...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Půlmaratón na Silvě Nortice aneb konečně nepřepáleno :-)

9. června 2011 v 23:13 | Gábina |  Běželi jsme
Kdy? 4. června 2011
Kde? Nové Hrady a okolí
Co? Silva Nortica Run - půl maraton

Pátek 3. června
Blížíme se k Českým Budějovicům, z Prahy se auta táhnou jako šneci, je jasné, že přednášku s běžeckými tématy nemáme šanci stihnout. V autě je veselo - řídí Karolína, vedle ní Petra, já s Jitkou vzadu. Trochu mi tu chybí David... Na tyhle závody jsme měli jet spolu. Já vlastně původně ani jet nechtěla. Za týden poběžím v Jirkově. Nakonec jsem se přihlásila na půlmaraton. Dav nakonec musel kvůli zraněné achilovce start ultramaratonu odřeknout.

Tady kousek odtud jsem ve Třeboni do svých deseti let vyrůstala. Vjíždíme do Horní Stropnice a v dálce se tyčí obrovské věže kostela v Dobré Vodě. Než se ubytujeme a vyzvedneme startovní čísla je deset večer. Snad zítra nebude vedro. Moc toho nevymyslím, usínám skoro okamžitě.

Sobota 4. června

Slyším matně budík, něco kolem půl páté. Je ještě šero, to Karolína vstává na start štafety Gemini. Já vstávám naštěstí až v sedm :-). S Jitkou se poklidně nasnídáme a Karolíniným autem přejedem do prostoru cíle, odkud nás vezou autobusem na start. Myslím na své tři zásady - jídlo - pití - spěchat pomalu. Z jídlo mám pocit dobrý, ráno chleby s máslem a džemem, do desíti tyčinka a v půl jedenácté nějakej malej gelík. S pitím jsem to možná až přehnala, neustále odbíhám. Přemýšlím nad tempem. Tenhle závod nemá být pro mě ani tak závod o nějaké umístění, ale spíš jeden z přípravných bodů na červencový horský maratón. Pár minut před startem se ptám Miloše Škorpila, jakou by na našem místě volil taktiku na ten první tříkilometrový kopec. Miloš nám s Jitkou řekl, že by klidně volil taktiku, ten kopec vyjít.


V ruce držím půlitrovou lahvičku s pitím, je docela vedro. Kolem nás probíhá Dan Orálek a první maratonci a my se z kopečka dolů přesunujeme ke startovní bráně.


Start v 11.00 Harmanschlag náměstí. Cíl bude za 21,1 km na Hraničním přechodu Nové Hrady/Phyrabruck. Celkový časový limit 3,5 hod.
Rozbíhám se vlažně, vlastně se tím kopcem jen rozklusávám, kolem mě se hrne masa těl běžců a běžkyň. Myslím na všechny kopce, které jsem v poslední době vybíhala - v Hrachově, nad Chomutovem, do Úholiček, na Tursko. Ty jsem ale běžela na doraz tak, že jsem musela nahoře zastavit a popadat dech. Teď běžím, neběžím, spíš polehoučku ťapu vzhůru. Kousek za odbočkou ze silnice do lesa dobíhám holku, co jezdí s Tragédkama dračí: "Poběž se mnou, jdu hodně pomalu," říkám jí, ale možná byla z těch, co ten kopec přepálili... Chvíli běžím, chvíli jdu - koukám, aby tep nešel nad 160. Možná se krotím až moc. V lese je příjemně. Na louce i silnici se peču jako kuřátko na grilu. Po čtyřech kilometrech více méně do kopce, je průměrný čas 6:40 na kilometr. Když se kopec konečně láme směrem dolů, seznamuju se s veteránkou Lenkou, se kterou běžíme stejně rychle. Povídáme si a z kopce dolů běžíme pohodových 5:30. Na čas ale nekoukám, hlavní číslo na hodinkách je tep. Z kopce je kolem 154.

Na táhlé cestě ke druhé občerstvovačce nás občas někdo předbíhá, občas někoho předbíháme my.
Blíží se pravé poledne, před tím druhým kopcem se nacpu odporně sladkou pastou a zapiju jí kolou s vodou. Vodu si pak leju za krk, na hlavu, do obličeje, teče mi i do bot :-). Z občerstvovačky přede mnou vybíhá Jarmila Holasová i Lenka, kterou dobíhám docela ztěžka. Kolem je nádherná scenérie, střídají se louky a vesničky. V té jedné, když zas stoupáme se mě ptá nějakej kluk: "Za kolik to chcete běžet?" Odpovídám:"Když to bude pod dvě patnáct, budu spokojená, když to bude pod dvě deset, bude to výborný a když by pod dvě šest tak vynikající." On na to, že chtěl běžet pod dvě hodiny, ale nějak asi podcenil ty kopce...

Ve vesnici je kamenné korýtko, do kterého teče voda. Běžci se slétli jak vosy a lejou na sebe vodu. Chrstnu si šátkem díl do obličeje a zas ho cely promáčený vážu na hlavu. Bude hůř. Nejstrmější stoupání je na 13. km - 98 nastoupaných metrů. Tady už toho má spoustu lidí plné zuby. Chvíli jít, chvíli běžet. Něco v hlavě mi říká, že už nemůžu, něco jiného zas, že mám sil dost. Nevím kde, ztrácím Lenku. Vidím, jak se kopec za chvíli překlopí na druhou stranu...

V hlavě něco přeplo z režimu spěchej pomalu na režim utíkej, jak nerychleji dokážeš. Je to už "jen" osm kilometrů.
Jako od náplavky u Roztok domů. Teď začíná závod. Předtím ses jen rozbíhala. Prodlužuju z kopce krok a mám pocit, že mi nohy lehce letí dolů. Hodí se všechny seběhy posledních týdnů, kdy jsem se "učila" běhat s vytuněným kolenem z kopce. Hodí se všechny tréninky, kdy jsem poslední tři kilometry hnala až na hranici svých sil. Dostávám se do zvláštního stavu. Když vidím běžce před sebou, pomocí nějakého autopilota přidávám. Vzpomínám jak mi před koncem desítky ve Stromovce klepala Evženova Sára na rameno se slovy: "Toho dáš." Tahle věta mně teď hučí v hlavě a žene mě před další závodníky. Zpočátku sestupu ještě držím tep pod 160, v dalších kilometrech na to dlabu, až po závodě se kouknu, že byl okolo 165 i víc. Už zase ale sleduju, jak průměrný čas padá dolů. V dálce před sebou občas zahlídnu Jarmilu Holasovou, ale k té se nepřibližuju, ani se jí nevzdaluju.

Čtyři kilometry s průměrem lehce pod pět minut mě trochu děsí, je to sice z kopce, je ale vedro a do cíle chybí ještě další čtyři. Další občerstvovačka, která je ve vsi, má mobilní sprchu. Vlétnu pod ní, do sebe vyklopím kelímek koly a pádím dál. Vypadám spíš jak po procházce v lijáku, kape ze mě jako z vodníka.

"Máš to daleko jako od elektrárny domů", říkám si. Tohle sebeoblbování ještě chvíli funguje. Cesta už nepadá dolů, ale klikatí se směrem k hraničnímu přechodu. Kousek před cílem nám nabízejí lahvičky s vodou. Odhazuju svou skoro prázdnou a za běhu piju z té nové. Šátek je zas suchý, polejvám si hlavu a obličej. Na konci vesnice dělám chybu, lahvičku i se zbytkem vody vyhazuju.

Vzápětí se přede mnou vynořil kopeček ...nahoru. Něco s čím jsem vůbec nepočítala :-(. Kus běžím, ale začne se točit hlava, přecházím na pár kroků do chůze - hned je čas na hodinkách o vteřinu na km horší :-(. Snažím se zas běžet. Jde to, ale blbě. Cíl je tři, dvě stě, sto, deset metrů přede mnou. Slyším své jméno. ...druhá v kategorii ženy B, osmnáctá nebo kolikátá z žen, čas 2:07:51.
Zastavuju. Mám pocit, že spadnu, mžitky a mrákoty přede mnou i za mnou. Kde se vzal, tu se vzal - přede mnou se objevil Miloš. Opřu se o něj. Chvilku nic nevidím, někdo mi odebral čip, Miloš mě odvedl k lavičce, kde jsem se položila a dala nohy hore. Gratuluje mi Radka, až při vyhlášení se dozvídám, že vyhrála maratón. Moc gratuluju já jí.
Konečně závod, kde jsem běžela druhou část rychleji než první. Na osmi kilometrech před cílem mě nikdo nepředběhl, spoustu lidí se naopak podařilo předběhnout mně. Nepřepálila jsem konec? Ne, to ani nejde :-), konec se má běžet naplno. Běžela bych líp, kdybych na začátku zabrala víc, nebo bych se utavila a v konečném čase na tom byla hůř?

Z poletujících myšlenek mě vytrhuje Karolína, která výborně běžela první část Gemini . Společně najdeme Jitku a jdeme
fandit ultramaratoncům na konec jejich trati. Hrozně moc s nima cítím, ten kopeček na závěr, je horší než rána do vazu.
Eva, Karolíny paťačka, má svůj úsek těsně nad čtyři hodiny - společně jsou holky druhý celkově, porazily bez bázně a hany, až na jeden, všechny smíšené páry.
Koláček, pivo, bubny, polívka, masáž. Vše v prostoru cíle. Je mi vedro, ani nemám moc chuť k jídlu. Pitný režim dodržuju poctivě ;-). Večer vytřeseme kilometry na párty za zvuků tam-tamů :-). Na rautu jím jen maso. Nemám chuť na nic jiného, žaludek má divné nápady. S těmi bubny a miskou masa si připadám jak divoch po úspěšném lovu :-)).

Neděle 5. června
Jdeme se hned po ránu vyklusat do Terčina údolí. Je to nádhera. Louky, potoky, vodopád, pěšinky. Kochám se, ale puchýře bolí jak ďas. Zdeňkovi s Karolínou moc nestačím, ani se do toho moc nenutím. Dnes žádné závodění! Ani s lidmi, ani s hodinkami. Na to je tu příliš krásně.
Odpoledne výjezd do Dobré Vody a výstup na Kraví horu. Pak autovýlet po místech maratonu, která nám Karolína chtěla ukázat.Po tom, co jsem viděla za nádheru, chci běžet příští rok určitě jeden z maratonů :-).

P.S. Veliké poděkování patří všem organizátorům za vše, kdybych to tu chtěla vyjmenovávat, určitě na něco zapomenu. Největší dík už jen za ten nápad vybrat tak nádherné trasy a udělat tolika běhacím lidem radost.
Děkuji Karolíně, Jitce, Milošovi a ostatním za fotky, které jsem zde díky nim mohla použít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ll ll | 10. června 2011 v 8:55 | Reagovat

Už jsem si říkal že snad o té silvě nenapíšeš :) Dokonce sem pochopil proč se někdy používá slovo "stíhačka" :))

2 Karolína Karolína | E-mail | 10. června 2011 v 10:13 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsala :-)..jsem z toho víkendu nabitá energií, byla to paráda,úžasnej odpočinak...Taky Vám holky moc děkuju!!

3 LemonaidLucy LemonaidLucy | 12. června 2011 v 8:55 | Reagovat

Krasne napsane, a gratuluju k uzasnemu casu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama