...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Květen 2011

Už mě to nětěší, žít na světě bez keší

25. května 2011 v 22:44 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
Titulek (jako obvykle:-) přehání. Do světa geocashingu jsme vstoupili zatím jen jednou nohou a k tomu ještě velmi nevhodně obutou. Pětiprsťáky asi nebudou na tuhle kratochvíli to pravé ořechové.Gábina si na to ještě navíc oblékla velmi slušivé letní šatičky. Ale zkusím to popořádku. No ano, zase neděle, zase skoro sváteční oblečení :-). Den předtím jsem se krásně vedle kamarádky na kole proběhla po Krušných horách a dnes bude jen krásná letní vycházka podle řeky... A přitom budeme hledat nějakou jeskyni...

Hrou, nejspíše stejně starou, jako lidstvo samo, bude hra na schovávanou. Někdo, nebo něco, se ukryje a ostatní ho, nebo to, hledají. Herních variant bude asi bezpočet.

Klasickou skovávačku s pikolou a odpočítáváním na deset, dvacet už důůůů...,jsem hrál už ve školce, později s rodiči, to už jsem dosahoval téměř plnoletosti, ve Stromovce a na Letné. A mám podezření, že jsme to nehráli jen kvůli mladší sestře, že nás to pořád bavilo, že pro mámu s tátou to nebyla jen rodičovská povinnost, ale že vkládali do hry celé své srdce..., třeba táta se jednoho krásného dne ze Stromovky stěží dobelhal, přehlédl totiž malou terénní nerovnost při zběsilém úprku k pikole..., a to mu bylo tehdy už určitě přes padesát.

Poklady jsme zase všichni hledali na táborech, ti starší z nás ještě pionýrských. Dle nějakých, občas těžce vydřených indícií, jsme se vydali na cestu, dle fantazie a odvahy vedoucích, více či méně krkolomnou. Putování většinou zahrnovalo boj s azimutem, cestu po barevných fáborkách, sem tam nějaký brod a občas i bodrého domorodce, který nás nasměroval do stanu hlavního vedoucího, kde býval kýžený poklad pravidelně ukryt. Většinou těch pár sladkostí za tu dřinu nestálo. Přesto jsem na hledání pak rád a často vzpomínal. Chvíli trvalo, než mi to došlo, nejlepší na tom totiž bylo to hledání samo. Vzápětí po tomhle objevu jsem rodiče vystval teroru osobně organizovaných bojových her a cest za pokladem. Chudáci se trmáceli v okolí bydliště po chaoticky poschovávaných vzkazech. To byla ale krásná doba.

Geocashing není ve své podstatě o nic složitější, jen že ho hrají všichni proti všem, nebo lépe, všichni se všemi . Do hrya to ještě za pomoci počítače, satelitu a GPS navigace. Prostě někdo něco někam schová, zanechá o tom na webu zprávu, stručný popis nějaké, nejlépe něčím zajímavé lokality a souřadnice.
A vy ostatní hledejte!

Souřadnice jsou tou úplně nejdůležitější informací. Takže rozhodujícím krokem k naší první kešce bylo přesvědčit Gábinu, aby nahlédla do návodu a naučila se do svého Garmina tu spoustu číslic nacpat. Asi třikrát jsme se pohádali a dvakrát definitivně rozešli, než se to povedlo. Nebylo to sice úplně beze skvrnky, ale o tom ještě bude řeč. Už jsem vkládala souřadnice několikrát vloni, ale teď mi nějak neštymoval počet číslic. Jako zcela technický antitalent jsem do Garmina něco nacvakala a uložila. Mohli jsme vyrazit.

Pro začátek jsme si zvolili kešku, kterou má Gábina vlastně úplně za barákem, cca pouhých 500m od místa, kde bydlí. Jenže bydlí hned u Vltavy, takže na náš koukáme cíl přes vodu. Celá lokalita vypadá velmi slibně, jeskyně, nebo spíše skalní dutina jménem Drábovna, v minulosti patrně mohla sloužit i jako úkryt lapků. Zní to docela dobrudružně. Paráda, těšíme se. Na tuhle skálu denně koukám ze střešního okna kuchyně. Je úžasné sledovat, jak se mění s ročními obdobími. O existenci nějaké jeskyně v blízkosti ale nemám ani páru...


Vláčkem do Řeže to už máme naježděný, cestu podle vody nachozenou a naběhanou., dnes je to jen pestřejší
o spoustu cyklistů, díky kterým se jindy klidná stezka mění v magistrálu. V životě jsem nepotkala tolik cyklistů na tak krátkém a tak úzkém prostoru. Buldočku jsem občas ze zoufalství vzala do náruče a zahučela do bezinek, aby se projíždějící peleton vešel. No jo, víkend. Gábina kráčí vpředu, oči nalepené GPS a hlásí ubývající vzdálenost. Pěkně nám to odsejpá až do vzdálenosti cca 200m od postupného cíle, odbočky z Vltavské cesty kamsi vzhůru do stráně. Kritického bodu ještě nedosáhneme, ale chytrá mašinka nám už hlásí, že se od něj vzdalujeme. Zkoušíme to asi třikrát po sobě, proplétáme se davem náhle se vylíhnuvších cyklistů, výsledek pořád stejný. Skoro jako Cimrmani, jdeme pořád na sever a najednou jdeme na jih, ovšem aniž bychom dosáhli kýženého pólu. Přikládáme to nedostatečnému satelitnímu pokrytí, já se deru maliním pár kroků vzhůru, ale po tom, co mi pod nohama ujede asi pět metráků volné suti a skoro zavalím Terku i s Gábinou včetně několika metrů stezky pode mnou, zjišťuji, že tudy asi cesta nepovede. David normálně "utrhl" lavinu kamenů a kamínků. Visel na nějakém stromku a pod nohama v pětiprsťácích mu protékala kamenná řeka. Ještě že v tu chvíli nejeli žádní kolaři, asi by je to smetlo do Vltavy :-)).
Pokoušíme se o boční obchvat, do stráně nastoupáme o kus dále a postupujeme předpokládaným směrem po vrstevnici, ale brzo opět zapadáme mezi lotry. Překračujeme (přeskakujeme, kolem bláto, dále kamení...) potok a několik vedlejších roklí (těmi se drásáme jak kamzící, pětiprsťáky mám plné suti a hlíny), ale pak nám najednou stojí v cestě skalní hřbítek, na který si netroufáme. Nohy zaprášené a podrápané od maliní, svršky taky už nikdy nebudou co bývaly, vrhají se na nás kvanta hmyzu (hlavně kvanta klíšťat :-((, nálada na bodu mrazu, Gábina velí k ústupu. Já jen pro formu ještě chvíli brblám, ale pak uznávám marnost snažení a souhlasím. Drápeme se zpátky. Vidím, že Gábina si oddechla a mám takový pocit, že Terka taky. Jsem umouněná jak kominík, VFF vypadají, jako bych s nimi prošla uhelným dolem...
Připadám si jako blb, povedlo se nám nenajít pravděpodobně největší ( viz info na stránkách o NPR Větrušická rokle) skalní dutinu ve střední Evropě. To se asi jen tak někomu nezdaří.
Možná se tak stalo proto, jak jsme zjistili až doma nad počítačem, že někdo zadal souřadnice v desítkovém, namísto v šedesátkovém módu. No jasně, měla jsem cvaknout na konventor a ty tisíciny minut převést na sekundy... Ach jo. Jak říkají horolezci, zavěsili jsme tady pytel, ale my se vrátím a tu jeskyni dobudeme.., Jasně, že ji najdeme. Zadám přesně souřadnice, obuju pohorky a dlouhé nohavice a vyrazíme :-).

P.S. Úprk na vlak už také máme docela dobře secvičený, takže vlastně nic nového:-). Asi kilometr a půl od Řeže zjišťujeme, že panťák na Letky jede za devět minut. To je docela rozumný čas, ne? :-) Dokonce měl zpoždění a celé dvě minuty jsme trčeli na perónu.
Během týdne jsme honili vlak třikrát. Myslím, že na lávce v Řeži se důstojně kráčející zaměstnanci radiologického ústavu musejí domnívat, že opakovaně odbíhá z nedalekých Bohnic párek šílenců, kteří navíc v Tróji v útulku vždy seberou nějaké psy.

Jak se chytá vlak

18. května 2011 v 16:36 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
Kdy? 16. května
Kolik? Běžmo asi 6km
Kam? Na vlak do Dolan...

Navrhoval jsem upravit název, třeba něco jako JAK TRÉNOVAL CIMRMAN nebo TRÉNINK DLE JÁRY C. :-)
Někdy se některé naše dovednosti či návyky ve chvíle nouze projeví jako ryze praktické...

Pondělí 16. května.
Kolem poledne jsme si s Davidem zatelefonovali. Ne, dnes běhat nepůjdem, Davida zase zlobí ta zatracená achilovka. Nevím, jestli psát zase, nebo ještě pořád:-((. Plánujeme procházku botanicko - ornitologicko - kynologickou podél Vltavy. Ta myšlenka se mi docela zamlouvá, v neděli jsem se sice proběhla patnáct do Klecan, ale pořád to ještě po nachlazení není to pravý ořechový. Odpolední aktivní odpočinek mi jen prospěje.


Ve čtyři přijíždí panťákem David s buldočkou Terou. Oblíkám se výletnicky a vkusně - béžové manšestráky, světlé bavlněné triko, světle modrá impregnovaná bunda, kdyby sprchlo, batůžek plný kravin... Ženský jsou nepoučitelný, známe se sice dva roky, ale za tu dobu ani jedna jediná vycházka se mnou neměla standartní vycházkový průběh. Buď se ve finále dereme roštím, dáme si nějaký ten brod, malou lezeckou vložku..., stačí jen vidět, jak na sebe Gábina navlíká nějaký božíhodový oblečení a už tuším, že se něco pěkného přihodí...a přísahám, nic z toho, co nás potkává, není plánované.
Labradora Gandalfa i Teru naloďujeme společně s námi do vlaku v 17:20 a jedeme jednu stanici z Letek do Řeže. Jsou to sice jen dva kilometry, ale ne úplně pěknou stezkou, kde kolem vás projíždí jeden vlak za druhým. Přejdeme lávku a netradičně proti směru našich výběhů jdeme s proudem po malebné pěšince na pravém břehu rezervací pod Větrušickou roklí. Mezi Řeží a přívozem tři zpívající samci slavíků, paráda!



Gandalf běhá své sprinterské rovinky sem a tam (chvílemi trnu strachy, že smete nějakého cyklistu do vody). Tera jde s důstojností Francouzky a popoběhne jen občas. Já se kochám vším co kolem kvete a David to fotí. Idylka. Dojdeme čtyři kilometry k přívozu, necháme se převézt v Libčicích a doma si dáme toho nachystaného lososa...



Jelikož se fakt vlečeme, David při pohledu na hodinky usoudí, že přívoz 18:25 nestihneme, takže ještě zpomalíme, abychom došli na ten 18:55 a dlouho před jeho odjezdem nečekali. U převoznického domku jsme v 18:46, na protější straně vidíme směrem na Prahu jet vlak a na ceduli přívozu, že ten poslední jel v 18:25... "Dojdeme to do Dolan přes železniční most v Chvatěrubech, dáme si tam pivo a počkáme na vlak v 19:44," navrhuje optimisticky.
V tu chvíli mi vůbec nedochází jaká je to blbost. Zpočátku jdeme normální chůzí. Ať počítám, jak počítám, uvědomuju si, že od přívozu k mostu je to pět a od mostu k nádraží v Dolanech dva kilometry. Kdy chce proboha David na to pivo? Začnu počítat nahlas. David se zamyslí: "No, jo. Asi máš pravdu. Tak trochu pohnem." A v Dolánkách jsme začali klusat. Ale to jenom proto, že rychlá chůze, se nelíbila mým achilkám, krátký cupitavý běh bylo v tu chvíli to pravé ořechové. Ještě že boty jsem neměla vycházkové, ale staré běžecké... Gandalf byl nadšen. Konečně pohli zadkem, myslel si pravděpodobně. Tohle snad už netřeba zdůrazňovat, toho blba nadchne jakákoli pohybová aktivita. Jak jsme dorazili domů, tak místo aby padl na pelech, donesl si provaz, jako že bychom se mohli chvíli přetahovat...
Raději jsem ho vzala na vodítko, aby neběhal po silničce, kde bylo plno bruslařů a cyklistů, sem tam. V Chvatěrubech jsem uviděla ve strašné dálce most... Čas nemilosrdně ubíhal.

To nemůžeme stihnout. Je 19:30, necelých patnáct minut do odjezdu, přes dva kilometry na nádraží včetně chodecké a šplhací vložky přes železniční most, tam se s dvěma psy opravdu běžet nedá. Gandalf na vodítku mě vytahuje přes násep nahoru. Je mi vedro, ale představa, že zastavím, budu sundavat batoh a bundu mě stresuje natolik, že zůstávám navlečená, jen rozepnu úplně zip. Vzpomínám na Cimrmana, jak tvrdil, že když se honí vlak, tak se běží s kufrem a v zimníku... ok, příště berem kufry.
Ve chvíli, kdy přecházíme most mi je jako když na mě vylejou kýbl teplý vody. Doštracháme se na cestu na levém břehu, vypouštím krakena Gandalfa, na kamenité cestičce na krátkém vodítku by mě asi uvláčel. Je opět nadšen. Střídavě běží k vřece, kde si dá pár loků vody, a střídavě nás rychlostí geparda dohání. Trnu, kdy to nubrzdí a podrazí někomu z nás nohy. Tady by se zdaleka nejednalo jen o podražení. Mám podezření, že při vhodné konstalaci a správně nastaveném úhlu, by mi těch Gandalfových rozběnutých pětatřicet kilo nohy normálně urazilo.

Obdivuju Terku, jak na malých nožičkách docela stíhá zrychlující se úprk. Na buldočka fakt docela hezký výkon, ona je sice nasvalená sprinterka, mistr krátkých rychlých opaovaných běhů za létajícím talířem, ale budiž to důkazem, že i takhle se dá získat vytrvalost. Budeme muset ty úseky zařadit do tréninku:-).


V jednu chvíli zakopávám o kámen ...co bylo v tu chvíli vyřčeno, není publikovatelné..., vlastně, chodí nám sem nějaký děti? ... a až těsně nad zemí zázrakem vybalancovávám už skoro neodvratný pád na hubu.
David pro dnešek nějak "rozchodil/rozběhal" bolavou achilovku a neustále zrychluje. Držet s ním krok, je jak závěrečný finiš v nějakém závodě. Mám vztek, že mám ty pitomý manšestráky, mám vztek, že táhnu batůžek, mám vztek, že nemám ani kšiltovku a pot mi teče do očí. Navíc, proč tu blbnu jak magor - ten vlak prostě nemůžeme stihnout...

Je 19:40. Vbíháme na asfalt, přes přejezd a Dolany to nepůjde, to je rovný kilometr, musíme to zkusit přímou čarou k nádraží. Znovu seběhneme z pěkný asfaltový cesty na nerovnou cestu vedoucí k řece. Když se stočí doprava, tak se změní v nějaké staveniště - jsou tu hromady hlíny a kamení. Chci běžet rovně po tom, co ještě připomíná cestu, k přejezdu za nádražím. Ale slyším cinkat závory u druhého přejezdu "před" nádražím... "Za mnou," zavelí David psům i mně a vrhne se kolmo směrem k zábradlí u perónu. Konečně jsem si taky jednou zavelel :-).

Proběhneme neuvěřitelně rychle padesátimetrový úsek kopřivami a bodláky, kudy rozhodně před námi letos ještě nikdo nešel. David se jak laňka ..laňku odmítám:-) přehoupne přes špriclové zábradlí na nástupiště a nakáže mi podat mu Gandalfa. Jen vyjeknu, že to nedokážu, ale Gandalf spolupracuje vzorně. Odrazí se a Dav ho přetáhne. Celé to vlastně proběhlo rychleji, než se to napíše. Ještě ani nedozněl ten Gábinin protest a pes už překvapeně letěl přes klandr.
Terka se naštěstí protáhne špriclema. Já jak želva na krunýři nějak tu kovovou věc přelezu. Lidé na protějším peronu, kam právě přijíždí náš vlak, na nás zírají s otevřenými ústy a kdyby nenastoupili, zírali by doteď. Ani přistání UFO by snad nezpůsobilo takový úžas.

Rychlostí speciálního vojenského komanda, připínám labradora, sbíháme schůdky a za zastaveným vlakem přebíháme kolejiště na druhý perón. Sprintujeme k poslednímu vagónu. Průvodčí, která je vepředu, nás vidí a počká s odhvízdáním odjezdu. Doslova padneme do vlaku. Kdyby nám ujel, tak těch pět kilometrů z Dolan domů snad ani neujdu. Tady bylo v záloze to pivo:-).

Konečně svlíkám svou sváteční impregnovanou větrovku. Bavlněné tričko pod ní je promáčené skrz naskrz, z vlasů mi kape. Z Gandalfa ohazuju lezoucí klíšťata. Tera si lehá a odfukuje. Myslím, že to byl její životní výkon, takhle dlouho běžet. Na moje lamentování, že tohle nemám zapotřebí, David bez hnutí brvy odpoví: "Vždyť jsme ten vlak stihli a aspoň jsme nemuseli dlouho čekat na nádraží." V tu chvíli jsem pochopila, jak může lehce dojít k vraždě partnera v pominutí smyslů :-).

P.S. Kdybychom to na přívozu otočili čelem vzad, došli bychom v pohodě čtyři kilometry zpět do Řeže. Tam odtud buď vlakem, nebo bychom ještě dva kilometry doklepali domů. Bez nervů, bez honění. Takhle jsme došli skoro do Kralup, málem uštvali sebe i psy (psa) a riskovali, že půjdeme bez večeře spát :-). Nějak se mi téhle souvislosti vybavuje diskuse z Běhej.com na téma:" Lze chůzí natrénovat na maratón?". Mě se zdá takováhle kombinace běhu a chůze vcelku přínosná, zvlášť když teď nemůžu delší běhy, tak přemýšlím, kdy si to zase zopakujeme.

Už v tom zase lítám

11. května 2011 v 22:13 | Gábina a dav |  Milý deníčku...

Moc bych chtěl zachovat jakousi kontinuitu v názvech příspěvků a vymyslet nějaký inteligentní písničkový titulek na opakované zhoršení, ale napadlo mě jen Jahelkovo:
" Fuj, fuj fuj, ostuda,
Čtyři píva, recidíva, pobuda."

Neseděj mi tam akorát ta piva (těm jsem nikdá moc nedal) a doufám, že ani ten pobuda. Ale recidivu mám jak prase a že je to (kromě jiného) ostuda až na půdu, to netřeba dvakrát zdůrazňovat Nechápu, proč by měla být ostuda, že kohokoli něco bolí. Protože si za to pochopitelně můžu, jak jinak, sám a zase sám.
Ani se mi o tom dlouho nechtělo psát, jednak nechci aby náš blog byl opakovaně ufňukaný, plněný a nadívaný mými trably a bolístkami, jednak si připadám, pokolikáté už, jako blb, navíc je to téma už opakované a omílané. Vloni neustále něco trápilo mě - kyčel, šlacha v podkolení, slezlé nehty na palcích, bolestivé klouby vbočených palců...
Na druhou stranu ale, když už to zase sviňa bolí, tak proč o tom nepsat, koneckonců, je to téma a na blogu nám to už spí docela dlouho.., něco sice zachraňuje Gábina, ale přece ji v tom nemůžu zas tak úplně nechat. Takže do toho, ale popořádku.

Začal jsem se znovu rozbíhat na začátku dubna, pěkně jsem si to odstupňoval a hlídal si týdenní navyšování objemů, aspoň tak to říká běhací deníček:

4.-10.4. 43km
11.-17.4. 54km
18.-24.4 65km
25.-1.5. 76km

Gábina mi sice nadávala, že to ženu s kilometry nahoru až moc rychle, proč musej mít ženský vždycky pravdu:-((, ale já se cítil dobře. Jen vždycky mezi 15-17km mi achilka vystavila stopku. Opakovaně jsem nemohl tuhle hranici přelézt, ale ani jsem se o to nesnažil. Až sem by to bylo vcelku rozumné, jen mě to mělo varovat, že není vše ještě zcela OK.
Když mi to nešlo nahoru s objemy, začal jsem stupňovat intenzity. A jelikož v dáli stále varovněji poblikává blížící se Zermatt, tak se trénink v kopcích přímo nabízel. Objemy z nuly na padesát se mi nezdály, ale David pořád, že to skoro nebolí, jen tak občas zatahá... Měla jsem obavy, že takhle vystartovat nebude to pravý.

Do té doby jsem pořád běhal trochu zadrženě, podvědomně se neustále kontroloval, hlídal si každý prd, ale v kopcích jako by mi bouchly saze. Ta nashromážděná a nevyužitá energie prostě nějak musela ven. Začal jsem sice opatrněji
s Gábinou kopcem z Letek na Tursko, pak si lehce přidal s Houbaři v Krčáku, ale nejlépe se člověk zničí sám a pochopitelně na svých nejmilejších místech. Máme v Krčáku už ty kopce pojmenované: Bastard, Jungfrau, 2K (neplést si s pověstnou K2, tyhle 2k znamenají kurevskej krpál:-), Zvířátka, Hrádek.
Vybíhal jsem je opakovaně s opojným a velmi mylným pocitem vlastní nezničitelnosti, měl velkou radost, jak mi jde ten trénink od ruky a tiše doufal, že si odmažu něco s tréninkového deficitu. Dopadlo to, jak asi dopadnout muselo.

Od čtvrtka minulého týdne (5.5. 2011) zase na střídačku pauzíruji, nebo se pokouším uběhnout v kuse aspoň dva tři kiláky. Zase je to běhání do bolesti, někdy maličko přes, domů pokaždé nějak doťapu. Asi by to chtělo klid, ale zkuste dvě hodiny sledovat PIM, kde vám běží kamarádi a pak zůstat sedět doma na zadku. Popřít v sobě takovou dávku motivace, to prostě nejde. Když oni dali čtyřicet, tak já dám aspoň čtyři. Jasně, je to na hlavu, ale funguje to.
Tedy asi ne na nohy, ale pro zachování duševního zdraví a jakési mentální rovnováhy určitě.

Navíc mi ještě k tomu všemu začala pajdat čubina. Já vím, to je sice jiná kapitola (ano, už dlouho rozepsaná zrovna tady na blogu), ale člověku to taky zrovna nepřidá. Tak pajdáme oba. A je jasné, u koho z nás mě to trápí víc. Koukat na cizí bolest ještě navíc ničím nezaviněnou bolí dvojnásob.

Achilovka si můj postup asi vykládá dost macešsky, ale já nevím, jestli se kdy dokážu chovat jinak. Jak padnou zdravotní zábrany, tak se chvíli opatrně porozhlédnu a pak se mnou začnou šít všichni čerti. Jen zlehounka to prubnout, pak ještě kousek a další a za chvíli už kamsi pádím a soudnost zapomenuta, pláče někde za obzorem.
Tak se bojím, že se z tohohle blogu postupně stane nudný záznamník recidiv mé achillodyonye.

Dopředu vím, že moje vlastní hlava tohle asi ukočírovat nedokáže, tak mě asi bude muset ohlídat Gábina ...
V hlídání někoho jiného jsem profík :-), ale nejraději bych, aby sis s tím zašel za nějakým odborníkem, který stanoví jak dobu a způsob léčby, tak objemy a jejich navyšování. Sama vím, když jsem vloni v červenci vůbec neběhala, všechny trable se nějak samy od sebe usadily. Od té doby se snažím svoje tělo víc poslouchat, když někde začne bolet a prostě to nehrotím. (Hrotím to ve chvíli, kdy mi nic není, to se pak zavařím a zničím :-), ale to je zas úplně jiná kapitola...)