...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Červen 2011

Jirkovský crossmarathon aneb pomalý začátek, rychlý konec

16. června 2011 v 21:41 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 11. června 2011
Kde? Jirkov-Jezeří-Lesná-Svahová-Zákoutí-Blatno-Jirkov
Kde? Jezerka, Žeberská lípa, Jezeří a stráně kolem, horem dolem
Kolik? 42,2 km
Kolik? cca 25km běh + ještě asi pět nachozených ve stráních, z toho nemalá část téměř po čtyřech

Tak po roce zas doma. Vloni jsem byla už od rána nervní a závod brala hrozně vážně, cílový čas byl 4:48:14,86. Letos to předzávodní napětí ne a ne přijít. Půlmaratón minulý týden dopadl líp než jsem čekala, takže dnes nečekám moc oslnivý výkon. Celý týden jsem neběhala. Dnešní závod je vlastě trénink. Dlouhý běh před Zermatt maratonem. Chci zaběhnout pod pět hodin, kdyby se povedlo pod čtyři čtyřicet budu moc ráda.
Já si nervozitu odbýval za Gábinu, na záchodě jsem byl ráno třikrát, jako by mě ten závod čekal i mě. Ale zatím si netroufám, zvolil jsem alternativní program, s tím, že se na tom Gábininém běhu budu aspoň nepřímo podílet.
Při prezentaci dostávám číslo 86. Potkáváme Petra s Monikou, naše známé z Varů - on poběží taky maraton, Monika mu bude dělat doprovod na kole. Ani se nerozcvičuju ani nerozběhávám, pět kilometrů po rovině pod odbočku k Jezeří plánuju běžet kolem šesti a tak se v klidu rozklušu :-). Ještě do sebe naliju půl litru ředěné kofoly, sním malou tyčinku. V ledvince mám nějaké gely, zkusím je vzít na milost a snažit se dnes jíst daleko dřív než budu mít hlad.

Mám dost toho předstartovního napětí, které jde v tuto chvíli už mimo mě, dávám Gábině pusu pro štěstí, chytnu se přivaděče a jako úplně první vyrážím na trať. Cyklisté mě dohoní kousek před Vysokou Pecí, zvířeným prachem pokračuji dál a vyhlížím si nějaké místo na focení. První občerstvovačka ještě před odbočkou ze staré litvínovské silnice, kluci z obsluhy koukají překvapeně na hodinky, někoho tak rychlého tu ještě neměli. Pasuji se na předběžce a vyprosím si trochu vody a vyhlížím si místo na focení.

Start. Nejprve cyklisti, za pět minut po nich běžci. Podél vodního Přivaděče se nikam neženu, vloni bylo tempo na prvním rovinatém úseku okolo pěti třiceti. Dnes hlídám, abych nešla pod pět padesát. Trochu mi to dělá potíže, nohy by běžely, ale hlava říká - nespěchej

A už přibíhají prví běžci, klušu s nimi až k hájence, fotím.. a povídáme si, ale pořád přes rameno vyhlížím Gábinu.

Po chvíli registruji, že vedle mě běží nějaká hodně mladá běžkyně. Chvíli běžíme mlčky, pak si začneme povídat. Dozvídám se, že je taky Chomutovačka, je ve věku mého syna, běží dvanáctý maraton a jmenuje se Ivana.
Je docelo horko. Snad nebude taková sauna jako vloni. Ve Vysoké Peci se odbočuje od Přivaděče na starou litvínovskou silnici. Silnici, která končí zábranami a dírou do důlního pekla. My naštěstí důl jen na chvíli zahlídneme a odbočujeme doleva do bučiny k hájence, za ní začíná nekonečné stoupání. Odtud se, jen s malými výjimkami, stoupá až k nejvyššímu bodu závodu na Lesné na osmnáctém kilometru. U hájenky na mě čekal David, udělá nám pár fotek a se slovy, že moc valíme, mizí někam hledat poklady.

Skoro to vypadalo, že si holky vystačí, ani mě nechtěly pustit ke slovu, navíc to bylo na mě, jako na běžeckého rekonvalescenta opravdu nějak podezřele rychlé. Tak se loučím, obracím k hájence a jdu se mrknout na Žeberskou lípu.
http://www.stromystrednihopoohri.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=99&Itemid=156

Objevuji ji hned za křižovatkou. Jsem fascinován, unešen, skoro by se chtělo pokleknout. V pololeže přede mnou spočívá živý organiosmus, který má i podle těch nejstřízlivějších odhadů něco přes sedm set let. Dýchá na mne síla spojená s velebností, škoda, že je za plotem, moc by se chtělo na ni sáhnout, pohladit, dobře, že je za plotem, nebudu se muset bát o osud něčeho tak krásného. Potkávám tu kolegy kačery, dávám jim přednost, pak si kešku také odlovím a hajdy vzhůru.
V prudkém kamenitém stoupání směr Jezeří mě Ivana předbíhá a za chvíli po ní pádící Petr s Monikou na kole v zádech. Přestává mi opět fungovat tepák - tep 250 rozhodně nemám. Nejprudší krpál chvíli jdu, když se sklon zmírní doklušu k první občerstvovačce, dám si malý gel a zase se na Ivanu napojím.
Petr i s Monikou na kole mizí v kopci. Buď je na tom hodně dobře, nebo letí nahoru moc rychle... moje loňská zkušenost s přepáleným začátkem mi říká - teď ještě určitě nezrychlovat.
Cesta stoupá a stoupá. 101 výškových metrů jen na desátém kilometru. Poslouchám Hugha Laurieho (Doktor House), nohy běží pomalými krátkými lehkými krůčky do rytmu. Najednou zjišťuju, že Ivana zůstala někde za mnou. Předbíhám několik cyklistů, kteří do kopce tlačí kola.

Stoupám podle potoka nahoru na Jezerku. Trošku se vařím, ale zároveň děkuji za každý krok vzhůru. Určitě už nanaběhám potřebné objemy na Zermatt (už se to blíží), tak ať jsou aspoň nějaké ty kopce. Ještě se ani nestačím nabažit prosluněné bučiny a už nade mnou vykoukne přehradní hráz. Tipuji ji na stejné období jako onu pověstnou přehradu která v r. 1916 Desnou. Podél plotu obkroužím přehradní jezero, nebo spíše jezírko a pátrám po další kešce. Necelých sto metrů čtrverečních prolézám snad hodinu, signál tu není nic moc, nápověda také příliš nepomáhá. Skrýš má být pod kamenem v kořenech buku. Což je mi v bukovém lese plném šutrů vcelku na houby. Nejdříve mne objeví komáři, hned potom klíšťata, respektive jich nymfy. Smetám jich ze sebe snad stovku, když tu mi najednou padne skrýška do oka. nechápu, jak jsem ji mohl tak dlouho přehlížet. Rychle se zapsat a pryč odtud.

Kilometr, za kilometrem. Dr. House a jazz. Vláčná, ne moc rychlá, ale rytmická muzika. Kousek před Lesnou si zas zobnu gelu. Lahvičku s pitím v ruce mám už skoro prázdnou. Najednou se přede mnou objevují čtyři běžci, mezi nimi i Honza s Renatou, nedávnou vítězskou dvanáctihodinovky. "Nešla jsem na Lesnou moc rychle?" děsím se. Mraky milosrdně zakryjí slunce. Začíná krápat.

Když se kopec konečně obrací, nesnažím se nikoho dohnat, je moc brzy. Přibíhám ke křižovatce, od které se běží na Svahovou, vidím další běžce. Trochu se tím nechávám strhnout a najednou si uvědomuju, že docela pádím a závodím s nimi. Nějaký kluk mě zezadu předbíhá. Poslední, kdo jde přede mě. Kapek se žene z nebe víc a víc. Ti přede mnou jsou ale rychlejší, dohnat je, by možná byla moje dnešní sebevražda :-).

Původní plán, vyběhnout si zkratkou od Jezerky na Lesnou a tam ještě stihnout pár běžeckých fotek, mizí společně s úzkou pěšinkou. Ta cesta je buď akorát na mapě, nebo jsem se zase jednou projevil jako kartografický ignorant. Ještě štěstí, že mám v záloze ještě jednu atrakci. Jmenuje se to Sky balkon a jak název napovídá, pár výškových metrů mě tu také čeká. Seběh zpět na trasu maratonu a za chvíli už mě pěšinka vede traversem po úbočí Jánského vrchu.


Někde v půlce svahu udělá stezka přesně to, co stezky tak často znaveným poutníkům dělávají, totiž pomalu se vytratí. Nechce se to zabalit v půli, tak se deru vzhůru. Padlé kmeny, suťová pole, záplava náprstníků. Terén značně nestabilní, chvilkami to nejde jinak, než po čtyřech. Naštěstí se stezka jako mávnutím kouzelného proutku objeví a dovede mě k cíli. Výhled fakt nebeský. Ale začíná krápat, takže seběh dolů raději po značené cestě. Přes zámek Jezeří se opět dostávám na trať, tentokrát ale v protisměru. myslím na Gábinu a ostatní, jestli jim nahoře není zima.

Prší. Ten déšť je ale docela příjemný. Za Lesnou jsem to s tempem asi přehnala, hnedle jsem to po odbočení ze silnice shledala při dalším mírném stoupání. V místě, kde mě vloni David poslal dopředu, mi najednou nejdou nohy, jak bych chtěla. Dojídám gel. Přede mnou vidím staršího běžce a slečnu s kolem, kterou předbíhám už potřetí. Kopce nejsou její kamarád. Nohy neběží. Přecházím do chůze. Průměr na hodinkách klesá na 6:46. Když už kráčím odskakuji do křovíčka - 28. kilometr můj nejpomalejší - skoro 9 minut :-(.

Nahoře se přede mnou rozprostřou pastviny a vesničky. Z vršku se rozbíhám po louce směrem k Zákoutí. Odtud jsem vloni chytla druhý dech a zrychlila. Přidávám. Když jsem vydržela odtud běžet rychleji vloni, vydržím letos zas. Na občerstvovačce dolejvám vodu do láhve a dobíhám onoho staršího pána. Z kopce ho cítím za sebou. Ve sluchátkách zazní nějaký rokenrol, běžím do rytmu, natahuju krok. Zas jako před týdnem mám pocit, že letím, sice jen pět čtyřicet za kilák :-), ale jakoby těch třicet kilometrů před tím vůbec nebylo. Teď začínám závodit. Občerstvovačku u odbočky na Mezihoří vynechávám. Vyndavám z ledvinky další gel. Na kopeček do Blatna chci mít zaplácnutý žaludek :-). Pán se mnou ještě chvíli běží, ale v prvním stoupání za Mezihořím už za mnou není. Podle kilometrů a tempa na hodinkách bych mohla mít čas těsně nad 4:30:00. Zkouším ještě přidat. Mít tady čas pod 4:30:00 je pro mě z říše sci-fi. Ve stoupání na Blatno vidím roztroušené tři běžce a jedno kolo. Vzápětí mi dochází, že na kole jede Monika a vedle ní běží Petr.

Když míjím dvojici kamarádů, Petr řekne něco v tom smyslu, že je to dost, že jsem je konečně dostihla. Žertuje, ale do smíchu mu asi moc není... Mám pocit, že ten začátek mu sebral moc sil a teď se trápí. Když jsem před skupinkou, dobíhám k předposlednímu občerstvení. Kelímek s ionťákem naleju do lahve a do ruky beru dve sušené meruňky. Ač jsou mým oblíbeným ovocem, jsou mi ve chvíli, kdy je dám do pusy, nesmírně odporné. Mám pocit, že mi nabobtnávají v ústech a že mě zadusí.Raději je vyplivnu, aby nedošlo k nehodě :-). Ukazatel na cestě mi ukazuje do cíle pět kilometrů - o kilometr míň než bych měla jít podle Garmína :-)! Čas okolo 4:26:00? Nechápu.

Na křižovatce u hájenky dnes potřetí, jestli ono to tady není nějaký začarovaný. Nechce se běžet do Vysoké Pece zase po asfaltu, tak si to natáhnu ještě po žluté přes Kundratickou myslivnu. Trochu mi začíná docházet, hroustám tatranku, ale na suchou hubu je to docela problém, Voda mi došla někde u Jezeří a sladké v pusu udělalo nechutný knedlík, kterému se do žaludku vůbec nechce. Přírodní zdroje si nechávám až jako poslední variatu. Ještě nastoupat k myslivě, pak si to už sypu dolů do Pece. Za plotem nádherný štěně švýcarskýho ovčáka. Kdo má takovýho psa bude mít určitě pochopení. Vody se mi dostalo, pejska jsem náležitě pochválil a celý ocapkaný od těch velkých štěněcích pacek se napojuji na Přivaděč.

Přidej Gabčo :-), teď už nejde dělat nic než mazat přes Březenec dolů do Jirkova. Trochu bolí nohy v kyčlích a z kopce svaly kolem žeber, s každým krokem mám pocit rány do nich. Cítím únavu, tempo z kopce těsně nad pět řicet se snažím držet zuby nehty. Rovinka z kraje Jirkova po silnici je nepříjemná, gravitace z kopce dolů už nepomáhá, musím jen za svoje. Koukám na displey Garmína. Musím vydržet tempo alespoň 5:45. Vybíhám zas nahoru k Přivaděči, kolem kterého se vine posledních několik set metrů k cíli. Najednou mi nebe mi seslalo běžce :-), je tak sto metrů přede mnou. Díky němu držím tempo, mírně vzdálenost zkracuji. V cíli je pochopitelně dřív, ale mě popohnal k závěrečnému finiši :-).

Konečný čas 4:24:37,96. Můj druhý nejrychlejší maraton, ale rozhodně daleko líp zaběhnutý než ten o osm minut rychlejší - rekordní na rovině ve Stromovce. Kopce mi jdou nějak víc k srdci, baví mě členitý terén, dlouhé výběhy vzhůru i rychlé seběhy dolů. Ve Stromovce jsem byla jak burlak na Volze - tvrdá práce, kdy jsem chtěla mít čas pod čtyři dvanáct a nedovedla jsem si správně rozvrhnout síly, tady jsem nechtěla nic, jen potrénovat na svůj nejtěžší závod, pobíhala jsem docela na pohodu po kopcích, cítila se jak indián v divočině a měla z toho běhu neskutečnou radost.

Do Jirkova je to už jen kousek, počítám, že když trošku pohnu, mohl bych ještě chytit Gábinu v cíli. Naběhaných mám téměř 25 km, s těmi nachozenými mi to dává rovných třicet. Nejdelší a nejhodnotnější trénink za poslední čtyři měsíce. Ale hlavně, vůbec nic mě nebolí. V jednom z minulých povídání, jsem se zavázal, že to triko, co mi zbylo z neúčasti na 1/2PIMu, si obléknu teprve tehdy, až se poštěstí tu inkriminovanou vzdálenost proběhnout. Zrovna když si ho pomyslně navlékám, zvoní mi telefon.

Volám Dava, kde že je. Místo odpovědi slyším: "Nekecej, že už jsi doběhla!" Davův údiv mě docela zahřál u srdíčka. Téměř o čtyřiadvacet minut lepší čas než vloni je skoro demotivující pro příští rok. Budu-li svůj čas chtít zase vylepšit a překonat, určitě si už někde pod horama zavařím motor :-).
P.S. Gratulace všem běžcům, kteří byli daleko přede mnou, Ivaně k pěknému času, Petrovi k morálu na konci, když se nedařilo. Gratulace všem kteří do toho šli. Organizátorům díky za perfetní servis na trati a krásné dárky. Příští rok se těšíme, že znovu jako loni poběžíme s Davidem spolu.


Upalte si svého kacíře

13. června 2011 v 14:00 | dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
Tak se mi minule někam vytratil celý kmen Tarahumarů, zázračných Rarámuriů, hlavních protagonistů celé knihy.
Určitě v tom nebyl záměr, spíše jisté podvědomé rozpaky. Mám pocit, že když Christopher McDougal vytvářel jejich literární podobu, asi nejvíce podlehl všemocné ruce trhu a vyhověl nárokům nakladatele, kterého primárně zajímá prodejnost výsledného produktu.


UPOZORNĚNÍ: dostávám se tu na pole osobních úvah a nepodložených dedukcí, které klidně mohou být v rozporu
s realitou, neřknu-li s něčím osobním pohledem na věc. A taky nechci shazovat knihu jako celek, dala a dává mi pořád poměrně dost, ventiluji si tady svoji nechuť vůči superlativům a levné a násilné popularizaci čehokoliv.

Ani nevím, jak vlastně definovat kmen, představuji si ho jako relativně malé a velmi odloučené společenstvo kdesi mimo civilizaci. Bez té izolace zachování statutu kmene není asi dnes možné. Co není z našeho světa vyčleněno, ať už zeměpisně, nebo třeba klimaticky, toho se civilizace chopí a přetvoří k obrazu svému. V dobách minulých byly nositeli a nástroji asimilace misionáři. Hádám, že dnes to budou zástupci průmyslových korporací a, jak píše MCDougal, i mafie.
A možná je jedno synonymem druhého.

Pokud bude (byl) objeven dosud neznámý kmen, zůstal v rukou etnografů a zachován "in situ", jen pokud se vyskytoval v naprosto ekonomicky nevyužitelné oblasti. V opačném případě byl přesídlen, v zájmu společnosti civilizován, vystaven chorobám, vůči kterým postrádal imunitu, vystaven sociálnímu tlaku, pokušení alkoholu atd.

To se to žije Abordžincům ve vnitrozemí Austrálie, to se to zachovává historická autenticita a kmenové tradice těm maličým lidem vprostřed Kalahari, když obývají končiny, kde se stěží udrží travička (a není to kvůli ropě:-).


Dějiny kmenových společenstev jsou dějinami genocid a způsob, jakým se kdysi Američané vyrovnali s původními obyvateli jsou skvrnou na jejich národních dějinách.

Mimochodem, indiáni a eskymáci jsou stále nevyřešeným sociálním problémem a pro daňové poplatníky nejdražšími občany.

Tarahumarové jsou popisováni jako by byli v současnosti vůči těmto nástrahám imunní. Jsou plaší a rezervovaní a o peníze ani příliš nestojí.
A to ani nemluvím, o tom puncu tajemství a výlučnosti, který jim autor vtiskl:

"....nikde jsem nespatřil ani stopy po živých bytostech. Tarahumarové dávali přednost životu o samotě do té míry, že ani obyvatelé jedné vesnice nežili tak blízko u sebe, aby viděli na sousedův kouř z ohně."

Videa a fotografie nám spíše ukazují vesnici, tak trochu ve stylu Sedmi statečných, plnou usměvavých lidí. Nikoho z nich bych se neobával oslovit s obavou, že narazím na hrdé odmítavé mlčení.
V zájmu objektivity nuitno přiznat, že část komunity ještě uznává život a bydlení v duchu původních tradic. Třeba jsou právě oni tím kmenem, který tu hledáme.


Jen si říkám, jak já vlastně poznám, že se jedná o kmen. Existuje vlastně ještě kmen Tarahumarů, nebo jsou to už jen lidé, kteří si tak ze setrvačnosti říkají. Provozují tu svoji nádhernou běžeckou kopací hru jako součást nějaké tradice (kmenové?), nebo je to jen atrakce pro turisty, podobná jako indiáni v Americe tančící Hromový tanec pro japonské turisty, kteří si pak ochotně nakoupí předražené zaručeně autentické suvenýry?

Nejsou už jen reliktem uměle udržovaným nějakou lobby na výrobu minimalistické obuvi? A pokud ještě existují, nepřispívá právě "Born to run" k jejich zániku, stejně jako kdysi Durrell zničil Korfu, které tak miloval ? Můžeme si prsten na mapě tenhle ostrov ukázat, můžeme tam i zajet, ale už nikdy nenajdeme "to" Korfu z jeho knih.

Jsem si vědom, že kladu tyto otázky od zeleného stolu, aniž bych měl minimální tušení o skutečném stavu věci. A taky bych se hrozně rád mýlil. Jenže historické souvislosti mi bohužel dávají za pravdu. Byl to tuším A.V. Frič, kdo řekl: "Vymřeli, jak čest a zákony kázali jim."? Zničíme, na co sáhneme, tak proč by zrovna Tarahumarové měli být vyjímkou?

Takže existují ještě Tarahumarové a mají i šanci na budoucnost? Nebo se jedná o zanikající komunitu, která se zakrátko stane běžeckým mýtem? Dejte mi kladnou odpověď, řekněte, byl jsem tam, mluvil s Tarahumary a jestli existuje dnes indiánský kmen, tak jsou to oni. A když jim přidáte i nějakou tu šanci pro budoucnost, budu nespokojenější člověk na světě.

Půlmaratón na Silvě Nortice aneb konečně nepřepáleno :-)

9. června 2011 v 23:13 | Gábina |  Běželi jsme
Kdy? 4. června 2011
Kde? Nové Hrady a okolí
Co? Silva Nortica Run - půl maraton

Pátek 3. června
Blížíme se k Českým Budějovicům, z Prahy se auta táhnou jako šneci, je jasné, že přednášku s běžeckými tématy nemáme šanci stihnout. V autě je veselo - řídí Karolína, vedle ní Petra, já s Jitkou vzadu. Trochu mi tu chybí David... Na tyhle závody jsme měli jet spolu. Já vlastně původně ani jet nechtěla. Za týden poběžím v Jirkově. Nakonec jsem se přihlásila na půlmaraton. Dav nakonec musel kvůli zraněné achilovce start ultramaratonu odřeknout.

Tady kousek odtud jsem ve Třeboni do svých deseti let vyrůstala. Vjíždíme do Horní Stropnice a v dálce se tyčí obrovské věže kostela v Dobré Vodě. Než se ubytujeme a vyzvedneme startovní čísla je deset večer. Snad zítra nebude vedro. Moc toho nevymyslím, usínám skoro okamžitě.

Sobota 4. června

Slyším matně budík, něco kolem půl páté. Je ještě šero, to Karolína vstává na start štafety Gemini. Já vstávám naštěstí až v sedm :-). S Jitkou se poklidně nasnídáme a Karolíniným autem přejedem do prostoru cíle, odkud nás vezou autobusem na start. Myslím na své tři zásady - jídlo - pití - spěchat pomalu. Z jídlo mám pocit dobrý, ráno chleby s máslem a džemem, do desíti tyčinka a v půl jedenácté nějakej malej gelík. S pitím jsem to možná až přehnala, neustále odbíhám. Přemýšlím nad tempem. Tenhle závod nemá být pro mě ani tak závod o nějaké umístění, ale spíš jeden z přípravných bodů na červencový horský maratón. Pár minut před startem se ptám Miloše Škorpila, jakou by na našem místě volil taktiku na ten první tříkilometrový kopec. Miloš nám s Jitkou řekl, že by klidně volil taktiku, ten kopec vyjít.


V ruce držím půlitrovou lahvičku s pitím, je docela vedro. Kolem nás probíhá Dan Orálek a první maratonci a my se z kopečka dolů přesunujeme ke startovní bráně.


Start v 11.00 Harmanschlag náměstí. Cíl bude za 21,1 km na Hraničním přechodu Nové Hrady/Phyrabruck. Celkový časový limit 3,5 hod.
Rozbíhám se vlažně, vlastně se tím kopcem jen rozklusávám, kolem mě se hrne masa těl běžců a běžkyň. Myslím na všechny kopce, které jsem v poslední době vybíhala - v Hrachově, nad Chomutovem, do Úholiček, na Tursko. Ty jsem ale běžela na doraz tak, že jsem musela nahoře zastavit a popadat dech. Teď běžím, neběžím, spíš polehoučku ťapu vzhůru. Kousek za odbočkou ze silnice do lesa dobíhám holku, co jezdí s Tragédkama dračí: "Poběž se mnou, jdu hodně pomalu," říkám jí, ale možná byla z těch, co ten kopec přepálili... Chvíli běžím, chvíli jdu - koukám, aby tep nešel nad 160. Možná se krotím až moc. V lese je příjemně. Na louce i silnici se peču jako kuřátko na grilu. Po čtyřech kilometrech více méně do kopce, je průměrný čas 6:40 na kilometr. Když se kopec konečně láme směrem dolů, seznamuju se s veteránkou Lenkou, se kterou běžíme stejně rychle. Povídáme si a z kopce dolů běžíme pohodových 5:30. Na čas ale nekoukám, hlavní číslo na hodinkách je tep. Z kopce je kolem 154.

Na táhlé cestě ke druhé občerstvovačce nás občas někdo předbíhá, občas někoho předbíháme my.
Blíží se pravé poledne, před tím druhým kopcem se nacpu odporně sladkou pastou a zapiju jí kolou s vodou. Vodu si pak leju za krk, na hlavu, do obličeje, teče mi i do bot :-). Z občerstvovačky přede mnou vybíhá Jarmila Holasová i Lenka, kterou dobíhám docela ztěžka. Kolem je nádherná scenérie, střídají se louky a vesničky. V té jedné, když zas stoupáme se mě ptá nějakej kluk: "Za kolik to chcete běžet?" Odpovídám:"Když to bude pod dvě patnáct, budu spokojená, když to bude pod dvě deset, bude to výborný a když by pod dvě šest tak vynikající." On na to, že chtěl běžet pod dvě hodiny, ale nějak asi podcenil ty kopce...

Ve vesnici je kamenné korýtko, do kterého teče voda. Běžci se slétli jak vosy a lejou na sebe vodu. Chrstnu si šátkem díl do obličeje a zas ho cely promáčený vážu na hlavu. Bude hůř. Nejstrmější stoupání je na 13. km - 98 nastoupaných metrů. Tady už toho má spoustu lidí plné zuby. Chvíli jít, chvíli běžet. Něco v hlavě mi říká, že už nemůžu, něco jiného zas, že mám sil dost. Nevím kde, ztrácím Lenku. Vidím, jak se kopec za chvíli překlopí na druhou stranu...

V hlavě něco přeplo z režimu spěchej pomalu na režim utíkej, jak nerychleji dokážeš. Je to už "jen" osm kilometrů.
Jako od náplavky u Roztok domů. Teď začíná závod. Předtím ses jen rozbíhala. Prodlužuju z kopce krok a mám pocit, že mi nohy lehce letí dolů. Hodí se všechny seběhy posledních týdnů, kdy jsem se "učila" běhat s vytuněným kolenem z kopce. Hodí se všechny tréninky, kdy jsem poslední tři kilometry hnala až na hranici svých sil. Dostávám se do zvláštního stavu. Když vidím běžce před sebou, pomocí nějakého autopilota přidávám. Vzpomínám jak mi před koncem desítky ve Stromovce klepala Evženova Sára na rameno se slovy: "Toho dáš." Tahle věta mně teď hučí v hlavě a žene mě před další závodníky. Zpočátku sestupu ještě držím tep pod 160, v dalších kilometrech na to dlabu, až po závodě se kouknu, že byl okolo 165 i víc. Už zase ale sleduju, jak průměrný čas padá dolů. V dálce před sebou občas zahlídnu Jarmilu Holasovou, ale k té se nepřibližuju, ani se jí nevzdaluju.

Čtyři kilometry s průměrem lehce pod pět minut mě trochu děsí, je to sice z kopce, je ale vedro a do cíle chybí ještě další čtyři. Další občerstvovačka, která je ve vsi, má mobilní sprchu. Vlétnu pod ní, do sebe vyklopím kelímek koly a pádím dál. Vypadám spíš jak po procházce v lijáku, kape ze mě jako z vodníka.

"Máš to daleko jako od elektrárny domů", říkám si. Tohle sebeoblbování ještě chvíli funguje. Cesta už nepadá dolů, ale klikatí se směrem k hraničnímu přechodu. Kousek před cílem nám nabízejí lahvičky s vodou. Odhazuju svou skoro prázdnou a za běhu piju z té nové. Šátek je zas suchý, polejvám si hlavu a obličej. Na konci vesnice dělám chybu, lahvičku i se zbytkem vody vyhazuju.

Vzápětí se přede mnou vynořil kopeček ...nahoru. Něco s čím jsem vůbec nepočítala :-(. Kus běžím, ale začne se točit hlava, přecházím na pár kroků do chůze - hned je čas na hodinkách o vteřinu na km horší :-(. Snažím se zas běžet. Jde to, ale blbě. Cíl je tři, dvě stě, sto, deset metrů přede mnou. Slyším své jméno. ...druhá v kategorii ženy B, osmnáctá nebo kolikátá z žen, čas 2:07:51.
Zastavuju. Mám pocit, že spadnu, mžitky a mrákoty přede mnou i za mnou. Kde se vzal, tu se vzal - přede mnou se objevil Miloš. Opřu se o něj. Chvilku nic nevidím, někdo mi odebral čip, Miloš mě odvedl k lavičce, kde jsem se položila a dala nohy hore. Gratuluje mi Radka, až při vyhlášení se dozvídám, že vyhrála maratón. Moc gratuluju já jí.
Konečně závod, kde jsem běžela druhou část rychleji než první. Na osmi kilometrech před cílem mě nikdo nepředběhl, spoustu lidí se naopak podařilo předběhnout mně. Nepřepálila jsem konec? Ne, to ani nejde :-), konec se má běžet naplno. Běžela bych líp, kdybych na začátku zabrala víc, nebo bych se utavila a v konečném čase na tom byla hůř?

Z poletujících myšlenek mě vytrhuje Karolína, která výborně běžela první část Gemini . Společně najdeme Jitku a jdeme
fandit ultramaratoncům na konec jejich trati. Hrozně moc s nima cítím, ten kopeček na závěr, je horší než rána do vazu.
Eva, Karolíny paťačka, má svůj úsek těsně nad čtyři hodiny - společně jsou holky druhý celkově, porazily bez bázně a hany, až na jeden, všechny smíšené páry.
Koláček, pivo, bubny, polívka, masáž. Vše v prostoru cíle. Je mi vedro, ani nemám moc chuť k jídlu. Pitný režim dodržuju poctivě ;-). Večer vytřeseme kilometry na párty za zvuků tam-tamů :-). Na rautu jím jen maso. Nemám chuť na nic jiného, žaludek má divné nápady. S těmi bubny a miskou masa si připadám jak divoch po úspěšném lovu :-)).

Neděle 5. června
Jdeme se hned po ránu vyklusat do Terčina údolí. Je to nádhera. Louky, potoky, vodopád, pěšinky. Kochám se, ale puchýře bolí jak ďas. Zdeňkovi s Karolínou moc nestačím, ani se do toho moc nenutím. Dnes žádné závodění! Ani s lidmi, ani s hodinkami. Na to je tu příliš krásně.
Odpoledne výjezd do Dobré Vody a výstup na Kraví horu. Pak autovýlet po místech maratonu, která nám Karolína chtěla ukázat.Po tom, co jsem viděla za nádheru, chci běžet příští rok určitě jeden z maratonů :-).

P.S. Veliké poděkování patří všem organizátorům za vše, kdybych to tu chtěla vyjmenovávat, určitě na něco zapomenu. Největší dík už jen za ten nápad vybrat tak nádherné trasy a udělat tolika běhacím lidem radost.
Děkuji Karolíně, Jitce, Milošovi a ostatním za fotky, které jsem zde díky nim mohla použít.

Zrozen, leč nepokřtěn

7. června 2011 v 10:36 | Gábina a dav |  Literatura
Úvodní dva odstavce pouze vysvětlují název a vznik článku, pro pochopení smyslu celého příspěvku čísti je netřeba...

Bohužel, je tomu tak. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Vše musí mít svá pravidla, jinak to přestane fungovat..., anarchisté mi prominou. Když si Gábina vymyslela tu blbost, "že jako budeme psát blog", také jsme se nějak museli domluvit. Oba jsme si vzájemně věnovali právo veta. Zkrátka, co se nelíbí jednomu, to letí do koše. Psali tak Voskovec s Werichem, tak pro nás to musí být taky dobrý.

Chtěl jsem tenhle článek pojmenovat "Hrajeme na přání". Mělo to vyjadřovat, že reagujeme na připomínku našeho věrného komentátora "ll" (díky) , záměrem bylo trochu s nadsázkou evokovat princip rozhlasových pořadů let dávno minulých (ale, jo, vím o tom, tohle schéma převzalo i několik současných rádií:-), Pro mě děs a hrůza. Brrr :-). kdy kolektiv místního JZD nechával zahrát traktoristovi Pepovi za jeho vzorné plnění závazků poslední pětiletky, nebo kdy zajíkající se Máňa posílala píseň tomu svýmu Bedřichovi..., "a zahrajte prosím něco od Matušky!"
Gábina moje retro asociace nesdílela, jí se to zdálo akorát blbý. Já, oslněn svou genialitou, hájil jsem si tenhle nápad skoro dva dny, ale ona trvala na svém. Já taky. Patová situace.
Ale zatímco já si na svém trvám skoro pořád, u Gábiny je to jev poměrně řídký. Tak jsem si řekl, že asi ví, co dělá, že to koneckonců asi tak oslnivý nebude a odložil původní název kam patřil, totiž do koše.

A teď už konečně k tématu samotnému:
Vědomí o existenci téhle bible všech běžců jsem měl už dávno před tím, než konečně vyšla v češtině. Na běžeckém fóru, zvláště pak na vláknech věnujících se bosoběhu, běžeckému stylu a zraněním, které nás běžce tak často postihují, jsem na ni narážel na každém kroku.
Odkazy a citace podepřené autoritou "Born to run", rovnaly se přesvědčivým argumentům, o kterých se nediskutuje. Stávaly se jakýmsi dogmatem, jehož zpochybňování, jako by se automaticky rovnalo herezi, za kterou by byl dotyčný na věky věků, do konce světa a času, vyloučen z běžecké komunity..., nebo aspoň omínuskován až do úplné devastace osobní aury :-). To mi právě bylo podezřelé. Jakýkoli dogmatismus z kterékoli strany ve mně vzbuzuje primárně nedůvěru, takže jsem tu knížku ani neměla potřebu řešit.

Ještě štěstí, že to celé odehrávalo v angličtině, moje chabé jazykové dovednosti, staly se pro tuto chvíli výhodou a protentokrát mě uchránily před upálením a věčným zatracením. Mým osobní problémem je totiž respektování uměle nastolené autority, ale to už je jiná kapitolka:-).
Nicméně přistoupil jsem na tuhle hru a ovlivněn obecným vědomím, nebo aspoň tím, co jsem si pod ním sám představoval, a očekával dychtivě českou verzi. Původně jsem chtěl napsat " s dychtivostí, se kterou dívka očekává milence", ale co já vím o dívčím dychtění...

Míra těšení se bývá nutně v nepřímé úměře s následným zklamáním. Jinými slovy, kdo nic neočekává, nemůže být zklamán. Asi proto, že se nyní dlouhodobě potýkám se zraněním, představoval jsem si návod na vyřešení všech svých problémů, a to přinejmenším ve formě evangelia, či aspoň zjevení. A zklamán jsem skutečně byl. U mě daný proces probíhal zcela opačně, nečekala jsem nic, knížku jsem začala číst téměř z povinnosti - něco jako povinnou školní četbu. První kapitoly se mi zdály až zmatené, co se míst, událostí a osob týče. Vše se přelívalo jak v přesýpacích hodinách a já se občas v řádcích regulérně ztrácela. Ale nevím v jakém přesně bodě té knihy se to stalo, jako by něco ty hodiny otočilo, a já začala číst jedním dechem...
Představoval jsem si cosi jako Mojžíšovo desatero seslané z nebes samotným běžeckým bohem, pravidla kombinovaná nevyvratitelnými pravidly a moudry a narazil na beletrii.
Dostalo se mi velmi slušné novinařiny, nic více, nic méně. Navíc novinařiny v lehce americkém stylu, která stůj co stůj musí předložit skandál, neštěstí, senzaci nebo aspoň raritu.
Dobré zprávy nezaujmou, uspokojivě se vyvíjející skutečnost není hodna pozornosti. Nezbytnými rekvizitami je v tomto případě exotické prostředí plné padouchů a tajemný kmen skrývající se před civilizací v nepřístupných jeskyních. Nechybí dlouhé a svízelné hledání tajemného průvodce, aby pak hlavní protagonisté příběhu dojeli do Tarahumarské vesnice zcela prozaicky autobusem. Ach jo, tady jsem se opravdu cítil podveden a zbytek knihy dočetl tak trochu z povinnosti. Ještě jsem se pokusil o výrobu tradičních sandálů, ale uzlík zespoda tlačil a provázek dřel mezi prsty. Znechuceně jsem odložil sandály i knihu.

Pár dnů jsem takhle na ni nechal padat prach, ale červíček začal hlodat. On to vždycky takhle dělá, když si myslí, že je něco v nepořádku. V nepořádku se mnou. Někde hluboko bliklo nějaké světélko, ale já mu nevěnoval pozornost. Ještě nějakou chvíli trvalo, než jsem si to dokázal přesně připomenout. Bylo to cosi v názvu toho instruktážního videa, podle kterého jsem smolil výše zmiňované sandály. To cosi bylo "by Manuel Luna". Jinými slovy, na tom videu mě učil vyrábět a vázat si boty chlápek, co mu v téhle novinářsky nevěrohodné knížce literární padouši zabili kluka. A sakra. Jako bych ji koupil šutrem rovnou do zubů. Takhle jsem si naposledy připadal někdy v deseti letech, když jsem vyprávěl vtipy o židech v koncentráku chlapovi, co měl na zápěstí vytetovaný číslo. Pouštěl jsem si to video pořád dokola, jen snědé štíhlé ruce a hlas, nic víc.
Dál už to vlastně bylo docela snadný. Na netu je všechno. Začal jsem si ke jménům dosazovat tváře a jejich osudy.
Blíže k realitě knížka nejen že neuvěřitelným způsobem ožila, ale celá se posunula kamsi jinam. Hledal jsem a četl mezi řádky a nacházel věci, které mi dříve unikaly. Rozkrýval jsem vrstvy, které jsem chtěl najít, a nacházel, co jsem najít chtěl.

La bruja, Ann Trasonová, co ji v Leadvile, štvali jak jelena. Strhující popis tohoto zápolení dává knize obrovský lidský rozměr. Ne všichni jeho protagonisté jsou za klaďasy, ale možná o to lépe se to čte. Strašně moc jsem tý ženský fandil a prožíval si s ní každý metr jejího boje.

Bosý Ted, kterého nemá nikdo rád. Optravdu to není sympatická postava.Smysl pro společenské chování asi jako u korečkového velkorypadla. Chlápek, co má v hlavě takový přetlak pocitů a slov, že s ním není k vydržení. Mě nadchnul hned od prvního setkání.
Nemám rád chlastací historky. Sám mám vlastně jen jednu, kterou v případě nutnosti opakuji. Osobní portrét Jenn a Billyho je mozaikou takových historek, proto mi moc k srdci nepřirostli. Chovat se jak se chovají oni a pak z toho se štěstím vyváznout není nic, co bych obdivoval. Snad kdyby autor více akcentoval jiné složky jejich osobností...
A co samotný veliký Caballo Blanco? Zůstavá pro mě jednou velkou neznámou. Chtěl bych, aby mi byl bližší, aby se mi více podařilo dostat se mu pod povrch. McDougal všechny dostupné údaje o něm shrnul do jednoho novinářského kastrolu, celé to podlil puncem jedinečnosti a dusil v neopodtatněném množství superlativů, kořenil touhou po absolutní jedinečnosti a vyjímečnosti. Pasoval ho do role objevitele a jakého běžeckého misionáře, tím pro mě vznikl obraz velmi málo důveryhodný. Ten obličej na fotce mi říká, že by mohl být jiný. A já bych strašně moc chtěl vědět jaký. Cítím (pochopitelně naprosto nepodloženou a přemrštěnou) sounáležitost s tímhle člověkem....a možná vlastně se všemi ostatními běžeckými locos, chtěl bych také "patřit do klubu". Beru boty a jdu si klusnout.
P.S. fotky použili bez vědomí jejich autorů, snad nám odpustí, děkujeme

Pít či nepít, jíst či nejíst...

2. června 2011 v 11:05 | Gábina a trošku Dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
Když čtu různá běžecká fóra, začnu se často v spleti otázek, odkazů a odpovědí ztrácet. Co člověk, to názor, a ve změti různých , nezřídka velice protichůdných, ponaučení se občas topím jako ryba na suchu. Tak o tomhle přirovnání jsme chvíli diskutovali..., může se ryba na suchu topit? Za rok a půl, co běhám, jsem přišla na jediné - nejpřesvědčivějším diskusním fórem pro mou osobu, je moje vlastní tělo. To neokecám, ani neukecám. Když mu ubližuju , dá zřetelně najevo svůj odpor a následně mě vypeče, když to nejmíň čekám. Když mu ulevuju, je to taky špatně, protože jsem protivná až nerudná na celý svět. Mám pocit, že nejvíc asi na mě.

Otázka zní jednoduše - jak a kolik běhat, abych se zlepšovala a přitom si nezhuntovat tělo? S odpovědí jsem dnes skoro tak daleko, jako na samém začátku. Kdysi kdesi jsem četl, že stovka týdně je taková hranice, kdy se z tělu prospěšné činnosti stává podnikání zdravotně rizikové. Jak nemám moc rád obecné pravdy, tak tohle u mě docela funguje. Kdykoli jsem tuhle čáru přetáhnul, tak se mi to nějakým způsobem vymstilo.

Jelikož jsem asi od přírody vytrvalostní typ, počátky běhání pro mě nebyly náročné a mylně jsem se domnívala, že když jsem po šesti týdnech běhání a asi sedmdesáti naběhaných kilometrech zaběhla Baroko půlmaratón za 2:15:14, Doteď si vyčítám, do čeho jsem tě to tenkrát navezl..., tak se při usilovném tréninku čas rychle poveze dolů. Zlepšení sice nastalo, po první běžecké zimě byl čas na PIM1/2 bez pár vteřin lepší o dvacet minut (ale oproti Baroku je Praha skoro úplná rovina), a po druhé zimě se čas nepohnul ani o píď, ba naopak, byl o víc než tři minuty horší.
Můj trénink asi není úplně ideální. Běhám málo? Měsíční průměr okolo dvě stě kilometrů… Běhám moc? Jiní mají dvakrát tolik… Běhám při něm rychle? Pomalu? Nevyrovnaně? Otázky se rojí jako včely…já ti nevím, spíš přemýšlím, jestli ty odpovědi chceš slyšet, ony totiž ve svém důsledku budou velmi bolet..., ne že bych pochyboval o tvé schopnosti tu bolest snášet, spíš si myslím, že hledáš při běhu něco jiného...

Po roce jsem byla první květnový týden v Hrachově kousek od Kamýku. Škola v přírodě, s dětmi je občas psycho :-), a tak volná odpoledne trávím běháním. Stezky a silničky už znám z loňska. Kopce a potoky. S sebou lahev vody v levé ruce (ač pravák, v pravé nosit neumím). Každý den nějaký kopec, alespoň 3km stoupání, nejlépe souvislé. Nastoupat během celého běhu alespoň dvě stě metrů. Zermatt se blíží, Gábina je, myslím si nachystaná, já se docela bojím...
V teple hlídám tep a popíjím vodou ředěnou kofolu. Kdyby v ní nebyly žádné bublinky, neznám lepší běžecké pití (po některých ionťácích mám průjem, z některých mi vaří žaludek).

První rada mého těla - "Napij se, když si řeknu."
Tohle se mi prvně v dobrém vrátilo loni na šestihodinovce ve Stromovce. Měla jsem bolavou šlachu pod kolenem, neměla žádné ambice. Když to nepůjde - vzdám. Bylo teplo a já se při každém okruhu napila nejprve vody u stolečku a pak iontu na občerstvovačce (ten se mi lehce vymstil dvěma přestávkami na Toice). Jídlo bylo až na druhém místě, sem tam jsem něco malého zobla - uběhla jsem 55,6km. Je to všechno velmi individuální, kdybych já odsunul jídlo až na druhé místo, tak se za chvíli nehnu z fleku. Vůbec mám pocit, že na dlouhý tratě je žaludek tím číslem jedna, když odejdou nohy, může to člověj nějak dopajdat, když se vzbouří žaludek, tak si koleduju o blackout.

Druhá pozitivní zkušenost s "přepíjením se" byla o dva týdny později na Jirkovském Crossmarathonu. Vyrazila jsem s půllitrovou lahví ředěné kofoly a tu pak na každé občerstvovačce dolila vodou. Popíjela jsem celou cestu, snědla jeden gel a kus banánu. Z hlediska krizí - nejlépe zvládnutý běh. Jak jsem dopadl já, o tom jsme tu tuším už psali.
Od té doby, když vyrážím sama a nevím přesně, kolik poběžím - beru pití s sebou. I kdybych měla tři čtvrtiny donést zpět. Sichr je jistota .

Před dvěma týdny jsem vyrazila s kamarádkou na výlet. Ona jela na kole, já běžela. Deset a půl kilometru do mírného kopce směr Hora sv. Šebestiána a pak zpět dolů. Byla jsem ráda za doprovod, dlouho jsme se neviděly a tak jsme probraly mrtvé, živé. Bylo dusno před bouřkou, velká vlhkost. S sebou jsem sice měla v báglíku nějaké jídlo. Toho jsem se ale během koloběhu ani nedotkla. Za to jsem vypila dva litry. Čtyři lahvičky za pasem a dvě půllitrové. Kofola by mě měla začít sponzorovat . Pokud první radu dodržuju, projevuje se to nižší únavou, nižší průměrnou tepovkou a bezva pocitem z běhu.


Druhá rada mého těla - "Jez to, co tě zasytí, reklamy na to ostatní ber s rezervou."
Tady mě asi spousta sportovců a výrobců "stravy pro sportovce" začne kamenovat a přinášet důkazy o tom, že se mýlím. Je to možné. Moje tělo si ale říká svoje, i když se ho snažím přelstít.

Před delším během sním celozrnné pečivo tlustě namazané máslem, domácím sádlem nebo avokádem. Nám šnekům občas taková "zvěrstva" projdou. Podobné věci do sebe cpu i během dlouhého běhu (Říp-Praha). Když si dám "pouze" gel, subjektivní pocit hladu v břiše nezmizí a s tím pocitem se mi běží long run moc, moc nedobře. "V bříšku musí být jako v pokojíčku", říkávala babička. Když místo tohoto pocitu je pocit prázdna, začne se mi dělat zle. Paradoxně tedy musím zajíst gel kusem chleba nebo něčím podobným, abych měla pocit dodané energie. Naštěstí to asi není jen moje strategie. Vloni na Brdské stezce jsem potkala dědečka Hříbečka jako z pohádky. Byl to Němec, kolem sedmdesátky, vážící určitě pod padesát kilo....i s postelí:-) Posledních skoro dvacet kilometrů jsme se s Davem s ním honili. Pán si vždy na občerstvovačce sedl do křesílka, dal pivo a odpočíval. Pak nás za chvíli doběhl a při běhu vytáhl z batohu suchý krajíc chleba a ten pomalu jedl. Ke konci závodu nám utekl, jal se stíhat jiného běžce v červených kompresních podkolenkách, který byl před námi. Na čtyřicátém pátém kilometru jsem měla nějakou zlou krizi, jen jsem šla, Davida jsem posílala k čertu a myslela, že mi upadnou nohy. Když jsem to, nevím jak rozchodila, měla jsem v hlavě jedinou myšlenku - znovu dostihnout dědečka. Na posledních třech kilometrech jsem zrychlila a běžela kolem pěti třiceti (David mi po závodě řekl, že občas měl během těch padesáti kilometrů obavu, že se někde skácím, ale ten konec prý mi švihlo a on měl co dělat, abych mu neutekla). Předběhli jsme čtyři běžce včetně pána v podkolenkách i pohádkového dědečka. V cíli jsme si s dědečkem Hříbečkem skoro padli do náruče. Na toho ultra guru nikdy nezapomenu. Když na chleba běhá on, asi ví, co dělá. Od té doby s sebou nosím v kapse nebo batůžku na delší běh celozrnný rohlík. Tenhle pocit sdílím a na dědečka asi taky nikdy nezapomenu. Už ani nevím jak se jmenuje a odkud je, pro nás zůstane napořád Hříbečkem. A doteď si kladu otázku, jestli jsme vlastně měli právo ho předběhnout...


Třetí rada mého těla - "Spěchej pomalu."
Lehce se to řekne, ale špatně dodržuje. Jídlo i pití mám už nějak ukočírovaný. Tady se ale tvrdě peru s tělem a tělo se mnou. Málokdy mám navrch já. Mám jednu ďábelskou věc, sport-tester Garmin Forerunner 310. Měla bych ho přenastavit tak, abych viděla jen okamžitý tep, průměrný tep a uběhnutou vzdálenost. Průměrná rychlost je totiž pro mě jako opium. Zjistila jsem, že jsem závislá na boji se svou vlastní průměrnou rychlostí. A tady je asi zakopaný pes.
Vím to, a přes to se chovám jako alkoholik, který tvrdí, že abstinuje, ale někde má schovanou flašku. Běhat deset až patnáct kilometrů po stejné trase a poslední čtyři kilometry vždy zrychlovat je báječný pocit. Vidět jak na hodinkách letí čas dolů. Poslední kilometr běžet do mrtva. Jenomže, ouha, po týdnu takového blbnutí přichází zpravidla pád dolů...ono "zpravidla" tady znamená pravidelně. Přicházejí dny, kdy to zničehonic nejde. Najednou doběhnu na hranici vyčerpání o půl minuty v průměru pomaleji. Mám pocit, že nejsem k ničemu, že běžecké boty hodím do popelnice a začnu se věnovat štrykování. A opovažte se tady někdo navrhnout sestavení tréninkového plánu, nebo třeba jen zpětné nahlénutí do tréninkových záznamů..., k tomu musí dojít na základě svých vlastních chyb každý sám:-).
Tři, čtyři dny trucuju a zas mi to nedá. Po odpočinku to jde, ale vše se opakuje dokola.

Naposledy zle dopadl poslední běh ve škole v přírodě. Pouhá desítka a bylo mi při ní pěkně blbě. Konec z kopce jsem ale ještě vystupňovala, přeci se nebudu flákat. Tělo a jeho signály jsem ignorovala. Tak se mi odvděčilo horečkou přes třicet osm stupňů. Naštěstí jsem se rychle zmátořila, tři dny a zas jsem byla jako rys.
I ten moc fajn koloběh s kamarádkou jsem se v konci neudržela a rozbalila to. Úplně bezdůvodně. Dvacet kilometrů jsme bok po boku povídaly a byla pohoda. Hodinky mě nezajímaly. Když jsme se rozdělily, tak jsem na ně koukla. Průměr byl po dvacce těsně nad šest minut. Poslední kilometr jsem dobíhala sama, po rovině. Co napadlo Gabču? No jasně, srazit čas na kilometr pod šest… Místo pohodového výklusu a zpomalení na šest třicet, jsem se řítila Chomutovem rychlostí pět deset a rozrážela chodce, psy a cyklisty na cyklostezce . Ale ten pocit, když můj ďábel našeptávač na ruce pípnul s průměrem dvě vteřiny pod šest mi za to stál. Jsem cvok. A to je můj problém. Až se naučím nepřepalovat začátky, kopce i konce, bude ze mě běžec pohodář jako byl děda z Brdské pohádky. Zbavím se stresu a třeba začnu mít ráda i závody, které moc nemusím, které prostě nesnáším .

Tady je jakákoli věcná argumentace úplně k ničemu. Takže, přestože jsme vděčni za každý komentář, rady vedené přes racionálnlo tentokrát nepomohou. Věřte mi, zkoušel jsem to asi osmset šedesát sedmkrát. Jediný, kdo to kdy s Gábinou zvládl, byla Sára při Nike běhu ve Stromovce, neustálým klováním do ramene ji brzdila a pustila ze řetězu až na posledních kilometrech. Evženovi tímto velké pozdravení:-).