...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jaro je tu :-) a viróza pryč :-)

28. března 2011 v 15:16 | Gábina a dav |  Milý deníčku...
23.3.
Utekla jsem brzy z práce. David přijel po třetí a vyrazili jsme nad Letky ke skalám venčit psy. Po víc jak hodinové procházce doma oblíkám svoje běžecké oblečky. Gandalf kouká dost nevrle (..."panička se oblíká a mně si nevšímá..."), ignoruju jeho pohledy, David se ptá za jak dlouho se vrátím, ujišťuju ho, že poběžím k elektrárně, maximálně k viaduktu u Dolan, což bude tak šest až osm kilometrů.

Vybíhám. Už se šeří, ale jsem docela ráda, nestojím o nějaké místní čumily-komentátory. Nějak chci být sama. Přes Libčice proběhnu pomalinku a po dvou kilometrech zamířím k elektrárně, pokus o pětistovku raději vzdávám, je to upracované, mám pocit, že stojím na místě . Mám nějak zatuhlý nohy. Oběhnu elekrárnu a vracím se na dolanskou cyklostezku. Neběží mi to nijak rychle, ale běžím alespoň stejnoměrně kolem pěti padesáti. Poslouchám jakési děsné písničky, co si do mého MP3 přehrávače dala dcera Barča, když neměla svůj. Nechce se mi zastavovat a skoro potmě lovit něco jinýho. Podbíhám viadukt a pokračuju kolem zahrádek až za dolanské nádraží. Za úplné tmy se vracím. Kousek před domem s bílým vlčákem pípne devátý kilometr. Místo běhu rovně za nosem, zatáčím doleva znovu k elektrárně, kapku přidám a po rovince bych chtěla ten desátý kiláček mít alespoň kolem pěti dvaceti. Jednou málem sletím na nerovném asfaltu na nos, naštěstí ten skoro pád vybalancuju. Pípne kilometr, jen mrknu na budík a běžím dál. Pět minut, dvě vteřiny. No, alespoň tak. Dobíhám další dva domů. Dav už má strach, kde jsem tak dlouho. Když někdo řekne, že půjde pět kiláků a pak dá dvanáct, tak je snad jasný, že se ten druhý bojí. Navíc si připadám jako pilná hospodyňka, co nedočkavě čeká doma na toho svýho:-)

25. 3.
Obíháme s Davidem chomutovský zoopark, slabých pět kilometrů. Achilovku cítí, navíc ho něco ukrutně rozbolí nad kyčlí. Ono je to takové indiferentní místo někde na boku mezi zadkem a zády. Nikdy jsem nečetl, ani neslyšel, že by tam vůbec někoho mohlo něco bolet. Nicmémě příčina je docela jasná, přišla na to Gábina. Nejspíše podvědomě šetřím a odlehčuji pravou stranu, takže kde jinde se to musí projevit, než nalevo. Mně to prostě neběží. Po dvou mírně rychlejších kilometrech skoro zhebnu v kopečku od vlakové zastávky. Ach jo. Jedna pitomá viróza a já jsem k ničemu :-(.

26. 3.
Vstáváme docela brzy a bereme psy autem do Bezručova údolí. Je zvláštně mlhavo. Za tím bílým oparem někde prosvicuje sluníčko. Jdeme po druhé straně Chomutovky po modré. Je to tam nádherný. Štěně objevilo půotůček a skáče do něj všema tlapama naráz. Docela legrace. Tyhle procházky mě drží nad vodou. Střídavě koukám po psech a po prvních příznacích jara. Radují se z pohybu, lítají po podmáčených loukách až gejzíry vody stříkají kolem a vůbec jim nedělá starosti, že jsou jak čuňata. Ví, že oni ten svinčík uklízet nebudou. Lezu po zemi a snažím se fotit první rašící devětsily.
Vracíme se domů kolem púl jedenácté, abychom se s Davidem převlíkli do běžeckýho a vyrážíme znovu motorizovaně do Bezručáku. Chceme běžet k prvnímu mlýnu po modrý, po tý krásný lesní pěšině a zpět po cyklostezce, dohromady asi osm kilometrů. Po třech však Davida neduhy přemáhají a on mě posílá dopředu, že on to otočí, kus půjde a uvidí. Je mi z toho smutno. Kombinace achilovky a toho blbýho boku/zadku/zad je celkem vražedná. Rezignovaně klušu přes bolest, co taky jinýho. Vím, že se budu muset rozhodnout, jak s příští sobotou. A taky už vím jak. ( ..... ) tady si prosím každý doplňte nějaký silnější vulgarismus dle vlastní volby.
Doklušu k skoro k mlýnu a otáčím na cyklostezku. Energie mám dost, tak se rozbíhám - zkusím tři kilometry trochu rychleji. Docela to jde, neznatelně to tu klesá, což zrychlení přeje :-). Včerejší chcíplost je nechaná někde u zooparku a já se snažím jít tak, abych vydržela až na konec údolí - 5:01, 4:52, 4:44. Když probíhám kolem Davida, chci zastavit, ale on na mě volá, ať koukám utíkat. Konečně pocit, že běžím.

27. 3.
Beru Gandalfa na lano. Je krásně. Namíříme si to směr Řež k Vltavě. Chci běžet kolem patnácti, tak pesana schválně brzdím, aby se mi neuštval jako obvykle na prvních pěti kilometrech. Snažím se koukat hlavně na tep. Rychlost není podstatná, ta je dost ovlivněná tím, jestli Gandalf táhne nebo ne. Je teplo, sedm kilometrů do Klecan máme v tempu 5:26, přívoz jede asi za tři minuty. Dávám Gandušovi napít z láhve, po té jeho viróze raději neriskuju, aby pil uřícený z řeky, a naloďujeme se. První tři kilometry na druhé straně se zase snažím běžet jak nejlíp to jde. Gandalfa mám u nohy, už netáhne, ale uštvaně nevypadá. Občas nuceně zpomalujeme, když se vyhýbáme chodcům, či protijedoucím kolům. Zrychlování se zase podařilo - 5:04, 4:59, 4:44. Desítka je za padesát tři minut. Domů doklusáme pět kilometrů volným tempem něco pod šest minut. Přesně v tuhle dobu se snažím doma na Spořilově cvičením trošku rozhýbat tu další hrůzu, co mě potkala. Snažím se nezávidět, ale moc mi to nejde.

Teď už to jen nepřehnat a lehce se párkrát proběhnout před půlmaratonem. Výsledek závodu je u mě zcela nevyzpytatelný. Cítím, že jsem schopná běžet v rozplylu deseti minut, ale nejsem schopná poznat jak na tom momentálně jsem a při které časové hranici se pohybuju ani si nedovedu dát nějaký cíl. Vloni jsem chtěla mít čas pod dvě hodiny. To se povedlo o čtyři minuty lépe. Letos? Osobák? Jsem realista, myslím, že se tak vyždímat jako vloni nedokážu. Bylo mi tak zle, že na to člověk nezapomíná :-). Jeden cíl/plán/závazek ale přeci jenom mám. Chtěla bych bez ohledu na čas zaběhnout "s rozumem". Prvních patnáct kilometrů v tempu, které mě nezničí natolik, že ho budu schopna udržet nebo trochu zrychlit v posledních šesti do cíle. Neurvat se jako vagón a běžet první desítku s běžci o třídu lepšími jako vloni a pak běžet jen silou vůle druhou část o dost pomaleji. Snad sama sebe zvládnu :-)).
Večer volám Milošovi, že kdyby někdo chtěl číslo, tak že je tu jedno volné. Odkládal jsem tohle rozhodnutí na poslední chvíli. Ještě před pár dny jsem měl představu, že bych mohl běžet na dvě hodiny s Evženem a se Sárou a pomáhat mu pohánět jeho ovečky. Teď uvažuji realističtěji, probírám si alternativy.
Postavím se na start a dříve nebo později (spíše dříve) to budu muset zabalit. Sundat číslo a zálezt kamsi hluboko pod zem. Ještě nikdy jsem to neudělal, byla by to zbrusu nová zkušenost.
Nebo se kousnu a v nějakém dost děsném čase to přes bolest doběhnu, nejspíše někde těsně před smetákem. Určitě v čase nějak okolo tří. Sice to nevzdám, ale asi si tím způsobím trable na nějakou delší dobu.Docela rád bych si tuhle variantu ušetřil, ale nevím, jestli to dokážu, pokud by se nepovedlo číslo prodat. Pak se děj vůle Páně.
Takže lidi, je tu za pětikilo jedno volný číslo, vemte si ho někdo a já vám všem přijdu v sobotu fandit.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 s0c s0c | Web | 28. března 2011 v 17:11 | Reagovat

Dav: Ono se to samo bohuzel, pravdepodobne nevyresi - to si alespon myslim ja. Zkus najit nejakeho fyzioterapeuta, ktery pracuje se sportovci, chce to najit a odstranit pricinu. Drzim palce.

2 Gábina Gábina | 28. března 2011 v 17:41 | Reagovat

s0c: To navrhuji Davidovi pořád. Nějak ale nechce poslouchat ;-).

3 s0c s0c | Web | 29. března 2011 v 8:12 | Reagovat

Ted spolupracuji s Michalem: http://www.fyzio-sport.cz/ a myslim, ze to bude ta prava cesta, muzu jen doporucit.

4 ll ll | 29. března 2011 v 8:55 | Reagovat

Všechno chce svůj čas a šlachy dvojnásob hlavně se nesmí přikládat na oheň ale kdo to má vydržet. Na pořádnej tréning zapomen aspon na ctvrt roku a i po půl roce to budeš cejtit a budeš muset  opatrně šlachy jsou ... sice sem neměl bolavou zrovna achilovku ale i tak to trvalo sakra dlouho a dnes jsem hodně opatrnej protože už vím že jepší si odpustit něco z tréningu než přijít o měsíce :( Jenže  člověk si musí vypěstovat cit pro to co může a to není zadarmo.

5 dav dav | E-mail | 29. března 2011 v 10:17 | Reagovat

to s0c: díky!
to 11: no, to teda díky:-)

6 s0c s0c | Web | 29. března 2011 v 11:00 | Reagovat

Dav: Rado se stalo. Ja resim tu Achillovku uz prakticky 3/4 roku, nepomohly prestavky, dycky se to vratilo, protoze pricina (spatne drzeni tela a technika) zustala. A jsem ted dost presvedcena, ze mi tahle terapie pomuze, jde totiz skutecne k jadru pudla. Tak se drz :)

7 ll ll | 29. března 2011 v 13:20 | Reagovat

Priznam se, že mě taky trochu ty achylovky brzděj . Ale vím že je to špatným objemem a regenerací . Každý (i já si to myslel) si myslí, že když to přestane bolet jde se pak vrátit tam kde sem byl. Prdlačky já sem se smířil stím že hold  už tak malé objemy snížím a radši budu praktikovat častěji a uvidím jak se to tělo přizpůsobí.

8 Petr Petr | 29. března 2011 v 15:45 | Reagovat

Ahoj. Chtěl bych se zeptat, jestli je tedy možné si to startovní číslo odkoupit? Díky

9 dav dav | E-mail | 29. března 2011 v 18:16 | Reagovat

Petře, je mi líto, číslo je už pryč:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama