...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Už mě to nětěší, žít na světě bez keší

25. května 2011 v 22:44 | Gábina a Dav |  Milý deníčku...
Titulek (jako obvykle:-) přehání. Do světa geocashingu jsme vstoupili zatím jen jednou nohou a k tomu ještě velmi nevhodně obutou. Pětiprsťáky asi nebudou na tuhle kratochvíli to pravé ořechové.Gábina si na to ještě navíc oblékla velmi slušivé letní šatičky. Ale zkusím to popořádku. No ano, zase neděle, zase skoro sváteční oblečení :-). Den předtím jsem se krásně vedle kamarádky na kole proběhla po Krušných horách a dnes bude jen krásná letní vycházka podle řeky... A přitom budeme hledat nějakou jeskyni...

Hrou, nejspíše stejně starou, jako lidstvo samo, bude hra na schovávanou. Někdo, nebo něco, se ukryje a ostatní ho, nebo to, hledají. Herních variant bude asi bezpočet.

Klasickou skovávačku s pikolou a odpočítáváním na deset, dvacet už důůůů...,jsem hrál už ve školce, později s rodiči, to už jsem dosahoval téměř plnoletosti, ve Stromovce a na Letné. A mám podezření, že jsme to nehráli jen kvůli mladší sestře, že nás to pořád bavilo, že pro mámu s tátou to nebyla jen rodičovská povinnost, ale že vkládali do hry celé své srdce..., třeba táta se jednoho krásného dne ze Stromovky stěží dobelhal, přehlédl totiž malou terénní nerovnost při zběsilém úprku k pikole..., a to mu bylo tehdy už určitě přes padesát.

Poklady jsme zase všichni hledali na táborech, ti starší z nás ještě pionýrských. Dle nějakých, občas těžce vydřených indícií, jsme se vydali na cestu, dle fantazie a odvahy vedoucích, více či méně krkolomnou. Putování většinou zahrnovalo boj s azimutem, cestu po barevných fáborkách, sem tam nějaký brod a občas i bodrého domorodce, který nás nasměroval do stanu hlavního vedoucího, kde býval kýžený poklad pravidelně ukryt. Většinou těch pár sladkostí za tu dřinu nestálo. Přesto jsem na hledání pak rád a často vzpomínal. Chvíli trvalo, než mi to došlo, nejlepší na tom totiž bylo to hledání samo. Vzápětí po tomhle objevu jsem rodiče vystval teroru osobně organizovaných bojových her a cest za pokladem. Chudáci se trmáceli v okolí bydliště po chaoticky poschovávaných vzkazech. To byla ale krásná doba.

Geocashing není ve své podstatě o nic složitější, jen že ho hrají všichni proti všem, nebo lépe, všichni se všemi . Do hrya to ještě za pomoci počítače, satelitu a GPS navigace. Prostě někdo něco někam schová, zanechá o tom na webu zprávu, stručný popis nějaké, nejlépe něčím zajímavé lokality a souřadnice.
A vy ostatní hledejte!

Souřadnice jsou tou úplně nejdůležitější informací. Takže rozhodujícím krokem k naší první kešce bylo přesvědčit Gábinu, aby nahlédla do návodu a naučila se do svého Garmina tu spoustu číslic nacpat. Asi třikrát jsme se pohádali a dvakrát definitivně rozešli, než se to povedlo. Nebylo to sice úplně beze skvrnky, ale o tom ještě bude řeč. Už jsem vkládala souřadnice několikrát vloni, ale teď mi nějak neštymoval počet číslic. Jako zcela technický antitalent jsem do Garmina něco nacvakala a uložila. Mohli jsme vyrazit.

Pro začátek jsme si zvolili kešku, kterou má Gábina vlastně úplně za barákem, cca pouhých 500m od místa, kde bydlí. Jenže bydlí hned u Vltavy, takže na náš koukáme cíl přes vodu. Celá lokalita vypadá velmi slibně, jeskyně, nebo spíše skalní dutina jménem Drábovna, v minulosti patrně mohla sloužit i jako úkryt lapků. Zní to docela dobrudružně. Paráda, těšíme se. Na tuhle skálu denně koukám ze střešního okna kuchyně. Je úžasné sledovat, jak se mění s ročními obdobími. O existenci nějaké jeskyně v blízkosti ale nemám ani páru...


Vláčkem do Řeže to už máme naježděný, cestu podle vody nachozenou a naběhanou., dnes je to jen pestřejší
o spoustu cyklistů, díky kterým se jindy klidná stezka mění v magistrálu. V životě jsem nepotkala tolik cyklistů na tak krátkém a tak úzkém prostoru. Buldočku jsem občas ze zoufalství vzala do náruče a zahučela do bezinek, aby se projíždějící peleton vešel. No jo, víkend. Gábina kráčí vpředu, oči nalepené GPS a hlásí ubývající vzdálenost. Pěkně nám to odsejpá až do vzdálenosti cca 200m od postupného cíle, odbočky z Vltavské cesty kamsi vzhůru do stráně. Kritického bodu ještě nedosáhneme, ale chytrá mašinka nám už hlásí, že se od něj vzdalujeme. Zkoušíme to asi třikrát po sobě, proplétáme se davem náhle se vylíhnuvších cyklistů, výsledek pořád stejný. Skoro jako Cimrmani, jdeme pořád na sever a najednou jdeme na jih, ovšem aniž bychom dosáhli kýženého pólu. Přikládáme to nedostatečnému satelitnímu pokrytí, já se deru maliním pár kroků vzhůru, ale po tom, co mi pod nohama ujede asi pět metráků volné suti a skoro zavalím Terku i s Gábinou včetně několika metrů stezky pode mnou, zjišťuji, že tudy asi cesta nepovede. David normálně "utrhl" lavinu kamenů a kamínků. Visel na nějakém stromku a pod nohama v pětiprsťácích mu protékala kamenná řeka. Ještě že v tu chvíli nejeli žádní kolaři, asi by je to smetlo do Vltavy :-)).
Pokoušíme se o boční obchvat, do stráně nastoupáme o kus dále a postupujeme předpokládaným směrem po vrstevnici, ale brzo opět zapadáme mezi lotry. Překračujeme (přeskakujeme, kolem bláto, dále kamení...) potok a několik vedlejších roklí (těmi se drásáme jak kamzící, pětiprsťáky mám plné suti a hlíny), ale pak nám najednou stojí v cestě skalní hřbítek, na který si netroufáme. Nohy zaprášené a podrápané od maliní, svršky taky už nikdy nebudou co bývaly, vrhají se na nás kvanta hmyzu (hlavně kvanta klíšťat :-((, nálada na bodu mrazu, Gábina velí k ústupu. Já jen pro formu ještě chvíli brblám, ale pak uznávám marnost snažení a souhlasím. Drápeme se zpátky. Vidím, že Gábina si oddechla a mám takový pocit, že Terka taky. Jsem umouněná jak kominík, VFF vypadají, jako bych s nimi prošla uhelným dolem...
Připadám si jako blb, povedlo se nám nenajít pravděpodobně největší ( viz info na stránkách o NPR Větrušická rokle) skalní dutinu ve střední Evropě. To se asi jen tak někomu nezdaří.
Možná se tak stalo proto, jak jsme zjistili až doma nad počítačem, že někdo zadal souřadnice v desítkovém, namísto v šedesátkovém módu. No jasně, měla jsem cvaknout na konventor a ty tisíciny minut převést na sekundy... Ach jo. Jak říkají horolezci, zavěsili jsme tady pytel, ale my se vrátím a tu jeskyni dobudeme.., Jasně, že ji najdeme. Zadám přesně souřadnice, obuju pohorky a dlouhé nohavice a vyrazíme :-).

P.S. Úprk na vlak už také máme docela dobře secvičený, takže vlastně nic nového:-). Asi kilometr a půl od Řeže zjišťujeme, že panťák na Letky jede za devět minut. To je docela rozumný čas, ne? :-) Dokonce měl zpoždění a celé dvě minuty jsme trčeli na perónu.
Během týdne jsme honili vlak třikrát. Myslím, že na lávce v Řeži se důstojně kráčející zaměstnanci radiologického ústavu musejí domnívat, že opakovaně odbíhá z nedalekých Bohnic párek šílenců, kteří navíc v Tróji v útulku vždy seberou nějaké psy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ll ll | 26. května 2011 v 8:45 | Reagovat

Moc hezky zase se dostáváte do formy :)

2 Gabka Gabka | 26. května 2011 v 11:47 | Reagovat

Můžu mít dotaz na pětiprsťáky? Mám stejné jako Gábina a i když je mám oběhané a ochozené tak mě pěkně vypekli:-) O víkendu, když jsme s nimi obešla mini tůru s dětmi na Pravčickou bránu (věk 3 a 6 let - dle toho odhadněte temto) a chodila v nich celý den, úplně jsem si zničila lýtka. Tak mě nikdy nebolely (bolí do teď) ani po půlmaratonu. Nemáte podobnou zkušenost? Mám strach si je teď obout... v sobotu běžím závody a vlastně ani nevím, zda to přes bolest dám či ne ... dost mě to vylekalo. Tak kdyby jste měli nějakou zkušenost ... díky G.

3 dav dav | E-mail | Web | 26. května 2011 v 13:05 | Reagovat

to Gabka: asi by to chtělo postupovat pomaleji a obouvat VFF zatím jen na kratší dobu, přeci jen nožky máme zhýčkané obuví s vyšší patou...a ač se to nezdá,  ono kol dětiček toho člověk nalítá docela dost..., tak protahovat, střídat teplou a studenou, masírovat a hodně štěstí v sobotu...

