, nějakou sebeúctu jsem už nechal docela daleko za sebou. Naštěstí stoupám asi jen sto metrů, pak se už dostávám na asfaltku, která mě mírným klesáním dovádí k poslední rovinaté části. Teď, už vím, že je to v kabeli, ale vůbec neznamená, že by to bolelo nějak míň. Vůbec se netěším na to poslední kilometrové kolečko po louce…

...už vidím areál kolem startu, potkávám Joska, jde si pěkně v klidu jako na procházku, líže nanuka, cosi povzbudivého volá, ale já jen něco zachrčím a valím dopředu, ať to mám co nejdříve za sebou, měl to chlapec za 1:35, jsem hrdJ

...jak jsem předpokládal to závěrečný kolečko bylo sice hnusný, ale nic, co by se nedalo skousnout… prostě jen jednu nohu před druhou a tak furt dokola.

...Gábina pár kroků před cílem, přes sůl v očích už toho moc nevidím, jen registruji všechny kolem sebe v civilu, čistí a svěží, jen já musím smrdět jak čuně a vypadat podobně, ale stejně jsem dostal v cílu pusuJ

...konec, pohoda, vánoce, už nic nemusím, medaile sice nenápadná, keramická, ale bude zaujímat velmi čestné místo, ironický úžas sám nad sebou, že jsem to zvládnul, euforie, tyhle pocity měly asi přijít po první maratónu, ale dobře, že jsou tu teď.

...připomínám si důvod proč vlastně běhám, moc mě nezajímá, jaký to má přínos pro tělo, jde mi hlavně o to, co to dělá s hlavou.., a tento zájem byl dnes splněn mírou více než vrchovatou… kromě jiného to přináší určitý druh hrdosti na sebe i na ty, co to běželi, vůbec na všechny, kteří něco dokážou, je to o vzájemném respektu a o respektování sebe sama..., a bla bla bla, to je konec přátelé..., ale to jsem měl říci já, tak to řekni..., jo, ještě všem těm, co mi říkali, že běžet dva maratony týden po sobě je pěkná blbost..., máte pochopitelně pravdu, ale jsem vcelku rád, že jsem ji spáchal...

  Z tohoto závodu si pamatuju pak už jen útržky. Svůj první závod (napoprvé půlmaraton asi nebylo zrovna rozumné) jsem doběhla v těch kopečkách, loukách a lesích v čase 2hodiny 15 minut a s průměrným tepem 172. Čekání na Davida jsem si krátila bloumáním kolem a ležením na trávě. Byla jsem utavená z horka i toho běhu. Dvě hodiny čekání uběhly jako voda. Když David doběhl, přemítala jsem nad jedinou myšlenkou: Jak ti lidi můžou vydržet běžet 42Km?"
(Tehdy jsem ovšem o tom, že existují nějací ultra-běžci neměla ani ponětí :-))).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama