...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Jirkovský crossmarathon aneb pomalý začátek, rychlý konec

16. června 2011 v 21:41 | Gábina a Dav |  Běželi jsme
Kdy? 11. června 2011
Kde? Jirkov-Jezeří-Lesná-Svahová-Zákoutí-Blatno-Jirkov
Kde? Jezerka, Žeberská lípa, Jezeří a stráně kolem, horem dolem
Kolik? 42,2 km
Kolik? cca 25km běh + ještě asi pět nachozených ve stráních, z toho nemalá část téměř po čtyřech

Tak po roce zas doma. Vloni jsem byla už od rána nervní a závod brala hrozně vážně, cílový čas byl 4:48:14,86. Letos to předzávodní napětí ne a ne přijít. Půlmaratón minulý týden dopadl líp než jsem čekala, takže dnes nečekám moc oslnivý výkon. Celý týden jsem neběhala. Dnešní závod je vlastě trénink. Dlouhý běh před Zermatt maratonem. Chci zaběhnout pod pět hodin, kdyby se povedlo pod čtyři čtyřicet budu moc ráda.
Já si nervozitu odbýval za Gábinu, na záchodě jsem byl ráno třikrát, jako by mě ten závod čekal i mě. Ale zatím si netroufám, zvolil jsem alternativní program, s tím, že se na tom Gábininém běhu budu aspoň nepřímo podílet.
Při prezentaci dostávám číslo 86. Potkáváme Petra s Monikou, naše známé z Varů - on poběží taky maraton, Monika mu bude dělat doprovod na kole. Ani se nerozcvičuju ani nerozběhávám, pět kilometrů po rovině pod odbočku k Jezeří plánuju běžet kolem šesti a tak se v klidu rozklušu :-). Ještě do sebe naliju půl litru ředěné kofoly, sním malou tyčinku. V ledvince mám nějaké gely, zkusím je vzít na milost a snažit se dnes jíst daleko dřív než budu mít hlad.

Mám dost toho předstartovního napětí, které jde v tuto chvíli už mimo mě, dávám Gábině pusu pro štěstí, chytnu se přivaděče a jako úplně první vyrážím na trať. Cyklisté mě dohoní kousek před Vysokou Pecí, zvířeným prachem pokračuji dál a vyhlížím si nějaké místo na focení. První občerstvovačka ještě před odbočkou ze staré litvínovské silnice, kluci z obsluhy koukají překvapeně na hodinky, někoho tak rychlého tu ještě neměli. Pasuji se na předběžce a vyprosím si trochu vody a vyhlížím si místo na focení.

Start. Nejprve cyklisti, za pět minut po nich běžci. Podél vodního Přivaděče se nikam neženu, vloni bylo tempo na prvním rovinatém úseku okolo pěti třiceti. Dnes hlídám, abych nešla pod pět padesát. Trochu mi to dělá potíže, nohy by běžely, ale hlava říká - nespěchej

A už přibíhají prví běžci, klušu s nimi až k hájence, fotím.. a povídáme si, ale pořád přes rameno vyhlížím Gábinu.

Po chvíli registruji, že vedle mě běží nějaká hodně mladá běžkyně. Chvíli běžíme mlčky, pak si začneme povídat. Dozvídám se, že je taky Chomutovačka, je ve věku mého syna, běží dvanáctý maraton a jmenuje se Ivana.
Je docelo horko. Snad nebude taková sauna jako vloni. Ve Vysoké Peci se odbočuje od Přivaděče na starou litvínovskou silnici. Silnici, která končí zábranami a dírou do důlního pekla. My naštěstí důl jen na chvíli zahlídneme a odbočujeme doleva do bučiny k hájence, za ní začíná nekonečné stoupání. Odtud se, jen s malými výjimkami, stoupá až k nejvyššímu bodu závodu na Lesné na osmnáctém kilometru. U hájenky na mě čekal David, udělá nám pár fotek a se slovy, že moc valíme, mizí někam hledat poklady.

Skoro to vypadalo, že si holky vystačí, ani mě nechtěly pustit ke slovu, navíc to bylo na mě, jako na běžeckého rekonvalescenta opravdu nějak podezřele rychlé. Tak se loučím, obracím k hájence a jdu se mrknout na Žeberskou lípu.
http://www.stromystrednihopoohri.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=99&Itemid=156

Objevuji ji hned za křižovatkou. Jsem fascinován, unešen, skoro by se chtělo pokleknout. V pololeže přede mnou spočívá živý organiosmus, který má i podle těch nejstřízlivějších odhadů něco přes sedm set let. Dýchá na mne síla spojená s velebností, škoda, že je za plotem, moc by se chtělo na ni sáhnout, pohladit, dobře, že je za plotem, nebudu se muset bát o osud něčeho tak krásného. Potkávám tu kolegy kačery, dávám jim přednost, pak si kešku také odlovím a hajdy vzhůru.
V prudkém kamenitém stoupání směr Jezeří mě Ivana předbíhá a za chvíli po ní pádící Petr s Monikou na kole v zádech. Přestává mi opět fungovat tepák - tep 250 rozhodně nemám. Nejprudší krpál chvíli jdu, když se sklon zmírní doklušu k první občerstvovačce, dám si malý gel a zase se na Ivanu napojím.
Petr i s Monikou na kole mizí v kopci. Buď je na tom hodně dobře, nebo letí nahoru moc rychle... moje loňská zkušenost s přepáleným začátkem mi říká - teď ještě určitě nezrychlovat.
Cesta stoupá a stoupá. 101 výškových metrů jen na desátém kilometru. Poslouchám Hugha Laurieho (Doktor House), nohy běží pomalými krátkými lehkými krůčky do rytmu. Najednou zjišťuju, že Ivana zůstala někde za mnou. Předbíhám několik cyklistů, kteří do kopce tlačí kola.

Stoupám podle potoka nahoru na Jezerku. Trošku se vařím, ale zároveň děkuji za každý krok vzhůru. Určitě už nanaběhám potřebné objemy na Zermatt (už se to blíží), tak ať jsou aspoň nějaké ty kopce. Ještě se ani nestačím nabažit prosluněné bučiny a už nade mnou vykoukne přehradní hráz. Tipuji ji na stejné období jako onu pověstnou přehradu která v r. 1916 Desnou. Podél plotu obkroužím přehradní jezero, nebo spíše jezírko a pátrám po další kešce. Necelých sto metrů čtrverečních prolézám snad hodinu, signál tu není nic moc, nápověda také příliš nepomáhá. Skrýš má být pod kamenem v kořenech buku. Což je mi v bukovém lese plném šutrů vcelku na houby. Nejdříve mne objeví komáři, hned potom klíšťata, respektive jich nymfy. Smetám jich ze sebe snad stovku, když tu mi najednou padne skrýška do oka. nechápu, jak jsem ji mohl tak dlouho přehlížet. Rychle se zapsat a pryč odtud.

Kilometr, za kilometrem. Dr. House a jazz. Vláčná, ne moc rychlá, ale rytmická muzika. Kousek před Lesnou si zas zobnu gelu. Lahvičku s pitím v ruce mám už skoro prázdnou. Najednou se přede mnou objevují čtyři běžci, mezi nimi i Honza s Renatou, nedávnou vítězskou dvanáctihodinovky. "Nešla jsem na Lesnou moc rychle?" děsím se. Mraky milosrdně zakryjí slunce. Začíná krápat.

Když se kopec konečně obrací, nesnažím se nikoho dohnat, je moc brzy. Přibíhám ke křižovatce, od které se běží na Svahovou, vidím další běžce. Trochu se tím nechávám strhnout a najednou si uvědomuju, že docela pádím a závodím s nimi. Nějaký kluk mě zezadu předbíhá. Poslední, kdo jde přede mě. Kapek se žene z nebe víc a víc. Ti přede mnou jsou ale rychlejší, dohnat je, by možná byla moje dnešní sebevražda :-).

Původní plán, vyběhnout si zkratkou od Jezerky na Lesnou a tam ještě stihnout pár běžeckých fotek, mizí společně s úzkou pěšinkou. Ta cesta je buď akorát na mapě, nebo jsem se zase jednou projevil jako kartografický ignorant. Ještě štěstí, že mám v záloze ještě jednu atrakci. Jmenuje se to Sky balkon a jak název napovídá, pár výškových metrů mě tu také čeká. Seběh zpět na trasu maratonu a za chvíli už mě pěšinka vede traversem po úbočí Jánského vrchu.


Někde v půlce svahu udělá stezka přesně to, co stezky tak často znaveným poutníkům dělávají, totiž pomalu se vytratí. Nechce se to zabalit v půli, tak se deru vzhůru. Padlé kmeny, suťová pole, záplava náprstníků. Terén značně nestabilní, chvilkami to nejde jinak, než po čtyřech. Naštěstí se stezka jako mávnutím kouzelného proutku objeví a dovede mě k cíli. Výhled fakt nebeský. Ale začíná krápat, takže seběh dolů raději po značené cestě. Přes zámek Jezeří se opět dostávám na trať, tentokrát ale v protisměru. myslím na Gábinu a ostatní, jestli jim nahoře není zima.

Prší. Ten déšť je ale docela příjemný. Za Lesnou jsem to s tempem asi přehnala, hnedle jsem to po odbočení ze silnice shledala při dalším mírném stoupání. V místě, kde mě vloni David poslal dopředu, mi najednou nejdou nohy, jak bych chtěla. Dojídám gel. Přede mnou vidím staršího běžce a slečnu s kolem, kterou předbíhám už potřetí. Kopce nejsou její kamarád. Nohy neběží. Přecházím do chůze. Průměr na hodinkách klesá na 6:46. Když už kráčím odskakuji do křovíčka - 28. kilometr můj nejpomalejší - skoro 9 minut :-(.

Nahoře se přede mnou rozprostřou pastviny a vesničky. Z vršku se rozbíhám po louce směrem k Zákoutí. Odtud jsem vloni chytla druhý dech a zrychlila. Přidávám. Když jsem vydržela odtud běžet rychleji vloni, vydržím letos zas. Na občerstvovačce dolejvám vodu do láhve a dobíhám onoho staršího pána. Z kopce ho cítím za sebou. Ve sluchátkách zazní nějaký rokenrol, běžím do rytmu, natahuju krok. Zas jako před týdnem mám pocit, že letím, sice jen pět čtyřicet za kilák :-), ale jakoby těch třicet kilometrů před tím vůbec nebylo. Teď začínám závodit. Občerstvovačku u odbočky na Mezihoří vynechávám. Vyndavám z ledvinky další gel. Na kopeček do Blatna chci mít zaplácnutý žaludek :-). Pán se mnou ještě chvíli běží, ale v prvním stoupání za Mezihořím už za mnou není. Podle kilometrů a tempa na hodinkách bych mohla mít čas těsně nad 4:30:00. Zkouším ještě přidat. Mít tady čas pod 4:30:00 je pro mě z říše sci-fi. Ve stoupání na Blatno vidím roztroušené tři běžce a jedno kolo. Vzápětí mi dochází, že na kole jede Monika a vedle ní běží Petr.

Když míjím dvojici kamarádů, Petr řekne něco v tom smyslu, že je to dost, že jsem je konečně dostihla. Žertuje, ale do smíchu mu asi moc není... Mám pocit, že ten začátek mu sebral moc sil a teď se trápí. Když jsem před skupinkou, dobíhám k předposlednímu občerstvení. Kelímek s ionťákem naleju do lahve a do ruky beru dve sušené meruňky. Ač jsou mým oblíbeným ovocem, jsou mi ve chvíli, kdy je dám do pusy, nesmírně odporné. Mám pocit, že mi nabobtnávají v ústech a že mě zadusí.Raději je vyplivnu, aby nedošlo k nehodě :-). Ukazatel na cestě mi ukazuje do cíle pět kilometrů - o kilometr míň než bych měla jít podle Garmína :-)! Čas okolo 4:26:00? Nechápu.

Na křižovatce u hájenky dnes potřetí, jestli ono to tady není nějaký začarovaný. Nechce se běžet do Vysoké Pece zase po asfaltu, tak si to natáhnu ještě po žluté přes Kundratickou myslivnu. Trochu mi začíná docházet, hroustám tatranku, ale na suchou hubu je to docela problém, Voda mi došla někde u Jezeří a sladké v pusu udělalo nechutný knedlík, kterému se do žaludku vůbec nechce. Přírodní zdroje si nechávám až jako poslední variatu. Ještě nastoupat k myslivě, pak si to už sypu dolů do Pece. Za plotem nádherný štěně švýcarskýho ovčáka. Kdo má takovýho psa bude mít určitě pochopení. Vody se mi dostalo, pejska jsem náležitě pochválil a celý ocapkaný od těch velkých štěněcích pacek se napojuji na Přivaděč.

Přidej Gabčo :-), teď už nejde dělat nic než mazat přes Březenec dolů do Jirkova. Trochu bolí nohy v kyčlích a z kopce svaly kolem žeber, s každým krokem mám pocit rány do nich. Cítím únavu, tempo z kopce těsně nad pět řicet se snažím držet zuby nehty. Rovinka z kraje Jirkova po silnici je nepříjemná, gravitace z kopce dolů už nepomáhá, musím jen za svoje. Koukám na displey Garmína. Musím vydržet tempo alespoň 5:45. Vybíhám zas nahoru k Přivaděči, kolem kterého se vine posledních několik set metrů k cíli. Najednou mi nebe mi seslalo běžce :-), je tak sto metrů přede mnou. Díky němu držím tempo, mírně vzdálenost zkracuji. V cíli je pochopitelně dřív, ale mě popohnal k závěrečnému finiši :-).

Konečný čas 4:24:37,96. Můj druhý nejrychlejší maraton, ale rozhodně daleko líp zaběhnutý než ten o osm minut rychlejší - rekordní na rovině ve Stromovce. Kopce mi jdou nějak víc k srdci, baví mě členitý terén, dlouhé výběhy vzhůru i rychlé seběhy dolů. Ve Stromovce jsem byla jak burlak na Volze - tvrdá práce, kdy jsem chtěla mít čas pod čtyři dvanáct a nedovedla jsem si správně rozvrhnout síly, tady jsem nechtěla nic, jen potrénovat na svůj nejtěžší závod, pobíhala jsem docela na pohodu po kopcích, cítila se jak indián v divočině a měla z toho běhu neskutečnou radost.

Do Jirkova je to už jen kousek, počítám, že když trošku pohnu, mohl bych ještě chytit Gábinu v cíli. Naběhaných mám téměř 25 km, s těmi nachozenými mi to dává rovných třicet. Nejdelší a nejhodnotnější trénink za poslední čtyři měsíce. Ale hlavně, vůbec nic mě nebolí. V jednom z minulých povídání, jsem se zavázal, že to triko, co mi zbylo z neúčasti na 1/2PIMu, si obléknu teprve tehdy, až se poštěstí tu inkriminovanou vzdálenost proběhnout. Zrovna když si ho pomyslně navlékám, zvoní mi telefon.

Volám Dava, kde že je. Místo odpovědi slyším: "Nekecej, že už jsi doběhla!" Davův údiv mě docela zahřál u srdíčka. Téměř o čtyřiadvacet minut lepší čas než vloni je skoro demotivující pro příští rok. Budu-li svůj čas chtít zase vylepšit a překonat, určitě si už někde pod horama zavařím motor :-).
P.S. Gratulace všem běžcům, kteří byli daleko přede mnou, Ivaně k pěknému času, Petrovi k morálu na konci, když se nedařilo. Gratulace všem kteří do toho šli. Organizátorům díky za perfetní servis na trati a krásné dárky. Příští rok se těšíme, že znovu jako loni poběžíme s Davidem spolu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ivana Vávrů Ivana Vávrů | E-mail | 17. června 2011 v 18:10 | Reagovat

V cíli už jsme se pak nějak minuli, každopádně také moc gratuluji ke krásnému výkonu. Ráda jsem vás oba poznala, přeji ať se Zermatt vydaří a pořádně si to užijete! No a pak se pravděpodobně potkáme 30. července na Kladně... ;-)

2 Ivana Vávrů Ivana Vávrů | 17. června 2011 v 18:13 | Reagovat

Jinak závod se mi taky moc líbil. Krásně jsem se proběhla, večer ještě lehce projela na kole a bylo mi nádherně. Za tohle to prostě stojí! :-)

3 Rosťa Rosťa | 20. června 2011 v 22:26 | Reagovat

Ahoj, přidej se k nám na Cestu kolem světa na BezvaBĚH.cz
http://www.bezvabeh.cz :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama