...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Velký vrch nad velkou řekou

28. února 2011 v 15:47 | Gábina a dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem



Kdy: neděle 19.2.
Kde: Libčice, kousek za Prahou, pořád po vodě:-)
Co: z nouze ctnost

A protože se mi na druhý den (snad) povedlo pár fotek, tak nezbývá, než se sem, do běhacího blogu, vnutit i s procházkou, (tímto vzchází najevo, jaké jsem to ostuda, mám tenhle příspěvěk rozepsaný už přes týden, ale nějak to ne a ne dokončit. Takže jde o událost více než týden vychladlou)

Už dlouho koukáme z libčického břehu Vltavy na skály na pravém břehu, vždy u toho padne něco v tom smyslu, jako že tam rozhodně musíme někdy zajít, vždy z toho taky ale nějak sejde. Najde se něco v tu chvíli důležitějšího nebo atraktivnějšího, ten kopec tu přeci stojí pořád a taky pořád bude na dosah ruky, tak co.
A protože po Šancích volají (co volají, přímo řvou) moje achilovky po oddychu, tak se zdá, že nastala právě teď ta vhodná chvíle. Mimochodem nyní, s již více než týdenním odstupem cítím, že ta vynucená pauza bude o něco delší, než jsem plánoval, ale o tom až příště).
Procházku musíš brát jako formu rehabilitace :-). I když tahle se místy podobala horolezeckému výstupu, po kterém by mé koleno fyzioterapeuta mělo spíš vyhledat. Procházky, které vybíráš jsou leckdy na hranici adrenalinového sportu :-)).

Ráno nějak není kam spěchat. Běžná příprava na naše proběžky se pravidelně odehrává poněkud chaoticky, na poslední chvíli se člověk dle aktuálního vývoje počasí snaží odhadnout co na sebe, hlídá čas - pokud se chceme někam nablížit vlakem či busem, do toho připravit jídlo a pití a vymyslet kam ho nacpat, do toho si Gábina preventivně lepí nohy a já promazávám kritické oblasti, prostě námět na grotesku. Dnes se ale v pohodě vykulíme těsně před desátou, trochu zpacifikujeme psa, aby se dal nacpat do vlaku. Nechce se nám začínat den na stokrát omletém železničním pešuňku, který už známe úplně zpaměti, tak se ten kousek do Řeže svezeme panťákem. Ještě podejít trať, pohledem zkritizovat supr dupr moderní a určitě docela nákladné zařízení pro vozíčkáře, které umožňuje bezbariérový vstup na perón, je celé plechem zakrytované a pod třemi zámky, otevřeno a z provozněno je pouze pod podmínku, že zavoláte panu Dráhovi a tři dny předem se omeldujete, ach jo :-(.

lávka v Řeži

Gábina má pro jednou vyjímečně pravdu, nevím, jak je to možné ale nedělní procházka se mi většinou zvrhne v několikahodinovou túru, která končí obvykle brodem nebo před skalní stěnou, tyčící se, či padající kolmo dolů. V tom lepším případě odchytem nějakého živáčka, kterému je třeba pomoci. Po patnáctikilometrovém běhu bývám příjemně nabuzená, plná síly dělat něco dalšího, po patnáctikilometrové procházce s Davidem udolaná padám do poslele a spím mnoho hodin ;-).
Ale s tím, že to bude dneska do kopce jsme tak trochu počítali a horolezectvím bych to rozhodně nenazýval, v nejlepším případě možná silový trénink:-)


Přejdeme přes vodu, po pravé ruce radiologický ústav, loni jsme tu u hned u vodního výtoku za plotem areálu našli neobvykle velké a krásné hlívy, chvíli jsme váhali, ale vzozená žravost a mlstnota nakonec zvítězila. Hlívy jsme přinesli několik kilogramů, ještě jí máme v mrazáku schovanou :-).

Cestou narážíme na neobvyklý oříšek, náš cíl, z dálky naprosto nepřehlédnutelný, nám nějak zmizel z očí. Mělo nám to být předem jasné, jasně že kopec není vidět, když stojíte přímo pod kopcem..., a trefit jedno konkrétní místo nahoře na hřebeni, když zrovna kráčíte pod ním je také malý orientační rébus, zvláště při absenci nějaké cesty, jen ve změti zvěřích stezek a nepatrných, možná kdysi liskou nohou vyšlapaných, chodníčků. Povedlo se mi to hned napoprvé a Gábina to vůbec nedocenila.
Gábina nahoruJe pro mě vždy udivující, jak se během pár nastoupaných výškových metrů dokáže změnit biotop. Stoupat začínáme změtí náletových dřevin, hlavně akátů, dereme se dál docela bohatým byliným a křoviným patrem, ale jek se nám před očima odhalují spilitové výhozy a přibývá suti pod nohama, máme najednou kolem sebe prostorný borový les, později na vrcholu potkáme i pát borovic černých, ty tu nemají co dělat. Musí to tu být ráj pro teplomilná rostliná společenstva, ale na to jsme tu ještě moc brzy. Zatímco my pomalu škobrtáme sutí, včerejší kilometry jsou znát, Gandalf na strmém svahu doslova exceluje. Na rozcvičení pár opakovaných sprintů do kopce se sklonem, kde my občas pro udržení stability použijeme ruce. Opakované seskovy a výskoky na první kamenné římsy, prokládané krátkými traverzy, které zvládá brilantním sprintem. Občas nám zmizí z očí a Gábina se může zbláznit strachy. Pes je mojí studující dcery. Je to jak když hlídáte cizí dítě. Mám permanentně hrůzu, aby někam nespadl, něco ho nezajelo, někam se neztratil. Na skalách bravurně ukazuje, co se naučil na cvičáku a mám pocit , že má legraci z toho, jak já se plahočím, plazím podél stěn a on si tam jen tak poskakuje jak kamzík.

Cestou se nám otevřelo několik dílčích rozhledů na údolí Vltavy, ale opravdová odměna čeká až nahoře. Meandr řeky se nám předvedl v plné kráse, couráme po skalnatém hřebeni, Gábina to tu tipuje na zmije, já si myslím spíše na plazy, pozdější studium stránek Národní přírodní rezervace Větrušické rokle
mi dává za pravdu, měly by tu být ještěrky zelené.Hnízdit by tu měl i výr, ale nějak se mi to nezdá, riziko rušení je zde příliš velké, ale slibuji si, že to v budoucnu ještě prověříme. Cesta za tmy vzhůru bude určitě docela dobrodružná:-). Za tmy?? Za tmy nikam nejdu :-(.

Ještě pár fotek, začíná nám být chladno a rozhlížíme se, kudy dolů. Z hřebene je vidět bývaly višňový sad a celá rybízová plantáž. Cestou, necestou sestupujeme na opačnou stranu, Vltavu necháváme za zády. Ale protože víme, že je tato lokalita charakteristická výskytem konikleců, tak si slibujeme, že sem brzo zavítáme znovu. Ostatně, budou-li mě i nadále takle dlouho trápit běžecká zranění, bude na to času dost a dost.





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 s0c s0c | Web | 28. února 2011 v 16:49 | Reagovat

Jako obvykle, moc hezky text i fotky :) Dycky mi zvednete naladu :)
Drzim palce, aby to s temi bezeckymi zranenimi nebylo az tak zle a brzy bylo vsechno zase uplne dobre :)

2 dav dav | E-mail | 1. března 2011 v 9:04 | Reagovat

Díík:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama