...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jedna fáze, druhá fáze

9. ledna 2011 v 0:00 | Dav&Gábina |  Milý deníčku...

8. 1. 2011

  Sobota večír, lezeme do mokrých a trochu zatuchlých běžeckých hadrů, boty také stačily sotva doschnout. Takové   násilné přerušení odpolední siesty vítá akorát pes, ale právě on bude nejvíce zklamán, utahali jsme ho už dopoledne, takže teď už nemá nárok. My chystáme druhou fázi. Ale popořadě….

   Ráno jsme nachystaní odjet vláčkem do Bubenče a přes Stromovku se vrátit domů, máme plánovaný dlouhý běh na konci týdne, ale déšť to vidí jinak. Tak akorát v pohodovém tempu naťapeme nějaké kilometry ledovou kejdu podél Vltavy. Normálně by to stačilo, ale mentálně jsme byli nějak nachystaní na víc, máme takový divný pocit, nedodělané práce, nebo rozjedeného jídla. No, zas tak úplně slabý to nebylo. Vybíhali jsme, když docela lilo. Chtěli jsme alespoň k elektrárně do Dolánek,  když jsme se ale blížili k libčickému přívozu, déšť skoro ustal a zrovna jel místní trajekt . Tak jsme na sebe mrkli nastoupili a nechali se převézt na pravou stranu Vltavy. Hned jsme to natvrdo shledali - žádnej asfalt, ale břečka, louže a občas led pokrytý vodou. Ťapala jsem místy snad deseticentimetrovými kroky, jelikož nesmeky jsme si pochopitelně nevzali. Trochu lepší povrch se objevil až v Chvatěrubech. Proběhli jsme se po cyklostezce na kraj Kralup a pak stejnou cestou k železničnímu mostu u Chvatěrub. Po jeho zdolání byla cesta jedno velké brodiště. I pes přestal zabíhat na strany (běžel celou dobu na volno, se sedákem by to dnes prostě nešlo), capkal poslušně před náma a jediné co ho zaktivizovalo byla jedna bílá čuba vlčáka a jedna retrívka cestou. Na kraji Dolan mě málem rozbrečel labrador za plotem - krásnej zlatej, mohutnej, ale bez levé zadní nohy. I bez ní lítal kolem plotu jako ďas. Vzhledem k tomu, že jeho zahrada byla hned vedle trati, ani nechci myslet na to, co ho asi potkalo...
8.1. dopoledne
  Doma jsme něco pojedli a já zavelela všem (nejvíce sobě ) do pelíšků. V tu ránu jsem byla tuhá a víc jak hodinu tvrdě spala.

  Odpolední relax se nám protáhnul, začíná se šeřit a my znova vyrážíme.

Pomalu se plouháme krpálem nad Letkami, čelovky řežou mlhu, jen tak aby se neřeklo, na pár metrů před námi, odbočku ke kapličce poznáme jen podle dopravní značky, cestu nevidět. Pomalu se dostáváme do tempa, zatuhlé nohy už poznaly, že to jen tak nevzdáme a tak začínají spolupracovat. Protijedoucí řidiči patří dneska k těm ohleduplným, jak naběhnu na střed silnice a ukážu jim světýlko z čelovky, zpomalí a zajedou ke straně, já se také zařadím do svého pruhu, občas se i zdravíme, když nás míjí mrknou světly, já jen stačím zvednout ruku a už jsme zase ponoření ve tmě zahuštěné mlhovou smetanou. Mohli bychom klidně být dva poslední lidé na světě, dva bežci uvízlí někde v časoprostorové mezeře a nic bychom nepoznali.

Jak si tak stoupáme k Tursku mlha začíná klesat, pod nohy si sice pořád nevidíme, ale nad hlavou nejdříve zahlédneme letadlo směřující na Ruzyň, pak měsíc (před pár dny byl v novu, všimli jste si?) nakonec i nějakou tu hvězdu. Na křižovatce se společně rozhodujeme, že si to ještě o pár kiláčků natáhneme a točíme na levou směrem na Kralupy.

Teplota kolísá doslova po několika metrech, chvílemi pocit, jako by nás ofoukl teplý fén, hned zas závan odněkud z Arktidy a s ním čertovská klouzačka pod nohama. Míjíme chodce, zahlédli jsme ho až na poslední chvíli, mohutný chlap, ani slovo nepromluví, nepozdraví, ani nekývne, mlha ho hned pohltí. To my jsme rozsvícení jak vánoční stromečky, kromě čelovek ještě blikačky, najet by do nás mohl pouze slepý, naprosto ožralý debil, ale dobře víme, že na silnicích lze i takové potkat. Tak se trochu bojíme.

Naštěstí se už silnice stáčí vlevo- nepřehlédnout odbočku-poslední rovinka, na které se ještě trochu zmáčkneme a už je tu padák do Libčic, vypouštíme, jednak proto, že si nechceme natlouci už unavené nohy, jednak proto, že je tu jako závěrečný bonus na nás nachystaná další klouzanda. Ještě se snažím vyprovokovat Gábinu k poslednímu spurtu na závěrečný kopeček, ale je to marné volání (ano marné volání, podařilo se mi totiž rozříznout si o nehet prostředníku levé nohy ukazováček, pálilo to docela dosti, doma jsem pak jen zírala na rudou levou ponožku a v první chvíli nechápala, proč mi z ničeho nic začala pouštět levá bota červenou barvu...), mojí výzvu neakceptuje, tak do toho také nějak nedávám šťávu.
8.1. 2011 večer

Celý den jsem si říkal, jak pěkně běháme podle Miloša plánu na Mammuta, ale až teď jsem dodatečně zjistil, že on  píše o nouzovové variantě 2x 15 min v článku pro  Peggy a ne 2x 15km, jak jsme dali my. Takže tímto slavnostně slibuji, že příště budu číst pozorněji :-).


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama