...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak jsme nedoběhli do Kralup

12. února 2011 v 22:47 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
12.2. 2011
   
   Vezmu to pěkně od Adama - tedy přes celý uplynulý týden. Trávila jsem ho na pedagogické fakultě. Na kurzu etopedie, což je nauka o poruchách chování. Každej den skoro do pěti poslouchat o feťácích, mladistvých násilnících a vrazích má za následek jediné - buď se půjde člověk někam v tichosti či nahlas opít, nebo se toho marastu zbaví týráním těla vlastního.

..nebo se z toho taky vypovídat.., takže jsem celej tejden poslouchal o feťácích, mladistvých násilnících a vrazích :-)

Úterý 8.2.
  Od 19:00 máme trénink s Letmými houbaři v Krčáku - 12km s několika rychlejšími úseky.
Jo, ve skupině se člověk vždycky víc zmáčkne...

Středa 9.2.
   Od 19:15 hodina na veslovacím trenažéru - 8 minutové úseky s posledním nejrychlejším. Trochu se šetřím, ale ne tak, aby ze mě nelilo jak z vodovodu :-).

Koukal jsem jak puk, Gábina se fakt šetřila..., vytesat to do kamene, to se nestává často.

Čtvrtek 10.2.
   Od 19:00 zase Krčák s Houbaři, 10km. Průměr na kilometr je o půl minuty horší než v úterý, nějak to neběží. No, mě taky, ale protože jsem to měl večer jako druhou fázi, tak jsem byl v klidu a šetřil si achilovky.

Pátek 11.2.
  Po odpoledním přesunu z Prahy si dáváme 10km v Libčicích. Pro změnu to dnes docela jde, je krásně teplo, skoro deset stupňů. Chci běžet pomalu a šetřit se na sobotu, kdy plánujeme 20-30km. Nějak se mi ale běh vymyká z nohou. Po prvním km, který byl za 6:10 postupně zrychluji, až sedmý běžím za 4:45. Je mi báječně. Poslední tři ale raději vědomě hodně zpomalím a jen lehoučce je doklusáme domů.

Nevím, jestli se tady neměla Gábina víc krotit, jenže ona to není žádná legrace ubírat na tempu, když se tělu do toho chce..., navíc po bitvě každý generál.
  
  Po večeři rozkládáme mapu a vybíráme nějakou pěknou novou trasu, přemýšlíme o Okoři a Zákolanech podél Zákolanského potoka. Na tenhle výlet se těším už strašně dlouho, ale vždycky do toho něco vleze..., stejně jako teď, ach jo:-( Ale někdy to určitě dáme.
 Vzápětí nám ale začne do oken bušit déšť a představa rozbahných cest nás přinutí změnit plán - rozhodnuto - dojedeme ráno vlakem do Bubenče a půjdeme po červené do Kralup a pak zpět vlakem do Libčic. Zase podle Velké řeky..., ale asi nás hned tak tahle trasa neomrzí, v každou roční dobu má svoje kouzlo.

Dnes :-)
    Ráno sluníčko, modroha, na ní pár mráčků. Pohled ze střešních oken mého půdního bytu by vyhnal ven i toho největšího pecivála. Teplota na nule, nás pravda, trošku překvapila, ale naší skvělou náladou neotřásla.
    Ve Stromovce zamrzlé louže a ve stínu docela kosa. Na slunku příjemně, ale studený protivítr je kapku zubatý. Nezažil jsem, aby mi v tomhle směru někdy foukalo do zad. S tímhle se člověk nesmí prát, nenechat se naštvat a vyvést z míry..., prostě jen vyhrnout límec, sklopit hlavu a ubrat na tempu.

  Počasí trochu jako by se zima hádala s jarem a nechtěla ho nechat popojít zase o kousek blíž k nám. Špatně jsem si připnula tepák, takže prvních několik kilometrů jsem přemýšlela, zda se mé srdce chystá ke kolabsu a při čísle nad 220 pukne (122% maximálky po dobu 6km byla pochopitelně dokonalá hovadina) , nebo mám zastavit, vykasat ve větru obě trička a dát tu věc okolo hrudníku do pořádku. Raději jsem zastavila a "upravila se", neboť za takových tepových hodnot by tréninkový efekt byl zcela mimo rozsah mého sportesteru :-).

   Minuli jsme Zoo, Sedlec, proběhli náplavkou ke Klecánkám a já ač v nohách ani ne desítku začínala mít pocit, jako bych na těch 122% předtím fakt běžela.

  "Děje se něco?", ptá se David. "Jsem jen nějaká utahaná," zněla znaveně moje odpověď.
Už jsme spolu pár kiláků uběhli, takže jeden na druhém spolehlivě poznáme, kdy začíná být zle. Takže žádný zbytečný žvanění, žadný soustrastný pohledy a jen toho druhého pomalu tlačit dopředu.

my home my castle
Ještě před Roztokami se míjíme s několika běžci, vzájemně sezdravíme , pak potkáváme chlápka, co nám hrdě na potkání hlásí: "Předběhl jsem tuhle loď!" Tak, mu tímto gratulujeme a jestli tohle čte, tak společně s jeho sparingparterkou, se přejeme Dobré ráno :-)

Calimera

   Před jezem Klecánky jsem zastavili, dali si na půl rohlík s máslem a pořádně se napili. Chvilkama byl vítr proti opravdu protivnej. Už jste si někdy všimli, že jak je člověk utahaný, tak ten vítr hnedka víc studí? Když začne řezat, tak je to fakt blbý....

  Proběhli jsme lomem, kde jsem v prosinci při koloběhu ručkovala několik desítek metrů po plotě, protože cesta byla tenkrát jedna velká břečkovitá louže.

na plotě

   Teď sucho, sluníčko. Do Řeže běžíme po asfaltu, docela to jde. V Řeži ale dost zpomaluju, zadní nohy (nohy od zadku ke kolenům :-) mě bolí jako čert.  Cestu po stezce chráněným územím kolem větrušické rokle mám ráda, ale dnes ji neproběhnu, ale odpracuju. Před přívozem v Letkách si beru gel, třeba potřebuju dosypat... Máme za sebou 18km a do Kralup na nádraří zbývá kilometrů asi 7. Při stejném tempu, bychom měli vlak v pohodě stihnout.
  
   Trápím se. Do hlavy se mi vtírá myšlenka, že určitě ještě zpomalím a vlak nestihneme, a budeme hodinu mrznout v Kralupech, a už teď mi je když zrovna foukne docela zima... Když probíháme Chvatěrubami navrhnu trasu změnit a přejít železniční most. David vytřeští oči - máme za sebou 22km, odsud je to domů skoro osm a do Kralup tři. "Mám strach, že nestihneme ten vlak, tak to vezmem raději tudy." David se mě pokouší přesvědčit, že ten vlak stihneme v pohodě, ale má utkvělá představa je silnější. Jsou chvíle, kdy snaha prosadit svou bývá fakt kontraproduktivní. A když to někdo dotáhne až sem, tak má právo rozhodovat se podle svýho.

  Přecházíme most, dnes se na něm ani nebojím, sním druhou půlku rohlíku a dopiju zbytek vody.
 Na druhé straně je mi najednou líp. Nohy sice bolí stejně nebo možná i víc, ale hlava je v pohodě. Můžu běžet jak chci rychle, žádný vlak mě nelimituje. David ještě navrhuje, že bychom mohli nasednout v Dolanech, ale to s díky odmítám. Já si teda díky představuju úplně jináč.., normálně mě poslala do háje..

2km do konce

  Náš vlak nás míjí asi kilák před Libčicemi :-). Běžíme kolem elektrárny, kde jsem včera daleko lehčeji než dnes běžela skoro o dvě minuty na km rychleji. Je mi to jedno, jsem jako stroj na běhání. Běžím dokud mě nevypnou jako Garmina. Ještě 2 km. Je mi ale docela fajn. Až na křeč, kterou jsem musela před přívozem kapku protáhnout :-).

Heč já mám křeč

  U Vietnaců kupujeme kofolu, vypiju jí snad půl litr naráz. Zabíhám ještě kousek nad náš dům, do 30km mi chybí asi 600m..., no co byste řekli, jasně že to ještě nakroužila kolem baráku..., ještě že mě drobek proměřuje footpod, já už to měl za sebou:-)

můj ionťák
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavel Beneš Pavel Beneš | Web | 13. února 2011 v 9:18 | Reagovat

Dík, čte se to stejně hezky jako to vy běžíte! Hezká trasa, taky jsem se párkrát vyvezl do Řeže a Klusák proti proudu zpátky...

2 Peggy Peggy | 13. února 2011 v 21:35 | Reagovat

Taky jsem jednou předběhla loď a hrozně mě to potěšilo, než mi kamarád řekl, že proti proudu jezdí tak 5km/h.
Jinak máte super zážitky :-)

3 dav dav | E-mail | 14. února 2011 v 14:44 | Reagovat

...tož Peggy, bud máte tam u vás pomalejší šífy, nebo silnější proud:-), ale mám pocit, že tady nám jezdí cca 7km/min,... ještě z doby, kdy jsme mezi nimi projížděli v Sedlci na kánoích si pamatuju, že se mi zdály docela rychlý...

4 LemonaidLucy LemonaidLucy | 15. února 2011 v 20:02 | Reagovat

Jako vždycky parádní fotky i zážitky. Strašně ráda vás čtu.

5 Gábina Gábina | 17. února 2011 v 8:15 | Reagovat

Díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama