...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak mě Gandalf rozběhal

3. března 2011 v 22:17 | Gábina a Dav |  Naše začátky
Kdy? Někdy od zimy 2008/2009
Kde? Všude, kde je místo pro řádícího psa
Kolik? Tolik, kolik kdo vydrží.

V červenci to budou tři roky, kdy má dcera přišla domů s tím, že Sheila bude mít štěňata. Sheila je labradorka majitelky obchodu, kde Bára brigádnicky prodává horolezecké potřeby. Nijak jsem to nekomentovala. Jedna z informací, kterými jsme denně zasypáni. Jedním uchem tam, druhým ven. To musím někdy zkusit, třeba to bude fungovat i v partnerských vztazích:-).

V září o dva měsíce později mi dcera oznámila: "Mami, zbývá jedno štěně, lidi, co si ho měli vzít, si to rozmysleli." Co já jako s tím?? Zavětřila jsem nějakou velezradu. "To štěně si vezmeme," přitvrdila moje holčička. Do panelákového bytu 2+1? Štěně? Ve chvíli, kdy oba studujete mimo domov? "Vždycky se ti labradoři líbili. A dostanu ho od Simči zadarmo." Jen jsem zalapala po vzduchu a zmohla se jen na nějakou velmi chabou odpověď. Druhý den jsme se jeli na štěňátka podívat..velmi průhledná strategie... a za týden jsme měli Gandalfa doma. Docela zvláštní jméno... a jak jinak to mohlo dopadnout, než že teď v noci lítáme kolem baráku a zoufale voláme "Gándí!", jako bychom se pokoušeli invokovat dávno již zesnulého mahátmu.

Zpočátku s ním nebyly vůbec žádné potíže. Bylo to až podezřelé. Během týdne (!) se naučil být stoprocentně čistotný, nevyl, když byl doma sám, nic moc neničil a neokusoval. Jen spal a rostl. Skoro jako maxipes Fík. O Vánocích už byl samá tlapa samá noha a začínal projevovat svou hyperaktivní povahu. Povahově jsou labradoři klidní a vyrovnaní psi, z toho je tedy evidentní, že Gandalf s nimi nemá ale vůbec nic společného:-)
Aby mi při jeho venčení nebyla zima a pes se kapku utahal, vždycky jsme kus popoběhli, pak zas šli a tak pořád dokola. Gandalfovi to moc moc svědčilo. Byl pořád bujnější a bujnější. .....nárůst bujnosti po exponenciále! A tento proces ještě není zdaleka ukončen. A bojím se, že nikdy nebude.

S nástupem jara se objevili cyklisté a běžci. Cokoli, co se pohybovalo rychlostí vyšší než rychlost chůze, se jal nadšeně následovat. Já za ním, což pro něj byla ještě větší výzva, neboť honit se se mnou je přeci ta největší legrace na světě. Občas jsem měla plíce až v hlavě a byla ze svého štěňátka totálně zničená. Postupem doby mě napadlo, že mít na nohou pohorky, na sobě rifle a těžkou bundu není pro stíhací hry se psem to nejlepší vybavení. Normálního člověka by spíš napadlo začít více pracovat na přivolání.
Začala jsem se tedy oblíkat více a více běžecky, až jsem někdy v dubnu 2009 došla k osudovému rozhodnutí - celou procházku spolu poběžíme. Vyštrachala jsem boty, co se tak nejvíce podobaly běžeckým,...já je viděl..., nepodobaly..., vzala si smetanově bílou novou větrovku, psovi nasadila košík a připla ho na vodítko, sichr je sichr. Vyrazili jsme podél chomutovského vodního přivaděče. Hned po několika desítkách metrů jsme potkali běžící známé kluky z loděnice. Byla jsem kapku pyšná na to , že já, čtyřicátnice, taky tak pěkně běžím a jak mi to se psem v barvě větrovky musí slušet. To celé v duchu hesla: "Není důležité jak běhám, ale jak u toho vypadám."
Slušelo. Zhruba kilometr. Za zatáčkou se najednou před námi objevil chlap s obrovským dobrmanem. Už třicetikilový Gandalf se k psovi vrhl, já trhla za vodítko a začaly fungovat všechny ty odstředivé a dostředivé síly, vzlétla jsem nad pěšinu a dopadla levým ramenem i celým bokem do mírně bahnitého podloží. Okamžitě jsem se zvedla, chytla vodítko zkoprněného Gandalfa a ještě užaslejší dvojici pána a psa opustila. Možná, že tam stojí s otevřenou pusou dodnes.
V lese jsem pak smotala už ne bílou větrovku a dala ji raději kolem pasu. Od té doby když jdu se psem, tak raději v černém ;-). Tu noc jsem se vzbudila při lehkém zakašlání bolestí. Naražená žebra jsem cítila ještě pár týdnů potom slavném prvním běhu.
Pomalu přicházelo léto. Jen jednou se mi tehdy podařilo skoro roční štěňátko utahat - když v docela parném večeru jsem s ním vyrazila do kopců nad Chomutov. Běhali jsme asi hodinu lesním terénem a pes pak jen pil a ani nežral.

Přišly prázdniny. Blížila se doba mého stěhování za novou prací. Bára si pro následující školní rok zařídila studium tak, že se zvládne starat o pejska. Paráda.

Já učinila životní rozhodnutí - pořídím si opravdové běžecké boty. Jelikož jsem vůbec netušila, jaké by měly být, zeptala jsem se Davida, kterého jsem tehdy znala jen velice zběžně, zda by mi s nákupem neporadil. David se zachoval jako muž činu a pozval mě hned do Triexpertu. Boty jsem vybírala snad hodinu. Nechali mě běžet na pásu, pak měřili chodidla, přinesli mi spoustu bot a zahrnuli množstvím informací, se kterými jsem neuměla nikterak naložit a které jsem téměř okamžitě zapomněla. ..běžný přístup ke sdělením, která nepovažuje Gábina za podstatná, prostě mě občas normálně vyfiltruje..
Nakonec jsem koupila - Asics modro bílé za víc jak tři tisíce - hrůza, hned mě začaly atakovat pocity viny, že jsem si pořídila něco tak drahého na pouho pouhé pobíhání. Dav hned navrhl, abychom je šli odzkoušet do Krčáku. Za dva dny jsme spolu poprvé vyrazili . David mi stále během běhu něco vyprávěl, já běžela a běžela, moc toho nenamluvila, byla jsem ráda, že dýchám a žiju. Uběhli jsme tehdy něco kolem dvanácti kilometrů. Hlavní podíl na tom, že jsem to v Davidově tempu vydržela a nezemřela, měl Gandalf a naše indiánské přesuny po kopcích a taky asi i celková fyzička z dračí lodi. No, ono to bylo asi hodně o morálu, ...nebudete tomu asi nikdo věřit, ale jsou mezi námi lidé, co by radši zdechli, než normálně říct, že prostě nemůžou. A je třeba zdůraznit, že s nima občas není nejlehčí pořízení:-).

O rok později nastala druhá etapa běhání s Gandalfem. Bářin rozvrh byl s novým podzimem takový, že času na psa bylo občas žalostně málo. Začala jsem si brát na týden i více psa z Chomutova do Libčic. Koupili jsme postoj a sedák a zkusila jsem s Gandalfem běhat spojená šňůrou. Na podzim, dokud bylo sucho, to docela šlo, pokud jsem se ovšem nevydala terénem a do kopců. Jelikož jsem se psovu tempu bránila zuby nehty a spíš brzdila, než šla s ním, začaly mě bolet achilovky. V zimě ve sněh jsem ho proto brávala na volno, abych nemusela brzdit nebo aby se mnou někde nesmýknul. Dnes už na volno při běhání poslouchá,...přání otcem myšlenky ..., ale občas je nutné ho popohánět dopředu, když se někde začuchá.

Teď slezl sníh a začali jsme znovu zapřahat. Po rovině kolem Vltavy to s ním běží samo. Nejprve má Gandalf tři kilometry volno po úzké stezce do Řeže, aby ze sebe dostal trochu energie, pak běží v postroji na šňůře k vodnímu dílu Klecany a zpět domů. Díky proběžkám s ním jsem zjistila, že je docela užitečné při běhu zvedat nohy a prodloužit tak letovou fázi a tak zvýšit rychlost . Člověk jí to říká stokrát a tady jsou veškeré zásluhy přiřčeny tomu psisku, cítím to jako velký nevděk!

Je přímo fascinující pocit, když na Gándího zavolám: "Běž, běž, běž" ...jeden z mála povelů, na který ten pes opravdu reaguje, pak taky ještě na povel "Volno"...a on zrychlí nebo zabere před kopečkem. Snažím se běžet na stejnou tepovku, jako když jdu bez psa, při stejném vynaloženém úsilí je běh s ním pochopitelně daleko rychlejší. Když Gandalf začne okolo desátého kiláku lajdat a nemá sílu tahat, nechám ho běžet u nohy a šńůru držím v rukou. Po desítce pak dostane napít a mažeme dál. Stačit jim je většinou pro mě celkem fuška, takže všestranný přínos.

Když David nemůže vyběhnout, mám tedy staronového parťáka na běh, kvůli kterému stojí za to obout boty, i když se do toho někdy třeba vůbec nechce a bez něj bych zůstala někde doma s knížkou za pecí .
A o mých běhacích/neběhacích trablech a absťácích zase příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 3. března 2011 v 22:30 | Reagovat

A to máte jen jednoho psa. To my si koupili 2 myšky samičky a ted máme myší 25 a ty skuste chytit :-).

2 Megatraged Megatraged | 4. března 2011 v 7:11 | Reagovat

My máme fenku labradora Bublinu, na prochajdách strašně táhla, tak jsem začala taky popobíhat...Jenže ta naše je teď už lenoch , takže jsem jí postupně začala nechávat doma, protože bych jí většinu cesty táhla přiškrcenou za sebou.Ale našemu miláčkovi už je sedm roků.Naposledy když jsme jí vzali na Ještěd, málem z toho druhej den nechodila a fakt jsem se bála.Takže společně absolvujem už pouze decentní procházky.Nejvíc jsme se nasmáli, když jako malá skákala po hlavě do každý /i miniaturní /kupy sněhu co potkala...a v létě na Mácháči si spletla písek se sněhem..

3 Peggy Peggy | 4. března 2011 v 8:25 | Reagovat

Sestra mi chtěla koupit štěně teď k Vánocům. Vzdychala jsem, že bych chtěla psa, se kterým by se dalo běhat. Můj pesan se mnou nedá v zápřahu víc než kilák. Moje mamka to prý velmi razantně zatrhla, že už takhle mi s hlídáním pomáhají a k tomu, abych měla ještě jednoho psa :-)

4 ll ll | 4. března 2011 v 8:45 | Reagovat

moc hezky :))

5 Chuana Chuana | E-mail | 4. března 2011 v 11:10 | Reagovat

Pěkný!Nejvíc jsem se zasmála když jsem si představila tu smetanovou větrovku ladící s barvou Gandalfa :-). Jsme prostě ženský,rádi ladíme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama