...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Únor 2011

Velký vrch nad velkou řekou

28. února 2011 v 15:47 | Gábina a dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem



Kdy: neděle 19.2.
Kde: Libčice, kousek za Prahou, pořád po vodě:-)
Co: z nouze ctnost

A protože se mi na druhý den (snad) povedlo pár fotek, tak nezbývá, než se sem, do běhacího blogu, vnutit i s procházkou, (tímto vzchází najevo, jaké jsem to ostuda, mám tenhle příspěvěk rozepsaný už přes týden, ale nějak to ne a ne dokončit. Takže jde o událost více než týden vychladlou)

Už dlouho koukáme z libčického břehu Vltavy na skály na pravém břehu, vždy u toho padne něco v tom smyslu, jako že tam rozhodně musíme někdy zajít, vždy z toho taky ale nějak sejde. Najde se něco v tu chvíli důležitějšího nebo atraktivnějšího, ten kopec tu přeci stojí pořád a taky pořád bude na dosah ruky, tak co.
A protože po Šancích volají (co volají, přímo řvou) moje achilovky po oddychu, tak se zdá, že nastala právě teď ta vhodná chvíle. Mimochodem nyní, s již více než týdenním odstupem cítím, že ta vynucená pauza bude o něco delší, než jsem plánoval, ale o tom až příště).
Procházku musíš brát jako formu rehabilitace :-). I když tahle se místy podobala horolezeckému výstupu, po kterém by mé koleno fyzioterapeuta mělo spíš vyhledat. Procházky, které vybíráš jsou leckdy na hranici adrenalinového sportu :-)).

Ráno nějak není kam spěchat. Běžná příprava na naše proběžky se pravidelně odehrává poněkud chaoticky, na poslední chvíli se člověk dle aktuálního vývoje počasí snaží odhadnout co na sebe, hlídá čas - pokud se chceme někam nablížit vlakem či busem, do toho připravit jídlo a pití a vymyslet kam ho nacpat, do toho si Gábina preventivně lepí nohy a já promazávám kritické oblasti, prostě námět na grotesku. Dnes se ale v pohodě vykulíme těsně před desátou, trochu zpacifikujeme psa, aby se dal nacpat do vlaku. Nechce se nám začínat den na stokrát omletém železničním pešuňku, který už známe úplně zpaměti, tak se ten kousek do Řeže svezeme panťákem. Ještě podejít trať, pohledem zkritizovat supr dupr moderní a určitě docela nákladné zařízení pro vozíčkáře, které umožňuje bezbariérový vstup na perón, je celé plechem zakrytované a pod třemi zámky, otevřeno a z provozněno je pouze pod podmínku, že zavoláte panu Dráhovi a tři dny předem se omeldujete, ach jo :-(.

lávka v Řeži

Gábina má pro jednou vyjímečně pravdu, nevím, jak je to možné ale nedělní procházka se mi většinou zvrhne v několikahodinovou túru, která končí obvykle brodem nebo před skalní stěnou, tyčící se, či padající kolmo dolů. V tom lepším případě odchytem nějakého živáčka, kterému je třeba pomoci. Po patnáctikilometrovém běhu bývám příjemně nabuzená, plná síly dělat něco dalšího, po patnáctikilometrové procházce s Davidem udolaná padám do poslele a spím mnoho hodin ;-).
Ale s tím, že to bude dneska do kopce jsme tak trochu počítali a horolezectvím bych to rozhodně nenazýval, v nejlepším případě možná silový trénink:-)


Přejdeme přes vodu, po pravé ruce radiologický ústav, loni jsme tu u hned u vodního výtoku za plotem areálu našli neobvykle velké a krásné hlívy, chvíli jsme váhali, ale vzozená žravost a mlstnota nakonec zvítězila. Hlívy jsme přinesli několik kilogramů, ještě jí máme v mrazáku schovanou :-).

Cestou narážíme na neobvyklý oříšek, náš cíl, z dálky naprosto nepřehlédnutelný, nám nějak zmizel z očí. Mělo nám to být předem jasné, jasně že kopec není vidět, když stojíte přímo pod kopcem..., a trefit jedno konkrétní místo nahoře na hřebeni, když zrovna kráčíte pod ním je také malý orientační rébus, zvláště při absenci nějaké cesty, jen ve změti zvěřích stezek a nepatrných, možná kdysi liskou nohou vyšlapaných, chodníčků. Povedlo se mi to hned napoprvé a Gábina to vůbec nedocenila.
Gábina nahoruJe pro mě vždy udivující, jak se během pár nastoupaných výškových metrů dokáže změnit biotop. Stoupat začínáme změtí náletových dřevin, hlavně akátů, dereme se dál docela bohatým byliným a křoviným patrem, ale jek se nám před očima odhalují spilitové výhozy a přibývá suti pod nohama, máme najednou kolem sebe prostorný borový les, později na vrcholu potkáme i pát borovic černých, ty tu nemají co dělat. Musí to tu být ráj pro teplomilná rostliná společenstva, ale na to jsme tu ještě moc brzy. Zatímco my pomalu škobrtáme sutí, včerejší kilometry jsou znát, Gandalf na strmém svahu doslova exceluje. Na rozcvičení pár opakovaných sprintů do kopce se sklonem, kde my občas pro udržení stability použijeme ruce. Opakované seskovy a výskoky na první kamenné římsy, prokládané krátkými traverzy, které zvládá brilantním sprintem. Občas nám zmizí z očí a Gábina se může zbláznit strachy. Pes je mojí studující dcery. Je to jak když hlídáte cizí dítě. Mám permanentně hrůzu, aby někam nespadl, něco ho nezajelo, někam se neztratil. Na skalách bravurně ukazuje, co se naučil na cvičáku a mám pocit , že má legraci z toho, jak já se plahočím, plazím podél stěn a on si tam jen tak poskakuje jak kamzík.

Cestou se nám otevřelo několik dílčích rozhledů na údolí Vltavy, ale opravdová odměna čeká až nahoře. Meandr řeky se nám předvedl v plné kráse, couráme po skalnatém hřebeni, Gábina to tu tipuje na zmije, já si myslím spíše na plazy, pozdější studium stránek Národní přírodní rezervace Větrušické rokle
mi dává za pravdu, měly by tu být ještěrky zelené.Hnízdit by tu měl i výr, ale nějak se mi to nezdá, riziko rušení je zde příliš velké, ale slibuji si, že to v budoucnu ještě prověříme. Cesta za tmy vzhůru bude určitě docela dobrodružná:-). Za tmy?? Za tmy nikam nejdu :-(.

Ještě pár fotek, začíná nám být chladno a rozhlížíme se, kudy dolů. Z hřebene je vidět bývaly višňový sad a celá rybízová plantáž. Cestou, necestou sestupujeme na opačnou stranu, Vltavu necháváme za zády. Ale protože víme, že je tato lokalita charakteristická výskytem konikleců, tak si slibujeme, že sem brzo zavítáme znovu. Ostatně, budou-li mě i nadále takle dlouho trápit běžecká zranění, bude na to času dost a dost.






Ještě je tu Šance

22. února 2011 v 22:21 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
kdy: sobota 19.2.
kde: ze Spořilova na Zbraslav téměř s vyloučením provozu
co: v plánu běh nad třicet kiláků

  Dlouhý štreky, vzhledem k blížící se sezóně potřebuju dlouhý štreky. Ale co dělat, když bolí achilovka, teda ona to úplně nemusí být ona, cítím to jakoby trochu bokem, ne přesně v ose šlachy, Gábina mi to diagnostikovala jako zánět tíhového váčku a já si k tomu dozjistil, že to není tak vážný. No, jen jsem v nějakém časopise vyčetla, že je to při běhání častý problém. Takže sobota nebude snad úplně zas tak v trapu. Alibisticky vymýšlím trasu, která se dá kdykoli krátit, oblékáme se sice jak na severní pól, s sebou zásoby na týden, ale jsem rozhodnuti to při první známce nějakých obtíží zabalit. Ještě si to pro jistotu trochu nablížíme MHD, abychom nemuseli dávat trasu, kterou běháme do Krčáku obden.

  Stanice Dědinova, hned jak vylezeme z busu zamíří Gábina do potravin, nějak málo se napila, tak to chce dohnat, ach jo, ženský, jak uviděj krám..., to můj problém je opačný, já se po ránu předpiju a přepiju, takže ve výsledku oba zdržujeme vlastně úplně stejně:-). Ráno byl nějakej fofr. Když jsme sedli na autobus, uvědomila jsem si, že jsem po ránu vypila akorát hrnek kafe...
 Sice zase šedo a zataženo a Gábina škemrá po sluníčku, ale já se neodvážím ani ceknout, ani slovíčkem si nepostěžuji, jen v duchu svatého Petra velebím a z duše děkuji, nadělil mi totiž dva, tři centimetry nového měkoučkého snížku, šlape se v tom jak v peřinkách, tak snad nebude dneska s achilovkama tak zle a nezabalíme to hnedka za barákem. Zas kur.. napadlo. Nemám ráda zimu, přestala jsem mít ráda sníh. Nesnáším šedivě šedou oblohu :-((.

 Prosmykneme se vrškem Krčáku, proběhneme kolem chovné stanice leonbergrů, nádherných obrovských psů, co vypadají opravdu jak lvi, a které nikdy nezapomínám pozdravit, seběhneme do Kunratic, křižneme silnici a vydáváme se pěšinkou k rybníku. Zvedneme pár kačen a lysek, podle hlasu se na nás trochu zlobí. Ještě je slyšet jejich káčání a už stoupáme mezi vilkami až k zámeckému parku. Pokračujeme mezi zahrádkami, kolem jahodového pole, kde to v létě vždycky tak krásně voní, podběhneme hlavní a čeká nás nejškaredější úsek z celého výletu, cca 800m po frekventované silnici, kruhák na starý benešovský je pro pěší drobek oříšek. Gábina valí jak k ohni, chce to mít už za sebou, rozumím, pod nohama hnusná špinavá kejda, brýle mám tím marastem celé zacákané, moc nevidím, proti nám jeden auťák za druhým, pocit klidu a bezpečí je najednou ten tam. Na silnici je pěkný ledovatý mejdlíčko a semtam nějakej "vynikající" řidič začne všechny předjíždět. Běžím s levou nohou nalepenou na svodidlech. Dělá se mi nanic z představy, že to někomu ustřelí  a nás sestřelí (a taky mi není akorát z tý bublinovatý vody, co jsem koupila). Ale už je to za námi, už klušeme Písnicí, ještě musíme překonat jednu hlavní, asfalt se pod nohama mění v polňačku a vedle nás jsou ohrady s koňmi. Kocháme se a vyndaváme něco k jídlu.

 Ale konec flákání, na poli jsme i tak pěkně vykosli. Míjíme odbočku do Modřanské rokle, tady bychom mohli krátit, ale není zatím důvod, směřujeme dál na Cholupice. Před námi nový objekt Záchranné stanice pro hendikepovaná zvířata, prý tu stojí už přes rok a já tu ještě nebyl. Aspoň nebudeme muset tahat všechny ta poraněný a nalezaný zvířátka až do Jinonic. Ano, naše asi čtvrtý setkání proběhlo tak, že jsem navigována Davidem, který držel v pytli poraněnou volavku, jela z Libčic do Jinonic poprvé v životě pražskou dopravní špičkou někudy, kde to vůbec neznám... Docela zábavný rande ;-).

  Ostudně tyhle krásné končiny zanedbávám, ale v budoucnu to napravíme, tahle trasa je hezká hlavně v létě, když se člověk z vysušeného a rozpáleného pole octne v Modřanské rokli nebo v údolí Komořanského potoka, je to jako by vlezl do lednice.

 Další zahrádkářská kolonie, ještě překřížit asfaltku na Točnou, kam také směřujeme a už se proplétáme mezi akáty na samé hraně srázu nad Vltavou, nejkrásnější dnešní úsek. Gábina se ale nějak trápí, ten terén, kde si já odpočívám jí nesedne. Ten terén v kombinaci se sněhem, listím a místy blátem mi připomíná naše kolořípské tažení. Navíc mám nohy jak z betonu, nejsem schopná se normálně odrážet. Běžím docela silově, ale rychlostí želvy. Kde je to zatracený jaro?

 Míjíme letiště Točná, tady se dá v létě hezky posedět a pozorovat větroně, teď tu probíhá rekultivace, jsem docela zvědavý, další důvod, proč se sem zase bvrzo vrátit.

grafika

 Kopírujeme hranu pole, občas zabočíme do dubin na svahu, trošku se tu motám, těch stěziček, co se tu nabízí, udržet směr není až tak úplně jednoduché, jednou drobet zakufrujeme, ale hned jsme z toho venku, jen ten pán s pejskem, co jsme ho už jednou předbíhali se zničeho nic opět ocitl zase před námi:-).

výběh na šance

 Spadaným listím si to vyšustíme nahoru na Šance, protější Závist je sice mnohem známější, ale já to mám raději tady. Já tedy nevyšustila, spíš vydupala jak stará nemotorná slonice. Ale je tu krásně. Kochám se a těším se, až se sem podíváme někdy za sluníčka. Je to tady takové komornější, mám pocit, že duch časů minulých je tu lépe zachován, stačí se chvíli zastavit, ztišit a už přede mnou ožívá keltské opidum, cítím pach ohňů z jejich pověstných kovářských výhní, okolo se pase dobytek, za stromy zahlédnu část opevnění, zaslechnu volání v neznámém tvrdém jazyce.
 Ještě mrkneme na vyhlídku, vyfotím Gábinu u rozcestníku a sbíháme dolů ke Zbraslavi.
seběh
  Chvíli váháme nad autobusem, jede nám sice skoro za barák, ale představa téměř celé hodiny prosezené v mokrém nás ani jednoho moc neláká. Chytáme se nově vybudované cyklostezky a po luxusním asfaltu sledujeme Vltavu. Kde jsou ty časy, kdy jsme tu na kolech drkotali po kamenité náplavce. V létě tu bývá nával, dnes jen pár cyklistů a kolegů běžců.
nová lávka

  Gábinu jako by mi někde pod Zbraslavským mostem vyměnili. Celou cestu se prala s terénem a teď mi ukazuje záda. Natáhne krok a je najednou daleko přede mnou, pak se vrací, vesele si kolem mě pobíhá, začínám se trápit pro změnu já. Ten asfalt je můj hrob, zastavuji se, předstírám, že fotím:-(. Hned když jsme na Zbraslaví seběhli na cyklostezku, jako by mi někdo z kolen sundal pytlíky s pískem. Běží se lehce, úplně v pohodě. Najednou zjišťuju, že nemám Davida. Vracím se zpět, mám trochu obavy o jeho achilovky. Ale je to asi O.K., dobíhám k němu, David si fotí nějaké přírodní výjevy :-).
trávy
   Nebudu to trápení natahovat, skončili jsme v Modřanech na tramvaji, bus z Dvorců nám v návaznosti na ní přistavili úplně bez čekání. David řekl, že šlachy bolí, a je jasné, že tohle nemá cenu hrotit. Poslední kilometr k tramvaji běžím jako o život, ale toho, že už končíme, nelituju. Jak často se zrovna mně stane, že doběhnu takhle rozjásaně a zcela živá :-)? Přestat v nejlepším se mi podaří jen někdy. Je mi sice líto těch zbývajících kilometrů podél Vltavy, ale na druhou stranu si říkám, že člověk nemůže chtít úplně všechno. Mohl jsem taky pajdat rovnou z Krčáku domů, takhle zlatých 22km a zítra pro jistotu akorát malá procházka na Velký vrch.

mapa




Než se sešeří nad Jezeří(m)

18. února 2011 v 10:02 | Gábina a dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
kdy: út 15.2.
kde: Chomutov a okolí
co: dneska to nebude úplně o běhání:-(

  Už jsou to celé dva dny, co jsme "Nedoběhli do Kralup". Od té doby jen samý relax a gaučink. Nohy už přestaly bolet, takže už zase máme roupy, už se porozhlížíme, co by šlo podnikat.
A jelikož jsme v minulém týdnu několikrát narazili v médiích na dění okolo zámku Jezeří…oficiální stránky… a jelikož je Gábina chomutovská patriotka, volba byla jasná.

J1

  Ne však obloha v úterý ráno. Něco tak škaredě šedivýho aby člověk pohledal, a to i když bereme v potaz stávající roční období. Všechna motivace je rázem ta tam, takže trvá o něco déle, než se vůbec vykopeme z baráku. Zpočátku je cesta jasná a známá, napojujeme se na trasu Jirkovského crossmarathonu a mně běží hlavou, vzpomínka na moje první setkání s Jezeřím.

J6
  Bylo to v roce 2009, můj první maraton, někdy v první třetině stoupání jsem zvědavě nakoukl vpravo přes hranu cesty dolů a v hloubce pod sebou uviděl cosi jako bájný Mordor. Bylo mi, jako bych pohlédl do jícnu pekla, jinak se ani povrchovou těžbou znásilněná krajina nedá pojmenovat. A právě na prahu toho pekla jsem ke svému údivu uviděl zámek. Slušelo by mu nějaké pěkné adjektivum, ale nenapadá mě žádné, které by přesně vystihovalo jeho surrealistickou pozici, která mi doslova vyrazila dech. Stál tam na jakémsi útesu, na poslední výspě, jako osamělý strážce, jako poslední bojovník statečně vzdorující uprostřed bitevní vřavy, bojovník, před jehož statečností v duchu smekáme, ale přesto víme, že neúprosná logika bitvy brzy smete i jeho.

   Ale proč se pokoušet popisovat již jednou popsané a říci již jednou řečené. Nota bene, když to bylo posáno a řečeno mnohem lépe, než se to kdy podaří mně. Básnířka Věra Bartošková napsala před lety toto:

                                      Zámku v rozervaném kabátě
                                      Poutníku
                                      Z průzračných břehů daleké historie
                                      Podlamují se nohy
                                      Na uhelném pranýři dneška
                                      Proti své vůli
                                      Stal se průsečíkem
                                      Všech přežívajících nejistot
                                      Příliš natvrdlé zeměkoule
                                                                                (1987)

    Situace se od té doby nijak nezlepšila.

 Ten dávný boj započal již za komunistické éry. Už tehdy se našly hlasy volající po zachování zámku, po omezení těžby. Kupodivu byly částečně vyslyšeny, i když některé obce společně se zámeckým arboretem zmizely v nenávratnu, těžba se zastavila takřka v podzámčí.
  Na počátku let devadesátých let se zdálo, že je již vyhráno.  Zakládaly se spolky a nadace, hlas lidu zazněl silněji a svobodněji, William Lobkowicz vstoupil do Společnosti za obnovu Jezeří, stejně jako princ Charles. Přijel i Petr Uhl a prezident Václav Havel. Prohlášení, sliby, jednání, závazky.
 Celé Krušné hory od té doby prošly dlouhou cestu a jejich neutěšený stav se neuvěřitelně zlepšil, Jezeří je ale i nadále ve stavu ohrožení ... Lidové noviny

...a další odkaz:  Jezeří znovu ohrožují trhliny
J4

..takhle vypadá foto aktuálního půdního sesuvu, ostatní fotky se dají najít tady:

J7
   Normálně Gábině do jejího písání neomaleně kecám, ale tenhle text se mi zdá blbý fragmentovat svými rádobyvtipnými poznámkami, takže nechávám bez komentářů...

... Vybíháme do opravdu nepříjemného povětří. Brzy si kromě zimy uvědomuju i špatný odhad vzdálenosti - na Jezeří to není z našeho chomutovského bytu deset ale nejméně třináct kilometrů. Sluníčko je kdesi hluboko pod nánosem mraků, snad nezačne víc foukat nebo z nízkých temných mraků sněžit. Po stezce kolem převaděče znovu před dvěma dny zapadané sněhem dobíháme až do Vysoké Pece, kde se pro jistotu raději ptám místních na cestu - na prvního máje jsme tady kufrovali a na starou litvínovskou silnici se drápali šotolinovým svahem s hložím.
   
  Teď se na starou asfaltku napojujeme hned za posledními domky a vpravo od nás se začíná rozlévat drsné moře zkázy, moře lidského znásilnění přírody - obří povrchový důl. Mám divný pocit, je mi chladno, někde uvnitř přímo mrazivo. Naštěstí zhruba po kilometru odbočujeme na lesní cestu vedoucí kolem hájovny. V lese je ale taky nějak divně, je mi jak při sledování filmu záhada Blair Witch, čekám, co se stane. Stoupáme, ale samotné stoupání mi nevadí. Vadí mi prapodivný zvuk, který do lesa nepatří.
  Zvuk, jako když se řítí vlak, zvuk, který protíná lesní ticho kvílí jak předpotopní monstrum a ruší staleté buky v ještě zimním spánku. Neslyším žádné ptáky, kteří se na našich proběžkách už notně ozývají. Slyším jen hukot a dunění.

J2

     Dobíháme na první vyhlídku. Vlastně bychom na ní ani z cesty neměli uhýbat. Mají tu nataženou igelitovou pásku. Asi pro jistotu, kdyby se zas kus svahu utrhlo, aby ti, co tady ten anti-přírodní sadismus provozují byli z obliga, kdyby se někdo s otevřenými ústy zřítil dolů do tlamy krakena - obřího velkorypadla, které se přiblížilo skoro k samé patě kopce.
J8
  Začíná mi být nedobře. Začínám myslet na to, že i já jsem zlomek nelidsky lidského světa, kvůli kterému čtvrtíme krajinu jak zabitou děvku a taháme z ní uhlí. Prachy, obchody s elektřinou, obrovská nadvýroba toho, co nikdy nebudeme potřebovat... Vyšší zájmy uhlomagnátů, koncernů, korporací. A příroda? Krajina s kopci a zámkem? Vesnice s lidmi, co tam mají kořeny jak staleté duby? Nezájem. Vyšší zájmy nade vše. Který zájem je ale ten nejvyšší?
   
  Opouštíme tu vyhlídku do pekla. Pokračujeme k zámku. Vzpomínám, jak jsem tady byla před dvaatřiceti lety prvně. Jak jsme s otcem obcházeli rozpadající se objekt se zatlučenými okny a cedulemi "Vstup jen na vlastní nebezpečí." Tehdy pod zámkem ještě vedla silnice. Dnes je rozříznutá jámou, která se hladově blíží k zámku. Po revoluci jsme se všichni radovali, že zničený zámek, poplivaný komunistickým hospodařením s krajinou vstává z popela a vrací se pomalu ke své staré kráse. Nová střecha, rekonstrukce části budov, otevření expozice návštěvníkům...
   
  Už je mi z toho fakt blbě. Éra socialismu je přes dvacet let za námi. Způsoby mocipánů však srovnatelné... Lobování za prolomení těžebních limitů, znovu boření vesnic a lidských osudů. Jezeří není jen obyčejný zámek. Je to pro mě symbol. Přečká-li současný stav, kdy se trhá svah i soudnost některých odpovědných lidí, uvěřím, že snad svět a lidé v něm nejsou jen dobyvační barbaři, jejichž jediným zájmem je zisk. Bude-li zámek zničen, je konec s nějakými řečmi o demokracii či spravedlnosti. Že láska zvítězí nad lží a nenávistí? Mám pocit, že si z naší generace někdo docela krutě vystřelil...
J3
  Vrata do zámku jsou zamčená, škvirou v nich vidíme na zápraží kastelánova domku kočku. Odbočujeme vlevo a stoupáme do hodně prudkého kopce plného pařezů po vývratech. Zámek ční nad dolem jako poslední maják kulturní civilizace, nad zámkem se krčí mýtina... nad ní jde cesta dál do hor, která po pár desítkách metrů dává zapomenout na předchozí surrealistické obrazy a stává se normální lesní cestou. Jen dunění stroje je tu ještě chvíli slyšet než cesta zabočí více doleva pryč z předpeklí ...
   
  My ale otáčíme směr zpět a ještě pod zámkem oběhneme zříceninu Čertovy kaple. Propadlý strop, popadané sloupy, nesmyslné čmáranice od blbečků, kteří v životě nedokázali víc, než si za peníze rodičů koupit barvu a dobít již zničené...

J5
   Je mi hrozná zima, i když okolní teplota je nad nulou. Spěcháme domů. Utíkám domů. Utíkám před hukotem železného krakena, utíkám před představou rolujícího se svahu, který pohřbívá zámek i zbytky kaple. Utíkám před lidmi, co tohle dovolili. Utíkám před lidmi, co se tohoto pomalého zabíjení účastní. Utíkám před zodpovědností, vždyť tady je kousek viny nás všech. Utíkám před Bohem, v kterého nechceme věřit. Utíkám před bázní, kterou skoro nikdo z nás vůči jeho dílu nemá. Utíkám a při tom bych se tak ráda postavila čelem...

 Normálně jsme relativně poctiví lidé, ale tady jsme vykrádali.., letecké fotky sesuvů, novinové články, bez dovolení uveřejnili báseň, citovali a kopírovali z publikace Pavla Koukala "Bitva o Jezeří", budiž nám ale polehčující okolností, že jsme tak činili snad v souladu s původním záměrem autorů, kterým tímto za použité  materiály velmi děkujeme...
   



Jak jsme nedoběhli do Kralup

12. února 2011 v 22:47 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
12.2. 2011
   
   Vezmu to pěkně od Adama - tedy přes celý uplynulý týden. Trávila jsem ho na pedagogické fakultě. Na kurzu etopedie, což je nauka o poruchách chování. Každej den skoro do pěti poslouchat o feťácích, mladistvých násilnících a vrazích má za následek jediné - buď se půjde člověk někam v tichosti či nahlas opít, nebo se toho marastu zbaví týráním těla vlastního.

..nebo se z toho taky vypovídat.., takže jsem celej tejden poslouchal o feťácích, mladistvých násilnících a vrazích :-)

Úterý 8.2.
  Od 19:00 máme trénink s Letmými houbaři v Krčáku - 12km s několika rychlejšími úseky.
Jo, ve skupině se člověk vždycky víc zmáčkne...

Středa 9.2.
   Od 19:15 hodina na veslovacím trenažéru - 8 minutové úseky s posledním nejrychlejším. Trochu se šetřím, ale ne tak, aby ze mě nelilo jak z vodovodu :-).

Koukal jsem jak puk, Gábina se fakt šetřila..., vytesat to do kamene, to se nestává často.

Čtvrtek 10.2.
   Od 19:00 zase Krčák s Houbaři, 10km. Průměr na kilometr je o půl minuty horší než v úterý, nějak to neběží. No, mě taky, ale protože jsem to měl večer jako druhou fázi, tak jsem byl v klidu a šetřil si achilovky.

Pátek 11.2.
  Po odpoledním přesunu z Prahy si dáváme 10km v Libčicích. Pro změnu to dnes docela jde, je krásně teplo, skoro deset stupňů. Chci běžet pomalu a šetřit se na sobotu, kdy plánujeme 20-30km. Nějak se mi ale běh vymyká z nohou. Po prvním km, který byl za 6:10 postupně zrychluji, až sedmý běžím za 4:45. Je mi báječně. Poslední tři ale raději vědomě hodně zpomalím a jen lehoučce je doklusáme domů.

Nevím, jestli se tady neměla Gábina víc krotit, jenže ona to není žádná legrace ubírat na tempu, když se tělu do toho chce..., navíc po bitvě každý generál.
  
  Po večeři rozkládáme mapu a vybíráme nějakou pěknou novou trasu, přemýšlíme o Okoři a Zákolanech podél Zákolanského potoka. Na tenhle výlet se těším už strašně dlouho, ale vždycky do toho něco vleze..., stejně jako teď, ach jo:-( Ale někdy to určitě dáme.
 Vzápětí nám ale začne do oken bušit déšť a představa rozbahných cest nás přinutí změnit plán - rozhodnuto - dojedeme ráno vlakem do Bubenče a půjdeme po červené do Kralup a pak zpět vlakem do Libčic. Zase podle Velké řeky..., ale asi nás hned tak tahle trasa neomrzí, v každou roční dobu má svoje kouzlo.

Dnes :-)
    Ráno sluníčko, modroha, na ní pár mráčků. Pohled ze střešních oken mého půdního bytu by vyhnal ven i toho největšího pecivála. Teplota na nule, nás pravda, trošku překvapila, ale naší skvělou náladou neotřásla.
    Ve Stromovce zamrzlé louže a ve stínu docela kosa. Na slunku příjemně, ale studený protivítr je kapku zubatý. Nezažil jsem, aby mi v tomhle směru někdy foukalo do zad. S tímhle se člověk nesmí prát, nenechat se naštvat a vyvést z míry..., prostě jen vyhrnout límec, sklopit hlavu a ubrat na tempu.

  Počasí trochu jako by se zima hádala s jarem a nechtěla ho nechat popojít zase o kousek blíž k nám. Špatně jsem si připnula tepák, takže prvních několik kilometrů jsem přemýšlela, zda se mé srdce chystá ke kolabsu a při čísle nad 220 pukne (122% maximálky po dobu 6km byla pochopitelně dokonalá hovadina) , nebo mám zastavit, vykasat ve větru obě trička a dát tu věc okolo hrudníku do pořádku. Raději jsem zastavila a "upravila se", neboť za takových tepových hodnot by tréninkový efekt byl zcela mimo rozsah mého sportesteru :-).

   Minuli jsme Zoo, Sedlec, proběhli náplavkou ke Klecánkám a já ač v nohách ani ne desítku začínala mít pocit, jako bych na těch 122% předtím fakt běžela.

  "Děje se něco?", ptá se David. "Jsem jen nějaká utahaná," zněla znaveně moje odpověď.
Už jsme spolu pár kiláků uběhli, takže jeden na druhém spolehlivě poznáme, kdy začíná být zle. Takže žádný zbytečný žvanění, žadný soustrastný pohledy a jen toho druhého pomalu tlačit dopředu.

my home my castle
Ještě před Roztokami se míjíme s několika běžci, vzájemně sezdravíme , pak potkáváme chlápka, co nám hrdě na potkání hlásí: "Předběhl jsem tuhle loď!" Tak, mu tímto gratulujeme a jestli tohle čte, tak společně s jeho sparingparterkou, se přejeme Dobré ráno :-)

Calimera

   Před jezem Klecánky jsem zastavili, dali si na půl rohlík s máslem a pořádně se napili. Chvilkama byl vítr proti opravdu protivnej. Už jste si někdy všimli, že jak je člověk utahaný, tak ten vítr hnedka víc studí? Když začne řezat, tak je to fakt blbý....

  Proběhli jsme lomem, kde jsem v prosinci při koloběhu ručkovala několik desítek metrů po plotě, protože cesta byla tenkrát jedna velká břečkovitá louže.

na plotě

   Teď sucho, sluníčko. Do Řeže běžíme po asfaltu, docela to jde. V Řeži ale dost zpomaluju, zadní nohy (nohy od zadku ke kolenům :-) mě bolí jako čert.  Cestu po stezce chráněným územím kolem větrušické rokle mám ráda, ale dnes ji neproběhnu, ale odpracuju. Před přívozem v Letkách si beru gel, třeba potřebuju dosypat... Máme za sebou 18km a do Kralup na nádraří zbývá kilometrů asi 7. Při stejném tempu, bychom měli vlak v pohodě stihnout.
  
   Trápím se. Do hlavy se mi vtírá myšlenka, že určitě ještě zpomalím a vlak nestihneme, a budeme hodinu mrznout v Kralupech, a už teď mi je když zrovna foukne docela zima... Když probíháme Chvatěrubami navrhnu trasu změnit a přejít železniční most. David vytřeští oči - máme za sebou 22km, odsud je to domů skoro osm a do Kralup tři. "Mám strach, že nestihneme ten vlak, tak to vezmem raději tudy." David se mě pokouší přesvědčit, že ten vlak stihneme v pohodě, ale má utkvělá představa je silnější. Jsou chvíle, kdy snaha prosadit svou bývá fakt kontraproduktivní. A když to někdo dotáhne až sem, tak má právo rozhodovat se podle svýho.

  Přecházíme most, dnes se na něm ani nebojím, sním druhou půlku rohlíku a dopiju zbytek vody.
 Na druhé straně je mi najednou líp. Nohy sice bolí stejně nebo možná i víc, ale hlava je v pohodě. Můžu běžet jak chci rychle, žádný vlak mě nelimituje. David ještě navrhuje, že bychom mohli nasednout v Dolanech, ale to s díky odmítám. Já si teda díky představuju úplně jináč.., normálně mě poslala do háje..

2km do konce

  Náš vlak nás míjí asi kilák před Libčicemi :-). Běžíme kolem elektrárny, kde jsem včera daleko lehčeji než dnes běžela skoro o dvě minuty na km rychleji. Je mi to jedno, jsem jako stroj na běhání. Běžím dokud mě nevypnou jako Garmina. Ještě 2 km. Je mi ale docela fajn. Až na křeč, kterou jsem musela před přívozem kapku protáhnout :-).

Heč já mám křeč

  U Vietnaců kupujeme kofolu, vypiju jí snad půl litr naráz. Zabíhám ještě kousek nad náš dům, do 30km mi chybí asi 600m..., no co byste řekli, jasně že to ještě nakroužila kolem baráku..., ještě že mě drobek proměřuje footpod, já už to měl za sebou:-)

můj ionťák

Běháme přes dvě roční doby

8. února 2011 v 1:58 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
Kdy: pátek 4.2.
Kde: někde nad Chomutovem
Co:   jen takové pobíhání

    Pomalinku si to ťapeme vzhůru kopcem na Blatno ...z Březence docela stoupání, vlastně je to trasa proti směru Jirkovského crossmarathonu. Gábina vedle mě skoro spí. Ráno ji týral zubař a dostala dvě umrtvovačky, tak vlastně ani moc nevnímá. Ostatně, ono ani není co. Den si oblékl v těchto dnech obligátní šedou, při volbě trasy jsme se jednoznačně dohodli na asfaltu. Ostatní cesty jsou buď zledovatělé, nebo bahnité, nebo se proměnily v potoky. ...jít rovnou od zubaře běhat nedoporučuji :-), byla jsem kapku běžící-spící...

  Také psa jsme pro dnešek nechali doma, tahat se s ním po silnicích na špagátě by byla otrava pro něho i pro nás, ale ty oči, co na nás dělal, to byla fakt podpásovka, Dokonce, jak nás uviděl navlečené do běžeckého, hned si poslušně sedl do výtahu a natěšeně koukal. Zahnat ho domů na pelech byla práce jen pro otrlé, takhle nějak se musel cítit zrádce Sabina, když nás prodával Bachovi. ...Gandalf na naše běžecké oblečky reaguje vrtěním ocasem, když dostane postroj, stoupá si ke dveřím. Dnes postroj nedostal, ale k výtahu se dral zcela nekompromisně :-).

  Být v Praze, tak to asi pro dnešek zabalíme, ale nevyužít den v horách, to by byl hřích. Taky oba cítíme, že nějaké kilometry ještě potřebujeme jak sůl, kvapem se blíží všechny závody, které jsme si naplánovali, nechceme honit objemy na poslední chvíli.

  Gábina pořád vypadá spavě a vzbuzuje dojem, že se trápí. Tempo nemáme o moc rychlejší, než je normální chůze, ale ani jeden na tom nehodláme nic měnit. Jednak jsme právě uprostřed toho největšího krpálu, jedna se nám nějak ozývají všechny naše nedoléčené bolístky. Dokonce jsme si před chvíli zavolali a požádali Gábininu dceru Báru o nákup nějakých diclofenac. Někdy se tyhle moderní vymoženosti fakt hodí.

