...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak se nakupuje pes

17. března 2011 v 22:02 | Gábina a dav |  Naši psové
Kdy: 11.3. 2011
Kde: na trase Praha Teplice
Co: cesta pro psa

Kroužíme po Teplicích, ba i na Cínovec jsme skoro zajeli, ale, Tepličáci mi prominou, neshledávám tady nic, na čem by mé oko s láskou spočinulo. Na orientaci je to tady docela obtížné, značení ulic většinou chybí (oprýskané cedule jsou občas nečitelné...). Nebo možná nejezdíme těmi pravými místy a to značení jsme jen nepochopili. Ostatně ono asi žádné město nepozná člověk z auta. Ale my tu jsme z úplně jiného důvodu, jedeme si sem pro PSA.
Flati nebyli nějak letos k mání. Obvolal jsme pár chovatelských stanic, štěňata měli už buď zamluvená, nebo teprve na cestě, někteří už chystali krytí, někteří už měli nakryto a byli v radostné očekávání, někde měli pouze pejsky, někde zas už jen skoro velké psy. Ale co si stěžuji, za bolševika byla tahle rasa u nás skoro neznámá, krátce po revoluci byli v republice tři psi.
Nakonec se na mě usmálo štěstí (teda, to se do budoucna teprve ukáže:-) v podobě volné fenky ze stanice Dark Angel od Teplic. Fotky ukazovaly pár vykulených štěbencích čumáčků v lehce zdevastovaném panelákovém bytě. Paní chovatelka mluvila v telefonu také docela rozumně.
Ke spoustě věcí přistupuji velmi liknavě, na ty ostatní jsem docela lempl, ale tady jsem jednal překvapivě rychle. Na druhý den jsme už s Gábinou startovali nach Teplic. Ve čtvrtek večer se mě Dav zeptal, co budu dělat v pátek odpoledne. Začala jsem větřit nějakou nekalost. Po chvíli z Davida vylezlo, že bychom mohli jet pro štěně do Teplic. Jen jsem vytřeštila oči a hlava se roztřeštila třikrát více než v předchozích dnech. Už od pondělka mi nebylo dobře, pokoušela se o mě nějaká viróza, která zdecimovala polovinu mé třídy. Na mně se choroba projevovala únavou, bolestí hlavy a břichabolem a neschopností běhat v nějakém smysluplném tempu. Představa cesty do Teplic tam a zpět mě v danou chvíli přiváděla k šílenství. "Josef to už ví?", zeptala jsem se. Při záporné odpovědi jsem Davida důrazně poprosila, aby synkovi předem zavolal :-).

V duchu jsem se děsil, co mému rozhodnutí poví rodiče. Sice jsem ve věku již zralém, ale co řekne maminka je pro pořád důležité. Ostatně dlouho jsem se pohyboval po divadlech, kde je úsloví "maminka a pan režisér mají vždycky pravdu" stále uznávaným moudrem.
Úmysl svého synka příjemně překvapit jsem ve finále přehodnotil a své rozhodnutí mu napůl oznámil, napůl s ním prodiskutoval. Trošku jsem se snažil zapůsobit otcovskou autoritou, ale bylo to vcelku k ničemu. Byl to asi dvacetiminutový dialog na jehož konci mi poměrně neuctivě řekl, že jsem cvok. Budiž mu ke cti, že to aspoň trochu zaobalil, ale hlavně že proti budoucímu členu rodiny nevystoupil úplně otevřeně.
I Gábiny jsem se ptal na její názor. S úsměvem mi pověděla, že pokud to bude hodné a milé štěňátko, tak vůbec není proti. Tenhle alibistický postoj mi fakt pomohl. Ale aspoň se do budoucna nebude moci na nic vymlouvat. Nešlo reagovat jinak. Kdybych oponovala, došlo by k sáhodlouhé debatě a argumentacím proč ano. Nebylo mi dobře. Neměla jsem sílu ani argumentovat, ani kategoricky odporovat ;-). Bláznům se ostatně odporovat nemá :-)).

Jedeme snad už třetí teplický okruh, Gábině třeští hlava a nevím, jestli svého rozhodnutí nelituje.
Já sice už po několika dotázáních přesně vím, kde momentálně jsem i kam směřujeme, jen se tam nedokážu dostat přes všelijaké dopravní záludnosti. Nakonec jsme ale i tenhle boj dobojovali a zastavujeme. Cvaknou pásy, hluboký nádech, přichází chvíle rozhodnutí. Po této cestě vážně přemýšlím o GPS do auta. Projížděli jsme všemi možnými ulicemi v páteční špičce, ptali se, několikrát se vraceli. Prvně v životě mi bylo zle v autě jako řidiči, otáčení automobilu bylo pro můj žaludek utrpení. Moc jsem o tom nemluvila. Na Davidovi bylo vidět, že je nervózní jak prvnička a neměla jsem to srdce ho ještě znervózňovat poznámkami o tom, že školní oběd bude za chvíli možná součástí interiéru Fábie.

Jsem si opravdu vědom, jak důležitý krok se chystám udělat a jsem z toho úplně vedle. Změním svůj život na dalších možná 15 let. Vstup do partnerského či manželského stavu je proti tomu v podstatě banalitou, kterou lze v případě nutnosti snadno vyřešit rozchodem či rozvodem. No jo, ale rozveďte se psem, když jste ten jediný, koho on v životě má.
Jestli se dostanu v příštích letech na zahraniční dovolenou, tak to bude malý zázrak. A jak to bude s Zermattem vůbec nevím, tuhle otázku mám ještě nedořešenou. Pes je jako koule na noze, ostatně to každý vztah, ať už k někomu nebo k něčemu. Začít milovat je krok k nesvobodě.

Je to už poměrně dlouho, za jedné takové malé životní krize, kdy jsem přišel na to, že o svobodu vlastně ani tak moc nestojím. Potřebuji závislosti, potřebuji, aby mě někdo potřeboval a já potřeboval jeho. Jsem závislý na svém prostředí, kde jsem zapustil kořeny, na přírodě, na vztazích k lidem, co mám rád, doma chovám zvířátka, která mě potřebují.
Ono vlastně i běhání, přestože je spojováno s představou svobody, se může stát závislostí a jako také je i ono krokem/během k nesvobodě.
Takže k čertu se svobodou, jdeme na věc.

Stojíme na hliněném dvorku jak dvě Alenky v říši divů. Nebo spíš v nějaké psí říši. Jsme obklopeni snad desítkou psích výběhů nejrůznějších tvarů a velikostí a přímo u nohou se nám vzájemně snaží zavraždit dvě štěňata. Hnědé a černé. To černé, co je právě vespod má být naše.
Nevěřícně zírám, vůbec nevím, co si myslet. Jeli jsme si pro štěně odchované v paneláku a teď tohle. Všechny kynologické autority varují před množírnami. Nebrat nikdy štěně z míst, kde je více psů. Jenže ať koukám, jak koukám, psů je tu sice přehršel, ale jinak nic, z čeho bych měl nějaký špatný pocit. Jasně že je tu bordel a trochu vybydlíno, ale udržte nějakou zahradní architekturu s deseti hafany na krku. Ostatně drobná vyrvaná koniferka u našich nohou mi němě dává za pravdu.

Čubiny teď nově zaměřily svou pozornost na nás, jedna mě visí na nohavici a druhá mi v nesřeženém okamžiku vlezla na záda a snaží se dostat do batohu. Mrknu na Gábinu, je úplně stejně konsternovaná, jako já, navíc se trochu marně snaží uchránit svoje slušné oblečení, vyjeli jsme totiž hned po vyučování, ona sedala do auta prakticky rovnou od tabule. Paní chovatelka nás uvítala na parkovišti, vypadala mile. Když jsme ale vešli na prostorný dvůr, vrhly se na nás dvě flatí - štěňata - jedno černé, jedno hnědé. Rafaly po nohavicích, hnědá se zakousla Davidovi do batohu. Usmívám se. Trochu ztuhle. Je mi mdlo. Tohle že je klidná rasa?? Vzpomínám na Gandalfa štěněcího, ale takovýhle brajgl nikdy nedělal (a při tom teď je to takový poděs...). Ptám se, jak vypadá dospělý flat. Paní chovatelka pyšně pouští na dvorek dva psy - ten větší , co se jmenuje Venca, mě okamžitě poskáče a orazítkuje tlapama, takže až u límce sváteční bundy jsem pošlapaná, jak z nějaké veselohry. (V duchu se v tu chvíli omlouvám Gandalfovi, že o něm říkám, že je poděs).
Ani nejsem schopen vnímat povídání chovatelky, tupě se usmívám a v hlavě mi to šrotuje. Nevím, jestli jsem chtěl právě tohle a musím se rozhodnout. Tady a teď. Čekal jsem malá roztomilá štěňátka v růžových pelíškách a ne tyhle příšerky. Mám v oku míru buldočka a tahle se mi zdají strašně velká. Na druhou stranu mě fascinuje jejich vitalita a elegance. Všici ostatní dospělí psi jsou v cajku, mají lesklou srst, ladné pohyby a jasné oči, energie z nich přímo čiší. A ta ženská nejenže ví, co povídá, ale vypadá to, že má ty svoje psy opravdu ráda. Jestli je tohle množírna, tak jsem pro množírny všema deseti.

Kostky jsou vrženy, rozhodnutí padlo, začínám pomalu trochu vnímat. Smlovu ještě sice podepíšu jako ve snách, ale už mám oči jen pro tu naši čubindu. Ještě převzít očkovák a průkaz původu, dostali jsme sice něco granulí, ale když už byla ta příležitost, nakonec jsme koupili celý pytel. Smlouvu tam Dav málem nechal. Je na něm vidět, že čekal něco jiného. Štěně je veliký - 13 kilo, ale jsou jí už tři měsíce, Gandušu jsme měli doma od dvou to byl podstatně menší. Na pytel granulí seskládáme skoro všechnu drobnou hotovost, co u sebe máme. Nastává chvíle loučení, teda loučí se hlavně chovatelka s Bellou (sakra s tím jménem budeme muset něco udělat), chápu její pocity, je to asi jako by posílala dítě do světa. Slibujeme maily a fotky, vyjíždíme.

Tak jsem si udělal narozeniny, o kterých sní každé malé dítě, vezu si domů psa. Živé a chlupaté dárky jsou vždycky ty nejlepší. Jenže čubina mi tak trochu sfoukává svíčky na dortu. Sotva se rozjedeme, nastává peklo. Čenich našteluje ke stropu a spustí srdceryvný jek. Nechápu, kde se v ní bere takový kravál. Léčba šokem. Nevnímám svou indispozici. Vnímám jen sirénu, která v autě naplno ječí a ječí...a přitom mi ještě navíc stojí téměř na hlavě. Velmi rychle jsme z toho na prášky, ale ona stále přidává na síle. Vypadá to, že zatímpouze lehce ladila. Takhle to dál nejde. Rezignujeme. Sjíždíme z hlavní silnice do jakési menší obce a vypouštíme psinku na místní fotbalové řiště. Sice se tam právě hraje, ale takhle krásný štěně všici rádi vidí:-)

Odchytli jsme naší šelmičku za pomoci obou fotbalových mužstev a jede se dál,. Nervy napjaté v očekávání nejhoršího, ale nestačíme se divit. Dračice se nám proměnila v princeznu. Asi jí došlo, že naši trpělivost nemůže pokoušet donekonečna. Třeba bychom ji tu ještě někde mohli vysadit. Sice si ještě pro formu párkrát kníkla, ale zdaleka už v tom nebylo to srdce. Stulila se mi pod nohy a usnula jako doma u maminky. Takže zbytek cesty již proběhl naprosto nudně a nemá vůbec cenu ho popisovat.

Doma Josek lehce kulil oči. Šmarjá, cos to přitáhnul, říkal jeho výraz, ale čubina se překonávala a okouzlovala. Jako mladá dáma, když má být v den své plnoletosti uvedena do společnosti. Terka na ní sice párkrát zavrčela, aby bylo hned od začátku vidět, kdo je tu pánem/ paní, ale pak se milostivě nechala trošinku očichat. Formalitám bylo učiněno zadost. Pesa se jakoby nic vydala k pelíšku, cestou si přičapla, hodila louži a padla. Normálně se jí podlomily nohy a flákla s sebou na pelech.

Nové přátelství bylo sice netradičně zpečetěno močí, ale to nijak nezpochybňuije jeho platnost. Těším se, co přinesou dny příští. Vím, že to bude šichta. Padám také. Usínám s pocitem, že se vzbudím do nové životní etapy. To ještě netuším, že to bude už v půl druhé:-).



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Peggy Peggy | 18. března 2011 v 7:05 | Reagovat

Štěňátko! Pamatuji si, když jsem si domů vezla Teddyho. Šíleně kňučel. Doma se pak odemě nehnul. Lezl za mnou na záchod, ležel vedle sprchy. Nemohla jsem si ani lehnout, jakmile jsem vytáhla nohy, začal kňučet. Spala jsem s rukou spuštěnou do jeho pelechu. Po třech dnech jsem byla vyřízená :-)

2 ll ll | 18. března 2011 v 8:26 | Reagovat

To se cetlo jedním dechem :)

3 bery bery | 18. března 2011 v 10:29 | Reagovat

taky jsem se neodtrhnul :-)

4 s0c s0c | Web | 18. března 2011 v 11:32 | Reagovat

Krasny :)

5 Chuana Chuana | 18. března 2011 v 16:43 | Reagovat

Přiznám se,že jsem u toho skoro ani nedýchala a ukáply mě i slzy :-)
Jsem majitelkou teď již dvou tzv.gaučových plemen,první Amálka,té jsou tři roky a jelikož je velice pohodová,tak jsem si řekla,že si vezmu fenku z útulku.Zjistila jsem,že malé feny jsou nedostatkové a na pořadník.Nechtělo se mi čekat,tak jsem si chtěla vybrat štěně Lhasa Apso,což je Amálka.Štěňata nikde už nebyla,ale v posledním telefonu mi paní řekla,že prodává již dvouletou fenu Shit-zu.Jelikož jsou to příbuzné rasy,tak jsme si jeli pro Růženku.Až do teď jsem nevěděla co slovo množírna psů znamená a bohužel jsem to viděla na vlastní oči!
Když jsem viděla tu chudinku,v hlavě mě hned proběhla kalkulačka a bylo mi jasné,že toto nebude levná záležitost!Ve dvou letech už dvakrát rodila a jelikož se další štěňata nepovedla,tak co s ní,než že ji prodá.Přiznám se,že jsem se vůbec nerozhodovala dlouho,ikdyž jsem si myslela,že si jedu pro krásnou,vymydlenou fenečku,která žije v bytě,ale opak byl pravdou.Vypadala jak stažený králík,má být chlupatá,všechna žebra se dala spočítat,žila v kůlně,očkování a odčervení žádné,granule neznala.Týden jsem si vzala dovolenou a dávala ji do kupy.Všeho se bála,prostoru,zvuku aut,autobusu,chodby,výtahu,lidí,psů.Dva měsíce jsem s ní chodila dvakrát týdně na veterinu,protože se pořád něco léčilo.Teď je u nás čtyři měsíce a vidím,že je to už štastná fenka,která je hrozně vděčná,milá a přiznám se,že cítím veliké uspokojení,že jsem mohla někomu pomoci a jsem moc ráda,že ji mám.

Bella je velice krásná a přeji aby dělala páníčkovi jenom radost :-)Jo a Terinka je nádherná !

6 dav dav | E-mail | 20. března 2011 v 20:38 | Reagovat

Rád, že se to dalo číst:-), zkusím v těch psích povídáních pokračovat, jelikož jsme pořád chromajzlik:-(

7 Kostěj Kostěj | Web | 21. března 2011 v 16:48 | Reagovat

A takovej to moh bejt slibnej běžeckej blog.
Dave dej se do kupy. Stovku v Plzni hádám už nepoběžíš, ale moh bys se mnou běžet tu přes Krkonoše? Slibuju, že budu závodit až na posledních dvaceti km:-)

8 Gábina & David Gábina & David | E-mail | Web | 22. března 2011 v 13:50 | Reagovat

Kostěji, teď právě řeším velké dilema, jestli odhlásit 1/2 PIM, nebo zkusit symbolicky aspoň kousek uběhnout, obě varianty jsou jedna horší než druhá:-((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama