...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Duben 2011

Jak jsem nezměřila červený okruh

24. dubna 2011 v 17:36 | Gábina |  Milý deníčku...
Kdy: o Velikonocích
Kde: Chomutov a okolí
Co: cosi, co se už zase začíná podobat běhu

21.4.
Prázdniny! Konečně volno, zasloužené náhradní za dva víkendové dny strávené s pěveckým sborem. Rano v devět opouštíme Libčice směr Krušné hory. Všichni máme v živé paměti, jak jsme se kdysi těšili na prázdniny. Ale vězte, vy bývalí školou povinní, Vaše těšení není nic proti tomu, jak se těší kantoři. Já si život bez prázdnin nedokázal představit, tak jsem si vybral nejdříve školství, pak divadlo.

Odpoledne se autem přesunujeme do Bezručáku k bývalému Třetímu mlýnu, kde na parkovišti necháváme auto a po žluté se i se psy vydáváme kamsi k nebi. ...budu prozaičtější, prostě jsme šli kousek do kopce. Výš než je Křímovská přehrada, výš než jsou fantastické mohutné buky, stoupáme přes tři kilometry na vrchol kopce nazvaného Chlum, ale nedojdeme. Asi v jeho dvou třetinách otáčíme dolů, neboť štěně Bora toho má plný tlapky a začíná pajdat.

Psy odvezeme domů a sami se přestrojíme za běžce. Chceme seběhnout "nějak" inteligentně do Bezručova údolí, abychom se tam pořád nemuseli nabližovat autem. "Podle mapy bychom měli naběhnout na červenou, pak se napojit na žlutou a vyběhneme někde za prvním kilometrem cyklostezky", navrhuji řešení. Vzápětí si uvědomuju, že běh by pak nebyl dlouhý okolo deseti, ale spíš by se blížil patnácti kilometrům. Běžíme tedy kus přes vilovou čtvrť, kde nádherně kvetou rozmanité stromy a keře (pitomý jaro...).
Je to sice mírně do kopečka, ale ne do takovýho, aby tempo muselo být osm minut. Nějak nám to stereo nedejchá. Alergie se projevila u Gábiny, mně to prostě a jednoduše neběželo. Naštěstí brzy uhneme doleva do lesa, kde žádné záplavy napylovaných větví nekvetou. S občasným kufrováním (viz., proč se chlapi odmítají ptát na cestu:-) se nám podaří najít žlutou značku. V údolí je příjemně, podél říčky vlhký chladivý vzduch, sluníčkon nepálí, protože se schovalo za kopce, které Chomutovku svírají pod sebou. Na Prvním mlýně jsme měli 6km a dali si společně kofolu. ...kdo by odolal, když ho ženská pozve..., navíc dobrá záminka k pauze a vydechnutí, sotva pletu nohama.

Chvilka zastavení v už zastíněném údolí způsobila, že se do mě dala pěkná zima. Vyrazila jsem na zpáteční cestu a metelila po cyklostezce k Chomutovu. Po pár stech metrech jsem si uvědomila, že nemám Davida, tak jsem udělala čelem vzad a utíkala mu naproti. Běžela jsem kus za něj a pak ho doháněla. V té chvíli zabočil doprava přes můstek na druhou stranu řeky, kde je krásnej krosovej terén po úzký kamenitý stezce. Řekl jen: "Utíkej!" a poslal mě před sebe.Věčná škoda nevyužít toho krásnýho pocitu, když to běží. Seveřadi právě tohle nazvali fartlek.

Nahoru dolů jako na horský dráze. Rovinky co nejrychleji, z kopečka co nejopatrněji, do kopce vytepat co nejvýš. Skoro tři kilometry zábavy a pode mnou hučící voda. Souvislé, snad i stometrové zelenobílé koberce sasanek hajních, lemujících stezku, taková nádhera fakt dává člověku křídla lépe než nějaké ionty a jiné vymyšlenosti.

Když jsme doběhli na konec údolí, chytil David druhej dech a místo utíkání rovnou domů, jsme ještě oběhli zoopark. Bylo to nakonec sedmnáct kilometrů. Hm. To jsme klidně mohli vyběhnout po tý červený a zjistit, kde se napojuje a odbočuje ta žlutá..., bylo to, jako když člověka chytí mlsná, ještě by ochutnal tohle a támhleto :-).

22. 4.
Rodinný výlet. Krásný dvůr, Žlutice, Chyše...

Krásně našlapaný auto - pět dospělých osob, dva labradoři - Hubert a Gandalf, jedno štěně Bora. Od rána šlapu v pětiprstých vibramech. Labradoři se okamžitě po vstupu do parku vyráchají v bahně. Vracíme se pozdě večer.

23. 4.
Ráno venčení v Bezručáku. Cesta z Prvního mlýna na Třetí a zpět. Zpět docela horror. Cyklostezka je kolem desáté už plná cyklistů a bruslařů. Psy je sice nehoní, ale mají tendenci se motat, nejsou-li usměrněni mimo cestu.

Po návratu výběh. Chci na červenou, změřit okruh okolo Strážiště, (co každý Chomutovák zná jako Partyzán) a objevit z něj lesní odbočku do údolí. První kilometr je podél vodního Přivaděče po úplné rovině, ale já nějak ne a ne se rozběhnout. Následující kilometr kopec asi šestset metrů, kdy se šedesát nastoupá a pak třetí kilometr mírně zvlněný terén, kdy se po vrstevnici obíhá Partyzán. Následuje zase stoupání. Cesta kamenitá, občas vyjetý koleje... Makačka na nohy, trochu bolí operované koleno. Každej chvilku tahá pilku, mně to docela ťapalo, ale když jsem viděl, že se Gábina do kopců trápí, držel jsem pomalejší tempo, hlídal tepák, nervalo dlouho a taky se chytla.
Nastoupáme na Kočičák a zabočíme k hlavní silnici na Blatno, kterou bychom měli přeběhnout. Ale ouha :-(. Slyšíme zvuky natůrovaných motorů a když doběhneme k silnici, zastaví nás červená páska a pořadatelé. Dnes se tu jedou závody do vrchu seriálu Triola cup (no proto jsou ty podprsenky tak drahý, když fabrika sponzoruje takovýhle akce...). Silnici nepřetneme, ale po louce plné pampelišek a sasanek pomalu seběhneme k lesu. Po chvíli narazíme na červenou, která se sem znovu od hlavní vrací. Prokličkujeme les a doběhneme na místo, kde jsme opustili Přivaděč. Trochu si ten poslední kilometr po udusané stezce po rovině rozběhnu, ale ne nijak na doraz, jen abych alespoň jednou nechala vyskočit tep ke stosedmdesáti. Krásný proběhnutí. Ale odbočka nenalezena. Okruh nezměřen.

24. 4.
David včera navečer odjel s Borou do Prahy a my s Gandalfem si musíme s venčením a běháním vystačit sami. Ráno jsem chtěla vstát brzy a vyrazit s ním na proběžku abych konečně (chápu, že s tím pořád otravuju, ale když si něco umanu...) změřila červený okruh. Nakonec se vydáváme ven až po deváté. Sluníčko, teplo. Nesu pás s lahvičkama - dvě pro mě, dvě pro Gandalfa. Vodítko v ruce. V tomhle počasí se rozhodně popotahovat od psa nenechám ;-). Čekám od Gandalfa na začátku sprintování kolem, ale pes zřejmě buď dospěl, nebo pochopil, že když vyrazíme běžmo, tak je to nadlouho a šetří od začátku síly, nebo mu prostě bylo horko a nechtěl se moc šťavit. Nedělal tedy kraviny jako obvykle a místo toho klusal vzorně u nohy. První kilometr jsem hned uložila, protože jsem měla nějak málo utáhnutý tepák a ta věc ukazovala průměrný tep 210 při rychlosti šest dvacet, zatracená technika... Začali jsme stoupat. Koleno dobrý. Tepák ukazuje pravdu. Až ke Kočičáku hlídám tep, aby byl pod 150. To se daří jen díky průměrné rychlosti přes sedm minut :-(... Ale běží se úplně pohodově. Na Kočičáku místo doleva uhnu doprava, nejprve dolů k potůčku, kde se Gandalf napije a pak vyfuníme do kopečka okolo ohrad pro koně až k prvním domkům na Hrádečné.

Přemýšlím, proč vlastně běhám. Co mi to dává, co bere. Jaké mám běžecké ambice, cíle? Běhám pro chvíle jako je tahle. Je krásně, od Hrádečné zabočíme znovu doprava a vbíháme na rozkvetlou horskou louku. Běžím a stihnu vidět daleko víc, než kdybych jen šla. Běžím a tady, zhruba po pěti kilometrech jsem rozhýbaná a rozdýchaná natolik, že při tomhle tempu terén, neterén nepociťuju únavu, ale sílu a chuť běžet dál a dál. Cítím jen radost. Radost z toho, jak všechno kvete, radost z toho, že pes se na louce najednou rozběhl jak magor a začal dělat svá oblíbená sprinterská kolečka. Běh mi dává neskutečnou energii, když je dobře vyladěn jako dneska - to znamená, že není úplně bez úsilí, ale ani nesmí být ani s takovým vypětím, po kterém padnu a dvě hodiny spím :-). Rád tyhle pocity sdílím a teď je mi trochu líto, že jsem u toho nemohl být :-(.
Někdy mi běhání bere čas, nebo spíš na něj nemám čas. A pak jsem protivná a bez energie, protože jsou povinnosti, které udělat musím a musí jít starnou i věci, co mě těší. A moje ambice? Docházím k názoru, že netoužím po tom závodit. Vyhovuje mi, když běžím sama, s Davidem nebo se psem někde v přírodě, kde nejsou lidi, kde je klid. Jako tady.
Z přemítání o běhu mě vzbudí konec louky a potůček plný blatouchů. Sakra, škoda, že nemám s sebou foťák. Tahle chvíle je tak pěkná a sváteční, že je mi líto neschovat si z ní kousek na později. Já si občas do hlavy ukládám takovýhle chvilky jako konzervičky pro případ nouze...

Přehopkáme potůček, prodereme se mlázím a jsme zpět na červené. Tentokrát žádná podprsenková rallye, silnice je volná. Na druhé straně krásná lesní cesta plná vůně pryskyřice. Vytěžili tu pár stromů a zbylé větve na zemi voní na slunci o sto šest. Asi po půl kilometru dobíháme k rozcestníku se jménem Nad Chomutovkou. Gandalfovi dávám napít. Tak tady je to místo, odkud příště seběhneme s Davidem do Bezručova údolí :-) po žluté. Červená nás pomalu dlouhým obloukem vrátí za Blatenskou silnici. Přeběhneme zvlněným traverzem les pod Partyzánem ještě jednou tam a zpět. Cestou, kde vloni vykáceli sad a místo něj teď trčí stovky náletů jabloní, sbíháme k Přivaděči.
Dvanáct a půl kilometru ten červený okruh rozhodně neměří... Ale vůbec mi ty dnešní přidávací odbočky nevadí. Vlastně je jedno jestli ten okruh měří osm nebo devět kilometrů :-). Bezvadný je, že tu asfaltu bylo dohromady asi dvacet metrů, když jsme přebíhali hlavní. Všude byly jen lesní cesty, stezky a stezičky, nikde žádný člověk, jako někde ve vzdálené divočině :-). A ta louka nahoře za Kočičákem byla jako třešnička na už tak báječném šlehačkovém dortu...

Jak jsme běželi s módou

22. dubna 2011 v 11:02 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
Chce-li někdo začít opravdu zgruntu, zabrousí až kamsi k Adamovi, ti z nás, kteří utrpěli vzdělání klasické, obrátí se ke starým Římanům. My dnes započneme velikánem naší literatury Karlem Čapkem. Toto pravil klasik o člověku trpícím zánětem okostice:
"Trpitel se soustřeďuje na jedinou věc: na záchranné práce; tak jako námořník na tonoucí lodi bezoddyšně pumpuje vodu, tak bezoddyšně si přikládá člověk stižený zánětem okostice náčinky a vyplachuje a natírá si čelisti; a kdyby mu jeho zubař doporučil modlit se pozpátku otčenáš, každých sedm minut plivnout třikrát k severu, ovazovat si červenou niť kolem levé nohy, natírat si špičku nosu zelenou skalicí a každou čtvrt hodinu spolknout lžičku odvaru z koňských kaštanů, činil by to s vášnivou přesností, plně zaujat svým konáním; krom toho by mu tím utekl den."

Autor zcela zjevně dobře věděl, o čem mluví. A úplně stejně jako Čapkův nemocný, jsem i já, v minulých dvou měsících, byl ochoten vyslechnout jakoukoli radu a vyzkoušet cokoli, co by mi pomohlo vyřešit moji achillovu patu. I tu nit bych si klidně kol nohy vázal.

Mazal jsem kostival a mast koňskou, horkou i chladivou, prášky polykal, bral zábaly, střídal studenou i horkou lázeň, pilně cvičil cviky rehabilitační, posilovací i uvolňovací. A pochopitelně mé pozornosti nemohla uniknout bouřlivá diskuse na běhej.com na téma barefoot, zda používat či nepoužívat boty se všemi těmi supr dupr vymoženostmi, které sice drží naše nožky jako v bavlnce, ale za to je nechávají odpočívat a lenivět až do prvního vážného běžeckého úrazu. Nebylo to poprvé, co mě tohle téma zaujalo, zkoušel jsem už v zimě prokrvit plosky v čerstvém prašanu, pobíhal se psem v botkách do vody za stovku, ale dosud neuvažoval o minimalistické obuvi jako o řešení svého problému. Ale znáte to úsloví o tonoucím a stéblu. Vytáhl jsem VFF Vibram fivefingers fake, jistojistě padělky koupené v nějakém výprodeji zlákán jejich nízkou cenou a začal experimentovat. Bylo to ve fázi, kdy jsem v klasických běžeckých botách nedal více jak půl kilometru. Pracně jsem se nasoukal do pětiprsťáků a vyběhl. Ne, vyběhl je silné slovo. Cupital jsem si to krátkými krůčky a proklínal každý kamínek, který se mi připletl do cesty. Jenže světe div se, bez bolesti, aspoň tedy té achilovkové, jsem proběhl kritickou hranicí a ťapal dál. Nevím to určitě, možná už přirozený proces hojení pokročil a já si to jen špatně vykládal, ale taky možná…, teď se mi to ani nechce domýšlet. Hlavně poté, co se mi právě v tuhle kritickou dobu dostala do ruky kniha Born to run. Co jestli nám celou tu dobu lhali, jen aby z nás mohli tahat prachy…, každopádně od té doby pravidelně střídám vyběhy v klasických botách, kde mě bolí achilovky, s proběžkami v pětiprsťacích, kde mě sice bolí kdeco, ale achilovky dávají pokoj.


Asi jsem to neměl říkat Gábině. Knížku ještě ani nenačala a už rozbila prasátko a jedny tyhle zázraky pojmenované po jednom hodně slavném maratónci si včera v krámě navlékla na nohy a od té doby je ještě nesundalaJ.

No, to není tak docela pravda… nespala jsem v nich. To fakt ne.

Pondělí 11. 4.
Poprvé zas spolu po dlouhé době podél Vltavy. Kolečko z Úholiček do Roztok, přívozem do Klecan, odtud do Řeže a pak domů. Pohodových 12 kilometrů. Davida snad definitivně opustila bolest achilovky. Neopustila, jen o sobě dává vědít čím dál tím později, už jsem se postupně propracoval k dvanácti kilákům bez bolesti.

Úterý - pátek…
Pak jsem se čtyři dny po práci a o nocích téměř bez spánku učila na zkoušku z neurologie (dala jsem se vloni na studium etopedie - poruchy chování). Ze všech syndromů a chorob mi šla hlava kolem, zuby nehty se bránila přísunu takového kvanta informací a tělo jen leželo, smálo se hlavě a vesele kynulo. Obscese společná snad všem příslušnicím křehkého pohlaví...

Sobota 16. 4.
V sobotu v osm ráno zkouška v Motole. Žádný drama se nekonalo - vytáhla jsem si dětskou mozkovou obrnu, kterou jsem uměla snad i pozpátku. Rychle jsem opustila špitál, aby mi náhodou taky něco nediagnostikovali a rozjela se na kulaťák podívat se na boty, o kterých David už několik dní básnil. Vyzkoušela jsem dvoje. Moje velikost byla mezi 40 a 41… Příliš dlouhý palec na něm hallux valgus jak hrom, příliš krátký malíček na opačné straně… Moc ochotná slečna mi doporučila prodejnu v Jindřišský, kde mají větší výběr a prodavače, který mi poradí lépe.
Odpoledne si jdu konečně zaběhat s Davidem do Třešňovky. Je krásně… On má na sobě ty pětiprstý boty. Maže jak namydlenej blesk. Já - a) běžím pomalu a vůbec mi to neběží b) abych mu stačila funím jak lokomotiva (něco otřesnýho vykvetlo, špatně se dejchá) c) vztekám se a soptím, jelikož mi tepák zas ukazuje nesmyslná čísla jak z kardiologické jednotky, tep mezi 160 - 220. Když před sebou sleduju Dava jak si lehce cupitá v botách, co vypadají trochu vodnicky, propadám beznaději.

Neděle 17. 4.
Před polednem vbíháme do Krčského lesa. Vůbec mi to neběží, zapomněla jsem si zas vzít Zyrtec, tepák se umoudřil (po té co jsem ho včera vydrhla kartáčem) a ukazuje 135, dejchám ale jako při sprintu. Bolí mě nohy od zadku dolů. Chce se mi nadávat hodně nevhodně. David je v pohodě, 12 kilometrů v terénu si užívá v klídku.

Pondělí 18. 4.
Vlakem v pět jedeme do Nelahozevsi k zámku a odtud běžíme do Řeže. Mám jasný cíl a v sobě Zyrtec. Chci si užívat sluníčka, nerozčilovat se ničím, běžet na tep pod 145 a nenechat se vyprovokovat nízkou rychlostí. Konečně mám fajn pocit, nedusím se a kochám se tařicemi a stříbřitě se lesknoucí Vltavou.


Úterý 19. 4.
Od sedmi večer jdeme do divadla, ale z Libčic jedu daleko dřív a z Masaryčky spěchám do Jindřišské vybírat boty. Vyzkoušela jsem mnoho typů pětiprstých střevíčků. Největší problém - nasoukat jednotlivé prsty do správných kapsiček. Prodavač mi i přes můj delší palec doporučil velikost 40 (malíček do svého prostoru téměř nedosáhne) a nakonec volba padla na typ BIKILA LS W356. Do divadla jsem odešla obtěžkána krabicí s botama. Na konci představení mě mé stávající boty do kloubů vbočených palců tlačily natolik, že jakmile jsme sjeli pojízdnými schody do metra, sedla jsem na lavici a sváteční boty vyměnila k údivu kolemjdoucích za ty pětiprsté. To byla velmi vydařená akce:-). Úleva se dostavila okamžitě. Bylo mi jako bych nohy strčila do vaty. Doma u Davida jsem je pochopitelně sundala a šla spát.


Středa 20. 4.
Ráno vstávání v 5:20, cesta přes celou Prahu na vlak, v podpaží moje cenná krabice s pětiprstky. Ve škole se kolegové ptali, co že jsem si to koupila za boty. Jejich otevřené pusy nad otevřenou krabicí hovořily na vše…
V šest podvečer jsme s Davidem sedli na vlak a z Řeže běželi po druhé straně Vltavy k libčickému přívozu. Oba v pětiprsťácích. Čekala jsem s obavami, co mi ty botky budou na nohách dělat. Nedělaly vůbec nic. Kamenitou stezičkou podél řeky jsme běželi kolem šesti patnácti jako obvykle, zpočátku mě kapku bolel ohybač pravého prostředníku, ale rychle se umoudřil. Boty byly pohodlné - připadlo mi, že běžím daleko pomaleji než běžím, vynakládala jsem na pohyb velmi malé úsilí. Navíc jsem se snažila dýchat nosem, což při rychlosti nad šest minut pro mě není těžké. Bylo krásně, všude kolem rozkvetlo, tařice voní po medu. Když jsme přejeli na druhou stranu, utíkali jsme ještě k dolanské elektrárně. Tam nás okomentovaly nějaké menší děti, že Davidovy boty jsou bomba a vzápětí slyšíme - "Ta pani to má taky !". Proti jdoucí deváťáci ani vtipně nezačali pokřikovat něco o tempu nás postarších běhavců. Nezmohli se při pohledu na naše nohy na žádný komentář.

Dnešek byl ten slavný den, kdy k nám do dědiny byl zaveden five-fingers style . Sedm kilometrů celkem, průměrná rychlost 6:04, průměrný tep 131. Podezřele nebolí vůbec nic. Uvidím, až v těch zázracích poběžím dvacet, třicet… Pokud nebudu mít žádné puchýře, už vypolstrované a podepřené boty nechci ani vidět .


Už zase skáču přes kaluže

11. dubna 2011 v 21:19 | dav a Gábina |  Milý deníčku...
Kdy? Po dvou měsících
Kde? Porůznu
Kolik? Od pěti k deseti...

Uznávám, větší klišé do názvu jsem si nemohl vybrat. Stalo se už téměř zvykem nazývat tak něčí comeback. Ale já se už někdy od konce února, kdy mi to přestalo běhat, těším, až budu moci napsat článek s tímhle tak banálním názvem. Celý dva dlouhý měsíce se klepu nato, až budu moci hodit tuhle blbost do titulku. Takže prosím odpusťte, není to nedostatek invence, jen si plním sen.

Všechny velký průsery asi začínají nevinnými a nepatrnými signály, kterým někdo kompetentní nevěnoval dostatek pozornosti. Já si liboval, jak přes zimu nabírám objemy, jak se mi to pěkně na jaře vrátí. Vrátilo se mi to ale ve zcela jiné formě, než jsem si to maloval. Josek říkal, že v tom sněhu a závějích běháme moc.
A můj tatínek: "Vy to vaše běhání jednou shledáte." A ty signály v achilovkách jsi pár týdnů nebral moc vážně...

Chystal jsem se na konci března MR na 100km v Plzni (jen jestli bych to uběhl) a nakonec jsem nedal ani 1/2 PIM v Praze. Brdská stezka je taky zazděná, v dáli poblikává Silva Nortica a ještě někde kousek za ní je Zermatt. Na Silvu Norticu pojedeme. I když mně se to s přihláškou na půlmaraton mluví...

Chcete-li Pánaboha pobavit, sdělte mu své plány do budoucna.

Prodal jsem číslo, ale nechal si to zelený triko z 1/2PIMu, stále ještě hozené pořád přes opěradlo židle, pálí mě denně do očí jako takové memento mori. Navléknu ho, až poprvé po téhle dlouhé pauze uběhnu příslušnou vzdálenost, která mě oprávní ho nosit.

Pro příště nejen bedlivě poslouchat, co mi moje tělo říká, ale taky se tím aspoň trochu řídit. Skoro všechny bolesti se dají nějak překonat, ale jsou i takové, které překonávat neradno. Ještě před na začátku dubna jsem se nechtěl toho běžeckého prvomájového průvodu vzdát, já vím datum nesouhlasí, ale jisté společné (pozitivní) prvky s onou neblaze proslulou akcí tu shledávám. Chtěl jsem běžet jen pro tu atmosféru. Přidat se k některému z vodičů a jen tak si to užívat. Bylo dobře, žes tomu dal ještě klid. I když..., kdy se zas poštěstí na 1/2 PIMu letní počasí? Po té dlouhé zimě to bylo jako výsadek do tropů :-)). Ale všechno zlý pro něco dobrý, těch několik set fotek, cos nafotil, stálo za to.

Při testovacím běhu jsem šetřil podvědomě nemocnou nohu a způsobil si cosi se zády na straně druhé. Ale jak mi pěkně řekl Evžen (zdravím tímto Sáru:-): "Máš kliku, tohle se dá přeběhat." Testovací běh před čtrnácti dny byl, jako když vypustěj Gandalfa po týdnu do lesa. Ač Dav říkal jak půjdeme pomalinku, vyrazil rychlostí kolem pěti minut za kilometr a já za ním plápolala jak fanglička.
Tak si v dalších dnech hlídám achilovku a bolení na druhé straně ignoruji. Pomalu zvyšuji dávky, už jsem skoro na pěti kilácích. Objem, kvůli kterému by mi dříve ani nestálo za to zavázat si boty.
Přečetl jsem jako už skoro všichni Born to run a vytáhl pětiprsťáky. Dávám si v nich kratičké běhy převážně po měkkém a mám pocit, že jako rehabilitace dobrý. Naproti tomu lehké pobolívání v tlumenějších botách s vyšší patou. Sakra, jestli nemá nakonec ten McDougall a všici propagátoři bosoběhu pravdu. Alespoň ušetříme za boty :-).
Jo, mimochodem, jak se už začínám hýbat, tak taky dokážu znovu otevřít běžecké knihy a časopisy, které se mi začínaly vršit na stole. Taky znova zajít na běžecké fórum mi přináší více radosti, není to už takové drásání duše, jako že už je jaro, všichni běhají a akorát já povenku jen pajdám. V běžecké hitparádě jsem asi někde na stoosmdesátý šestý stránce, ale je mi to úplně jedno, všechny ambice jsou pryč a mě zbývá jen čirá a nezkalená radost, že se mi v sobotu podařilo dát zase po dlouhé době znova desítku. Už nemám chuť se pořád hádat a být protivný na všechny kolem. No, toto přiznání vyvážit zlatem. Tvůj absťák po běhání byl občas na vraždu.
Moc nekoukám na to, že to bylo celé trochu upachtěné, je jen ten krásný pocit z rozkvétajícího Bezručáku, z možnosti vlastního pohybu, ze společnosti Gábiny a Joska. Tomu jsme ukázali nově objevené krosové úseky, sám jsem si na ně ještě netroufal, ale synek byl unešen. Bezručovo údolí podél říčky Chomutovky bylo v tu chvíli nejkrásnější místo na světě. Desítka byla úplně v pohodě. My tedy uběhli deset, zatímco Josek dvanáct. Když běžel na začátku pár set metrů s námi, abych mu ukázala odbočku z cyklostezky do lesního terénu, skoro plakal, jak je to pomalu a jeho z toho bolí nohy :-). Ještě u toho dělal ksichtíky.

1/2PIM 2011 aneb jak mě sluníčko vypeklo

4. dubna 2011 v 11:19 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 2.4. 2011
Kde? Praha
Kolik? Půlmaratón

Tak a rozhodnuto... :-(, Dav prodává číslo, jeho problémy s achilovkama se sice zlepšily,...cca šesti kilákům v kuse jen přes mírnou bolest nepovažuji za až tak velký zlepšení..., ale na půlku městem to není. Asi by doběhl. Asi by běžel rozumně. Asi by ho to stálo další výpadek v tréninku. Rozumný rozhodnutí bolí vždycky nejvíc...

Předpověď počasí jak z říše snů - sluníčko, teplo. Po dlouhý zimě doslova ďábelský vpád jara. Ještě v pondělí ráno jsem seškrabávala námrazu z auta. Plány realistické - po viróze a dvoutýdenním výpadku jít na dvě hodiny. Pokud by to šlo přidat a nějakou minutu ubrat. Loňský OT 1:56:03 natož real asi 1:55:0x, nemám moc šanci dát. Už týden sice zas běhám, ale jen tak pozvolna se rozbíhám z choroby. Cíl číslo jedna je pro mě běžet co nejrovnoměrněji a druhou půlku se snažit nemít o moc pomalejší než první.

1.4.
Usínám okolo desáté, změnu času na letní se mi během týdne nepodařilo dohnat. Zdají se mi divné sny o tom, jak se nestihnu dostat na start, nejsem převlečená a závod už začíná..., normálně odpadla vpůli slova:-)

2.4.
Vstávám v osm vyspalá do růžova. Dost času nachystat si všechno, co potřebuju. V klidu se nasnídám, pak si s předstihem mažu vnější klouby palců a olepuju je náplastí. Piju snad každých pět minut. Těsně před desátou vyrážíme s Joskem ze Spořilova na Staroměstskou. David pojede s foťákem později. Na místě jsme asi ve tři čtvrě na jedenáct. V klidu se převléknu, pozdravím s pár holkama v šatně. S pitím před závodem jsem to kapku přehnala :-(, během následující hodiny jdu třikrát na toiku.
Na srazu vodičů jsem přesně ve čtvrt na dvanáct. Už od včerejška vím, že Evžen nebude dělat vodiče na dvě hodiny. Je mi to líto. Chvíli jsem řešila, zda mám běžet ze svého sektoru E nebo s ním na real ze sektoru J. Pochopila jsem z článků a ohlasů na netu, že proběhla diskuse na téma official versus real time. Zastánce obou táborů měli své pádné argumenty, škoda jen, že se to neřešilo pár týdnů před závodem... Třeba by byl čas udělat několik kompromisních řešení. Evžen je můj soukromý vodič :-). Běžela jsem s ním svou první závodní desítku před rokem a tři čtvrtě ve Stromovce. Chtěla jsem tenkrát běžet okolo 55 minut. Celou první půlku mě brzdil a povídal si se mnou a pak mě rozběhl. Čas v cíli byl tenkrát 0:53:50. Dosud jediný člověk, kterému se podařilo Gábinu ukočírovat na trati a jaký to dalo pěkný výsledek!

Na srazu vodičů mě čekalo milé překvapení. Jako vodiči na OT dvě hodiny nakonec běží ultra Pavlína P., která vystřídala včera avizovaného Petra K., a Zdeněk D., se kterým jsme běželi Novoroční běh. Je fajn běžet s někým, koho znám. Pronesla jsem jen tiše prosbu, ať mě během prvních pěti kilometrů nakopou do pozadí, pokud bych se měla tendenci někam rozběhnout a utíkat od nich pryč. Na srazu nejsem v běžeckém a připadám si naprosto nepatřičně. Ale jsem v prostředí, kde se dobře orientuji, spousta známých tváří, to se to pak fotí samo.
Je tři čtvrtě na dvanáct. Nějací Italové se cpou do sektoru D. V ruce držím napůl vypitou půlitrovku minerálky, kterou jsem plánovala před startem odhodit. Narychlo se rozhoduju, že si ji nechám. To teplo, na kterém postáváme nekonečné minuty, mě trochu děsí. Vpád jara je jak vpád barbarů - ze zimy rovnou do léta. Startovní výstřel jsem očekával těsně před náměstím Křížovníků, napřed jsem si tohle místečko vyhledl a jasně že tam stála přenosová kamera. Naštěstí stačilo zasednout na zem hned pod jejich stativ a nijak jsme si nepřekáželi. A ještě jsem stačil Gábině a pár známým zamávat.
Startovní výstřel. Šineme si to ke startovní bráně. Jsem od ní dál než vloni, ale není to tak hrozné. Startem procházíme a následně se rozbíháme se zpožděním dvě minuty a dvacet vteřin. Jsem vděčná za vodiče, bez nich bych asi mazala daleko rychleji. Ten dav lidí má na mě neuvěřitelný vliv (vloni jsem si v té atmosféře udělala osobák na pět, i deset kilometrů, a pak doběhla do cíle jen díky Davidovi, který mě tlačil a povzbuzoval), vím to o sobě a tak poslouchám pokyny vodičů na zpomalení. Chvilkama prohodíme pár slov, je to fajn. Tepák od Garmina už raději ani nesleduju. Nevím, co s ním mám, asi něco s baterkou, či co, ale tep 250 na displeji ve skutečnosti nemám ani náhodou :-). Probíháme Nuslemi, na první občerstvovačce se napiju jen trochu a na hlavu a za krk si naleju dva kelímky matonky. Pavlína občerstvovačkou jen lehce prokluše, musím trochu zrychlit, abych se k ní zas připojila. Prvních pět kilometrů, naprosto bez problémů.

Přebíháme Vltavu, po odbočce doleva se ocitáme na jak pekáči. V pravé poledne domy ani na jedné straně ulice nedávají stín. Běží se mi pořád dobře, někde po sedmém kilometru, po otočce na Smíchově si uvědomuji, že vodiči jsou kapku za mnou. V tu chvíli se dopouštím fatální chyby. Místo toho, abych lehce zvolnila a přizpůsobila se vodičům, přidávám. Až později mi dochází, jak mě paradoxně zahubil můj vlastní tréninkový návyk. V poslední době jsem běhala stupňované desítky, kdy první kilometr je kolem pěti padesáti, další o pět míň a poslední tři kilometry zrychluju tak, aby poslední kilometr byl kolem čtyřech padesáti. Pořád mi nepřipadá, že běžím moc rychle, osmý 5:32, devátý 5:29, v tréninku je mám přeci daleko rychlejší (v hlavě mi ale nedochází, že po desítce nebudou následovat dva kiláky výklus, ale jedenáct pořád v tempu a na slunku až do cíle).Tady někde jsme se zase potkali, Gábina vypadá velmi svěže. Ještě před ní mě minula Karol, ukazuje palcem dolů, to jsem ještě netušil, co to znamená. Josek vypadal také docela dobře. A ve fantastickém stylu mě minul Pepa Rendl, velká gratulace k takovému času.
Po devátém si beru gel podle rady na běžecké škole :-), nemám sice vůbec hlad, ale je mi jasné, že kdyby přišel bude pozdě. Zapiju ho pár loky z láhve. První dík za osvícení, že ji mám s sebou. Když pípne desítka, trochu ve mně zatrne - poslední kilák za čistých pět minut, to je moc rychle. Občerstvovačku projdu, napiju se, naleju další kelímek na hlavu a běžím dál. Pomaleji než před tím - něco nad 5:30, ale pořád to jde. Zhruba okolo 12km se začíná něco dít. Musím postupně zpomalit dost přes pět čtyřicet. Nemám ale ani hlad, ani žízeň (navíc si pro jistotu občas malinko loknu z láhve), není mi zle od žaludku, nic mě nebolí... Tepák už asi funguje, hodnoty okolo 163 odpovídají. Ale... Je mi jako bych byla zavřená v sauně a nebylo mi dovoleno z ní vyjít do ledového bazénku, je mi jako bych několik nocí nespala a pak mě hnali ze zamořeného území, je mi jako bych několik hodin v posilovně zdvihala těžký činky...

Vidím Štefana a volám na něj, mám radost, že někdo známý povzbuzuje a vytrhuje mě z mého umrtveného stavu. Slyším jeho: "Gabčo, rozbal to", a hlava to přešrotuje na "nezabal to"....dobrý překlad:-)
Vidím Karolínu, jak jde proti mě na chodníku, zdravím ji, ale v zápětí mi dochází, že drží v ruce číslo. Pomalu mi dochází, že končí. Co se proboha stalo??? Vzpomínám, že vloni měla nějaké problémy s kolenem... Pár vteřin na to vidím ležící postavu, kterou dva lidé oživují... Okolo čtrnáctého kilometru mě dobíhá Pavlína s balónkem. "Co tady děláš?" zeptá se, já jen krátce odpovídám: "Nejde to." Červený balónek se pomalinku ale jistě vzdaluje. "No a co",...Gábinčino oblíbené sousloví, pravidelně ho užívá, když ji záměrně vytáčím..., říkám si v duchu, "do cíle ještě daleko, kdybych teď chtěla balónek uviset, padnu po dvou třech kilometrech." Běžím si svoje až k poslední občerstvovačce, když tam dobíhám vidím její balónek naposledy. Druhý balónek je ale stále na občerstvovačce. Napiju se, ale hlavně na sebe nachrstnu nevím kolik kelímků chladivé minerálky. Na záda, na hlavu, do obličeje nejmíň dva... Matonka z kelímku je jak živá voda. Zcela racionálně plánuju běžet k Husákovu tichu podobným tempem a pak se pokusit zrychlit poslední dva kilometry.
Po té Mattoni sprše mi je podstatně líp. Plán se daří, za tunelem se snažím o zrychlování. Druhý vodič je někde za mnou, asi vede část z původní skupiny lidí na real time. Někdo předbíhá mě, někoho já, přesné tempo v tu chvíli nevím, je zkreslené ztrátou satelitu v tunelu. Když vbíhám do posledního kilometru rozbíhám to víc. Není mi úplně dobře. Spíš nedobře, ale kilometr v nějaké osobní nepohodě snad vydržím. Vbíhám na most. V tu chvíli se mi vrací všechny ty konce úseků, kdy jsem zrychlovala na krev. Vnímám Davida, jak mě povzbuzuje a volá, že je to pěkný. Na mostě to byl docela kotel, povzbuzovalo se, možná někoho tohle volání doslova doneslo do cíle. Těch, kteří měli na závěrečné zrychlení byla menšina. Očima jsem chytal kamarády v davu běžců a snažil se je na posledních metrech ještě povzbudit. Josek dorazil o něco později než předpokládal, postihla ho nevolnost z vedra. Rozhodně v tom nebyl sám. Ale Gábina ten poslední kus valila jak k vohni.
Finiš je adrenalinová záležitost, jdu dopředu před hezkou řádku lidí, teď ale vůbec nejde o pořadí, jde o ten zatracenej čas. S hrůzou zjišťuju, že cílová brána je za rohem dále než jsem myslela, ale ještě přidávám, na displeji je čas 2:00:xx a běžící vteřiny. Zdá se absolutně nereálné, že bych to mohla pod tu jedinou celou minutu stihnout. Poslední kilometr 5 minut. Rychlost těsně před cílem 3:47. OT 2:00:59.365. Po přeskočení cíle a překonání o desetinky, či setinky ještě asi dvou běžců zastavuju. Něco je blbě. Hrozně se mi motá hlava. Jako když jsem kdysi dostala naplno ránu fotbalovým míčem do kebule. Upadnu, neupadnu? Nevím kde se vzala, tu se vzala, jak víla z pohádky Pavlína a mluví na mě, že jsem celá fialová nebo něco v tom smyslu a že mě raději podrží. Rychlý pokles tlaku a tepu, normálně se tomu dá snadno předejít, Gábina ví jak, stačí jen přejít do klusu, pak do kroku..., ale kde by na to tady člověk našel prostor...

V cíli potkávám kamarády, ale Gábinu nějak nemůžu najít...
Pomalinku jsem udělala pár kroků a vypla hodinky. Někdo mi dal na krk medaili, někdo láhev s vodou do ruky, někdo tašku s ovocem... Pomalu postupuju ulicí dopředu a cítím, ač mumraj okolo, absolutní klid. Real je asi 1:58:39. Přes tu pitomost s trhákem po sedmém kiláku jsem se do dvou hodin vešla. Oproti loňsku v realu zhoršení o necelé čtyři minuty. Nevadí. Osobák jsem neplánovala, kdybych na něj šla, asi bych dopadla mnohem hůř. Obě části závodu jsem nakonec běžela v prakticky totožnem OT - v první části zdržení na startu, v druhé čtyři pomalejší kilometry, kdy nejhorší byl na občerstvení 5:51. Největší radost mám z konce závodu. Že se mi povedlo posledních pár set metrů se zmáčknout a zrychlit :-).
Doma odhaluju dva hrůzně vypadající puchýře, které ale moc nebolí. Na netu se dočítám a trablech vícero běžců. Sluníčko umí být někdy pěkně zubatý :-). Večer jdeme s Davidem nejprve na dlouhou procházku se psy a pak asi tři kiláky lehce klusat. Počínající zatuhlost nohou jako by mávnutím kouzelného proutku mizí.

3.4.
Pohodový výklus v - šest kiláků Krčském lese. Tempo něco nad šest minut. Nic nebolí. Je mi fajn :-). Klušu taky:-)

P.S. Díky vodičům na všechny časy. Těm mým pak zvlášť. Přesně pro takový přepaleče tempa jako jsem já mají nesmírnou cenu.