  Každý kopec ale někdy končí. Kousek za Šerchovem jsme najednou vběhli do slunka a hned je to celé takové nějaké radostnější, hned máme taky roupy (já tedy ne :-).
K1
  
   Původně plánovanou trasu si prodlužujeme, chtěli jsme sice na jen Blatno,  ale najednou se nám sama nabízí odbočka na Květnov. Kostelíček Navštívení Panny Marie vykukující za kopcem nás nějak přitahuje. Jako poutní místo je velmi pěkně situovaný, snadno si lze představit krajinou důstojně kráčející procesí.

K3
   Seběhneme na Mezihoří, trasa nás vede pod sjezdovkou, kdysi mě to na lyžích moc bavilo, ale teď lyžařům nějak nezávidím. Oni se placatí na jednom plácku, nechat se vytáhnout, šusem dolů do fronty a tak pořád dokola, nějak se mi změnily priority.
  Točíme na levou ruku a jsme zpět na trati Jirkovského krosmaratonu (tentokrát ve správném směru), zrovna na tomhle kopečku mě to letos dost bolelo, ale Gábininy vzpomínky jsou z jiného soudku, zrovna tady mazala, jak by jí za patama hořelo. Nějak jí ta vzpomínka vynese nahoru na vršek, opožďuji se a za odměnu mám fotku:-).

K2
  Proběhneme Blatnem, nějaký místní debil si tu ve svý superkáře honí triko před svojí babou ,  prosviští si to co nejtěsněji vedle nás, jasně, že nás celé ohodí, o tom to přeci celé je, ale kam s tím na nás. Sice oba zaklejeme, ale náladu to nezkazí ani náhodou.

 Aby toho nebylo dost, vymyslí si Gábina ještě odbočku na Hrádečnou. Taky si říkám, dost bylo asfaltu, zkusíme změnu. Ukáže se, že tohle rozhodnutí nebylo zas až tak moudré. Kotníky toho už mají najednou nějak dost, nerovná a místy zledovatělá cesta je v tuto chvíli nad jejich možnosti. ...chodí tudy koně. Ve sněhu jsou zledovatělé otisky kopyt a najít rytmus pro běh je tu nemožné. Ale je tu krásně, tak je mi v tu chvíli jedno, že kilometr od Hrádečné k Partyzánu je skoro za sedm minut :-). Říkám si, že na ta telefonicky objednaná dislofenaca nakonec ještě dojde. Trochu kleju, ale domů už je jen kousek. Na Partyzánu dostávám hlad. Po zubaři jsem neobědvala a za celých dvacet kilometrů mě nenapadlo si něco sníst. Úplně jsem se rozklepala :-). Ještě závěrečné metry kolem vodního převaděče a vypínáme stopky. Dalo to sice dneska jen něco kolem půlmaratonu, ale převýšení a nakonec i terén daly zabrat.
mapa-21km

Kdy: neděle 6.2.
Kde: někde za Kralupami
Co:   jen takové pobíhání :-)

   V neděli dopoledne jsem se vrátila z Chomutova do Libčic. Od Slaného cesta hrůzy. V levém předním kole začlo vrzat, pískat a kvílet a já se celých 30 km děsila, co to může být...
Dojela jsem naštěstí ve zdraví a když jsem orosená studeným potem vystoupila z auta praštil mě přes tvář neuvěřitelně teplý vzduch. Neuvěřitelné. V pátek závěje, dneska jaro :-).

    David přijel ve dvě, dalším vlakem jsme se přesunuli do Kralup a odtud vyběhli po cyklostezce proti proudu Vltavy. Teplo bylo neskutečný - vykasali jsme rukávy a běželi sluneční lázní. Já zpočátku udávala tempo docela rychlé (David kapku bručel), já ale nemám ráda kralupské korzo, chci být vždycky rychle mimo civilizaci z města venku a podle toho vypadá můj běžecký přesun.
... o přepalování začátků tu už tuším byla řeč...asi padesátkrát.-)
Hned za městem ale běžím už nějakým rozumným tempem a kochám se krásným dnem. Na stezce jsou nánosy bláta z nedávné velké vody a jen obdivuji partu dívenek, které v tom zatvrdlém marastu cupitají na kolečkových bruslích.

    V Chvatěrubech jsme zabočili doprava a po červené vyběhli k zámečku. Každý kopeček je důvod zrychlit, nahoře jsem pak plavala ve vlastním potu :-). Leze na mne líná, nejraději bych to na chvilu zapíchnul a vyhříval se, jako tady ten kocour...

L2
Ostatně Gábina možná taky:-)
L1

  Cestou k přívozu jsme ještě jednou zrychlili na rovince, která k němu vede. Za přívozem se ale zcela mění charakter cesty - místo asfaltu úzká stezička - místy notně blátivá - ale pro mě nejhezčí část. V Řeži na mostě naše boty vypadají jako po proběhnutí hlubokou oranicí... Cestou z Řeže jsem si zavzpomínala, jak jsem se tu při zkoušce na kolo-běh válela v závěji jak želva na krunýři. Teď žádný sníh, sluníčko, teplo, pohoda...
   Poslední kopeček do Letek napálím nějak neuváženě :-), když po jeho zlomu zpomalím, docela se mi motá hlava. Domů už jen lehoučce a pomalu. Kéž by to nebyl jen nesmělý záchvěv počasí a jaro přišlo dřív než musí :-).

L3