...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak se běží, když to neběží

23. ledna 2011 v 18:10 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
22. 01.           

    Minulou sobotu jsem se nějak namlsal, třícítku jsem slupl jak malinu (Gábina se tou dobou trápila běháním v kopcích okolo Chomutova), přes týden ještě jeden delší běh, dva kratší, z toho jeden celkem na krev. A abychom z toho běhání úplně nezblbnuli, tak ještě ve středu lezení a v pátek veslařský trenažér. Moc příjemná aktivita, při které se člověk může velmi úspěšně fyzicky doničit, aniž by ho přitom něco bolelo.

    Tak už jsem se těšil, jak takový vydařený týden pěkně korunujeme dlouhým výběhem a spokojeně si ho odfajfkujeme v tréninkovém plánu. Naplánoval jsem nám hezké kolečko ze Spořilova na Hostivař a do Průhonic, domů pak přes Vestec a Krčák. Ale plány jsou jedna věc a skutečnost může být někdy úplně jiná.

    Ráno jsem se rozbíhal nějak těžko, ne a ne se dostat do tempa, držet něco kolem 6min/km začínal být velký problém. Už na Hostivaři jsem vědíl, že něco je blbě. Gábina kolem mě lehce pobíhala a zvědavě koukala, copak se to asi děje. V devadesátipěti procentech společných výběhů jsem to já, kdo se usilovně snaží držet Davidovo tempo. Najednou to bylo jinak měla jsem  tep sotva 130 a běžela doslova výletním tempem, při kterém jsem koukala na krásy Botiče a okolí, rychle si vybíhala malé kopečky a radovala se z toho, jak je v lese hezky. V Průhonicích už Gábi koukala vyplašeně, bylo mi fakt zle. Nechápu to, necelých 13 km a já má černo před očima. Tak přecházíme do chůze a zkouším do sebe něco dostat. Připadám si jako zmlácený a vůbec nevím, čím jsem si takový výprask zasloužil. Když jde občas člověk vědomě proti stavu svého těla, jen aby zkusil, co to s ním udělá, tak si o něco takového koleduje, ale já si výjimečně žádných prohřešků nejsem vědom. Snad jen zařazení dosud neozkoušené aktivity před dlouhý běh…, tyčka, co jí do sebe láduji je zmrzlá a chutná po lepence, ale jako by mě polili živou vodou, mátořím se, chvíli mi to běží, ale pak jsme zase tam, kde už jsme byli. Vypadal jsi fakt nedobře. Jakmile jsem malinko přidala (začínalo mi být trochu zima) hned jsem byla pár kroků vepředu. Což by mě možná jindy těšilo, ale v tomto tempu a stavu věcí mi bylo líto, že to Davovi nejde a přemýšlela jsem, čím to. Malá snídaně? Nastřádaná únava? Včerejší hodina na veslařském trenažéru?
d

    Naštěstí je k nám dlouhé otevřené pole pře Vestcem milosrdné, obvykle tu fouká proti, dnes se ale vítr ani nepohne. Pár dalších kilomerů mám trochu v mlze, jen vím, že jsme potkali bus na Opatov, doběhli jsme současně s ním na zastávku, pokušení nasednout bylo velké.

    Ale dotrápím se pomalu až do Kunratic, tady začíná pro změnu skuhrat Gábina, něco ji bolí, už ani nevím co, mám dost starostí sám se sebou. Od včerejška si naříkám, že mě z toho trenažéru bolí zadek. Po dvaceti km v chladnu se rozbolel jak po ráně baseballovou pálkou ;-). Před námi poslední výběh vzhůru od mlýna v Krčáku, soukromě nazývaný K2  (ty dvě káčka znamenají kurevskej krpál). Gábina vypíná Garmina a chystá se ho vyjít, tak se zmíním o Zermattu. Kdy jindy má člověk příležitost vyběhnout si něco takového s dvaceti kiláky v nohách. Zasyčí na mojí adresu něco dost ošklivého, ale zase zapne ten svůj budík a hned je přede mnou. Pěkně mě vytočil. Celou cestu to bylo na pohodu a teď vybral cestu přes ten KK. Jen jsem mezi zuby zasyčela: "Seš pěknej mizera." Zapla toho chytrýho na ruce a vyfuněla nahoru. Co jsem chtěl, to mám, sklopím hlavu a poslušně to capu nahoru za ní. Ten malý kousek, co nám přes les zbýval jsme snad dokončili čímsi nejpodobnějším běhu za celou dobu dnešního ploužení, ale morál na to pokračovat z Roztyl přes Spořilo už nezbyl, přesně na metru nám na tachometru naskočilo 25km, dojeli jsme tedy ten zbývající kousek autobusem.

g

    Tak si teď zpětně říkám, co je vlastně přínosnější, lehce zvládnutý běh, při kterém má člověk radost sám ze sebe i z krajiny kolem, nebo takováhle běžecká bída. Vlekli jsme se opravdu jak na porážku, nemám odvahu napsat průměrné tempo. Ale snad je i tohle nějakým přínosem,v žádném případě nemyslím z hlediska výkonu, ostatně pohybujeme se v kategorii, kdy se o výkonech nedá mluvit, a to ani v našich nejlepších chvílích, spíše se mi zdá podstatné, jak nás tohle běžecké bláznění mění zevnitř, co nám dělá s hlavou, jak pak mění náš pohled na sebe samé i na dění kolem nás.

mapa

    Teď jsem to chtěl celé zakončit nějakým velkým převratným moudrem, ale nějak jsme se toho až zalekl…, takže tady si to může každý doplnit dle své vlastní libosti a naturelu. A jestli tohle povídání dokáže někoho vyhnat z kanape na nějakou procházku či proběžku, tak splnilo svůj účel .

22.01.

    Dnes jsme si dostali u Davidovi maminky obří oběd. Rozhodli jsme se, že se po příjezdu do Libčic půjdeme z toho nášupu a včerejšího vandrování lehce vyklusat. 8km k Dolanům jsme proběhli lehce stupňovaným tempem, které však bylo v průměru víc jak o minutu lepší než to včerejší. Přesto v absolutní pohodě a bez sebemenšího trápení či bolení čehokoli. Možná to Davidovi běželo podstatně lépe než včera, protože se taky jednou pořádně najedl:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ll ll | 24. ledna 2011 v 8:25 | Reagovat

ta trasa je slusna inspirace to budu muset skusit někdy

2 Eva Eva | E-mail | 27. ledna 2011 v 16:19 | Reagovat

Jo, jo, hezká trasa, škoda, že za takových podmínek odběhnutá. Psal jsi, kolik má km? Nějak jsem tu kilometráž nezaregistrovala.

3 Eva Eva | 27. ledna 2011 v 16:20 | Reagovat

No jo, už to vidím. 25.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama