...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Když se neběhá

12. března 2011 v 21:51 | dav |  Milý deníčku...



Kdy: cca minulých 14 dní
Kde: to je v tomhle případě úplně jedno
Co: právě že nic

My to víme. Flákáme se a nepíšeme. Ale kde nic není, ani smrt nebere.Omluva tedy všem, kteří tu v minulých dnech hledali něco nového. A ten, kdo za to všechno může jsem pochopitejně zase já. Nejhorší v životě je sebeobviňování a když si vytváříme sami v sobě pocity viny :-) za něco, co žádnou "vinou" není.

Ta katastrofa (houbec katastrofa, říká Gábina, dějou se i horší věci) přišla pomalu a plíživě. Jednoduše mě začala bolet pravá achilovka. Jsem zvyklý, jako snad všichni běžci, tyhle drobné signály sice bedlivě registrovat, ale nepřikládat jim přemrštěný význam. Navíc já měl vždycky spíš problém s levou. Ta si umí říci, tu jsem zvyklý poslechnout. Ale že si začne vymýšlet její opoziční kolegyně…, vždyť ta je zdravá, jaképak s ní velké štráchy. Den, dva klid, namazat, promasírovat a běží se dál. A ona mrška přestírala jako že jo. Jako že to docela bere. Někdy o sobě začala dávat vědět až kolem dvacátého kilometru. Něco, co vydrží dvacet kiláků musí být snad docela zdravé. No, teď vím, že nebylo.

Stačil jeden kratší výběh a bylo hotovo. Dobíhal jsem přes bolest, nějak se člověk dostat dom musí a pomalu rozvážně kráčet propocený a za mrazu není úplně to pravé. Doma se všechno rychle uklidnilo, žádnou paniku, říkám si, pár dnů klidu a budu zase v pohodě. Jel jsem podle Milošova plánu na Mamuta a sváděl všechny problémy na pouhé navýšení objemu. Pokud se tedy na objemu ubere, tak bolest musí ustoupit. Logicky to nemá chybu, prakticky je to ale blbost. Dva dny klidu a pak jen tak na zkoušku tři lehké kiláčky, aby se vidělo. Nevidělo se nic a domů jsem už došel. Takže další dny zase relax.

Abych proboha nic nepromeškal, zařadil jsem jako kompenzaci veslařský trenažér. Jak nesnáším běhátko, tak tohle se mi moc líbilo. Aerobní cvičení ve skupině, k tělu relativně velmi šetrné. Není problém se úplně vyčerpat a člověk si přitom nijak neublíží, jako se to třeba může stát v posilovně. Začal jsem tedy usilovně veslovat. A bolest achilovek se nelepšila. Nechapal, jsem, dával jsem jim klid, nohy nosil permanentně namazané a zabalené do igelitové folie, šustil jsem kudy chodil, bral diclofenaca a zlepšení žádné.

Oči mi otevřel až prodloužený trénink minulé úterý. Při veslování zaludně nic nebolelo, ale domů jsem zase jednou pro změnu dopajdal, navíc ještě tempem o poznání pomalejším, než v minulých případech. Takže tady byla chybička, co jsem považoval za klidovou variantu zdaleka tak klidové nebylo. Takže na jednu stranu dobrá zpráva, už vím, čím to je, průser na straně druhé, fakt nemůžu chodit.

A sny se hroutí. Kbely jsem už odepsal před několika dny, ale ještě pořád tiše doufal v Pečky, byť odběhnuté jen za čárku. To nemluvím ani o mistrovství republiky na 100 km v Plzni. To byl sen, kvůli kterému jsem naběhal fakt docela dost a v podmínkách, které občas tu mojí vůli a odhodlanost běhat otestovali až na samý práh.

Teď uvažuji realističtěji, vidím už i to ohrožení ½ Pimu, tiše doufám v Sylva Nortica, děsím se, že bychmohl přijít i o Zermatt. A fungl nový botičky ještě navíc vybavený supr vložkami na mě vyčítavě koukají z botníku. Myslím, že jsou fakt horší věci - jsem vděčná, že dnes můžu normálně běhat a chodit - po půl roce o berlích před sedmi lety člověk pár věcí přehodnotí. Nepříjemný je to, že sis něco naplánoval a teď nevíš, jak to dopadne. Věřím, že dobře. Musíš ve všem vidět něco pozitivního. Na současných dlouhých procházkách s Terkou a Gandalfem máme víc času na povídání :-) než při pokusech o rychlé pětistovky. Zas budeš skákat přes kaluže.

Tělo už si na těch osm až deset hodin pohybu týdně zvyklo a teď se mstí hlavě za vynucenou nečinnost. Řečeno méně vzletně, začíná mi už hrabat. Jsem protivný na všechny kolem a někdy to odnáší i Gábina, které to teď docela běhá. Zavidím jí všechny ty kilometry a o to více je mi líto, že jí nějaká viróza, kterou si přinesla ze školy, znemožnila běžet Pečky. No, nemrzí mě ani tak ten závod - nějak v současnosti nemám moc motivace honit se s druhými, honím se se svým sportesterm a to je zatraceně drsnej soupeř :-). Minulej pátek mě uštval při výběhu nahoru na Blatno. Štve mě ale, že kdykoli jsem tenhle týden vyběhla bylo mi po desítce na umření :-( a tak jsem musela dát pár dní pauzu. A jsem taky protivná :-). Pečky se běží právě v tuto chvíli, kdy tohle píšu, tak aspoň držím na dálku palce synkoi i všem kamarádům a známým, koukám z okna a říkám si, jestli jim po otočce nebude foukat.

Zbývá mi teď akorát chůze, a protože počasí tomu přeje, chodím na dlouhé coury s čubinou, ledacos se honí v hlavě, vytanula mi myšlenka na canisterapii. Ale o tom zase až někdy jindy.

P.S. (To Hanice) Pointa příště a bude tentokrát zdařilá :-).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 s0c s0c | Web | 13. března 2011 v 6:57 | Reagovat

Ach jo, soucitim s Tebou... a drzim palce. Strasne rada bych neco poradila, ale cert vi, co s tim... logicky hledat pricinu, to se mi ukazuje jako dobry zacatek.

2 Peggy Peggy | 13. března 2011 v 8:50 | Reagovat

Držím palce, aby to netrvalo dlouho. Celkem přesně vím, jak se cítíš.

3 LemonaidLucy LemonaidLucy | 19. března 2011 v 17:37 | Reagovat

Tak to jsi asi nebyl ty, kdo me dnes predbihal u Vltavy kousek za Klecanama (smer Praha) a odbocil do lesa? Byla jsem skoro jista, podle fotek, obleceni sedelo (ksiltovka, vesta, bryle...).
Drzim moc palce, at se to brzy zlepsi!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama