...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Březen 2011

Den druhý, pokračujeme

30. března 2011 v 20:43 | dav |  Deset dnů, které otřásly (naším) světem
Jen tak pro připomenutí poslední odstavec odminule. Zbaběle jsem skončil nástupem do vlaku Libčice - Praha.

Cesta to byla, nebo mě se alespoň zdála, docela dlouhá a určitě mě stála pár dnů života. Ale specifika psího cestování si nechám na příště. Protože bývá záhodno vyzvednout vždy z každé akce to pozitivní, tak napíšu pouze, že se čubina neposrala, nepoblila, ba ani celou cestu nevyla. Ponechám si malý zbytek sebeúcty a milosrdně onu cestu zahalím rouškou tajemství.
Představte si, jak se to celé muselo jevit takovému malému psímu tvorečkovi. Nejdříve ji odvlečou kamsi na perón, kde to sice tak podivně páchne, ale když dostane něco dobrého, trochu se uklidní. Vděčně na nás kouká, ale netuší, že je to jen zastírací manévr. Vzápětí se totiž přiřítí ohromná rachotící a smradlavá obluda, ze které jde opravdu hrůza. Prchnout se nedá, ta zatracená věc kolem krku, proti které se vzpírám jak to jde, ne a ne povolit. A jako vrchol vás pak hodí do tlamy té ohromné příšery. Ještě štěstí, že tam jde pán se mnou.

Myslím, že štěněcí mozek v tu chvíli vypne. Je prostě v tu chvíli natolik přetížen vjemy, že se spásonosnou jeví naprostá apatie. Tělo prostě samo ví, co má dělat. Bora zaleze pod sedačku a normálně usne. Je to jako filmový střih. Před chvílí šílela, vzápětí padne. Já teď už vím, že jen nabírala síly.

Blíže se zastávka Holešovice, ale Bora to zjevně vidí až na Masaryčku. Nechá se sice nalákat na mlsky, ale postupujeme s bídou po dvaceti centimetrech. Takhle bychom tu byli do Vánoc, tak opět, pokolikáté už, využívám fyzickou převahu.

Vlak už zmizel za zatáčkou, nádraží opustil i poslední cestující a my tu pořád ještě trčíme uprostřed kolejiště. Probíhá tu mlčenlivý souboj vůlí. Ona prohraje, nebo si myslí, že prohraje, když se hne jen o píď, já budu poražen, když ztratím trpělivost a toho malého vzpurníka prostě odnesu. Urputně na sebe zíráme na délku vodítka. Jenže štěndo neví, že já už párkrát tenhle souboj vyhrál, že mám v kapse, teda v pamlskovníku, pár ulitých trumfů. Vzepře se proti vodítku, nezíská tím ani centimetr. Jak povolí, vytáhnu kousek sušeného kachního masa. Projeví zájem, přeleze opatrně jednu kolej, ale já taky. Vzdálenost zůstává stejná, ale zato se ta vůně hezky rozšířila. Nepřetržitě něco povídám, nevím ani co, ale má to úspěch, nabídnutá pochoutka byla slupnuta, kontakt navázán. Sláva, popošli jsme o pět metrů, na metro nám zbývá tak 500 - 600 m. Bláhově jsem si myslel, že to probíhá celé beze svědků, ale najednou zjišťuji, že máme své diváky. Z okna protějšího hostelu na nás cosi blbého pokřikují, jasně že mi to moc nepomáhá, navíc volání přilákává Bořinu pozornost.
Uklidňuji, hladím, když tu Bora najednou vystřelí, kupodivu tím správným směrem. Nechávám jí trochu táhnout na vodítku a za chvíli jsme u metra. Tady opět zásek.

Postupujeme kombinací poponášení, popotahování a sem tam i nějakého toho krůčku. Sjíždíme po eskalátoru kamsi do tlamy pekelné, tak by se to aspoň muselo jevit člověku časů minulých. Bora o pekle nic neví, ale názor na to bude mít podobný. Přičapnutá stojí na schodech a nevěřícně zírá, jak jí to unáší dolů. Stačí ji trochu nahodit a trochu postčit a stojíme na nástupišti. Od eskalátorů se ani nehne a za námi se začíná tvořit fronta. V zájmu plynulosti dopravy ji popadnu a jdeme si na chvíli sednout na lavičku na nástupišti. Oba toho máme plný brejle, tak společně pozorujeme přijíždějící vlaky. Když projede třetí, Bora si milostivě vezme nabízenou granuli, při příjezdu třetí a čtvrté soupravy už kouká, kde to s tím žrádlem vázne. Uvnitř pak stejná reakce jako ve vlaku. Ležet a spát.
Z metra částečně vyjde, částečně je vyhozena. Dlouhé nástupiště na Roztylech ji ohromí svou rozlehlostí. Packy vrostou do podlahy a dál se nepůjde. Roli v tom může hrát i průvan, co jí čechrá chlupy.
Nastupuje opět přesvědčovací taktika. Sedím na zemi, lidé mě míjí, někdo se tváří nechápavě, někdo posměšně, ale v pár očích čtu velké porozumění. Pejskaři jsou jedna velká a někdy i soudržná rodina. Jen moc nechápu paní, která se k sobě snaží mlaskáním a voláním Boru nalákat. Jasně že do opačného směru, než ji přemlouvám já.
Nějak se dohrabeme ke schodům. Schová mi hlavu do podpaží a nechá se bez odporu vynést nahoru na zastávku. Stejnou technikou pokračujeme i autobusem. Těším se na její reakci až vystoupíme. Nejsem zklamán. Je skoro vidět, jak se jí najednou v hlavčce rozsvítí a nabere směr k domovu. Výtah ji protentokrát nevyvede z míry. Ještě hodí louži sousedům na rohožku, ňafne po buldočce Terce, která nás vítá a už si to valí k misce s vodou a pak rovnou na pelech. Terka je zjevně zklamaná, že jsem zase přivezl toho psího spratka, měla už minule určitě pocit, že ho zbavila a teď tohle. Boře je to srdečně jedno. Ani nevnímá, že ještě vytáhnu ven Terku. Prostě vypne a spí po dlouhé cestě. Po návratu taky padnu. A spali a spali..., až do příštího venčení.

Jaro je tu :-) a viróza pryč :-)

28. března 2011 v 15:16 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
23.3.
Utekla jsem brzy z práce. David přijel po třetí a vyrazili jsme nad Letky ke skalám venčit psy. Po víc jak hodinové procházce doma oblíkám svoje běžecké oblečky. Gandalf kouká dost nevrle (..."panička se oblíká a mně si nevšímá..."), ignoruju jeho pohledy, David se ptá za jak dlouho se vrátím, ujišťuju ho, že poběžím k elektrárně, maximálně k viaduktu u Dolan, což bude tak šest až osm kilometrů.

Vybíhám. Už se šeří, ale jsem docela ráda, nestojím o nějaké místní čumily-komentátory. Nějak chci být sama. Přes Libčice proběhnu pomalinku a po dvou kilometrech zamířím k elektrárně, pokus o pětistovku raději vzdávám, je to upracované, mám pocit, že stojím na místě . Mám nějak zatuhlý nohy. Oběhnu elekrárnu a vracím se na dolanskou cyklostezku. Neběží mi to nijak rychle, ale běžím alespoň stejnoměrně kolem pěti padesáti. Poslouchám jakési děsné písničky, co si do mého MP3 přehrávače dala dcera Barča, když neměla svůj. Nechce se mi zastavovat a skoro potmě lovit něco jinýho. Podbíhám viadukt a pokračuju kolem zahrádek až za dolanské nádraží. Za úplné tmy se vracím. Kousek před domem s bílým vlčákem pípne devátý kilometr. Místo běhu rovně za nosem, zatáčím doleva znovu k elektrárně, kapku přidám a po rovince bych chtěla ten desátý kiláček mít alespoň kolem pěti dvaceti. Jednou málem sletím na nerovném asfaltu na nos, naštěstí ten skoro pád vybalancuju. Pípne kilometr, jen mrknu na budík a běžím dál. Pět minut, dvě vteřiny. No, alespoň tak. Dobíhám další dva domů. Dav už má strach, kde jsem tak dlouho. Když někdo řekne, že půjde pět kiláků a pak dá dvanáct, tak je snad jasný, že se ten druhý bojí. Navíc si připadám jako pilná hospodyňka, co nedočkavě čeká doma na toho svýho:-)

25. 3.
Obíháme s Davidem chomutovský zoopark, slabých pět kilometrů. Achilovku cítí, navíc ho něco ukrutně rozbolí nad kyčlí. Ono je to takové indiferentní místo někde na boku mezi zadkem a zády. Nikdy jsem nečetl, ani neslyšel, že by tam vůbec někoho mohlo něco bolet. Nicmémě příčina je docela jasná, přišla na to Gábina. Nejspíše podvědomě šetřím a odlehčuji pravou stranu, takže kde jinde se to musí projevit, než nalevo. Mně to prostě neběží. Po dvou mírně rychlejších kilometrech skoro zhebnu v kopečku od vlakové zastávky. Ach jo. Jedna pitomá viróza a já jsem k ničemu :-(.

26. 3.
Vstáváme docela brzy a bereme psy autem do Bezručova údolí. Je zvláštně mlhavo. Za tím bílým oparem někde prosvicuje sluníčko. Jdeme po druhé straně Chomutovky po modré. Je to tam nádherný. Štěně objevilo půotůček a skáče do něj všema tlapama naráz. Docela legrace. Tyhle procházky mě drží nad vodou. Střídavě koukám po psech a po prvních příznacích jara. Radují se z pohybu, lítají po podmáčených loukách až gejzíry vody stříkají kolem a vůbec jim nedělá starosti, že jsou jak čuňata. Ví, že oni ten svinčík uklízet nebudou. Lezu po zemi a snažím se fotit první rašící devětsily.
Vracíme se domů kolem púl jedenácté, abychom se s Davidem převlíkli do běžeckýho a vyrážíme znovu motorizovaně do Bezručáku. Chceme běžet k prvnímu mlýnu po modrý, po tý krásný lesní pěšině a zpět po cyklostezce, dohromady asi osm kilometrů. Po třech však Davida neduhy přemáhají a on mě posílá dopředu, že on to otočí, kus půjde a uvidí. Je mi z toho smutno. Kombinace achilovky a toho blbýho boku/zadku/zad je celkem vražedná. Rezignovaně klušu přes bolest, co taky jinýho. Vím, že se budu muset rozhodnout, jak s příští sobotou. A taky už vím jak. ( ..... ) tady si prosím každý doplňte nějaký silnější vulgarismus dle vlastní volby.
Doklušu k skoro k mlýnu a otáčím na cyklostezku. Energie mám dost, tak se rozbíhám - zkusím tři kilometry trochu rychleji. Docela to jde, neznatelně to tu klesá, což zrychlení přeje :-). Včerejší chcíplost je nechaná někde u zooparku a já se snažím jít tak, abych vydržela až na konec údolí - 5:01, 4:52, 4:44. Když probíhám kolem Davida, chci zastavit, ale on na mě volá, ať koukám utíkat. Konečně pocit, že běžím.

27. 3.
Beru Gandalfa na lano. Je krásně. Namíříme si to směr Řež k Vltavě. Chci běžet kolem patnácti, tak pesana schválně brzdím, aby se mi neuštval jako obvykle na prvních pěti kilometrech. Snažím se koukat hlavně na tep. Rychlost není podstatná, ta je dost ovlivněná tím, jestli Gandalf táhne nebo ne. Je teplo, sedm kilometrů do Klecan máme v tempu 5:26, přívoz jede asi za tři minuty. Dávám Gandušovi napít z láhve, po té jeho viróze raději neriskuju, aby pil uřícený z řeky, a naloďujeme se. První tři kilometry na druhé straně se zase snažím běžet jak nejlíp to jde. Gandalfa mám u nohy, už netáhne, ale uštvaně nevypadá. Občas nuceně zpomalujeme, když se vyhýbáme chodcům, či protijedoucím kolům. Zrychlování se zase podařilo - 5:04, 4:59, 4:44. Desítka je za padesát tři minut. Domů doklusáme pět kilometrů volným tempem něco pod šest minut. Přesně v tuhle dobu se snažím doma na Spořilově cvičením trošku rozhýbat tu další hrůzu, co mě potkala. Snažím se nezávidět, ale moc mi to nejde.

Teď už to jen nepřehnat a lehce se párkrát proběhnout před půlmaratonem. Výsledek závodu je u mě zcela nevyzpytatelný. Cítím, že jsem schopná běžet v rozplylu deseti minut, ale nejsem schopná poznat jak na tom momentálně jsem a při které časové hranici se pohybuju ani si nedovedu dát nějaký cíl. Vloni jsem chtěla mít čas pod dvě hodiny. To se povedlo o čtyři minuty lépe. Letos? Osobák? Jsem realista, myslím, že se tak vyždímat jako vloni nedokážu. Bylo mi tak zle, že na to člověk nezapomíná :-). Jeden cíl/plán/závazek ale přeci jenom mám. Chtěla bych bez ohledu na čas zaběhnout "s rozumem". Prvních patnáct kilometrů v tempu, které mě nezničí natolik, že ho budu schopna udržet nebo trochu zrychlit v posledních šesti do cíle. Neurvat se jako vagón a běžet první desítku s běžci o třídu lepšími jako vloni a pak běžet jen silou vůle druhou část o dost pomaleji. Snad sama sebe zvládnu :-)).
Večer volám Milošovi, že kdyby někdo chtěl číslo, tak že je tu jedno volné. Odkládal jsem tohle rozhodnutí na poslední chvíli. Ještě před pár dny jsem měl představu, že bych mohl běžet na dvě hodiny s Evženem a se Sárou a pomáhat mu pohánět jeho ovečky. Teď uvažuji realističtěji, probírám si alternativy.
Postavím se na start a dříve nebo později (spíše dříve) to budu muset zabalit. Sundat číslo a zálezt kamsi hluboko pod zem. Ještě nikdy jsem to neudělal, byla by to zbrusu nová zkušenost.
Nebo se kousnu a v nějakém dost děsném čase to přes bolest doběhnu, nejspíše někde těsně před smetákem. Určitě v čase nějak okolo tří. Sice to nevzdám, ale asi si tím způsobím trable na nějakou delší dobu.Docela rád bych si tuhle variantu ušetřil, ale nevím, jestli to dokážu, pokud by se nepovedlo číslo prodat. Pak se děj vůle Páně.
Takže lidi, je tu za pětikilo jedno volný číslo, vemte si ho někdo a já vám všem přijdu v sobotu fandit.



Den druhý

25. března 2011 v 12:55 | dav |  Deset dnů, které otřásly (naším) světem
Kdy: ze soboty na neděli 13.3.
Kde: Libčice-Praha
Co: další trocha psího šílení:-)

Noční poplachy jsou o to horší, že se Boře nechce ven. No, komu by se taky někdy ve dvě v noci chtělo. Vyčerpám veškerou svou energii už jen na to, že se přemůžu, vylezu z postele a cosi na sebe navléknu. Pak už nezbývá dost sil na to, abych ještě přemlouval Boru, jestli by se jí třeba nechtělo ven. Nechtělo, takže musí nastoupit trocha násilí. Musím prostě naše milé štěndo vykopat z pelechu. Nejedná se sice o nic ve stylu policejní brutality, nicméně skutková podstata zůstává stejná. Pak už jen úprk po schodech s naším třináctikilovým nadělením v náručí.

Gandalf také nemůže odolat a prostě se musí té noční taškařice účastnit. Jemu noční vstávání nevadí. Pochopitelně z toho musí vytěžit něco pro sebe. Ještě ani nestačím Boru pochválit za tu náádhernou louži, nad kterou hrdě postává a milej Gandí je v trapu. Naprosto bezostyšně zneužije situace a zmizí ve tmě, ani nevím, jakým směrem. Bezradně stojím v temné ulici. Vydám se s Borou v patách po našem tradičním venčícím okruhu a tiše doufám, že se blb brzo objeví. Ani ho nemůžu moc vyhlížet, pořád kontroluji, kde je Bora. Najednou mi zmizí i ona. Proti tmavému asfaltu je díky černé matné štěněcí srsti chvílemi naprosto neviditelná. Noční ticho naruší tupá rána. To spadne kámen ze srdce, když se objeví v proluce mezi domy, ozářené měsíčním světlem. Ztratit během jedné prochajdy dva psy by bylo už trochu moc.

Pořád jen ve dvou dojdeme před vchod do domu, chystám se utírat packy, když tu se jako mávnutím kouzelného proutku zdánlivě odnikud vynoří Gandalf. Prostě v jednu chvíli tu nebyl a pak zase najednou byl. Je celý urousaný, tak otřu i jeho. Milostivě to strpí, asi tuší, že by stačil jen jeden malý krok vedle a schytal by to všechno najednou.
Tiše se vplížím do postele, Gábina se ve spánku otočí ke mně. "Byls venku?". "Jo", vydechnu tiše. Zdá se mi zbytečné cokoli dodávat. "To je dobře", pochválí mě, přitulí se a spí dál. Vyčerpaně koukám do tmy. Za dvě hoďky mě to celé čeká znova, akorát že budu šaškovat kolem baráku za světla, všem na očích. Koho to napadlo pořídit si psa?

Josek odjel v neděli ráno na vandr a zanechal chudinku Terku doma opuštěnou a samotinku:-). Celé jsme to měli perfektně logisticky zvládnuté. Dohodli jsme se tak, že on ráno vyvenčí a já už budu brzo po poledni doma. Logické a jednoduché. Ale vyplývá z toho takový malý oříšek. Dostat z Libčic na Spořilov psa, co v životě neviděl autobus, vlak a tramvaj. Vodítko jsme Boře ukázali sice už včera, ale nějak setkali jsme se s pramalým pochopením. Matně tuším, že ani v metru to nebude plně jednoduché.

Gábina i s Gandalfem nás vyprovázejí na vlak. Házím Boru do vlaku, mávám a řítím se vstříc věcem příštím. Cesta to byla, nebo mě se alespoň zdála, docela dlouhá a určitě mě stála pár dnů života. Ale specifika psího cestování si nechám na příště. Protože bývá záhodno vyzvednout vždy z každé akce to pozitivní, tak napíšu pouze, že se čubina neposrala, nepoblila, ba ani celou cestu nevyla. Ponechám si malý zbytek sebeúcty a milosrdně onu cestu zahalím rouškou tajemství.
Domě mě natěšeně čekala Terinka a já se opět vracím s tou obludkou. Takže ten pravý fofr mě teprve čeká.

Den prvý

23. března 2011 v 10:02 | dav |  Deset dnů, které otřásly (naším) světem
Sobota 12.3.

Včerejší odpoledne a večer zcela ve znamení psího kolotoče, venčení, krmení, téměř stálý vězeňký dohled, aby to nic nekousalo, …vyberu jen namátkou třeba koberec, boty, el. šňůry, ponožky, ledničku, lino, kanape, boty…, ty už jsem sice říkal, ale klidně zopakuji, tak jako to opakuji té malé blbce, stačí minuta nepozornosti a obsah botníku je roztahaný po bytě, ale zatím kupodivu žádnou nerozkousala. Už jsem dneska ty křampy uklízel zpátky do botníku asi dvacetkrát.

Děsil jsem se předem první noci, ale vlastně ani moc není co zaznamenávat. Nechali jsme ji spát k kuchni/jídelně. Dali k dispozici Terčin pelíšek, který jsme nově povlékli mým starým svetrem. Terka povýšila na kanape, ze kterého se už v průběhu času také pomalu stává psí doupě. Párkrát fňukla, pak usnula, ani nevím kdy. V noci a brzo ráno se bez odporu nechala vynést před barák, hodila louži a hned se hrnula zase zpátky do tepla.
Zatím, kromě té vstupní louže jedeme bez ztráty kytičky, ale stojí to nějaké úsilí. Člověk musí být neustále ve střehu, pozornost nesmí ochabnout ani na chvíli. Stačí přehlédnout a neregistrovat takové malé příznaky nadcházející pohromy, jako malé zatočení a postávání na místě, rozpačité přešlapování bezprostředně po probuzení a musí následovat okamžitý a neodkladný sprint dolů ze schodů se štěnětem v náručí. Jedno, že neoblečený, neobutý a s posledním soustem ještě v ústech. Zatímco doma stydne rozpitá káva, před barákem pak vykonané jásavě vychvalovat až do nebes.
Připomínám si poučku: Pokud člověk chválí a nepřipadá si přitom jak naprostý blbec, nechválí dostatečně. A platí to jak na malé děti, tak na štěňata. A tak excitovaně a k velkému údivu kolemjdoucích plesám nad každým hovnem.
Mám pocit, že i při své velikosti je taková slabučká, chybí osvalení získané pohybem. Viděl jsem ji jak malého ďáblíka řádit se setřičkou, ale klamala tělem. Stačí do ní strčit a ona prostě upadne. Také když uléhá, tak prostě a jednoduše vypne všechny svaly najednou a flákne s sebou o zem, až to zaduní.
Velmi špatně se mi píše o někom, koho nemůžu jmenovat. Vynalézavé používání zájmen a vět s nevyjádřeným podnětem se brzo omrzí. Celé je to proto, že ONA zatím ještě nemá jméno. Podle papírů je to sice Bella Bellisima, ale přestože je opravdu ta nejkrásnější, nejde mi to nějak z huby. Ještě když to nebylo vůbec aktuální, vysnil jsem si Hátu. Gábině Háta zní jako hnáta. Když oponuji, že to "H" tam bude neznělé, že výslovnost bude spíše "Ata", tak opáčí, že nechce mít psa, co se jmenuje jako rod tropických mravenců, ach jo. Vymyslím Báru, ale také žádná kladná odezva. Nemůžu mít čubu, co se jmenuje jako Gábinina dcera, když už mám Terku, tak se pro změnu jmenuje její potenciální snacha. Vymyslíme společně Sáru, ale tu vetuje Josek, jelikož má permanentní problémy se sykavkami. Měli jsem k tomu logopedovi chodit důsledněji. Házím do placu Boru. Líbí se mi, jak to zní, je v tom trošku bouře a trošku lesa. Vzhledem k tomu, že se jedná o lovecké plemeno, zdá se mi tam ten bor adekvátní, tu bouři tam někde pod povrchem také cítím. Návrh prochází asi proto, že se nikomu nedaří najít nějaký protiargument. Život se skládá z kompromisů, máme tedy doma BORU.

Hned pro začátek je třeba stanovitpevná pravidla a jasné hranice. Terce nechávám obývák jako azyl, práh jsem stanovil jako demarkanční čáru. Kupodivu to docela rychle pochopí nejen Bora, ale taky Terka,která si za již zmiňovanou hranici odtahá všechny hračky. No, čeká nás ještě spousta práce.

Odpoledne vezeme do Libčic úplně jiného psa. Bora je už zkušení cestovatelka (konečně jsem se zbavil těch pitomách zájmen:-), stulí se mi pod nohy a doma ji musím budit.

Odpoledne organizuje Gábina koncert pěveckého sboru, já tam jdu fotit. Takže co naplat, Bora zůstává poprvé sama doma. Teda ne úplně sama, Gandalf je ve vedlejší místnosti. Raději je separujeme, společně by mohli vytvořit malou demoliční četu.
Nevím jak bylo, sousedky sice tvrdí, že doma byl klid a žádný pláč a a vytí a skřípění zubů, ale moc tomu nevěřím, tyhle hodné paní mají totiž psy rády a nikdy by na ně nežalovaly. Po návratu žádná louže, nic není zdevastováno. Za odměnu přivedeme psům na návštěvu asi šedesát lidí:-). Fakt jsme se zavděčili, být středem pozornosti nechat se do omrzení hladit, to je ta správná satisfakce za dočasnou samotu. Ale aby toho nebylo dost, ještě jednou totéž. Páníčci si vyrazili do hospody.

To už asi bylo moc. Pomstu si nechala Bora na tu nejlepší chvíli. Sice se ještě nechala milostivě vyvenčit a nakrmit, ale jak jsme zalezli do betle, nastala její chvíle. Rozhodným zavytím dala najevo, že ona spát ještě rozhodně nebude, a sama, to teda už vůbec ne. Nechali jste nás tu napospas, tak si to teda vyžerte. Kňourá, ale přitom respektuje práh jako hranici, kterou nesmí přestoupit a zůstává v kuchyni. Za chvíli se slituji a jdu si na chvíli číst k ní do kuchyně. Žáádné přehnané ňuňání, ostatně nemám na něj ani moc náladu. Chvíli si vynucuje pozornost, ale pak pochopí, že pláče na špatným hrobě. Ještě chvíli obejduje po kuchyni, ale pak s sebou hodí na pelíšek, oči jí myslím padly, ještě než dolehla.
Pomalu co noha nohu mine, se jako myška i já se sunu na svůj pelíšek. Nevím, kdo z nás si klidné spočinutí zaslouží více. Usínám stejně rychle jako Bora. A tak nám skončil den prvý.

Jak jsme se s Gandalfem zničili

21. března 2011 v 22:16 | Gábina |  Milý deníčku...
Kdy? Kde? Co? Jen taková rekapitulace...

Dav zatím neběhá a já snad už zase běhám. Tentokrát si ale dám záležet, abych ani psa ani sebe neutavila tak, že oba ochoříme ;-). U psa dokonce došlo na antibiotika. Ale postupně.
Uplynulý měsíc byl ve znamení euforie z ústupu zimy. Zničit se dokáže každý a zcela jistě to každý běžec někdy zažil. Honila jsem se na stejné trase podél Vltavy s hodinkama a pak vyrazila v Chomutově do hor...

22. 2.
Sníh na cestách podél Vltavy zmizel. Navlékám psovi postroj a vyrážíme směr Husinec. Dva kilometry ho nechávám běžet navolno, aby mě svou přemírou energie nezabil, za lávkou v Řeži se připínám k němu. Běží jako o život, úžasně táhne v tempu, které jsem schopna jít s ním a při tom nebrzdit. Desítka 5:34/km a na sluníčku. Paráda.

23. 2.
Vlakem do Kralup a podle Vltavy k přívozu. Tentokrát je tempo 5:31. David běží s námi, i když ho ta zatracená achilovka trápí. Kdykoli jde před ná,s začne s ním Gandalf závodit a táhne jako o život.

25. 2.
Běžím se psem do Husince a zpátky - 14 km. Prvních deset km zrychlujeme na každém kilometru. Nejdřív to Gándího baví, ale devátej kilák už lano skoro nenapíná a při desátém běží už jen u nohy - tempo pod pět minut je na hranici mých i jeho možností - 4:50, vypínám budíka a nechám psa napít z řeky. Desítka za 53:21 je pro mě po té zasněžené zimě jako z jiného světa..., celou jsem ji běhala/brodila vysoko přes šest minut. Zbylé čtyři kilometry už jen vyklusáváme, ale pořád docela svižně.

26. 2.
Sobotní procházka 15 km do Prahy se psem, Davidem a synkem. Davidova achilovka stávkuje a natekla jak zralá hruška :-(.

27. 2.
Neděle a stupňovaná desítka. Tentokrát bez psa. Začala jsem na tempu šest deset, poslední kilák za čtyři padesát pět. Bez tahání čas 53:32. Začínala jsem mít pocit něčeho, co by se dalo nazvat forma. Pořád jsem cítila, že jsou rezervy. Pořád jsem nešla přes bolest nebo nevolnost.

1. 3.
Pro změnu běh s Gandalfem. Šetříme se :-). Mezičas na desítce něco nad 54 minut.

2. 3.
Narozeninová procházka. Pes nejprve spadne při vystupování z vlaku v Řeži do kolejiště, pak se tenkým ledem v zátoce propadne do snad nejšpinavějšího místa ve Vltavě. Páchne a aby mu asi nebyla zima lítá jako šílenec.


4. 3. Pátek
Do Chomutova jsem přijela docela brzy - těsně před čtvrtou odpoledne. V Libčicích bylo krásné teplo, ale v Chomutově asi o pět stupňů míň. Rychle jsem na sebe navlíkla dvě tenký trika a větrovku a vyrazila si zaběhat. Bez psa, po silnici ho brát nechci. Nejprve jsem chtěla udělat asi osmi kilometrové kolečko přes Březenec na kraj Jirkova. Ale v Březenci začalo zapadat sluníčko, hrozně se ochlazovalo a mě nenapadlo nic lepšího, než si vyběhnout za ním nahoru na Blatno, kde po levé ruce začalo zapadat. Šest kilometrů stoupání. Na Blatně jsem v průměrném tempu 6:35 - nejpomalejší kilometr byl za sedm minut. Zas ty zatracený hodinky. Nevím co mi přeskočilo v tu chvíli v hlavě, asi to, že po horách mívám celkový průměr kolem 6:30 a vyšší a že těhle osm kilometrů, co bylo většinou do kopce, jsem běžela na ten terén docela rychle, takže když teď bude cesta už většinou z kopce, mohu mít docela příznivý celkový čas. Navíc mi bylo chladno. Teplota už byla pod nulou a já v kšiltu, bez rukavic... Z Blatna jsem vyrazila jako když mi hořín za patama. Přes to mi byla zima, foukalo nepříjemně mrazivě. Sama jsem cítila, že valit to z kopce s mým polochromým operovaným kolenem není asi to pravé ořechové. Ale běželo se tak dobře! Běželo to lehce a samo. Kilometry ubíhaly okolo pěti patnácti, jeden byl pod pět. Průměrný čas padal dolů a po čtrnácti kilometrech byl 5:52. Večer mi bylo nějak divně. Dala se do mě zimnice a operované koleno oteklo...

5. 3.
Chci ten včerejšek rozběhat. Desítku běžím těsně pod hodinu. Hrozně upracovaně a tep mám jako když sprintuju. Pes je doma. Nežere, zvrací... což u labradora věstí nějakou chorobu.

7. 3. Pondělí
Gandalf zůstal u dcery v Chomutově a šly k našemu panu veterináři. Dostal antibiotika (pes ne veterinář) a dietu. Prý viróza, asi z toho koupání ve Vltavě nebo pití z Vltavy při běhání...
Já běžím do Klecan a zpět. Snažím se zrychlovat, ale není mi dobře. Žaludek mi pomalu leze i z uší, což při běhání nemívám. Navíc při tempu těsně pod šest minut to asi není úplně normální. Tep nad 150 mívám při tempu o 20 vteřin rychlejším. Asi ten zatracenej krám z ruky vyhodím. Desátej kilometr. Zkusím přidat a uvidím, co to udělá... 5:09. Pod pět to prostě dnes nešlo. Chce se mi zvracet a točí se mi hlava. Dobíhám poslední čtyři kilometry jako v mrákotách. Občas zastavuju a přemlouvám žaludek ke klidu. Z nádraží mi šel v Letkách naproti David, viděl mě z vlaku, jak se ploužím kolem trati. Když viděl můj pokroucenej obličej, vyděšeně se zeptal, co mi proboha je. "Blbě. A to jsem běžela pomalu," vysoukala jsem ze sebe, ale ani mluvit mi nešlo. Doma jsem se dopotácela do sprchy a pak padla do postele. Byla jsem na šrot.

9. 3.
Jedu vlakem do Kralup a pokouším se oběh do Libčic. Nohy mám jak z olova, ač je sluníčko a docela teplo nějak mě to nebere. Chci běžet přes Řež domů, ale pár set metrů za přívozem na druhém břehu potkávám prapodivné individuum mužského pohlaví na prapodivném kole. Zpomaluje a asi mě chce pustit na pěšině před sebe. Zastavuju a dělám, že smrkám, zachvacuje mě panika. Otáčím se a běžím tempem dnes nevídaným zpět k přívozu, kde kroužím asi dvacet minut, než jede loď. Je mi zas špatně - v žaludku jak ve ždímačce a v hlavě tepe tisíc permoníků. Dobíhám domů. Beru si paralen a teploměr. Ach jo, asi jsem to chytla od toho psa, nebo dětí ve škole.

10. 3.
Do práce a pak do peřin. Hlava bolí jako střep.

11. 3.
Hlava pořád třeští, žaludek jak na vodě. Do toho jedeme pro štěně do Teplic. Rozhoduju se, že si dám příští týden pauzu, asi jsem jí měla dát už po tom prostydlém Blatně...

21. 3.
První jarní den. Teplo, venku hezky. Vyvenčím psa, už uzdraveného mi ho o víkendu přivezli. Hážu mu aporty, ale běžet se mnou ho dnes nevezmu. Chci si sama zkusit, jestli to vůbec půjde. Vybíhám směr Klecany a dávám si závazek, že se nebudu dívat na hodinky, na tepy, časy, ani průměry. Pouštím si do sluchátek Nohavicu a jen tak si klušu. 11km v klidu a pohodě. Desátý kilometr zrychluju a běžím ho za 5:35, vlastně zrychluju už poslední čtyři kilometry. Po šestém jsem se koukla na hodinky a zjistila, že běžím hrozně pomalu :-)))

Jak se nakupuje pes

17. března 2011 v 22:02 | Gábina a dav |  Naši psové
Kdy: 11.3. 2011
Kde: na trase Praha Teplice
Co: cesta pro psa

Kroužíme po Teplicích, ba i na Cínovec jsme skoro zajeli, ale, Tepličáci mi prominou, neshledávám tady nic, na čem by mé oko s láskou spočinulo. Na orientaci je to tady docela obtížné, značení ulic většinou chybí (oprýskané cedule jsou občas nečitelné...). Nebo možná nejezdíme těmi pravými místy a to značení jsme jen nepochopili. Ostatně ono asi žádné město nepozná člověk z auta. Ale my tu jsme z úplně jiného důvodu, jedeme si sem pro PSA.
Flati nebyli nějak letos k mání. Obvolal jsme pár chovatelských stanic, štěňata měli už buď zamluvená, nebo teprve na cestě, někteří už chystali krytí, někteří už měli nakryto a byli v radostné očekávání, někde měli pouze pejsky, někde zas už jen skoro velké psy. Ale co si stěžuji, za bolševika byla tahle rasa u nás skoro neznámá, krátce po revoluci byli v republice tři psi.
Nakonec se na mě usmálo štěstí (teda, to se do budoucna teprve ukáže:-) v podobě volné fenky ze stanice Dark Angel od Teplic. Fotky ukazovaly pár vykulených štěbencích čumáčků v lehce zdevastovaném panelákovém bytě. Paní chovatelka mluvila v telefonu také docela rozumně.
Ke spoustě věcí přistupuji velmi liknavě, na ty ostatní jsem docela lempl, ale tady jsem jednal překvapivě rychle. Na druhý den jsme už s Gábinou startovali nach Teplic. Ve čtvrtek večer se mě Dav zeptal, co budu dělat v pátek odpoledne. Začala jsem větřit nějakou nekalost. Po chvíli z Davida vylezlo, že bychom mohli jet pro štěně do Teplic. Jen jsem vytřeštila oči a hlava se roztřeštila třikrát více než v předchozích dnech. Už od pondělka mi nebylo dobře, pokoušela se o mě nějaká viróza, která zdecimovala polovinu mé třídy. Na mně se choroba projevovala únavou, bolestí hlavy a břichabolem a neschopností běhat v nějakém smysluplném tempu. Představa cesty do Teplic tam a zpět mě v danou chvíli přiváděla k šílenství. "Josef to už ví?", zeptala jsem se. Při záporné odpovědi jsem Davida důrazně poprosila, aby synkovi předem zavolal :-).

V duchu jsem se děsil, co mému rozhodnutí poví rodiče. Sice jsem ve věku již zralém, ale co řekne maminka je pro pořád důležité. Ostatně dlouho jsem se pohyboval po divadlech, kde je úsloví "maminka a pan režisér mají vždycky pravdu" stále uznávaným moudrem.
Úmysl svého synka příjemně překvapit jsem ve finále přehodnotil a své rozhodnutí mu napůl oznámil, napůl s ním prodiskutoval. Trošku jsem se snažil zapůsobit otcovskou autoritou, ale bylo to vcelku k ničemu. Byl to asi dvacetiminutový dialog na jehož konci mi poměrně neuctivě řekl, že jsem cvok. Budiž mu ke cti, že to aspoň trochu zaobalil, ale hlavně že proti budoucímu členu rodiny nevystoupil úplně otevřeně.
I Gábiny jsem se ptal na její názor. S úsměvem mi pověděla, že pokud to bude hodné a milé štěňátko, tak vůbec není proti. Tenhle alibistický postoj mi fakt pomohl. Ale aspoň se do budoucna nebude moci na nic vymlouvat. Nešlo reagovat jinak. Kdybych oponovala, došlo by k sáhodlouhé debatě a argumentacím proč ano. Nebylo mi dobře. Neměla jsem sílu ani argumentovat, ani kategoricky odporovat ;-). Bláznům se ostatně odporovat nemá :-)).

Jedeme snad už třetí teplický okruh, Gábině třeští hlava a nevím, jestli svého rozhodnutí nelituje.
Já sice už po několika dotázáních přesně vím, kde momentálně jsem i kam směřujeme, jen se tam nedokážu dostat přes všelijaké dopravní záludnosti. Nakonec jsme ale i tenhle boj dobojovali a zastavujeme. Cvaknou pásy, hluboký nádech, přichází chvíle rozhodnutí. Po této cestě vážně přemýšlím o GPS do auta. Projížděli jsme všemi možnými ulicemi v páteční špičce, ptali se, několikrát se vraceli. Prvně v životě mi bylo zle v autě jako řidiči, otáčení automobilu bylo pro můj žaludek utrpení. Moc jsem o tom nemluvila. Na Davidovi bylo vidět, že je nervózní jak prvnička a neměla jsem to srdce ho ještě znervózňovat poznámkami o tom, že školní oběd bude za chvíli možná součástí interiéru Fábie.

Jsem si opravdu vědom, jak důležitý krok se chystám udělat a jsem z toho úplně vedle. Změním svůj život na dalších možná 15 let. Vstup do partnerského či manželského stavu je proti tomu v podstatě banalitou, kterou lze v případě nutnosti snadno vyřešit rozchodem či rozvodem. No jo, ale rozveďte se psem, když jste ten jediný, koho on v životě má.
Jestli se dostanu v příštích letech na zahraniční dovolenou, tak to bude malý zázrak. A jak to bude s Zermattem vůbec nevím, tuhle otázku mám ještě nedořešenou. Pes je jako koule na noze, ostatně to každý vztah, ať už k někomu nebo k něčemu. Začít milovat je krok k nesvobodě.

Je to už poměrně dlouho, za jedné takové malé životní krize, kdy jsem přišel na to, že o svobodu vlastně ani tak moc nestojím. Potřebuji závislosti, potřebuji, aby mě někdo potřeboval a já potřeboval jeho. Jsem závislý na svém prostředí, kde jsem zapustil kořeny, na přírodě, na vztazích k lidem, co mám rád, doma chovám zvířátka, která mě potřebují.
Ono vlastně i běhání, přestože je spojováno s představou svobody, se může stát závislostí a jako také je i ono krokem/během k nesvobodě.
Takže k čertu se svobodou, jdeme na věc.

Stojíme na hliněném dvorku jak dvě Alenky v říši divů. Nebo spíš v nějaké psí říši. Jsme obklopeni snad desítkou psích výběhů nejrůznějších tvarů a velikostí a přímo u nohou se nám vzájemně snaží zavraždit dvě štěňata. Hnědé a černé. To černé, co je právě vespod má být naše.
Nevěřícně zírám, vůbec nevím, co si myslet. Jeli jsme si pro štěně odchované v paneláku a teď tohle. Všechny kynologické autority varují před množírnami. Nebrat nikdy štěně z míst, kde je více psů. Jenže ať koukám, jak koukám, psů je tu sice přehršel, ale jinak nic, z čeho bych měl nějaký špatný pocit. Jasně že je tu bordel a trochu vybydlíno, ale udržte nějakou zahradní architekturu s deseti hafany na krku. Ostatně drobná vyrvaná koniferka u našich nohou mi němě dává za pravdu.

Čubiny teď nově zaměřily svou pozornost na nás, jedna mě visí na nohavici a druhá mi v nesřeženém okamžiku vlezla na záda a snaží se dostat do batohu. Mrknu na Gábinu, je úplně stejně konsternovaná, jako já, navíc se trochu marně snaží uchránit svoje slušné oblečení, vyjeli jsme totiž hned po vyučování, ona sedala do auta prakticky rovnou od tabule. Paní chovatelka nás uvítala na parkovišti, vypadala mile. Když jsme ale vešli na prostorný dvůr, vrhly se na nás dvě flatí - štěňata - jedno černé, jedno hnědé. Rafaly po nohavicích, hnědá se zakousla Davidovi do batohu. Usmívám se. Trochu ztuhle. Je mi mdlo. Tohle že je klidná rasa?? Vzpomínám na Gandalfa štěněcího, ale takovýhle brajgl nikdy nedělal (a při tom teď je to takový poděs...). Ptám se, jak vypadá dospělý flat. Paní chovatelka pyšně pouští na dvorek dva psy - ten větší , co se jmenuje Venca, mě okamžitě poskáče a orazítkuje tlapama, takže až u límce sváteční bundy jsem pošlapaná, jak z nějaké veselohry. (V duchu se v tu chvíli omlouvám Gandalfovi, že o něm říkám, že je poděs).
Ani nejsem schopen vnímat povídání chovatelky, tupě se usmívám a v hlavě mi to šrotuje. Nevím, jestli jsem chtěl právě tohle a musím se rozhodnout. Tady a teď. Čekal jsem malá roztomilá štěňátka v růžových pelíškách a ne tyhle příšerky. Mám v oku míru buldočka a tahle se mi zdají strašně velká. Na druhou stranu mě fascinuje jejich vitalita a elegance. Všici ostatní dospělí psi jsou v cajku, mají lesklou srst, ladné pohyby a jasné oči, energie z nich přímo čiší. A ta ženská nejenže ví, co povídá, ale vypadá to, že má ty svoje psy opravdu ráda. Jestli je tohle množírna, tak jsem pro množírny všema deseti.

Kostky jsou vrženy, rozhodnutí padlo, začínám pomalu trochu vnímat. Smlovu ještě sice podepíšu jako ve snách, ale už mám oči jen pro tu naši čubindu. Ještě převzít očkovák a průkaz původu, dostali jsme sice něco granulí, ale když už byla ta příležitost, nakonec jsme koupili celý pytel. Smlouvu tam Dav málem nechal. Je na něm vidět, že čekal něco jiného. Štěně je veliký - 13 kilo, ale jsou jí už tři měsíce, Gandušu jsme měli doma od dvou to byl podstatně menší. Na pytel granulí seskládáme skoro všechnu drobnou hotovost, co u sebe máme. Nastává chvíle loučení, teda loučí se hlavně chovatelka s Bellou (sakra s tím jménem budeme muset něco udělat), chápu její pocity, je to asi jako by posílala dítě do světa. Slibujeme maily a fotky, vyjíždíme.

Tak jsem si udělal narozeniny, o kterých sní každé malé dítě, vezu si domů psa. Živé a chlupaté dárky jsou vždycky ty nejlepší. Jenže čubina mi tak trochu sfoukává svíčky na dortu. Sotva se rozjedeme, nastává peklo. Čenich našteluje ke stropu a spustí srdceryvný jek. Nechápu, kde se v ní bere takový kravál. Léčba šokem. Nevnímám svou indispozici. Vnímám jen sirénu, která v autě naplno ječí a ječí...a přitom mi ještě navíc stojí téměř na hlavě. Velmi rychle jsme z toho na prášky, ale ona stále přidává na síle. Vypadá to, že zatímpouze lehce ladila. Takhle to dál nejde. Rezignujeme. Sjíždíme z hlavní silnice do jakési menší obce a vypouštíme psinku na místní fotbalové řiště. Sice se tam právě hraje, ale takhle krásný štěně všici rádi vidí:-)

Odchytli jsme naší šelmičku za pomoci obou fotbalových mužstev a jede se dál,. Nervy napjaté v očekávání nejhoršího, ale nestačíme se divit. Dračice se nám proměnila v princeznu. Asi jí došlo, že naši trpělivost nemůže pokoušet donekonečna. Třeba bychom ji tu ještě někde mohli vysadit. Sice si ještě pro formu párkrát kníkla, ale zdaleka už v tom nebylo to srdce. Stulila se mi pod nohy a usnula jako doma u maminky. Takže zbytek cesty již proběhl naprosto nudně a nemá vůbec cenu ho popisovat.

Doma Josek lehce kulil oči. Šmarjá, cos to přitáhnul, říkal jeho výraz, ale čubina se překonávala a okouzlovala. Jako mladá dáma, když má být v den své plnoletosti uvedena do společnosti. Terka na ní sice párkrát zavrčela, aby bylo hned od začátku vidět, kdo je tu pánem/ paní, ale pak se milostivě nechala trošinku očichat. Formalitám bylo učiněno zadost. Pesa se jakoby nic vydala k pelíšku, cestou si přičapla, hodila louži a padla. Normálně se jí podlomily nohy a flákla s sebou na pelech.

Nové přátelství bylo sice netradičně zpečetěno močí, ale to nijak nezpochybňuije jeho platnost. Těším se, co přinesou dny příští. Vím, že to bude šichta. Padám také. Usínám s pocitem, že se vzbudím do nové životní etapy. To ještě netuším, že to bude už v půl druhé:-).




Něco málo o psech

14. března 2011 v 20:30 | dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
Původně byl tohle výhradně běhací blog, ale ti psi se nám sem cpou čím dál tím více. Asi proto, že si bez nich náš život nějak neumíme představit. Gábina se tu už ze své lásky ke Gandalfovi vyznávala, takže teď jsem na řadě já.

Je tu takový malý háček, kynologie je pro mě téma naprosto nevyčerpatelné, etologie psovitých mě zajímá od mala, dokázal bych psát o psech celé romány a možná i básně:-). Jen se bojím, že by to bylo nudný k nepřežití, tak jen letem světem.

Moje dětství bylo ve znamení dvou voříšků, pak krátká pauza do doby pozdní puberty, kdy jsem přitáhl domů štěně pudla. Můj první vlastní pes. V rozporu s obecnou představou, která umisťuje pudlíka většinou na gauč hned vedle lehce afektované paničky, nebo šišlavého gaye, byl tohle pes do nepohody, který s námi prošel Tatry a Roháče včetně pár řetězovek, dokázal spát pod širákem zahrabaný v listí, nebo jen tak přitisknutý z boku ke spacáku.

Přestěhoval jsem se, Ran zůstal u rodičů, já si pořídil štěně malamuta. Psí sporty byly u nás tenkrát teprve v plenkách, bikejering se považoval pouze za tréninkový prostředek, skijoring zkoušelo jen pár nadšenců, všechno to bylo pro lidi z hor, kteří měli dva a více psů. O scootru neslyšel tenkrát ještě vůbec nikdo, tak jsme brázdili okolí Jihlavy na koloběžce a byli za výstředníky:-).

Hasan byl kus psa a navíc i samorost, prožili jsme spolu hodně v dobrém, ale také jsem na vlastní kůži pocítil, že i láska k psovi může člověku komplikovat život. To ale asi každá láska, tedy žádný objev, beru to celé zpětJ
Když pak odešel ve věku celkem požehnaném do psího nebe, už jsem psa nikdy nechtěl, vydrželo mi tohle přesvědčení skoro šest let.

Nyní už přes pět let provází trpělivě mé kroky francouzská buldočka Terka. Po malamuťákovi je to celkem skok. Skoro by se chtělo začít vyprávět celý ten psí život, ale viz výše, takže jen stručná charakteristika.
Opět je to o boření mýtů. Terka sice není úplně typický představitel plemene, ale k dýchavičnému zavalitému chrochtovi má hodně daleko. Tedy ne že by nechrochtala a neprdlala, společné to znaky všech bulďochů, ale je to vitální čilý pejsek, neúnavná aportérka, tvoreček, který miluje celý svět.

Přeci jen je ale limitována znaky svého plemene, zvládá sice krátké rychlé sprinty za fresbee, ale není to pes do nepohody, dlouhé běhy by jí asi nedělaly nejlépe, nesnáší horko, mrazivé počasí jí také nedělá dobře.

O rozšíření naší smečky jsem uvažoval již dlouho, kamarád by se Terce určitě šiknul a teď jsem ho začal vybírat i
s ohledem na možnost získat ke Gábině a Gandalfovi dalšího běhacího společníka. Takže jsem se rozhodl, že svojí dočasnou běhací nemohoucnost využiji k výchově štěněte. Teď jen rozhodnout, jaký přesně by měl ten můj budoucí canicterepeut být.

Prohlížení psích izerátů byla vždycky jednou z mých obíbených internetových procházek, teď se z činnosti ryze akedemické stala záležitostí praktickou. Požadavek zněl na průměrně aktivního, pohyblivého psa střední velikosti, hodně vázaného na člověka, bez loveckých ambicí, s kladným vztahem k ostatním psům i lidem.
Tím jsou ze hry jsou chrti a honiči pro malou vázanost na člověka a silné lovecké pudy, teriéři díky své ostrosti na škodnou a nepříliš vřelý vztah ke psům, pastevecká plena nevyhovovala mohutností a nekopromisní chování vůči cizím lidem, ovčáčtí psi jako bordera a ausík jsou zase šílení workoholici, kolie mají moc chlupů a krátkosrstou aby u nás pohledal....proboha, vždyť já nakonec skončím u těch labroušů..., to hraje do not Gábině, která miluje Gandalfa a s ním i všechny labradory.

Jenže mě tohle plemeno nevyhovuje z mnoha důvodů, jedním z nejpodstatnějších je jejich probíhající konjunktura a tím i šíření psů, kteří mají s labíky fakt hodně málo společného, výstavní linie je zase příliš těžká... no, přesně jak jsem se obával, už z toho začíná být dlouhý a nudný elaborát.., prostě nakonec padla volba na flat coated reatrivera, místo dlouhých popisů nechávám odkaz pro ty, koho zajímá, co jsou tihle, u nás méně známí, krasavci zač.
Zbývalo už jen najít chovnou stanici a svůj záměr dovést až do zdárného konce.

O tom zase příště. A protože se nám nechce tvořit další blog, zůstanou tahle psí povídání sice tady, ale stvoříme pro ně novou sekci, abychom zbytečně neotravovali neběžeckým tématem někoho, komu jsou psi úplně ukradení:-)

Když se neběhá

12. března 2011 v 21:51 | dav |  Milý deníčku...



Kdy: cca minulých 14 dní
Kde: to je v tomhle případě úplně jedno
Co: právě že nic

My to víme. Flákáme se a nepíšeme. Ale kde nic není, ani smrt nebere.Omluva tedy všem, kteří tu v minulých dnech hledali něco nového. A ten, kdo za to všechno může jsem pochopitejně zase já. Nejhorší v životě je sebeobviňování a když si vytváříme sami v sobě pocity viny :-) za něco, co žádnou "vinou" není.

Ta katastrofa (houbec katastrofa, říká Gábina, dějou se i horší věci) přišla pomalu a plíživě. Jednoduše mě začala bolet pravá achilovka. Jsem zvyklý, jako snad všichni běžci, tyhle drobné signály sice bedlivě registrovat, ale nepřikládat jim přemrštěný význam. Navíc já měl vždycky spíš problém s levou. Ta si umí říci, tu jsem zvyklý poslechnout. Ale že si začne vymýšlet její opoziční kolegyně…, vždyť ta je zdravá, jaképak s ní velké štráchy. Den, dva klid, namazat, promasírovat a běží se dál. A ona mrška přestírala jako že jo. Jako že to docela bere. Někdy o sobě začala dávat vědět až kolem dvacátého kilometru. Něco, co vydrží dvacet kiláků musí být snad docela zdravé. No, teď vím, že nebylo.

Stačil jeden kratší výběh a bylo hotovo. Dobíhal jsem přes bolest, nějak se člověk dostat dom musí a pomalu rozvážně kráčet propocený a za mrazu není úplně to pravé. Doma se všechno rychle uklidnilo, žádnou paniku, říkám si, pár dnů klidu a budu zase v pohodě. Jel jsem podle Milošova plánu na Mamuta a sváděl všechny problémy na pouhé navýšení objemu. Pokud se tedy na objemu ubere, tak bolest musí ustoupit. Logicky to nemá chybu, prakticky je to ale blbost. Dva dny klidu a pak jen tak na zkoušku tři lehké kiláčky, aby se vidělo. Nevidělo se nic a domů jsem už došel. Takže další dny zase relax.

Abych proboha nic nepromeškal, zařadil jsem jako kompenzaci veslařský trenažér. Jak nesnáším běhátko, tak tohle se mi moc líbilo. Aerobní cvičení ve skupině, k tělu relativně velmi šetrné. Není problém se úplně vyčerpat a člověk si přitom nijak neublíží, jako se to třeba může stát v posilovně. Začal jsem tedy usilovně veslovat. A bolest achilovek se nelepšila. Nechapal, jsem, dával jsem jim klid, nohy nosil permanentně namazané a zabalené do igelitové folie, šustil jsem kudy chodil, bral diclofenaca a zlepšení žádné.

Oči mi otevřel až prodloužený trénink minulé úterý. Při veslování zaludně nic nebolelo, ale domů jsem zase jednou pro změnu dopajdal, navíc ještě tempem o poznání pomalejším, než v minulých případech. Takže tady byla chybička, co jsem považoval za klidovou variantu zdaleka tak klidové nebylo. Takže na jednu stranu dobrá zpráva, už vím, čím to je, průser na straně druhé, fakt nemůžu chodit.

A sny se hroutí. Kbely jsem už odepsal před několika dny, ale ještě pořád tiše doufal v Pečky, byť odběhnuté jen za čárku. To nemluvím ani o mistrovství republiky na 100 km v Plzni. To byl sen, kvůli kterému jsem naběhal fakt docela dost a v podmínkách, které občas tu mojí vůli a odhodlanost běhat otestovali až na samý práh.

Teď uvažuji realističtěji, vidím už i to ohrožení ½ Pimu, tiše doufám v Sylva Nortica, děsím se, že bychmohl přijít i o Zermatt. A fungl nový botičky ještě navíc vybavený supr vložkami na mě vyčítavě koukají z botníku. Myslím, že jsou fakt horší věci - jsem vděčná, že dnes můžu normálně běhat a chodit - po půl roce o berlích před sedmi lety člověk pár věcí přehodnotí. Nepříjemný je to, že sis něco naplánoval a teď nevíš, jak to dopadne. Věřím, že dobře. Musíš ve všem vidět něco pozitivního. Na současných dlouhých procházkách s Terkou a Gandalfem máme víc času na povídání :-) než při pokusech o rychlé pětistovky. Zas budeš skákat přes kaluže.

Tělo už si na těch osm až deset hodin pohybu týdně zvyklo a teď se mstí hlavě za vynucenou nečinnost. Řečeno méně vzletně, začíná mi už hrabat. Jsem protivný na všechny kolem a někdy to odnáší i Gábina, které to teď docela běhá. Zavidím jí všechny ty kilometry a o to více je mi líto, že jí nějaká viróza, kterou si přinesla ze školy, znemožnila běžet Pečky. No, nemrzí mě ani tak ten závod - nějak v současnosti nemám moc motivace honit se s druhými, honím se se svým sportesterm a to je zatraceně drsnej soupeř :-). Minulej pátek mě uštval při výběhu nahoru na Blatno. Štve mě ale, že kdykoli jsem tenhle týden vyběhla bylo mi po desítce na umření :-( a tak jsem musela dát pár dní pauzu. A jsem taky protivná :-). Pečky se běží právě v tuto chvíli, kdy tohle píšu, tak aspoň držím na dálku palce synkoi i všem kamarádům a známým, koukám z okna a říkám si, jestli jim po otočce nebude foukat.

Zbývá mi teď akorát chůze, a protože počasí tomu přeje, chodím na dlouhé coury s čubinou, ledacos se honí v hlavě, vytanula mi myšlenka na canisterapii. Ale o tom zase až někdy jindy.

P.S. (To Hanice) Pointa příště a bude tentokrát zdařilá :-).

Jak mě Gandalf rozběhal

3. března 2011 v 22:17 | Gábina a Dav |  Naše začátky
Kdy? Někdy od zimy 2008/2009
Kde? Všude, kde je místo pro řádícího psa
Kolik? Tolik, kolik kdo vydrží.

V červenci to budou tři roky, kdy má dcera přišla domů s tím, že Sheila bude mít štěňata. Sheila je labradorka majitelky obchodu, kde Bára brigádnicky prodává horolezecké potřeby. Nijak jsem to nekomentovala. Jedna z informací, kterými jsme denně zasypáni. Jedním uchem tam, druhým ven. To musím někdy zkusit, třeba to bude fungovat i v partnerských vztazích:-).

V září o dva měsíce později mi dcera oznámila: "Mami, zbývá jedno štěně, lidi, co si ho měli vzít, si to rozmysleli." Co já jako s tím?? Zavětřila jsem nějakou velezradu. "To štěně si vezmeme," přitvrdila moje holčička. Do panelákového bytu 2+1? Štěně? Ve chvíli, kdy oba studujete mimo domov? "Vždycky se ti labradoři líbili. A dostanu ho od Simči zadarmo." Jen jsem zalapala po vzduchu a zmohla se jen na nějakou velmi chabou odpověď. Druhý den jsme se jeli na štěňátka podívat..velmi průhledná strategie... a za týden jsme měli Gandalfa doma. Docela zvláštní jméno... a jak jinak to mohlo dopadnout, než že teď v noci lítáme kolem baráku a zoufale voláme "Gándí!", jako bychom se pokoušeli invokovat dávno již zesnulého mahátmu.

Zpočátku s ním nebyly vůbec žádné potíže. Bylo to až podezřelé. Během týdne (!) se naučil být stoprocentně čistotný, nevyl, když byl doma sám, nic moc neničil a neokusoval. Jen spal a rostl. Skoro jako maxipes Fík. O Vánocích už byl samá tlapa samá noha a začínal projevovat svou hyperaktivní povahu. Povahově jsou labradoři klidní a vyrovnaní psi, z toho je tedy evidentní, že Gandalf s nimi nemá ale vůbec nic společného:-)
Aby mi při jeho venčení nebyla zima a pes se kapku utahal, vždycky jsme kus popoběhli, pak zas šli a tak pořád dokola. Gandalfovi to moc moc svědčilo. Byl pořád bujnější a bujnější. .....nárůst bujnosti po exponenciále! A tento proces ještě není zdaleka ukončen. A bojím se, že nikdy nebude.

S nástupem jara se objevili cyklisté a běžci. Cokoli, co se pohybovalo rychlostí vyšší než rychlost chůze, se jal nadšeně následovat. Já za ním, což pro něj byla ještě větší výzva, neboť honit se se mnou je přeci ta největší legrace na světě. Občas jsem měla plíce až v hlavě a byla ze svého štěňátka totálně zničená. Postupem doby mě napadlo, že mít na nohou pohorky, na sobě rifle a těžkou bundu není pro stíhací hry se psem to nejlepší vybavení. Normálního člověka by spíš napadlo začít více pracovat na přivolání.
Začala jsem se tedy oblíkat více a více běžecky, až jsem někdy v dubnu 2009 došla k osudovému rozhodnutí - celou procházku spolu poběžíme. Vyštrachala jsem boty, co se tak nejvíce podobaly běžeckým,...já je viděl..., nepodobaly..., vzala si smetanově bílou novou větrovku, psovi nasadila košík a připla ho na vodítko, sichr je sichr. Vyrazili jsme podél chomutovského vodního přivaděče. Hned po několika desítkách metrů jsme potkali běžící známé kluky z loděnice. Byla jsem kapku pyšná na to , že já, čtyřicátnice, taky tak pěkně běžím a jak mi to se psem v barvě větrovky musí slušet. To celé v duchu hesla: "Není důležité jak běhám, ale jak u toho vypadám."
Slušelo. Zhruba kilometr. Za zatáčkou se najednou před námi objevil chlap s obrovským dobrmanem. Už třicetikilový Gandalf se k psovi vrhl, já trhla za vodítko a začaly fungovat všechny ty odstředivé a dostředivé síly, vzlétla jsem nad pěšinu a dopadla levým ramenem i celým bokem do mírně bahnitého podloží. Okamžitě jsem se zvedla, chytla vodítko zkoprněného Gandalfa a ještě užaslejší dvojici pána a psa opustila. Možná, že tam stojí s otevřenou pusou dodnes.
V lese jsem pak smotala už ne bílou větrovku a dala ji raději kolem pasu. Od té doby když jdu se psem, tak raději v černém ;-). Tu noc jsem se vzbudila při lehkém zakašlání bolestí. Naražená žebra jsem cítila ještě pár týdnů potom slavném prvním běhu.
Pomalu přicházelo léto. Jen jednou se mi tehdy podařilo skoro roční štěňátko utahat - když v docela parném večeru jsem s ním vyrazila do kopců nad Chomutov. Běhali jsme asi hodinu lesním terénem a pes pak jen pil a ani nežral.

Přišly prázdniny. Blížila se doba mého stěhování za novou prací. Bára si pro následující školní rok zařídila studium tak, že se zvládne starat o pejska. Paráda.

Já učinila životní rozhodnutí - pořídím si opravdové běžecké boty. Jelikož jsem vůbec netušila, jaké by měly být, zeptala jsem se Davida, kterého jsem tehdy znala jen velice zběžně, zda by mi s nákupem neporadil. David se zachoval jako muž činu a pozval mě hned do Triexpertu. Boty jsem vybírala snad hodinu. Nechali mě běžet na pásu, pak měřili chodidla, přinesli mi spoustu bot a zahrnuli množstvím informací, se kterými jsem neuměla nikterak naložit a které jsem téměř okamžitě zapomněla. ..běžný přístup ke sdělením, která nepovažuje Gábina za podstatná, prostě mě občas normálně vyfiltruje..
Nakonec jsem koupila - Asics modro bílé za víc jak tři tisíce - hrůza, hned mě začaly atakovat pocity viny, že jsem si pořídila něco tak drahého na pouho pouhé pobíhání. Dav hned navrhl, abychom je šli odzkoušet do Krčáku. Za dva dny jsme spolu poprvé vyrazili . David mi stále během běhu něco vyprávěl, já běžela a běžela, moc toho nenamluvila, byla jsem ráda, že dýchám a žiju. Uběhli jsme tehdy něco kolem dvanácti kilometrů. Hlavní podíl na tom, že jsem to v Davidově tempu vydržela a nezemřela, měl Gandalf a naše indiánské přesuny po kopcích a taky asi i celková fyzička z dračí lodi. No, ono to bylo asi hodně o morálu, ...nebudete tomu asi nikdo věřit, ale jsou mezi námi lidé, co by radši zdechli, než normálně říct, že prostě nemůžou. A je třeba zdůraznit, že s nima občas není nejlehčí pořízení:-).

O rok později nastala druhá etapa běhání s Gandalfem. Bářin rozvrh byl s novým podzimem takový, že času na psa bylo občas žalostně málo. Začala jsem si brát na týden i více psa z Chomutova do Libčic. Koupili jsme postoj a sedák a zkusila jsem s Gandalfem běhat spojená šňůrou. Na podzim, dokud bylo sucho, to docela šlo, pokud jsem se ovšem nevydala terénem a do kopců. Jelikož jsem se psovu tempu bránila zuby nehty a spíš brzdila, než šla s ním, začaly mě bolet achilovky. V zimě ve sněh jsem ho proto brávala na volno, abych nemusela brzdit nebo aby se mnou někde nesmýknul. Dnes už na volno při běhání poslouchá,...přání otcem myšlenky ..., ale občas je nutné ho popohánět dopředu, když se někde začuchá.

Teď slezl sníh a začali jsme znovu zapřahat. Po rovině kolem Vltavy to s ním běží samo. Nejprve má Gandalf tři kilometry volno po úzké stezce do Řeže, aby ze sebe dostal trochu energie, pak běží v postroji na šňůře k vodnímu dílu Klecany a zpět domů. Díky proběžkám s ním jsem zjistila, že je docela užitečné při běhu zvedat nohy a prodloužit tak letovou fázi a tak zvýšit rychlost . Člověk jí to říká stokrát a tady jsou veškeré zásluhy přiřčeny tomu psisku, cítím to jako velký nevděk!

Je přímo fascinující pocit, když na Gándího zavolám: "Běž, běž, běž" ...jeden z mála povelů, na který ten pes opravdu reaguje, pak taky ještě na povel "Volno"...a on zrychlí nebo zabere před kopečkem. Snažím se běžet na stejnou tepovku, jako když jdu bez psa, při stejném vynaloženém úsilí je běh s ním pochopitelně daleko rychlejší. Když Gandalf začne okolo desátého kiláku lajdat a nemá sílu tahat, nechám ho běžet u nohy a šńůru držím v rukou. Po desítce pak dostane napít a mažeme dál. Stačit jim je většinou pro mě celkem fuška, takže všestranný přínos.

Když David nemůže vyběhnout, mám tedy staronového parťáka na běh, kvůli kterému stojí za to obout boty, i když se do toho někdy třeba vůbec nechce a bez něj bych zůstala někde doma s knížkou za pecí .
A o mých běhacích/neběhacích trablech a absťácích zase příště.