4 koyama koyama | Web | 26. května 2011 v 22:16 | Reagovat

Tak vzhledem k tomu, že Drábovna má terén čtyři, tak ty pětiprsťáky fakt nebyly dobrá volba. ;) Trochu mi to připomíná naše začátky. My sice dojeli na obtížnost, nikoliv terén, ale bylo to podobný. Vypravili jsme se totiž na kešku, která měla schránku velikosti nano a odešli jsme taky s nepořízenou.

Jinak do jakýho přesně Garmina ty souřadnice sázíte?

5 Gábina Gábina | 26. května 2011 v 22:24 | Reagovat

[4]: Garmin Foreruner 310XT
Je to na občasný geocashing dostatečné, nebo se máme časem porozhlédnout po něčem jiném? Pokud ano, tak po čem, za radu předem dík:-)

6 koyama koyama | Web | 26. května 2011 v 23:54 | Reagovat

Nikdy jsem s tím testerem neběžel, takže ani nemám zkušenost s hledáním. Předpokládám, že ukazuje pouze směr a vzdálenost. To není zrovna ideální, přístroj s mapovým podkladem je v tomhle nesrovnatelný, ale najít keš se takhle dá. Jen je důležité se doma pořádně připravit. Kouknout na hvězdičky terénu, obtížnosti, podívat se na hint, popř. pročíst logy předchozích nálezců, mrknout na satelitní snímek nebo si ho třeba vytisknout a vzít s sebou (ostatně jen se satelitními snímky jsme našli prvních více než 50 keší). Taky netuším, co přesně je občasný geocaching. Taky jsem nejdřív myslel, že si budeme jen zpestřovat výlety a skončilo to tak, že když někam jedu, okamžitě hledám, kde tam jsou krabičky. :)

Možná taky máte mobily, se kterými by to šlo. Stačí trochu chytřejší přístroj, který má buď zabudovanou GPS nebo dokoupit GPS modul a programů pak existuje celá řada.

7 dav dav | E-mail | Web | 27. května 2011 v 9:07 | Reagovat

[6]: Jasně, také se bojím, že se nám ta občasnost asi trochu zvrhne:-)
Ano, garmin ukazuje pouze směr a vzdálenost, do budocna uvažuji o něčem o trochu lepším, máš pro nás nějaké doporučení?

8 koyama koyama | Web | 27. května 2011 v 11:43 | Reagovat

Nedávno jsem rozebíral rozdíly mezi Garmin eTrex Vista HCx a Garmin Oregon 450 pro jednoho kamaráda. Prvním přístrojem, který jsme měli byla právě Vista. Měla své mouchy, ale byl jsem s ní spokojený. Než jsem se rozhodl, pořídit si Oregon. Je to totiž trochu jako přejít z bavlněného trička na funkční. Kdo to zkusil, většinou se už nechce vracet.

Tady je výtah z toho, co jsem mu napsal:

Vista HCx
+ menší spotřeba energie
+ nižší hmotnost
+ lepší viditelnost displeje

- slabší chip pro příjem satelitního signálu a z toho vyplývající menší přesnost
- nešikovné ovládání pro praváky (palcem při ovládání joysticku z části zakrýváš displej)
- po čase se odlepuje gumový pásek okolo těla GPS, který kryje tlačítka
- nechová se jako externí disk

Oregon 450
+ jednoduché dotykové ovládání
+ výrazně vyšší přesnost při navigaci
+ 3D kompas (nemusíš mít GPS položenou vodorovně, aby kompas ukazoval správně)
+ chová se jako externí disk (popřípadě dva, když je v ní microSD karta)

- slabší viditelnost displeje (obzvláště na slunci)
- vyšší spotřeba energie

Shrnuto a podtrženo, po tom, co jsem poznal Oregon bych už do Visty nešel, nicméně to neznamená, že je úplně špatná. Je jednoduchá na ovládání, lehká a přesnost taky není úplně špatná (odchylky bývají vyšší jen ve skalnatém terénu či úzkých městských ulicích). Ovšem O450 jí ve většině funkcí výrazně předčí. Při hledání pozice podle souřadnic je Oregon výhodnější v tom, že si sám dopočítává signál (netuším jak přesně to funguje), a tak mu tolik nevadí clonění mohutnými stromy, skalami či budovami, jako Vistě. A třetí zásadní výhoda Oregonu je ta, že funguje jako externí disk. Můžeš si do něj celkem jednoduše nahrávat GPX soubory, mapy anebo třeba taky fotografie, které v něm jdou prohlížet - dobré například v případě, kdy máš fotografii místa, které hledáš. Oregon navíc umí ještě třeba Wherigo, které by se dalo použít jako elektronický průvodce.

Pokud jde o nevýhody Oregonu, ty nejsou nijak zásadní. Viditelnost displeje se zvýší výraznějším podsvícením a s jedněmi nabíjecími bateriemi o kapacitě 2700 mAh minimálně 6-8 hodin vydrží (když se to nepřehání s podsvícením, tak většinou déle).

9 dav dav | E-mail | 27. května 2011 v 16:24 | Reagovat

Strašně moc díky za zevrubný rozbor..., nasadil mi docela brouka do hlavy:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama