...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Už v tom zase lítám

11. května 2011 v 22:13 | Gábina a dav |  Milý deníčku...

Moc bych chtěl zachovat jakousi kontinuitu v názvech příspěvků a vymyslet nějaký inteligentní písničkový titulek na opakované zhoršení, ale napadlo mě jen Jahelkovo:
" Fuj, fuj fuj, ostuda,
Čtyři píva, recidíva, pobuda."

Neseděj mi tam akorát ta piva (těm jsem nikdá moc nedal) a doufám, že ani ten pobuda. Ale recidivu mám jak prase a že je to (kromě jiného) ostuda až na půdu, to netřeba dvakrát zdůrazňovat Nechápu, proč by měla být ostuda, že kohokoli něco bolí. Protože si za to pochopitelně můžu, jak jinak, sám a zase sám.
Ani se mi o tom dlouho nechtělo psát, jednak nechci aby náš blog byl opakovaně ufňukaný, plněný a nadívaný mými trably a bolístkami, jednak si připadám, pokolikáté už, jako blb, navíc je to téma už opakované a omílané. Vloni neustále něco trápilo mě - kyčel, šlacha v podkolení, slezlé nehty na palcích, bolestivé klouby vbočených palců...
Na druhou stranu ale, když už to zase sviňa bolí, tak proč o tom nepsat, koneckonců, je to téma a na blogu nám to už spí docela dlouho.., něco sice zachraňuje Gábina, ale přece ji v tom nemůžu zas tak úplně nechat. Takže do toho, ale popořádku.

Začal jsem se znovu rozbíhat na začátku dubna, pěkně jsem si to odstupňoval a hlídal si týdenní navyšování objemů, aspoň tak to říká běhací deníček:

4.-10.4. 43km
11.-17.4. 54km
18.-24.4 65km
25.-1.5. 76km

Gábina mi sice nadávala, že to ženu s kilometry nahoru až moc rychle, proč musej mít ženský vždycky pravdu:-((, ale já se cítil dobře. Jen vždycky mezi 15-17km mi achilka vystavila stopku. Opakovaně jsem nemohl tuhle hranici přelézt, ale ani jsem se o to nesnažil. Až sem by to bylo vcelku rozumné, jen mě to mělo varovat, že není vše ještě zcela OK.
Když mi to nešlo nahoru s objemy, začal jsem stupňovat intenzity. A jelikož v dáli stále varovněji poblikává blížící se Zermatt, tak se trénink v kopcích přímo nabízel. Objemy z nuly na padesát se mi nezdály, ale David pořád, že to skoro nebolí, jen tak občas zatahá... Měla jsem obavy, že takhle vystartovat nebude to pravý.

Do té doby jsem pořád běhal trochu zadrženě, podvědomně se neustále kontroloval, hlídal si každý prd, ale v kopcích jako by mi bouchly saze. Ta nashromážděná a nevyužitá energie prostě nějak musela ven. Začal jsem sice opatrněji
s Gábinou kopcem z Letek na Tursko, pak si lehce přidal s Houbaři v Krčáku, ale nejlépe se člověk zničí sám a pochopitelně na svých nejmilejších místech. Máme v Krčáku už ty kopce pojmenované: Bastard, Jungfrau, 2K (neplést si s pověstnou K2, tyhle 2k znamenají kurevskej krpál:-), Zvířátka, Hrádek.
Vybíhal jsem je opakovaně s opojným a velmi mylným pocitem vlastní nezničitelnosti, měl velkou radost, jak mi jde ten trénink od ruky a tiše doufal, že si odmažu něco s tréninkového deficitu. Dopadlo to, jak asi dopadnout muselo.

Od čtvrtka minulého týdne (5.5. 2011) zase na střídačku pauzíruji, nebo se pokouším uběhnout v kuse aspoň dva tři kiláky. Zase je to běhání do bolesti, někdy maličko přes, domů pokaždé nějak doťapu. Asi by to chtělo klid, ale zkuste dvě hodiny sledovat PIM, kde vám běží kamarádi a pak zůstat sedět doma na zadku. Popřít v sobě takovou dávku motivace, to prostě nejde. Když oni dali čtyřicet, tak já dám aspoň čtyři. Jasně, je to na hlavu, ale funguje to.
Tedy asi ne na nohy, ale pro zachování duševního zdraví a jakési mentální rovnováhy určitě.

Navíc mi ještě k tomu všemu začala pajdat čubina. Já vím, to je sice jiná kapitola (ano, už dlouho rozepsaná zrovna tady na blogu), ale člověku to taky zrovna nepřidá. Tak pajdáme oba. A je jasné, u koho z nás mě to trápí víc. Koukat na cizí bolest ještě navíc ničím nezaviněnou bolí dvojnásob.

Achilovka si můj postup asi vykládá dost macešsky, ale já nevím, jestli se kdy dokážu chovat jinak. Jak padnou zdravotní zábrany, tak se chvíli opatrně porozhlédnu a pak se mnou začnou šít všichni čerti. Jen zlehounka to prubnout, pak ještě kousek a další a za chvíli už kamsi pádím a soudnost zapomenuta, pláče někde za obzorem.
Tak se bojím, že se z tohohle blogu postupně stane nudný záznamník recidiv mé achillodyonye.

Dopředu vím, že moje vlastní hlava tohle asi ukočírovat nedokáže, tak mě asi bude muset ohlídat Gábina ...
V hlídání někoho jiného jsem profík :-), ale nejraději bych, aby sis s tím zašel za nějakým odborníkem, který stanoví jak dobu a způsob léčby, tak objemy a jejich navyšování. Sama vím, když jsem vloni v červenci vůbec neběhala, všechny trable se nějak samy od sebe usadily. Od té doby se snažím svoje tělo víc poslouchat, když někde začne bolet a prostě to nehrotím. (Hrotím to ve chvíli, kdy mi nic není, to se pak zavařím a zničím :-), ale to je zas úplně jiná kapitola...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanice hanice | E-mail | 12. května 2011 v 7:01 | Reagovat

Ahoj, už dlouho jsem nebyla na vašem blogu a tak jsem se (mylně, bohužel) domnívala, že už v tom lítáš jako že už běháš naplno.A ono ne. Přesně vím, o čem píšeš. S patní ostruhou válčím od podzimu, nejdřív to bylo jen takové plíživé, teď se to na jaře vyhrotilo, ale nedokážu přestat aspoň nějak lézt v běhacích hadrech někde venku.Potřebuju ty kilometry mít, zapisovat, sčítat!
za týden jdu na první ozařování, slibovala jsem si, že dám pauzu, ale jak se to blíží jsem čím dál víc přesvědčená, že těch pár kilometrů nebude nic proti ničemu... jsme normální?

2 ll ll | 12. května 2011 v 9:03 | Reagovat

neses v tom sam taky sem na jare zacal simulovat s klenbou a pravou achilovkou ale ja nejsem takovej tvrdak jako ty:))
Na achilovku klid docela pomaha ale na klenbu nejak to nechapu ale tam je to snad naopak. Ted testuju chození ráno 8km do prace a zatim musim zaklepat ono to snad na tu klenbu zabíra ta mrcha boli min (nebo nemá čas se vzpamatovat) Drzim palce at to zvladnes a zase budes v pohode behat :) Jo čekal sem i nejakou recenzi na born to run ale jak zmizel honza tak se vám už moc psát nechce :(

3 s0c s0c | Web | 12. května 2011 v 11:23 | Reagovat

To me tedy mrzi :( Ale souhlasim s Gabinou, je potreba najit podstatu problemu a ta muze byt pekne hluboko, navsteva odbornika by mohla pomoct. Drzim palce.

4 dav dav | E-mail | 13. května 2011 v 9:20 | Reagovat

[2]:
Něco jako recenzi, nebo spíše úvahu, čím by tahle knížka mohla inspirovat, mám už v hlavě, ale Gábina to ne a ne dočíst..., takže trpělivost, máslo bude..., všechno bude:-)

5 ll ll | 14. května 2011 v 16:07 | Reagovat

[4]: Ja už to taky dočetl ale měl sem z toho zvlaštní pocity  chvilema mi to pripomínalo danikena :))
Ale stejně je dobře že sem se pro tu knihu vratil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama