...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak jsme se s Gandalfem zničili

21. března 2011 v 22:16 | Gábina |  Milý deníčku...
Kdy? Kde? Co? Jen taková rekapitulace...

Dav zatím neběhá a já snad už zase běhám. Tentokrát si ale dám záležet, abych ani psa ani sebe neutavila tak, že oba ochoříme ;-). U psa dokonce došlo na antibiotika. Ale postupně.
Uplynulý měsíc byl ve znamení euforie z ústupu zimy. Zničit se dokáže každý a zcela jistě to každý běžec někdy zažil. Honila jsem se na stejné trase podél Vltavy s hodinkama a pak vyrazila v Chomutově do hor...

22. 2.
Sníh na cestách podél Vltavy zmizel. Navlékám psovi postroj a vyrážíme směr Husinec. Dva kilometry ho nechávám běžet navolno, aby mě svou přemírou energie nezabil, za lávkou v Řeži se připínám k němu. Běží jako o život, úžasně táhne v tempu, které jsem schopna jít s ním a při tom nebrzdit. Desítka 5:34/km a na sluníčku. Paráda.

23. 2.
Vlakem do Kralup a podle Vltavy k přívozu. Tentokrát je tempo 5:31. David běží s námi, i když ho ta zatracená achilovka trápí. Kdykoli jde před ná,s začne s ním Gandalf závodit a táhne jako o život.

25. 2.
Běžím se psem do Husince a zpátky - 14 km. Prvních deset km zrychlujeme na každém kilometru. Nejdřív to Gándího baví, ale devátej kilák už lano skoro nenapíná a při desátém běží už jen u nohy - tempo pod pět minut je na hranici mých i jeho možností - 4:50, vypínám budíka a nechám psa napít z řeky. Desítka za 53:21 je pro mě po té zasněžené zimě jako z jiného světa..., celou jsem ji běhala/brodila vysoko přes šest minut. Zbylé čtyři kilometry už jen vyklusáváme, ale pořád docela svižně.

26. 2.
Sobotní procházka 15 km do Prahy se psem, Davidem a synkem. Davidova achilovka stávkuje a natekla jak zralá hruška :-(.

27. 2.
Neděle a stupňovaná desítka. Tentokrát bez psa. Začala jsem na tempu šest deset, poslední kilák za čtyři padesát pět. Bez tahání čas 53:32. Začínala jsem mít pocit něčeho, co by se dalo nazvat forma. Pořád jsem cítila, že jsou rezervy. Pořád jsem nešla přes bolest nebo nevolnost.

1. 3.
Pro změnu běh s Gandalfem. Šetříme se :-). Mezičas na desítce něco nad 54 minut.

2. 3.
Narozeninová procházka. Pes nejprve spadne při vystupování z vlaku v Řeži do kolejiště, pak se tenkým ledem v zátoce propadne do snad nejšpinavějšího místa ve Vltavě. Páchne a aby mu asi nebyla zima lítá jako šílenec.


4. 3. Pátek
Do Chomutova jsem přijela docela brzy - těsně před čtvrtou odpoledne. V Libčicích bylo krásné teplo, ale v Chomutově asi o pět stupňů míň. Rychle jsem na sebe navlíkla dvě tenký trika a větrovku a vyrazila si zaběhat. Bez psa, po silnici ho brát nechci. Nejprve jsem chtěla udělat asi osmi kilometrové kolečko přes Březenec na kraj Jirkova. Ale v Březenci začalo zapadat sluníčko, hrozně se ochlazovalo a mě nenapadlo nic lepšího, než si vyběhnout za ním nahoru na Blatno, kde po levé ruce začalo zapadat. Šest kilometrů stoupání. Na Blatně jsem v průměrném tempu 6:35 - nejpomalejší kilometr byl za sedm minut. Zas ty zatracený hodinky. Nevím co mi přeskočilo v tu chvíli v hlavě, asi to, že po horách mívám celkový průměr kolem 6:30 a vyšší a že těhle osm kilometrů, co bylo většinou do kopce, jsem běžela na ten terén docela rychle, takže když teď bude cesta už většinou z kopce, mohu mít docela příznivý celkový čas. Navíc mi bylo chladno. Teplota už byla pod nulou a já v kšiltu, bez rukavic... Z Blatna jsem vyrazila jako když mi hořín za patama. Přes to mi byla zima, foukalo nepříjemně mrazivě. Sama jsem cítila, že valit to z kopce s mým polochromým operovaným kolenem není asi to pravé ořechové. Ale běželo se tak dobře! Běželo to lehce a samo. Kilometry ubíhaly okolo pěti patnácti, jeden byl pod pět. Průměrný čas padal dolů a po čtrnácti kilometrech byl 5:52. Večer mi bylo nějak divně. Dala se do mě zimnice a operované koleno oteklo...

5. 3.
Chci ten včerejšek rozběhat. Desítku běžím těsně pod hodinu. Hrozně upracovaně a tep mám jako když sprintuju. Pes je doma. Nežere, zvrací... což u labradora věstí nějakou chorobu.

7. 3. Pondělí
Gandalf zůstal u dcery v Chomutově a šly k našemu panu veterináři. Dostal antibiotika (pes ne veterinář) a dietu. Prý viróza, asi z toho koupání ve Vltavě nebo pití z Vltavy při běhání...
Já běžím do Klecan a zpět. Snažím se zrychlovat, ale není mi dobře. Žaludek mi pomalu leze i z uší, což při běhání nemívám. Navíc při tempu těsně pod šest minut to asi není úplně normální. Tep nad 150 mívám při tempu o 20 vteřin rychlejším. Asi ten zatracenej krám z ruky vyhodím. Desátej kilometr. Zkusím přidat a uvidím, co to udělá... 5:09. Pod pět to prostě dnes nešlo. Chce se mi zvracet a točí se mi hlava. Dobíhám poslední čtyři kilometry jako v mrákotách. Občas zastavuju a přemlouvám žaludek ke klidu. Z nádraží mi šel v Letkách naproti David, viděl mě z vlaku, jak se ploužím kolem trati. Když viděl můj pokroucenej obličej, vyděšeně se zeptal, co mi proboha je. "Blbě. A to jsem běžela pomalu," vysoukala jsem ze sebe, ale ani mluvit mi nešlo. Doma jsem se dopotácela do sprchy a pak padla do postele. Byla jsem na šrot.

9. 3.
Jedu vlakem do Kralup a pokouším se oběh do Libčic. Nohy mám jak z olova, ač je sluníčko a docela teplo nějak mě to nebere. Chci běžet přes Řež domů, ale pár set metrů za přívozem na druhém břehu potkávám prapodivné individuum mužského pohlaví na prapodivném kole. Zpomaluje a asi mě chce pustit na pěšině před sebe. Zastavuju a dělám, že smrkám, zachvacuje mě panika. Otáčím se a běžím tempem dnes nevídaným zpět k přívozu, kde kroužím asi dvacet minut, než jede loď. Je mi zas špatně - v žaludku jak ve ždímačce a v hlavě tepe tisíc permoníků. Dobíhám domů. Beru si paralen a teploměr. Ach jo, asi jsem to chytla od toho psa, nebo dětí ve škole.

10. 3.
Do práce a pak do peřin. Hlava bolí jako střep.

11. 3.
Hlava pořád třeští, žaludek jak na vodě. Do toho jedeme pro štěně do Teplic. Rozhoduju se, že si dám příští týden pauzu, asi jsem jí měla dát už po tom prostydlém Blatně...

21. 3.
První jarní den. Teplo, venku hezky. Vyvenčím psa, už uzdraveného mi ho o víkendu přivezli. Hážu mu aporty, ale běžet se mnou ho dnes nevezmu. Chci si sama zkusit, jestli to vůbec půjde. Vybíhám směr Klecany a dávám si závazek, že se nebudu dívat na hodinky, na tepy, časy, ani průměry. Pouštím si do sluchátek Nohavicu a jen tak si klušu. 11km v klidu a pohodě. Desátý kilometr zrychluju a běžím ho za 5:35, vlastně zrychluju už poslední čtyři kilometry. Po šestém jsem se koukla na hodinky a zjistila, že běžím hrozně pomalu :-)))
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama