...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Den druhý, pokračujeme

30. března 2011 v 20:43 | dav |  Deset dnů, které otřásly (naším) světem
Jen tak pro připomenutí poslední odstavec odminule. Zbaběle jsem skončil nástupem do vlaku Libčice - Praha.

Cesta to byla, nebo mě se alespoň zdála, docela dlouhá a určitě mě stála pár dnů života. Ale specifika psího cestování si nechám na příště. Protože bývá záhodno vyzvednout vždy z každé akce to pozitivní, tak napíšu pouze, že se čubina neposrala, nepoblila, ba ani celou cestu nevyla. Ponechám si malý zbytek sebeúcty a milosrdně onu cestu zahalím rouškou tajemství.
Představte si, jak se to celé muselo jevit takovému malému psímu tvorečkovi. Nejdříve ji odvlečou kamsi na perón, kde to sice tak podivně páchne, ale když dostane něco dobrého, trochu se uklidní. Vděčně na nás kouká, ale netuší, že je to jen zastírací manévr. Vzápětí se totiž přiřítí ohromná rachotící a smradlavá obluda, ze které jde opravdu hrůza. Prchnout se nedá, ta zatracená věc kolem krku, proti které se vzpírám jak to jde, ne a ne povolit. A jako vrchol vás pak hodí do tlamy té ohromné příšery. Ještě štěstí, že tam jde pán se mnou.

Myslím, že štěněcí mozek v tu chvíli vypne. Je prostě v tu chvíli natolik přetížen vjemy, že se spásonosnou jeví naprostá apatie. Tělo prostě samo ví, co má dělat. Bora zaleze pod sedačku a normálně usne. Je to jako filmový střih. Před chvílí šílela, vzápětí padne. Já teď už vím, že jen nabírala síly.

Blíže se zastávka Holešovice, ale Bora to zjevně vidí až na Masaryčku. Nechá se sice nalákat na mlsky, ale postupujeme s bídou po dvaceti centimetrech. Takhle bychom tu byli do Vánoc, tak opět, pokolikáté už, využívám fyzickou převahu.

Vlak už zmizel za zatáčkou, nádraží opustil i poslední cestující a my tu pořád ještě trčíme uprostřed kolejiště. Probíhá tu mlčenlivý souboj vůlí. Ona prohraje, nebo si myslí, že prohraje, když se hne jen o píď, já budu poražen, když ztratím trpělivost a toho malého vzpurníka prostě odnesu. Urputně na sebe zíráme na délku vodítka. Jenže štěndo neví, že já už párkrát tenhle souboj vyhrál, že mám v kapse, teda v pamlskovníku, pár ulitých trumfů. Vzepře se proti vodítku, nezíská tím ani centimetr. Jak povolí, vytáhnu kousek sušeného kachního masa. Projeví zájem, přeleze opatrně jednu kolej, ale já taky. Vzdálenost zůstává stejná, ale zato se ta vůně hezky rozšířila. Nepřetržitě něco povídám, nevím ani co, ale má to úspěch, nabídnutá pochoutka byla slupnuta, kontakt navázán. Sláva, popošli jsme o pět metrů, na metro nám zbývá tak 500 - 600 m. Bláhově jsem si myslel, že to probíhá celé beze svědků, ale najednou zjišťuji, že máme své diváky. Z okna protějšího hostelu na nás cosi blbého pokřikují, jasně že mi to moc nepomáhá, navíc volání přilákává Bořinu pozornost.
Uklidňuji, hladím, když tu Bora najednou vystřelí, kupodivu tím správným směrem. Nechávám jí trochu táhnout na vodítku a za chvíli jsme u metra. Tady opět zásek.

Postupujeme kombinací poponášení, popotahování a sem tam i nějakého toho krůčku. Sjíždíme po eskalátoru kamsi do tlamy pekelné, tak by se to aspoň muselo jevit člověku časů minulých. Bora o pekle nic neví, ale názor na to bude mít podobný. Přičapnutá stojí na schodech a nevěřícně zírá, jak jí to unáší dolů. Stačí ji trochu nahodit a trochu postčit a stojíme na nástupišti. Od eskalátorů se ani nehne a za námi se začíná tvořit fronta. V zájmu plynulosti dopravy ji popadnu a jdeme si na chvíli sednout na lavičku na nástupišti. Oba toho máme plný brejle, tak společně pozorujeme přijíždějící vlaky. Když projede třetí, Bora si milostivě vezme nabízenou granuli, při příjezdu třetí a čtvrté soupravy už kouká, kde to s tím žrádlem vázne. Uvnitř pak stejná reakce jako ve vlaku. Ležet a spát.
Z metra částečně vyjde, částečně je vyhozena. Dlouhé nástupiště na Roztylech ji ohromí svou rozlehlostí. Packy vrostou do podlahy a dál se nepůjde. Roli v tom může hrát i průvan, co jí čechrá chlupy.
Nastupuje opět přesvědčovací taktika. Sedím na zemi, lidé mě míjí, někdo se tváří nechápavě, někdo posměšně, ale v pár očích čtu velké porozumění. Pejskaři jsou jedna velká a někdy i soudržná rodina. Jen moc nechápu paní, která se k sobě snaží mlaskáním a voláním Boru nalákat. Jasně že do opačného směru, než ji přemlouvám já.
Nějak se dohrabeme ke schodům. Schová mi hlavu do podpaží a nechá se bez odporu vynést nahoru na zastávku. Stejnou technikou pokračujeme i autobusem. Těším se na její reakci až vystoupíme. Nejsem zklamán. Je skoro vidět, jak se jí najednou v hlavčce rozsvítí a nabere směr k domovu. Výtah ji protentokrát nevyvede z míry. Ještě hodí louži sousedům na rohožku, ňafne po buldočce Terce, která nás vítá a už si to valí k misce s vodou a pak rovnou na pelech. Terka je zjevně zklamaná, že jsem zase přivezl toho psího spratka, měla už minule určitě pocit, že ho zbavila a teď tohle. Boře je to srdečně jedno. Ani nevnímá, že ještě vytáhnu ven Terku. Prostě vypne a spí po dlouhé cestě. Po návratu taky padnu. A spali a spali..., až do příštího venčení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miloš Miloš | E-mail | 3. července 2011 v 10:19 | Reagovat

jaký si to uděláš, takový to máš :), a ty jsi si to udělal mooooooooooooc hezký :), takhle určitě neztloustneš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama