...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...

16. ledna 2011 v 20:28 | Dav&Gábina |  Milý deníčku...
    Včerejšek byl pro mě den, kdy se člověk ptá, proč vlastně běhá a chce se mu s tím akorát tak seknout. Převčírem jsem totiž  byla na společenském večeru mého starého dobrého Sportclubu v Jirkově. Dav se mnou jet nechtěl, podobné akce rozumně ignoruje. Potkala jsem tam spoustu bývalých známých a kamarádů, potud to bylo fajn. Fajn to přestalo být ve chvíli, kdy byli dekorováni krom sportovců různí papaláši a sponzoři.
    Skřípala jsem zuby, jaké šaškárny se ve sportu mohou dělat kvůli penězům. Ale zároveň mi bylo jasné, že mladí kajakáři potřebují nové lodě a ty někdo musí zaplatit... Tak jsem chmury z dnešní doby ro zháněla bavoráky a chlebíčky a bavoráky, klábosila s lidmi, co za to stojí a do kanafasu dorazila kolem třetí.

15. 01.
    Ráno sluníčko a plánovaných 20km. První slunko mě natolik zblblo, že jsem na triko hodila jen lehoučkou větrovku, místo kulicha uvázala šátek a rukavice nechala doma. Chtěla jsem se podívat nahoru do hor. Vybrala jsem si zcela masochisticky kopec na Boleboř - kopec skoro 5km s nastoupanými 250m mi nedělal vůbec dobře. Nohy jak z olova, žaludek nic moc a při prvním vyběhnutí nad les před Jindřišskou skoro zataženo a svěží vítr z hor (oblíkla jsem se jak hejsek, i když vím, že zima tu je někdy i v létě). Asi třikrát jsem to chtěla zabalit. Vůbec mi to nešlo, navíc, pokud jsem neběžela do kopce mi byla docela zima. V kopečkách jsem naběhala asi dvanáct km a měla toho plný zuby, seběhla jsem dolů, ale místo domů jsem se otočila k zooparku - přeci mám v plánu 20, tak to teď nezabalím. Ač všude bylo roztáto, stezka u zooparku byla tající udusaný led, přerušovaný loužemi. Místo posledních kilometrů na pohodu po rovině klouzačka a brodička. Tak moc jsem chtěla mít to trápení za sebou, že dvacátý kilák, který byl zas po asfaltu jsem zcela na pokraji zhroucení běžela úplně na doraz.
    Trochu jsem se prospala, otrnulo mi a už večer jsem volala Davidovi, který si Modřanskou roklí a okolím dal kiláků třicet, že bychom si mohli jít zítra jen tak lehce v Libčicích vyklusnout.

16. 01.
  Celou cestu vlakem do Libčic nemůžu odtrhnout oči od vody. Normálně koukám do knížky, ale teď nemůžu odtrhnout oči od představení, které nám, jindy stříbropěnnná,  Vltava uchystala. Korytem se valí špinavá kalná voda, jez v Klecanech připomíná akorát lehce zvířená hladina. Temná síla vody je v kontrapunktu s teplou a sluneční náladou nedělního odpoledne.

  Včera se Gábina trápila v kopcích kolem Chomutova, já se tady také tak úplně neflákal, tak se shodujeme na krátkém regeneračním výklusu k vodnímu dílu v Dolanech, něco kolem pěti kiláků by mělo vyklepat únavu z nohou.

  Venku neuvěřitelných dvanáct stupňů, obvyklé zimní vrstvy redukujeme jen na trika a nefuky bez rukávů. U vody skoro jarní idylka, libčické nedělní korzo, maminky s kočárky, dětičky na třkolkách, psi se nám motají pod nohama, klušeme dál a nějak se nám nechce domů.
 Za jezem už vidíme, proč naši předkové přezdívali téhle řece Divoká, vzedmutávoda svírá zaplavené stromy, které prudce vibrují v proudu, obvyklá pozitivní síla, pro  kterou si sem chodíme jako do supermarketu, je ta tam, místo ní se tu korytem žene energie o mnoho temnější, něco s čím nechceme mít nic společného. U jezu se udělalo z ničeho nici chladno, snad proto, že slunce už zmizlo za vysokým břehem, který tady Vltava vyhloubila. Voda v řece ja fakt hrozivá. Navrhuju, že poběžíme ještě kousek k Dolanům, nechce se mi hned zpátky mezi psy a kočárky.

  Není potřeba mnoha slov, abychom změnili plán a už supíme v kopci z Dolan vzhůru, současně s koncem stoupání přichází naše odměna, pole zelenající se ozimy krásně nasvícené nízkým světlem, hned vedle sytě hnědé brázdy vydávají vůni země, jako bychom se zčistajasna ocitli v úplně jiném ročním období. Tíseň z nás padá, rozpažujeme, vnímáme slunko celým tělem, cítím se jak solární baterie a nohy hned chytají jiný rytmus. Ty včerejší kilometry jsou sice docela cítit, ale teď se prostě úplně šnečím tempem běžet nedá. Jsem jako kdyby do mě někdo nalil živou vodu, chvilkama jen tak pro radost zrychlím, pak zas povídáme o všem možném. Dav neustále hořekuje, že si nevzal foťák. 
Z Nehoště je krásně vidět Říp a za ním i Milešovka.

  Poslední sluneční paprsky chytáme na planině za Turskem, Gábina to nakopla, je kus přede mnou a pere se s tím posledním dnešním stoupáním, říkám si, že by toho měla mít po včerejšku v horách plné zuby, ale zjevně se mýlím. Kopec za Turskem mi po tom prvním včerejším připadá jako mini kopeček a zrychluju a zrychluju, nohy přestaly bolet a mně je nějak nezřízeně fajn. Nahoře gestikuluju na Davida, proč se mě nechytil. Sluníčko je lehce nad obzorem, stíny jsou neuvěřitelně dlouhé...

   Já ale vypouštím, otočím se směrem k západu přes turskou planinu a na chvíli vidím šiky ozbrojených Lučanů, kteří tu pochodují vstříc vojsku Čechů, snad někam směrem k Řivnáči. Před očima se mi vznese  a oblohu na chvíli zastíní pověstné hejno dravých ptáků, které vypustili na nepřítele. Jo, psy to chápu, s těmi ptáky, tomu fakt nerozumím. Ale budiž Jiráskovi odpuštěno, já si tu také hraju sfantazií. Rád bych očima našel české ležení, ale oči se mi stáčejí směrem ke skládce nad Úholičkami. Když mi ještě do té romantické vize zavane škaredý čuch odpadků je všechno kouzlo pryč. Otočím se, Gábina mává, jako že bych měl kopnout do vrtule, nebo že už zmrzne.

  Přehoupneme se přes kopec a jako bychom padali kamsi dolů do stínů, do nějaký jiný země. Mokré hadry začínají studit. Pomalu ťapeme z kopce, idylku jsme spolu se sluncem nechali někde za zády a teď cítíme každý krok.  Naštěstí to máme kousek, tak už jen vyklusáváme.

  Víme, že ona nás ta zima ještě trochu potrápí, ale hřeje vědomí, že ji máme  z větší části za sebou. Víme, že k jaru je to jenom kousek a celý to už bude jen z kopce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama