...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Už zase skáču přes kaluže

11. dubna 2011 v 21:19 | dav a Gábina |  Milý deníčku...
Kdy? Po dvou měsících
Kde? Porůznu
Kolik? Od pěti k deseti...

Uznávám, větší klišé do názvu jsem si nemohl vybrat. Stalo se už téměř zvykem nazývat tak něčí comeback. Ale já se už někdy od konce února, kdy mi to přestalo běhat, těším, až budu moci napsat článek s tímhle tak banálním názvem. Celý dva dlouhý měsíce se klepu nato, až budu moci hodit tuhle blbost do titulku. Takže prosím odpusťte, není to nedostatek invence, jen si plním sen.

Všechny velký průsery asi začínají nevinnými a nepatrnými signály, kterým někdo kompetentní nevěnoval dostatek pozornosti. Já si liboval, jak přes zimu nabírám objemy, jak se mi to pěkně na jaře vrátí. Vrátilo se mi to ale ve zcela jiné formě, než jsem si to maloval. Josek říkal, že v tom sněhu a závějích běháme moc.
A můj tatínek: "Vy to vaše běhání jednou shledáte." A ty signály v achilovkách jsi pár týdnů nebral moc vážně...

Chystal jsem se na konci března MR na 100km v Plzni (jen jestli bych to uběhl) a nakonec jsem nedal ani 1/2 PIM v Praze. Brdská stezka je taky zazděná, v dáli poblikává Silva Nortica a ještě někde kousek za ní je Zermatt. Na Silvu Norticu pojedeme. I když mně se to s přihláškou na půlmaraton mluví...

Chcete-li Pánaboha pobavit, sdělte mu své plány do budoucna.

Prodal jsem číslo, ale nechal si to zelený triko z 1/2PIMu, stále ještě hozené pořád přes opěradlo židle, pálí mě denně do očí jako takové memento mori. Navléknu ho, až poprvé po téhle dlouhé pauze uběhnu příslušnou vzdálenost, která mě oprávní ho nosit.

Pro příště nejen bedlivě poslouchat, co mi moje tělo říká, ale taky se tím aspoň trochu řídit. Skoro všechny bolesti se dají nějak překonat, ale jsou i takové, které překonávat neradno. Ještě před na začátku dubna jsem se nechtěl toho běžeckého prvomájového průvodu vzdát, já vím datum nesouhlasí, ale jisté společné (pozitivní) prvky s onou neblaze proslulou akcí tu shledávám. Chtěl jsem běžet jen pro tu atmosféru. Přidat se k některému z vodičů a jen tak si to užívat. Bylo dobře, žes tomu dal ještě klid. I když..., kdy se zas poštěstí na 1/2 PIMu letní počasí? Po té dlouhé zimě to bylo jako výsadek do tropů :-)). Ale všechno zlý pro něco dobrý, těch několik set fotek, cos nafotil, stálo za to.

Při testovacím běhu jsem šetřil podvědomě nemocnou nohu a způsobil si cosi se zády na straně druhé. Ale jak mi pěkně řekl Evžen (zdravím tímto Sáru:-): "Máš kliku, tohle se dá přeběhat." Testovací běh před čtrnácti dny byl, jako když vypustěj Gandalfa po týdnu do lesa. Ač Dav říkal jak půjdeme pomalinku, vyrazil rychlostí kolem pěti minut za kilometr a já za ním plápolala jak fanglička.
Tak si v dalších dnech hlídám achilovku a bolení na druhé straně ignoruji. Pomalu zvyšuji dávky, už jsem skoro na pěti kilácích. Objem, kvůli kterému by mi dříve ani nestálo za to zavázat si boty.
Přečetl jsem jako už skoro všichni Born to run a vytáhl pětiprsťáky. Dávám si v nich kratičké běhy převážně po měkkém a mám pocit, že jako rehabilitace dobrý. Naproti tomu lehké pobolívání v tlumenějších botách s vyšší patou. Sakra, jestli nemá nakonec ten McDougall a všici propagátoři bosoběhu pravdu. Alespoň ušetříme za boty :-).
Jo, mimochodem, jak se už začínám hýbat, tak taky dokážu znovu otevřít běžecké knihy a časopisy, které se mi začínaly vršit na stole. Taky znova zajít na běžecké fórum mi přináší více radosti, není to už takové drásání duše, jako že už je jaro, všichni běhají a akorát já povenku jen pajdám. V běžecké hitparádě jsem asi někde na stoosmdesátý šestý stránce, ale je mi to úplně jedno, všechny ambice jsou pryč a mě zbývá jen čirá a nezkalená radost, že se mi v sobotu podařilo dát zase po dlouhé době znova desítku. Už nemám chuť se pořád hádat a být protivný na všechny kolem. No, toto přiznání vyvážit zlatem. Tvůj absťák po běhání byl občas na vraždu.
Moc nekoukám na to, že to bylo celé trochu upachtěné, je jen ten krásný pocit z rozkvétajícího Bezručáku, z možnosti vlastního pohybu, ze společnosti Gábiny a Joska. Tomu jsme ukázali nově objevené krosové úseky, sám jsem si na ně ještě netroufal, ale synek byl unešen. Bezručovo údolí podél říčky Chomutovky bylo v tu chvíli nejkrásnější místo na světě. Desítka byla úplně v pohodě. My tedy uběhli deset, zatímco Josek dvanáct. Když běžel na začátku pár set metrů s námi, abych mu ukázala odbočku z cyklostezky do lesního terénu, skoro plakal, jak je to pomalu a jeho z toho bolí nohy :-). Ještě u toho dělal ksichtíky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavel Beneš Pavel Beneš | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 21:55 | Reagovat

Děkuju! :-)

2 ll ll | 12. dubna 2011 v 12:31 | Reagovat

Dokažeš už dneska analizovat kde byl ten okamžik kdy už si to neměl rozběhávat a ja ho máme poznat my nezkušené lamy ?

3 dav dav | E-mail | 12. dubna 2011 v 15:39 | Reagovat

to P.B. Není zač:-), to my jsme rádi, že sem k nám chodíš...
to ll: sobota 19.2. 22km na Šance, pohoda v terénu, trable při přechodu na asfalt, pak v úterý jakýsi pokus o kvalitu v nových botách (sice stejné značky a typu, od jakého mám už třetí pár, ale asi to stejně bylo znát) Mezi to ještě v pondělí vložené veslování, což byl pro mne nový, nezvyklý pohyb. Jen nevím, jestli jsou moje těžce nabyté zkušenosti nějak přenosné. Prostě by u šlach kloubů a úponů asi neměl člověk chodit v tréninku přes bolest.

4 s0c s0c | Web | 13. dubna 2011 v 14:21 | Reagovat

Super, držím palce, aby to vydrželo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama