...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Než se sešeří nad Jezeří(m)

18. února 2011 v 10:02 | Gábina a dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
kdy: út 15.2.
kde: Chomutov a okolí
co: dneska to nebude úplně o běhání:-(

  Už jsou to celé dva dny, co jsme "Nedoběhli do Kralup". Od té doby jen samý relax a gaučink. Nohy už přestaly bolet, takže už zase máme roupy, už se porozhlížíme, co by šlo podnikat.
A jelikož jsme v minulém týdnu několikrát narazili v médiích na dění okolo zámku Jezeří…oficiální stránky… a jelikož je Gábina chomutovská patriotka, volba byla jasná.

J1

  Ne však obloha v úterý ráno. Něco tak škaredě šedivýho aby člověk pohledal, a to i když bereme v potaz stávající roční období. Všechna motivace je rázem ta tam, takže trvá o něco déle, než se vůbec vykopeme z baráku. Zpočátku je cesta jasná a známá, napojujeme se na trasu Jirkovského crossmarathonu a mně běží hlavou, vzpomínka na moje první setkání s Jezeřím.

J6
  Bylo to v roce 2009, můj první maraton, někdy v první třetině stoupání jsem zvědavě nakoukl vpravo přes hranu cesty dolů a v hloubce pod sebou uviděl cosi jako bájný Mordor. Bylo mi, jako bych pohlédl do jícnu pekla, jinak se ani povrchovou těžbou znásilněná krajina nedá pojmenovat. A právě na prahu toho pekla jsem ke svému údivu uviděl zámek. Slušelo by mu nějaké pěkné adjektivum, ale nenapadá mě žádné, které by přesně vystihovalo jeho surrealistickou pozici, která mi doslova vyrazila dech. Stál tam na jakémsi útesu, na poslední výspě, jako osamělý strážce, jako poslední bojovník statečně vzdorující uprostřed bitevní vřavy, bojovník, před jehož statečností v duchu smekáme, ale přesto víme, že neúprosná logika bitvy brzy smete i jeho.

   Ale proč se pokoušet popisovat již jednou popsané a říci již jednou řečené. Nota bene, když to bylo posáno a řečeno mnohem lépe, než se to kdy podaří mně. Básnířka Věra Bartošková napsala před lety toto:

                                      Zámku v rozervaném kabátě
                                      Poutníku
                                      Z průzračných břehů daleké historie
                                      Podlamují se nohy
                                      Na uhelném pranýři dneška
                                      Proti své vůli
                                      Stal se průsečíkem
                                      Všech přežívajících nejistot
                                      Příliš natvrdlé zeměkoule
                                                                                (1987)

    Situace se od té doby nijak nezlepšila.

 Ten dávný boj započal již za komunistické éry. Už tehdy se našly hlasy volající po zachování zámku, po omezení těžby. Kupodivu byly částečně vyslyšeny, i když některé obce společně se zámeckým arboretem zmizely v nenávratnu, těžba se zastavila takřka v podzámčí.
  Na počátku let devadesátých let se zdálo, že je již vyhráno.  Zakládaly se spolky a nadace, hlas lidu zazněl silněji a svobodněji, William Lobkowicz vstoupil do Společnosti za obnovu Jezeří, stejně jako princ Charles. Přijel i Petr Uhl a prezident Václav Havel. Prohlášení, sliby, jednání, závazky.
 Celé Krušné hory od té doby prošly dlouhou cestu a jejich neutěšený stav se neuvěřitelně zlepšil, Jezeří je ale i nadále ve stavu ohrožení ... Lidové noviny

...a další odkaz:  Jezeří znovu ohrožují trhliny
J4

..takhle vypadá foto aktuálního půdního sesuvu, ostatní fotky se dají najít tady:

J7
   Normálně Gábině do jejího písání neomaleně kecám, ale tenhle text se mi zdá blbý fragmentovat svými rádobyvtipnými poznámkami, takže nechávám bez komentářů...

... Vybíháme do opravdu nepříjemného povětří. Brzy si kromě zimy uvědomuju i špatný odhad vzdálenosti - na Jezeří to není z našeho chomutovského bytu deset ale nejméně třináct kilometrů. Sluníčko je kdesi hluboko pod nánosem mraků, snad nezačne víc foukat nebo z nízkých temných mraků sněžit. Po stezce kolem převaděče znovu před dvěma dny zapadané sněhem dobíháme až do Vysoké Pece, kde se pro jistotu raději ptám místních na cestu - na prvního máje jsme tady kufrovali a na starou litvínovskou silnici se drápali šotolinovým svahem s hložím.
   
  Teď se na starou asfaltku napojujeme hned za posledními domky a vpravo od nás se začíná rozlévat drsné moře zkázy, moře lidského znásilnění přírody - obří povrchový důl. Mám divný pocit, je mi chladno, někde uvnitř přímo mrazivo. Naštěstí zhruba po kilometru odbočujeme na lesní cestu vedoucí kolem hájovny. V lese je ale taky nějak divně, je mi jak při sledování filmu záhada Blair Witch, čekám, co se stane. Stoupáme, ale samotné stoupání mi nevadí. Vadí mi prapodivný zvuk, který do lesa nepatří.
  Zvuk, jako když se řítí vlak, zvuk, který protíná lesní ticho kvílí jak předpotopní monstrum a ruší staleté buky v ještě zimním spánku. Neslyším žádné ptáky, kteří se na našich proběžkách už notně ozývají. Slyším jen hukot a dunění.

J2

     Dobíháme na první vyhlídku. Vlastně bychom na ní ani z cesty neměli uhýbat. Mají tu nataženou igelitovou pásku. Asi pro jistotu, kdyby se zas kus svahu utrhlo, aby ti, co tady ten anti-přírodní sadismus provozují byli z obliga, kdyby se někdo s otevřenými ústy zřítil dolů do tlamy krakena - obřího velkorypadla, které se přiblížilo skoro k samé patě kopce.
J8
  Začíná mi být nedobře. Začínám myslet na to, že i já jsem zlomek nelidsky lidského světa, kvůli kterému čtvrtíme krajinu jak zabitou děvku a taháme z ní uhlí. Prachy, obchody s elektřinou, obrovská nadvýroba toho, co nikdy nebudeme potřebovat... Vyšší zájmy uhlomagnátů, koncernů, korporací. A příroda? Krajina s kopci a zámkem? Vesnice s lidmi, co tam mají kořeny jak staleté duby? Nezájem. Vyšší zájmy nade vše. Který zájem je ale ten nejvyšší?
   
  Opouštíme tu vyhlídku do pekla. Pokračujeme k zámku. Vzpomínám, jak jsem tady byla před dvaatřiceti lety prvně. Jak jsme s otcem obcházeli rozpadající se objekt se zatlučenými okny a cedulemi "Vstup jen na vlastní nebezpečí." Tehdy pod zámkem ještě vedla silnice. Dnes je rozříznutá jámou, která se hladově blíží k zámku. Po revoluci jsme se všichni radovali, že zničený zámek, poplivaný komunistickým hospodařením s krajinou vstává z popela a vrací se pomalu ke své staré kráse. Nová střecha, rekonstrukce části budov, otevření expozice návštěvníkům...
   
  Už je mi z toho fakt blbě. Éra socialismu je přes dvacet let za námi. Způsoby mocipánů však srovnatelné... Lobování za prolomení těžebních limitů, znovu boření vesnic a lidských osudů. Jezeří není jen obyčejný zámek. Je to pro mě symbol. Přečká-li současný stav, kdy se trhá svah i soudnost některých odpovědných lidí, uvěřím, že snad svět a lidé v něm nejsou jen dobyvační barbaři, jejichž jediným zájmem je zisk. Bude-li zámek zničen, je konec s nějakými řečmi o demokracii či spravedlnosti. Že láska zvítězí nad lží a nenávistí? Mám pocit, že si z naší generace někdo docela krutě vystřelil...
J3
  Vrata do zámku jsou zamčená, škvirou v nich vidíme na zápraží kastelánova domku kočku. Odbočujeme vlevo a stoupáme do hodně prudkého kopce plného pařezů po vývratech. Zámek ční nad dolem jako poslední maják kulturní civilizace, nad zámkem se krčí mýtina... nad ní jde cesta dál do hor, která po pár desítkách metrů dává zapomenout na předchozí surrealistické obrazy a stává se normální lesní cestou. Jen dunění stroje je tu ještě chvíli slyšet než cesta zabočí více doleva pryč z předpeklí ...
   
  My ale otáčíme směr zpět a ještě pod zámkem oběhneme zříceninu Čertovy kaple. Propadlý strop, popadané sloupy, nesmyslné čmáranice od blbečků, kteří v životě nedokázali víc, než si za peníze rodičů koupit barvu a dobít již zničené...

J5
   Je mi hrozná zima, i když okolní teplota je nad nulou. Spěcháme domů. Utíkám domů. Utíkám před hukotem železného krakena, utíkám před představou rolujícího se svahu, který pohřbívá zámek i zbytky kaple. Utíkám před lidmi, co tohle dovolili. Utíkám před lidmi, co se tohoto pomalého zabíjení účastní. Utíkám před zodpovědností, vždyť tady je kousek viny nás všech. Utíkám před Bohem, v kterého nechceme věřit. Utíkám před bázní, kterou skoro nikdo z nás vůči jeho dílu nemá. Utíkám a při tom bych se tak ráda postavila čelem...

 Normálně jsme relativně poctiví lidé, ale tady jsme vykrádali.., letecké fotky sesuvů, novinové články, bez dovolení uveřejnili báseň, citovali a kopírovali z publikace Pavla Koukala "Bitva o Jezeří", budiž nám ale polehčující okolností, že jsme tak činili snad v souladu s původním záměrem autorů, kterým tímto za použité  materiály velmi děkujeme...
   


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Peggy Peggy | 18. února 2011 v 11:11 | Reagovat

Jéé tam jsem kdysi taky byla. Vypadá to tam děsivě. Sesuv je obrovský.

2 Radim Radim | 18. února 2011 v 11:21 | Reagovat

Já si vždycky jako Pražák vzpomenu na mostecké uhlí, díky němuž je mi teplo, a jelikož není alternativ, kochám se bytovým teplem dál a dál, nejlépe když dorazím z nějakého zimního pobíhání...
Radim

3 dav dav | E-mail | 18. února 2011 v 11:48 | Reagovat

to Radim: jo, tohle mě taky napadlo, jak můžu kritizovat, když sám mám rád zadek v teple, ale současné hospodaření s elektřinou a čísla o jejím vývozu mluví o něčem jiném...

4 Radim Radim | 18. února 2011 v 12:50 | Reagovat

Máš pravdu, taky bych tu rád viděl skandinávský model hospodaření s energiemi, ale žiju v tatarstánu, tak nevím... Energie je dneska předmětem burzovního obchodu, takže i když by se mohlo o polovinu méně těžit a o 2/3 méně vyvážet, nebude se, dokud lidi neřeknou DOST.
A Jezeří? Jediná možnost je podle mého soudu sebrání balíku peněz, výkupu zámku a jeho zachránění na vlastní náklady. Ani stát, ani obce to za nás neudělají. Je to strašné, ale je to realita. R.

5 Barča Barča | 18. února 2011 v 17:22 | Reagovat

I když by Jezeří odkoupil někdo do osobního vlastnictví, nemůže zabránit sesuvům. Jezeří jako takové, je v relativně dobrém stavu (tady všechna čest kastelánce). V tuhle chvíli je důležité zastavit těžbu pod zámkem, neboť jsou tyhle sesuvy dost alarmující. Z geologického hlediska může velké množství řítících se hornin, vyvolat tlakovou vlnu (zemětřesení). Tohle zemětřesení by asi nemělo moc dobrý vliv na 4km vzdálenou chemičku, kde se nacházejí zásobníky s výbušnými plyny...

6 bery bery | 18. února 2011 v 18:31 | Reagovat

Jelikož jsem z Litvínova, tak vím moc dobře o čem mluvíte. Barča se zmínila o zemětřesení (dle mé info) je prý za určitých okolnostech možné až s razancí 7rychter. stupnice. Což by vzhledem k blízké chemičce mělo nedozírné následky. Jinak tyto fotky jsou ještě krásné. V létě je pohled na díru plnou prachu děsný (Gábina to asi zná). Po prolomení limitů se to velmi dotkne i Litvínova, protože okraj jámy má být cca 500m od Litvínova - Janova. Je smutné, že soukromej vlastník takto drancuje naší rep., vyváží uhlí za hranice a na vytápění "Prahy" se vozí levné uhlí z Polska. A na závěr konstatuji - opět krásný článek.

7 Radim Radim | 18. února 2011 v 19:20 | Reagovat

[5]:
Samozřejmě, musely by to být tak velké peníze, aby dokázaly ošetřit celý prostor pod zámkem, resp. ho vykoupit a ošetřit ve smyslu zabránění dalších sesuvů. Není tu jinak nikdo, kdo by to jakkoliv udělal. Je-li uhlí v blízkosti či pod dalšími vesničkami a krásnými stavbami, tak obé vezme brzo za své. Jediné dvě možnosti, jak se tomu postavit je 1. buďto silná občanská společnost spolu s intelektuálními elitami, nebo 2. mecenáš, který to zastaví svým vlivem, mocí, penězi.
Žádné jiné řešení neexistuje. A to se pořád bavíme o devastaci nemovitostí, ale ne o devastaci a trávení lidí, zvláště dětí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama