...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak jsem nezměřila červený okruh

24. dubna 2011 v 17:36 | Gábina |  Milý deníčku...
Kdy: o Velikonocích
Kde: Chomutov a okolí
Co: cosi, co se už zase začíná podobat běhu

21.4.
Prázdniny! Konečně volno, zasloužené náhradní za dva víkendové dny strávené s pěveckým sborem. Rano v devět opouštíme Libčice směr Krušné hory. Všichni máme v živé paměti, jak jsme se kdysi těšili na prázdniny. Ale vězte, vy bývalí školou povinní, Vaše těšení není nic proti tomu, jak se těší kantoři. Já si život bez prázdnin nedokázal představit, tak jsem si vybral nejdříve školství, pak divadlo.

Odpoledne se autem přesunujeme do Bezručáku k bývalému Třetímu mlýnu, kde na parkovišti necháváme auto a po žluté se i se psy vydáváme kamsi k nebi. ...budu prozaičtější, prostě jsme šli kousek do kopce. Výš než je Křímovská přehrada, výš než jsou fantastické mohutné buky, stoupáme přes tři kilometry na vrchol kopce nazvaného Chlum, ale nedojdeme. Asi v jeho dvou třetinách otáčíme dolů, neboť štěně Bora toho má plný tlapky a začíná pajdat.

Psy odvezeme domů a sami se přestrojíme za běžce. Chceme seběhnout "nějak" inteligentně do Bezručova údolí, abychom se tam pořád nemuseli nabližovat autem. "Podle mapy bychom měli naběhnout na červenou, pak se napojit na žlutou a vyběhneme někde za prvním kilometrem cyklostezky", navrhuji řešení. Vzápětí si uvědomuju, že běh by pak nebyl dlouhý okolo deseti, ale spíš by se blížil patnácti kilometrům. Běžíme tedy kus přes vilovou čtvrť, kde nádherně kvetou rozmanité stromy a keře (pitomý jaro...).
Je to sice mírně do kopečka, ale ne do takovýho, aby tempo muselo být osm minut. Nějak nám to stereo nedejchá. Alergie se projevila u Gábiny, mně to prostě a jednoduše neběželo. Naštěstí brzy uhneme doleva do lesa, kde žádné záplavy napylovaných větví nekvetou. S občasným kufrováním (viz., proč se chlapi odmítají ptát na cestu:-) se nám podaří najít žlutou značku. V údolí je příjemně, podél říčky vlhký chladivý vzduch, sluníčkon nepálí, protože se schovalo za kopce, které Chomutovku svírají pod sebou. Na Prvním mlýně jsme měli 6km a dali si společně kofolu. ...kdo by odolal, když ho ženská pozve..., navíc dobrá záminka k pauze a vydechnutí, sotva pletu nohama.

Chvilka zastavení v už zastíněném údolí způsobila, že se do mě dala pěkná zima. Vyrazila jsem na zpáteční cestu a metelila po cyklostezce k Chomutovu. Po pár stech metrech jsem si uvědomila, že nemám Davida, tak jsem udělala čelem vzad a utíkala mu naproti. Běžela jsem kus za něj a pak ho doháněla. V té chvíli zabočil doprava přes můstek na druhou stranu řeky, kde je krásnej krosovej terén po úzký kamenitý stezce. Řekl jen: "Utíkej!" a poslal mě před sebe.Věčná škoda nevyužít toho krásnýho pocitu, když to běží. Seveřadi právě tohle nazvali fartlek.

Nahoru dolů jako na horský dráze. Rovinky co nejrychleji, z kopečka co nejopatrněji, do kopce vytepat co nejvýš. Skoro tři kilometry zábavy a pode mnou hučící voda. Souvislé, snad i stometrové zelenobílé koberce sasanek hajních, lemujících stezku, taková nádhera fakt dává člověku křídla lépe než nějaké ionty a jiné vymyšlenosti.

Když jsme doběhli na konec údolí, chytil David druhej dech a místo utíkání rovnou domů, jsme ještě oběhli zoopark. Bylo to nakonec sedmnáct kilometrů. Hm. To jsme klidně mohli vyběhnout po tý červený a zjistit, kde se napojuje a odbočuje ta žlutá..., bylo to, jako když člověka chytí mlsná, ještě by ochutnal tohle a támhleto :-).

22. 4.
Rodinný výlet. Krásný dvůr, Žlutice, Chyše...

Krásně našlapaný auto - pět dospělých osob, dva labradoři - Hubert a Gandalf, jedno štěně Bora. Od rána šlapu v pětiprstých vibramech. Labradoři se okamžitě po vstupu do parku vyráchají v bahně. Vracíme se pozdě večer.

23. 4.
Ráno venčení v Bezručáku. Cesta z Prvního mlýna na Třetí a zpět. Zpět docela horror. Cyklostezka je kolem desáté už plná cyklistů a bruslařů. Psy je sice nehoní, ale mají tendenci se motat, nejsou-li usměrněni mimo cestu.

Po návratu výběh. Chci na červenou, změřit okruh okolo Strážiště, (co každý Chomutovák zná jako Partyzán) a objevit z něj lesní odbočku do údolí. První kilometr je podél vodního Přivaděče po úplné rovině, ale já nějak ne a ne se rozběhnout. Následující kilometr kopec asi šestset metrů, kdy se šedesát nastoupá a pak třetí kilometr mírně zvlněný terén, kdy se po vrstevnici obíhá Partyzán. Následuje zase stoupání. Cesta kamenitá, občas vyjetý koleje... Makačka na nohy, trochu bolí operované koleno. Každej chvilku tahá pilku, mně to docela ťapalo, ale když jsem viděl, že se Gábina do kopců trápí, držel jsem pomalejší tempo, hlídal tepák, nervalo dlouho a taky se chytla.
Nastoupáme na Kočičák a zabočíme k hlavní silnici na Blatno, kterou bychom měli přeběhnout. Ale ouha :-(. Slyšíme zvuky natůrovaných motorů a když doběhneme k silnici, zastaví nás červená páska a pořadatelé. Dnes se tu jedou závody do vrchu seriálu Triola cup (no proto jsou ty podprsenky tak drahý, když fabrika sponzoruje takovýhle akce...). Silnici nepřetneme, ale po louce plné pampelišek a sasanek pomalu seběhneme k lesu. Po chvíli narazíme na červenou, která se sem znovu od hlavní vrací. Prokličkujeme les a doběhneme na místo, kde jsme opustili Přivaděč. Trochu si ten poslední kilometr po udusané stezce po rovině rozběhnu, ale ne nijak na doraz, jen abych alespoň jednou nechala vyskočit tep ke stosedmdesáti. Krásný proběhnutí. Ale odbočka nenalezena. Okruh nezměřen.

24. 4.
David včera navečer odjel s Borou do Prahy a my s Gandalfem si musíme s venčením a běháním vystačit sami. Ráno jsem chtěla vstát brzy a vyrazit s ním na proběžku abych konečně (chápu, že s tím pořád otravuju, ale když si něco umanu...) změřila červený okruh. Nakonec se vydáváme ven až po deváté. Sluníčko, teplo. Nesu pás s lahvičkama - dvě pro mě, dvě pro Gandalfa. Vodítko v ruce. V tomhle počasí se rozhodně popotahovat od psa nenechám ;-). Čekám od Gandalfa na začátku sprintování kolem, ale pes zřejmě buď dospěl, nebo pochopil, že když vyrazíme běžmo, tak je to nadlouho a šetří od začátku síly, nebo mu prostě bylo horko a nechtěl se moc šťavit. Nedělal tedy kraviny jako obvykle a místo toho klusal vzorně u nohy. První kilometr jsem hned uložila, protože jsem měla nějak málo utáhnutý tepák a ta věc ukazovala průměrný tep 210 při rychlosti šest dvacet, zatracená technika... Začali jsme stoupat. Koleno dobrý. Tepák ukazuje pravdu. Až ke Kočičáku hlídám tep, aby byl pod 150. To se daří jen díky průměrné rychlosti přes sedm minut :-(... Ale běží se úplně pohodově. Na Kočičáku místo doleva uhnu doprava, nejprve dolů k potůčku, kde se Gandalf napije a pak vyfuníme do kopečka okolo ohrad pro koně až k prvním domkům na Hrádečné.

Přemýšlím, proč vlastně běhám. Co mi to dává, co bere. Jaké mám běžecké ambice, cíle? Běhám pro chvíle jako je tahle. Je krásně, od Hrádečné zabočíme znovu doprava a vbíháme na rozkvetlou horskou louku. Běžím a stihnu vidět daleko víc, než kdybych jen šla. Běžím a tady, zhruba po pěti kilometrech jsem rozhýbaná a rozdýchaná natolik, že při tomhle tempu terén, neterén nepociťuju únavu, ale sílu a chuť běžet dál a dál. Cítím jen radost. Radost z toho, jak všechno kvete, radost z toho, že pes se na louce najednou rozběhl jak magor a začal dělat svá oblíbená sprinterská kolečka. Běh mi dává neskutečnou energii, když je dobře vyladěn jako dneska - to znamená, že není úplně bez úsilí, ale ani nesmí být ani s takovým vypětím, po kterém padnu a dvě hodiny spím :-). Rád tyhle pocity sdílím a teď je mi trochu líto, že jsem u toho nemohl být :-(.
Někdy mi běhání bere čas, nebo spíš na něj nemám čas. A pak jsem protivná a bez energie, protože jsou povinnosti, které udělat musím a musí jít starnou i věci, co mě těší. A moje ambice? Docházím k názoru, že netoužím po tom závodit. Vyhovuje mi, když běžím sama, s Davidem nebo se psem někde v přírodě, kde nejsou lidi, kde je klid. Jako tady.
Z přemítání o běhu mě vzbudí konec louky a potůček plný blatouchů. Sakra, škoda, že nemám s sebou foťák. Tahle chvíle je tak pěkná a sváteční, že je mi líto neschovat si z ní kousek na později. Já si občas do hlavy ukládám takovýhle chvilky jako konzervičky pro případ nouze...

Přehopkáme potůček, prodereme se mlázím a jsme zpět na červené. Tentokrát žádná podprsenková rallye, silnice je volná. Na druhé straně krásná lesní cesta plná vůně pryskyřice. Vytěžili tu pár stromů a zbylé větve na zemi voní na slunci o sto šest. Asi po půl kilometru dobíháme k rozcestníku se jménem Nad Chomutovkou. Gandalfovi dávám napít. Tak tady je to místo, odkud příště seběhneme s Davidem do Bezručova údolí :-) po žluté. Červená nás pomalu dlouhým obloukem vrátí za Blatenskou silnici. Přeběhneme zvlněným traverzem les pod Partyzánem ještě jednou tam a zpět. Cestou, kde vloni vykáceli sad a místo něj teď trčí stovky náletů jabloní, sbíháme k Přivaděči.
Dvanáct a půl kilometru ten červený okruh rozhodně neměří... Ale vůbec mi ty dnešní přidávací odbočky nevadí. Vlastně je jedno jestli ten okruh měří osm nebo devět kilometrů :-). Bezvadný je, že tu asfaltu bylo dohromady asi dvacet metrů, když jsme přebíhali hlavní. Všude byly jen lesní cesty, stezky a stezičky, nikde žádný člověk, jako někde ve vzdálené divočině :-). A ta louka nahoře za Kočičákem byla jako třešnička na už tak báječném šlehačkovém dortu...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LemonaidLucy LemonaidLucy | 26. dubna 2011 v 17:30 | Reagovat

Tohle je presne takova trasa, jakou mam rada i ja:-) I popis tech pocitu uplne sedi.Diky za krasne pocteni, Gabino!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama