...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jak jsme běželi s módou

22. dubna 2011 v 11:02 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
Chce-li někdo začít opravdu zgruntu, zabrousí až kamsi k Adamovi, ti z nás, kteří utrpěli vzdělání klasické, obrátí se ke starým Římanům. My dnes započneme velikánem naší literatury Karlem Čapkem. Toto pravil klasik o člověku trpícím zánětem okostice:
"Trpitel se soustřeďuje na jedinou věc: na záchranné práce; tak jako námořník na tonoucí lodi bezoddyšně pumpuje vodu, tak bezoddyšně si přikládá člověk stižený zánětem okostice náčinky a vyplachuje a natírá si čelisti; a kdyby mu jeho zubař doporučil modlit se pozpátku otčenáš, každých sedm minut plivnout třikrát k severu, ovazovat si červenou niť kolem levé nohy, natírat si špičku nosu zelenou skalicí a každou čtvrt hodinu spolknout lžičku odvaru z koňských kaštanů, činil by to s vášnivou přesností, plně zaujat svým konáním; krom toho by mu tím utekl den."

Autor zcela zjevně dobře věděl, o čem mluví. A úplně stejně jako Čapkův nemocný, jsem i já, v minulých dvou měsících, byl ochoten vyslechnout jakoukoli radu a vyzkoušet cokoli, co by mi pomohlo vyřešit moji achillovu patu. I tu nit bych si klidně kol nohy vázal.

Mazal jsem kostival a mast koňskou, horkou i chladivou, prášky polykal, bral zábaly, střídal studenou i horkou lázeň, pilně cvičil cviky rehabilitační, posilovací i uvolňovací. A pochopitelně mé pozornosti nemohla uniknout bouřlivá diskuse na běhej.com na téma barefoot, zda používat či nepoužívat boty se všemi těmi supr dupr vymoženostmi, které sice drží naše nožky jako v bavlnce, ale za to je nechávají odpočívat a lenivět až do prvního vážného běžeckého úrazu. Nebylo to poprvé, co mě tohle téma zaujalo, zkoušel jsem už v zimě prokrvit plosky v čerstvém prašanu, pobíhal se psem v botkách do vody za stovku, ale dosud neuvažoval o minimalistické obuvi jako o řešení svého problému. Ale znáte to úsloví o tonoucím a stéblu. Vytáhl jsem VFF Vibram fivefingers fake, jistojistě padělky koupené v nějakém výprodeji zlákán jejich nízkou cenou a začal experimentovat. Bylo to ve fázi, kdy jsem v klasických běžeckých botách nedal více jak půl kilometru. Pracně jsem se nasoukal do pětiprsťáků a vyběhl. Ne, vyběhl je silné slovo. Cupital jsem si to krátkými krůčky a proklínal každý kamínek, který se mi připletl do cesty. Jenže světe div se, bez bolesti, aspoň tedy té achilovkové, jsem proběhl kritickou hranicí a ťapal dál. Nevím to určitě, možná už přirozený proces hojení pokročil a já si to jen špatně vykládal, ale taky možná…, teď se mi to ani nechce domýšlet. Hlavně poté, co se mi právě v tuhle kritickou dobu dostala do ruky kniha Born to run. Co jestli nám celou tu dobu lhali, jen aby z nás mohli tahat prachy…, každopádně od té doby pravidelně střídám vyběhy v klasických botách, kde mě bolí achilovky, s proběžkami v pětiprsťacích, kde mě sice bolí kdeco, ale achilovky dávají pokoj.


Asi jsem to neměl říkat Gábině. Knížku ještě ani nenačala a už rozbila prasátko a jedny tyhle zázraky pojmenované po jednom hodně slavném maratónci si včera v krámě navlékla na nohy a od té doby je ještě nesundalaJ.

No, to není tak docela pravda… nespala jsem v nich. To fakt ne.

Pondělí 11. 4.
Poprvé zas spolu po dlouhé době podél Vltavy. Kolečko z Úholiček do Roztok, přívozem do Klecan, odtud do Řeže a pak domů. Pohodových 12 kilometrů. Davida snad definitivně opustila bolest achilovky. Neopustila, jen o sobě dává vědít čím dál tím později, už jsem se postupně propracoval k dvanácti kilákům bez bolesti.

Úterý - pátek…
Pak jsem se čtyři dny po práci a o nocích téměř bez spánku učila na zkoušku z neurologie (dala jsem se vloni na studium etopedie - poruchy chování). Ze všech syndromů a chorob mi šla hlava kolem, zuby nehty se bránila přísunu takového kvanta informací a tělo jen leželo, smálo se hlavě a vesele kynulo. Obscese společná snad všem příslušnicím křehkého pohlaví...

Sobota 16. 4.
V sobotu v osm ráno zkouška v Motole. Žádný drama se nekonalo - vytáhla jsem si dětskou mozkovou obrnu, kterou jsem uměla snad i pozpátku. Rychle jsem opustila špitál, aby mi náhodou taky něco nediagnostikovali a rozjela se na kulaťák podívat se na boty, o kterých David už několik dní básnil. Vyzkoušela jsem dvoje. Moje velikost byla mezi 40 a 41… Příliš dlouhý palec na něm hallux valgus jak hrom, příliš krátký malíček na opačné straně… Moc ochotná slečna mi doporučila prodejnu v Jindřišský, kde mají větší výběr a prodavače, který mi poradí lépe.
Odpoledne si jdu konečně zaběhat s Davidem do Třešňovky. Je krásně… On má na sobě ty pětiprstý boty. Maže jak namydlenej blesk. Já - a) běžím pomalu a vůbec mi to neběží b) abych mu stačila funím jak lokomotiva (něco otřesnýho vykvetlo, špatně se dejchá) c) vztekám se a soptím, jelikož mi tepák zas ukazuje nesmyslná čísla jak z kardiologické jednotky, tep mezi 160 - 220. Když před sebou sleduju Dava jak si lehce cupitá v botách, co vypadají trochu vodnicky, propadám beznaději.

Neděle 17. 4.
Před polednem vbíháme do Krčského lesa. Vůbec mi to neběží, zapomněla jsem si zas vzít Zyrtec, tepák se umoudřil (po té co jsem ho včera vydrhla kartáčem) a ukazuje 135, dejchám ale jako při sprintu. Bolí mě nohy od zadku dolů. Chce se mi nadávat hodně nevhodně. David je v pohodě, 12 kilometrů v terénu si užívá v klídku.

Pondělí 18. 4.
Vlakem v pět jedeme do Nelahozevsi k zámku a odtud běžíme do Řeže. Mám jasný cíl a v sobě Zyrtec. Chci si užívat sluníčka, nerozčilovat se ničím, běžet na tep pod 145 a nenechat se vyprovokovat nízkou rychlostí. Konečně mám fajn pocit, nedusím se a kochám se tařicemi a stříbřitě se lesknoucí Vltavou.


Úterý 19. 4.
Od sedmi večer jdeme do divadla, ale z Libčic jedu daleko dřív a z Masaryčky spěchám do Jindřišské vybírat boty. Vyzkoušela jsem mnoho typů pětiprstých střevíčků. Největší problém - nasoukat jednotlivé prsty do správných kapsiček. Prodavač mi i přes můj delší palec doporučil velikost 40 (malíček do svého prostoru téměř nedosáhne) a nakonec volba padla na typ BIKILA LS W356. Do divadla jsem odešla obtěžkána krabicí s botama. Na konci představení mě mé stávající boty do kloubů vbočených palců tlačily natolik, že jakmile jsme sjeli pojízdnými schody do metra, sedla jsem na lavici a sváteční boty vyměnila k údivu kolemjdoucích za ty pětiprsté. To byla velmi vydařená akce:-). Úleva se dostavila okamžitě. Bylo mi jako bych nohy strčila do vaty. Doma u Davida jsem je pochopitelně sundala a šla spát.


Středa 20. 4.
Ráno vstávání v 5:20, cesta přes celou Prahu na vlak, v podpaží moje cenná krabice s pětiprstky. Ve škole se kolegové ptali, co že jsem si to koupila za boty. Jejich otevřené pusy nad otevřenou krabicí hovořily na vše…
V šest podvečer jsme s Davidem sedli na vlak a z Řeže běželi po druhé straně Vltavy k libčickému přívozu. Oba v pětiprsťácích. Čekala jsem s obavami, co mi ty botky budou na nohách dělat. Nedělaly vůbec nic. Kamenitou stezičkou podél řeky jsme běželi kolem šesti patnácti jako obvykle, zpočátku mě kapku bolel ohybač pravého prostředníku, ale rychle se umoudřil. Boty byly pohodlné - připadlo mi, že běžím daleko pomaleji než běžím, vynakládala jsem na pohyb velmi malé úsilí. Navíc jsem se snažila dýchat nosem, což při rychlosti nad šest minut pro mě není těžké. Bylo krásně, všude kolem rozkvetlo, tařice voní po medu. Když jsme přejeli na druhou stranu, utíkali jsme ještě k dolanské elektrárně. Tam nás okomentovaly nějaké menší děti, že Davidovy boty jsou bomba a vzápětí slyšíme - "Ta pani to má taky !". Proti jdoucí deváťáci ani vtipně nezačali pokřikovat něco o tempu nás postarších běhavců. Nezmohli se při pohledu na naše nohy na žádný komentář.

Dnešek byl ten slavný den, kdy k nám do dědiny byl zaveden five-fingers style . Sedm kilometrů celkem, průměrná rychlost 6:04, průměrný tep 131. Podezřele nebolí vůbec nic. Uvidím, až v těch zázracích poběžím dvacet, třicet… Pokud nebudu mít žádné puchýře, už vypolstrované a podepřené boty nechci ani vidět .

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 s0c s0c | Web | 22. dubna 2011 v 11:54 | Reagovat

Super! :) Drzim palce, at je to ta spravna cesta, taky experimentuju s nimi ted, zatim jen chodim. Ale reakce po Praze jsou super, deti na ma ukazuji, pubertaci si me strasne nenapadne foti a duchodcum pada celist :D

2 mapo mapo | 22. dubna 2011 v 12:18 | Reagovat

Perkfetní-moc jsem se pobavila :-)) tak držím palec "vodníci" :-))

3 Drakor Drakor | 22. dubna 2011 v 15:35 | Reagovat

Po 5-prstech pokukuji asi rok, ale zatím se mi nepovedlo vyčlenit v rozpočtu penízky. Minulý týden se mi začaly sypat vyhrané Nike Span6 (mají už přez 1500km) tak snad to zvládnou ještě do PIM včetně :-). Pak asi budu běhat bosky :-)

4 Witty Witty | 22. dubna 2011 v 17:23 | Reagovat

Bomba! Jindřišská kolik?

5 Drakor Drakor | 22. dubna 2011 v 19:56 | Reagovat

Jindřišská 30
a
vestibul stanice Metra Dejvická

viz. http://www.rejoice-e-shop.cz/prodejny.html

6 Harry Harry | Web | 22. dubna 2011 v 20:00 | Reagovat

Mám radost, že přesně tenhle typ botiček se osvědčil, zrovna dnes jsem se na to téma bavil se známým a říkal mi, že jeho přátelé, co běhají, si Vibramy FiveFingers hrozně chválí, člověka nebolí páteř, srovná se mu krok, nedýchá do břicha, takže to jsou povětšinou pozitivní zprávy. Ale upozornil mě, že běhat a zvyšovat kilometráž velmi pomalu a postupně - jde o jiný styl běhu - přes špičku oproti vypolstrované botě a vysoký nárůst kilometrů by mohl způsobit nějaké zranění. Doufám, že napíšete o nich ještě časem víc. Super článek a přeji v Bikilech mnoho šťastných kilometrů.

7 Kostěj Kostěj | Web | 22. dubna 2011 v 23:23 | Reagovat

Běhám v lehoučkej kroskách, ale bikily běžně nosím, aby se mě nezkrátily achilovky. A víte co je nejlepší. Skoro každej se před váma tak trochu ukloní:-)

8 LemonaidLucy LemonaidLucy | 26. dubna 2011 v 17:12 | Reagovat

Koukam, ze nam vsem co s bosobehem a VFF koketovali, stacilo jen trosku popostrcit:-D Ja uz taky polehoucku beham kousky ve VFF a za sebe musim rict, ze mi to vyresilo problemy s bolavym kolenem (pricitam to jine technice).
Pripomina mi to nekolikalety pozvolny navrat od extremne medikovanych porodu k tem prirozenym, v porodnici bez zbytecnych leku, doma jen tak. K tomu, ze cim dal tim vic rodicu nedrnca deti v kocaru, ale nosi je u sebe, pekne na tele, aby citily mamincino/tatovo teplo.

Jsem rada, ze vam to beha uz ted spolu!

Kosteji:-D

9 jyrka jyrka | E-mail | 30. dubna 2011 v 8:45 | Reagovat

ten kdo má blbou běhací techniku si na nohy může navléct co chce a stejně ho nohy budou pořád bolet.Naproti tomu ten,kdo má tu techniku dobrou,ten si může na nohy také navléct co jen chce a ty nohy ho budou bolet jenom jak po těžké dřině,čili jenom z únavy. Pětiprsťák hodlám vyzkoušet,ale beru to tak,že není nad to chodit a kousek i běžet zcela naboso.To si zas jenom někdo myslí,že právě objevil ameriku,ale ta je už tady dávno. A běh či chůze nabos má jiné ,a mimochodem daleko kladnější vlivy na základní zdraví,než tzv. nosit dříví do lesa a běhat v prsťákách .

10 Gábina Gábina | 30. dubna 2011 v 9:46 | Reagovat

Běhat naboso po kamení kopečky v lese bych nezvládla :-). Pětiprsťáky jsou pro mě kompromisem. Navíc jim nahrává atypický tvar mojí nohy, kdy si v každých "normálních" botách odřu (nebo udělám hrozivé puchýře) při dlouhém běhu klouby na palcích z kterých mi doslova trčí halluxy.

11 Jaroslav Zámečník Jaroslav Zámečník | E-mail | 26. listopadu 2014 v 8:56 | Reagovat

Tak se dívám, co to ty pětiprsťáky jsou a pan google mi přihrál tuhle stránku a na nich David...Dlouho jsem Tě neviděl chlape. Jak se vede? Napiš. J.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama