...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Pít či nepít, jíst či nejíst...

2. června 2011 v 11:05 | Gábina a trošku Dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
Když čtu různá běžecká fóra, začnu se často v spleti otázek, odkazů a odpovědí ztrácet. Co člověk, to názor, a ve změti různých , nezřídka velice protichůdných, ponaučení se občas topím jako ryba na suchu. Tak o tomhle přirovnání jsme chvíli diskutovali..., může se ryba na suchu topit? Za rok a půl, co běhám, jsem přišla na jediné - nejpřesvědčivějším diskusním fórem pro mou osobu, je moje vlastní tělo. To neokecám, ani neukecám. Když mu ubližuju , dá zřetelně najevo svůj odpor a následně mě vypeče, když to nejmíň čekám. Když mu ulevuju, je to taky špatně, protože jsem protivná až nerudná na celý svět. Mám pocit, že nejvíc asi na mě.

Otázka zní jednoduše - jak a kolik běhat, abych se zlepšovala a přitom si nezhuntovat tělo? S odpovědí jsem dnes skoro tak daleko, jako na samém začátku. Kdysi kdesi jsem četl, že stovka týdně je taková hranice, kdy se z tělu prospěšné činnosti stává podnikání zdravotně rizikové. Jak nemám moc rád obecné pravdy, tak tohle u mě docela funguje. Kdykoli jsem tuhle čáru přetáhnul, tak se mi to nějakým způsobem vymstilo.

Jelikož jsem asi od přírody vytrvalostní typ, počátky běhání pro mě nebyly náročné a mylně jsem se domnívala, že když jsem po šesti týdnech běhání a asi sedmdesáti naběhaných kilometrech zaběhla Baroko půlmaratón za 2:15:14, Doteď si vyčítám, do čeho jsem tě to tenkrát navezl..., tak se při usilovném tréninku čas rychle poveze dolů. Zlepšení sice nastalo, po první běžecké zimě byl čas na PIM1/2 bez pár vteřin lepší o dvacet minut (ale oproti Baroku je Praha skoro úplná rovina), a po druhé zimě se čas nepohnul ani o píď, ba naopak, byl o víc než tři minuty horší.
Můj trénink asi není úplně ideální. Běhám málo? Měsíční průměr okolo dvě stě kilometrů… Běhám moc? Jiní mají dvakrát tolik… Běhám při něm rychle? Pomalu? Nevyrovnaně? Otázky se rojí jako včely…já ti nevím, spíš přemýšlím, jestli ty odpovědi chceš slyšet, ony totiž ve svém důsledku budou velmi bolet..., ne že bych pochyboval o tvé schopnosti tu bolest snášet, spíš si myslím, že hledáš při běhu něco jiného...

Po roce jsem byla první květnový týden v Hrachově kousek od Kamýku. Škola v přírodě, s dětmi je občas psycho :-), a tak volná odpoledne trávím běháním. Stezky a silničky už znám z loňska. Kopce a potoky. S sebou lahev vody v levé ruce (ač pravák, v pravé nosit neumím). Každý den nějaký kopec, alespoň 3km stoupání, nejlépe souvislé. Nastoupat během celého běhu alespoň dvě stě metrů. Zermatt se blíží, Gábina je, myslím si nachystaná, já se docela bojím...
V teple hlídám tep a popíjím vodou ředěnou kofolu. Kdyby v ní nebyly žádné bublinky, neznám lepší běžecké pití (po některých ionťácích mám průjem, z některých mi vaří žaludek).

První rada mého těla - "Napij se, když si řeknu."
Tohle se mi prvně v dobrém vrátilo loni na šestihodinovce ve Stromovce. Měla jsem bolavou šlachu pod kolenem, neměla žádné ambice. Když to nepůjde - vzdám. Bylo teplo a já se při každém okruhu napila nejprve vody u stolečku a pak iontu na občerstvovačce (ten se mi lehce vymstil dvěma přestávkami na Toice). Jídlo bylo až na druhém místě, sem tam jsem něco malého zobla - uběhla jsem 55,6km. Je to všechno velmi individuální, kdybych já odsunul jídlo až na druhé místo, tak se za chvíli nehnu z fleku. Vůbec mám pocit, že na dlouhý tratě je žaludek tím číslem jedna, když odejdou nohy, může to člověj nějak dopajdat, když se vzbouří žaludek, tak si koleduju o blackout.

Druhá pozitivní zkušenost s "přepíjením se" byla o dva týdny později na Jirkovském Crossmarathonu. Vyrazila jsem s půllitrovou lahví ředěné kofoly a tu pak na každé občerstvovačce dolila vodou. Popíjela jsem celou cestu, snědla jeden gel a kus banánu. Z hlediska krizí - nejlépe zvládnutý běh. Jak jsem dopadl já, o tom jsme tu tuším už psali.
Od té doby, když vyrážím sama a nevím přesně, kolik poběžím - beru pití s sebou. I kdybych měla tři čtvrtiny donést zpět. Sichr je jistota .

Před dvěma týdny jsem vyrazila s kamarádkou na výlet. Ona jela na kole, já běžela. Deset a půl kilometru do mírného kopce směr Hora sv. Šebestiána a pak zpět dolů. Byla jsem ráda za doprovod, dlouho jsme se neviděly a tak jsme probraly mrtvé, živé. Bylo dusno před bouřkou, velká vlhkost. S sebou jsem sice měla v báglíku nějaké jídlo. Toho jsem se ale během koloběhu ani nedotkla. Za to jsem vypila dva litry. Čtyři lahvičky za pasem a dvě půllitrové. Kofola by mě měla začít sponzorovat . Pokud první radu dodržuju, projevuje se to nižší únavou, nižší průměrnou tepovkou a bezva pocitem z běhu.


Druhá rada mého těla - "Jez to, co tě zasytí, reklamy na to ostatní ber s rezervou."
Tady mě asi spousta sportovců a výrobců "stravy pro sportovce" začne kamenovat a přinášet důkazy o tom, že se mýlím. Je to možné. Moje tělo si ale říká svoje, i když se ho snažím přelstít.

Před delším během sním celozrnné pečivo tlustě namazané máslem, domácím sádlem nebo avokádem. Nám šnekům občas taková "zvěrstva" projdou. Podobné věci do sebe cpu i během dlouhého běhu (Říp-Praha). Když si dám "pouze" gel, subjektivní pocit hladu v břiše nezmizí a s tím pocitem se mi běží long run moc, moc nedobře. "V bříšku musí být jako v pokojíčku", říkávala babička. Když místo tohoto pocitu je pocit prázdna, začne se mi dělat zle. Paradoxně tedy musím zajíst gel kusem chleba nebo něčím podobným, abych měla pocit dodané energie. Naštěstí to asi není jen moje strategie. Vloni na Brdské stezce jsem potkala dědečka Hříbečka jako z pohádky. Byl to Němec, kolem sedmdesátky, vážící určitě pod padesát kilo....i s postelí:-) Posledních skoro dvacet kilometrů jsme se s Davem s ním honili. Pán si vždy na občerstvovačce sedl do křesílka, dal pivo a odpočíval. Pak nás za chvíli doběhl a při běhu vytáhl z batohu suchý krajíc chleba a ten pomalu jedl. Ke konci závodu nám utekl, jal se stíhat jiného běžce v červených kompresních podkolenkách, který byl před námi. Na čtyřicátém pátém kilometru jsem měla nějakou zlou krizi, jen jsem šla, Davida jsem posílala k čertu a myslela, že mi upadnou nohy. Když jsem to, nevím jak rozchodila, měla jsem v hlavě jedinou myšlenku - znovu dostihnout dědečka. Na posledních třech kilometrech jsem zrychlila a běžela kolem pěti třiceti (David mi po závodě řekl, že občas měl během těch padesáti kilometrů obavu, že se někde skácím, ale ten konec prý mi švihlo a on měl co dělat, abych mu neutekla). Předběhli jsme čtyři běžce včetně pána v podkolenkách i pohádkového dědečka. V cíli jsme si s dědečkem Hříbečkem skoro padli do náruče. Na toho ultra guru nikdy nezapomenu. Když na chleba běhá on, asi ví, co dělá. Od té doby s sebou nosím v kapse nebo batůžku na delší běh celozrnný rohlík. Tenhle pocit sdílím a na dědečka asi taky nikdy nezapomenu. Už ani nevím jak se jmenuje a odkud je, pro nás zůstane napořád Hříbečkem. A doteď si kladu otázku, jestli jsme vlastně měli právo ho předběhnout...


Třetí rada mého těla - "Spěchej pomalu."
Lehce se to řekne, ale špatně dodržuje. Jídlo i pití mám už nějak ukočírovaný. Tady se ale tvrdě peru s tělem a tělo se mnou. Málokdy mám navrch já. Mám jednu ďábelskou věc, sport-tester Garmin Forerunner 310. Měla bych ho přenastavit tak, abych viděla jen okamžitý tep, průměrný tep a uběhnutou vzdálenost. Průměrná rychlost je totiž pro mě jako opium. Zjistila jsem, že jsem závislá na boji se svou vlastní průměrnou rychlostí. A tady je asi zakopaný pes.
Vím to, a přes to se chovám jako alkoholik, který tvrdí, že abstinuje, ale někde má schovanou flašku. Běhat deset až patnáct kilometrů po stejné trase a poslední čtyři kilometry vždy zrychlovat je báječný pocit. Vidět jak na hodinkách letí čas dolů. Poslední kilometr běžet do mrtva. Jenomže, ouha, po týdnu takového blbnutí přichází zpravidla pád dolů...ono "zpravidla" tady znamená pravidelně. Přicházejí dny, kdy to zničehonic nejde. Najednou doběhnu na hranici vyčerpání o půl minuty v průměru pomaleji. Mám pocit, že nejsem k ničemu, že běžecké boty hodím do popelnice a začnu se věnovat štrykování. A opovažte se tady někdo navrhnout sestavení tréninkového plánu, nebo třeba jen zpětné nahlénutí do tréninkových záznamů..., k tomu musí dojít na základě svých vlastních chyb každý sám:-).
Tři, čtyři dny trucuju a zas mi to nedá. Po odpočinku to jde, ale vše se opakuje dokola.

Naposledy zle dopadl poslední běh ve škole v přírodě. Pouhá desítka a bylo mi při ní pěkně blbě. Konec z kopce jsem ale ještě vystupňovala, přeci se nebudu flákat. Tělo a jeho signály jsem ignorovala. Tak se mi odvděčilo horečkou přes třicet osm stupňů. Naštěstí jsem se rychle zmátořila, tři dny a zas jsem byla jako rys.
I ten moc fajn koloběh s kamarádkou jsem se v konci neudržela a rozbalila to. Úplně bezdůvodně. Dvacet kilometrů jsme bok po boku povídaly a byla pohoda. Hodinky mě nezajímaly. Když jsme se rozdělily, tak jsem na ně koukla. Průměr byl po dvacce těsně nad šest minut. Poslední kilometr jsem dobíhala sama, po rovině. Co napadlo Gabču? No jasně, srazit čas na kilometr pod šest… Místo pohodového výklusu a zpomalení na šest třicet, jsem se řítila Chomutovem rychlostí pět deset a rozrážela chodce, psy a cyklisty na cyklostezce . Ale ten pocit, když můj ďábel našeptávač na ruce pípnul s průměrem dvě vteřiny pod šest mi za to stál. Jsem cvok. A to je můj problém. Až se naučím nepřepalovat začátky, kopce i konce, bude ze mě běžec pohodář jako byl děda z Brdské pohádky. Zbavím se stresu a třeba začnu mít ráda i závody, které moc nemusím, které prostě nesnáším .

Tady je jakákoli věcná argumentace úplně k ničemu. Takže, přestože jsme vděčni za každý komentář, rady vedené přes racionálnlo tentokrát nepomohou. Věřte mi, zkoušel jsem to asi osmset šedesát sedmkrát. Jediný, kdo to kdy s Gábinou zvládl, byla Sára při Nike běhu ve Stromovce, neustálým klováním do ramene ji brzdila a pustila ze řetězu až na posledních kilometrech. Evženovi tímto velké pozdravení:-).

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ll ll | 2. června 2011 v 12:39 | Reagovat

Pěkný , pěkný , pěkný :))
Jinak je vidět že toho lovce máme v genech na zavodech se to ukazuje nejlépe, teda pokud na to máme jinak převládne pud nenechat se chytit :)) Ale však to znáte :)

2 Milan Milan | 2. června 2011 v 23:04 | Reagovat

Krásný, netřeba dalších slov... kdo nepoznal, nepochopí...

3 Evžen Evžen | 3. června 2011 v 7:37 | Reagovat

Že bych nechal pár týdnů Sáru hnízdit u Gábiny? Ale Sára nerada psy.
Ještě schovat sporttester.
Zase se pak člověk fláká. Při letošní šestce jsem pořád běžel v klidu, až maraton za 4:50 mě probral. Ale to už bylo pozdě tu Gábinu předběhnout. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama