...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Zrozen, leč nepokřtěn

7. června 2011 v 10:36 | Gábina a dav |  Literatura
Úvodní dva odstavce pouze vysvětlují název a vznik článku, pro pochopení smyslu celého příspěvku čísti je netřeba...

Bohužel, je tomu tak. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Vše musí mít svá pravidla, jinak to přestane fungovat..., anarchisté mi prominou. Když si Gábina vymyslela tu blbost, "že jako budeme psát blog", také jsme se nějak museli domluvit. Oba jsme si vzájemně věnovali právo veta. Zkrátka, co se nelíbí jednomu, to letí do koše. Psali tak Voskovec s Werichem, tak pro nás to musí být taky dobrý.

Chtěl jsem tenhle článek pojmenovat "Hrajeme na přání". Mělo to vyjadřovat, že reagujeme na připomínku našeho věrného komentátora "ll" (díky) , záměrem bylo trochu s nadsázkou evokovat princip rozhlasových pořadů let dávno minulých (ale, jo, vím o tom, tohle schéma převzalo i několik současných rádií:-), Pro mě děs a hrůza. Brrr :-). kdy kolektiv místního JZD nechával zahrát traktoristovi Pepovi za jeho vzorné plnění závazků poslední pětiletky, nebo kdy zajíkající se Máňa posílala píseň tomu svýmu Bedřichovi..., "a zahrajte prosím něco od Matušky!"
Gábina moje retro asociace nesdílela, jí se to zdálo akorát blbý. Já, oslněn svou genialitou, hájil jsem si tenhle nápad skoro dva dny, ale ona trvala na svém. Já taky. Patová situace.
Ale zatímco já si na svém trvám skoro pořád, u Gábiny je to jev poměrně řídký. Tak jsem si řekl, že asi ví, co dělá, že to koneckonců asi tak oslnivý nebude a odložil původní název kam patřil, totiž do koše.

A teď už konečně k tématu samotnému:
Vědomí o existenci téhle bible všech běžců jsem měl už dávno před tím, než konečně vyšla v češtině. Na běžeckém fóru, zvláště pak na vláknech věnujících se bosoběhu, běžeckému stylu a zraněním, které nás běžce tak často postihují, jsem na ni narážel na každém kroku.
Odkazy a citace podepřené autoritou "Born to run", rovnaly se přesvědčivým argumentům, o kterých se nediskutuje. Stávaly se jakýmsi dogmatem, jehož zpochybňování, jako by se automaticky rovnalo herezi, za kterou by byl dotyčný na věky věků, do konce světa a času, vyloučen z běžecké komunity..., nebo aspoň omínuskován až do úplné devastace osobní aury :-). To mi právě bylo podezřelé. Jakýkoli dogmatismus z kterékoli strany ve mně vzbuzuje primárně nedůvěru, takže jsem tu knížku ani neměla potřebu řešit.

Ještě štěstí, že to celé odehrávalo v angličtině, moje chabé jazykové dovednosti, staly se pro tuto chvíli výhodou a protentokrát mě uchránily před upálením a věčným zatracením. Mým osobní problémem je totiž respektování uměle nastolené autority, ale to už je jiná kapitolka:-).
Nicméně přistoupil jsem na tuhle hru a ovlivněn obecným vědomím, nebo aspoň tím, co jsem si pod ním sám představoval, a očekával dychtivě českou verzi. Původně jsem chtěl napsat " s dychtivostí, se kterou dívka očekává milence", ale co já vím o dívčím dychtění...

Míra těšení se bývá nutně v nepřímé úměře s následným zklamáním. Jinými slovy, kdo nic neočekává, nemůže být zklamán. Asi proto, že se nyní dlouhodobě potýkám se zraněním, představoval jsem si návod na vyřešení všech svých problémů, a to přinejmenším ve formě evangelia, či aspoň zjevení. A zklamán jsem skutečně byl. U mě daný proces probíhal zcela opačně, nečekala jsem nic, knížku jsem začala číst téměř z povinnosti - něco jako povinnou školní četbu. První kapitoly se mi zdály až zmatené, co se míst, událostí a osob týče. Vše se přelívalo jak v přesýpacích hodinách a já se občas v řádcích regulérně ztrácela. Ale nevím v jakém přesně bodě té knihy se to stalo, jako by něco ty hodiny otočilo, a já začala číst jedním dechem...
Představoval jsem si cosi jako Mojžíšovo desatero seslané z nebes samotným běžeckým bohem, pravidla kombinovaná nevyvratitelnými pravidly a moudry a narazil na beletrii.
Dostalo se mi velmi slušné novinařiny, nic více, nic méně. Navíc novinařiny v lehce americkém stylu, která stůj co stůj musí předložit skandál, neštěstí, senzaci nebo aspoň raritu.
Dobré zprávy nezaujmou, uspokojivě se vyvíjející skutečnost není hodna pozornosti. Nezbytnými rekvizitami je v tomto případě exotické prostředí plné padouchů a tajemný kmen skrývající se před civilizací v nepřístupných jeskyních. Nechybí dlouhé a svízelné hledání tajemného průvodce, aby pak hlavní protagonisté příběhu dojeli do Tarahumarské vesnice zcela prozaicky autobusem. Ach jo, tady jsem se opravdu cítil podveden a zbytek knihy dočetl tak trochu z povinnosti. Ještě jsem se pokusil o výrobu tradičních sandálů, ale uzlík zespoda tlačil a provázek dřel mezi prsty. Znechuceně jsem odložil sandály i knihu.

Pár dnů jsem takhle na ni nechal padat prach, ale červíček začal hlodat. On to vždycky takhle dělá, když si myslí, že je něco v nepořádku. V nepořádku se mnou. Někde hluboko bliklo nějaké světélko, ale já mu nevěnoval pozornost. Ještě nějakou chvíli trvalo, než jsem si to dokázal přesně připomenout. Bylo to cosi v názvu toho instruktážního videa, podle kterého jsem smolil výše zmiňované sandály. To cosi bylo "by Manuel Luna". Jinými slovy, na tom videu mě učil vyrábět a vázat si boty chlápek, co mu v téhle novinářsky nevěrohodné knížce literární padouši zabili kluka. A sakra. Jako bych ji koupil šutrem rovnou do zubů. Takhle jsem si naposledy připadal někdy v deseti letech, když jsem vyprávěl vtipy o židech v koncentráku chlapovi, co měl na zápěstí vytetovaný číslo. Pouštěl jsem si to video pořád dokola, jen snědé štíhlé ruce a hlas, nic víc.
Dál už to vlastně bylo docela snadný. Na netu je všechno. Začal jsem si ke jménům dosazovat tváře a jejich osudy.
Blíže k realitě knížka nejen že neuvěřitelným způsobem ožila, ale celá se posunula kamsi jinam. Hledal jsem a četl mezi řádky a nacházel věci, které mi dříve unikaly. Rozkrýval jsem vrstvy, které jsem chtěl najít, a nacházel, co jsem najít chtěl.

La bruja, Ann Trasonová, co ji v Leadvile, štvali jak jelena. Strhující popis tohoto zápolení dává knize obrovský lidský rozměr. Ne všichni jeho protagonisté jsou za klaďasy, ale možná o to lépe se to čte. Strašně moc jsem tý ženský fandil a prožíval si s ní každý metr jejího boje.

Bosý Ted, kterého nemá nikdo rád. Optravdu to není sympatická postava.Smysl pro společenské chování asi jako u korečkového velkorypadla. Chlápek, co má v hlavě takový přetlak pocitů a slov, že s ním není k vydržení. Mě nadchnul hned od prvního setkání.
Nemám rád chlastací historky. Sám mám vlastně jen jednu, kterou v případě nutnosti opakuji. Osobní portrét Jenn a Billyho je mozaikou takových historek, proto mi moc k srdci nepřirostli. Chovat se jak se chovají oni a pak z toho se štěstím vyváznout není nic, co bych obdivoval. Snad kdyby autor více akcentoval jiné složky jejich osobností...
A co samotný veliký Caballo Blanco? Zůstavá pro mě jednou velkou neznámou. Chtěl bych, aby mi byl bližší, aby se mi více podařilo dostat se mu pod povrch. McDougal všechny dostupné údaje o něm shrnul do jednoho novinářského kastrolu, celé to podlil puncem jedinečnosti a dusil v neopodtatněném množství superlativů, kořenil touhou po absolutní jedinečnosti a vyjímečnosti. Pasoval ho do role objevitele a jakého běžeckého misionáře, tím pro mě vznikl obraz velmi málo důveryhodný. Ten obličej na fotce mi říká, že by mohl být jiný. A já bych strašně moc chtěl vědět jaký. Cítím (pochopitelně naprosto nepodloženou a přemrštěnou) sounáležitost s tímhle člověkem....a možná vlastně se všemi ostatními běžeckými locos, chtěl bych také "patřit do klubu". Beru boty a jdu si klusnout.
P.S. fotky použili bez vědomí jejich autorů, snad nám odpustí, děkujeme
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dogmatik Dogmatik | 8. června 2011 v 0:16 | Reagovat

Dogmata jsou základní výpověďi křesťanské víry (Ježíš je Kristus, umřel pro nás a naši spásu, byl vzkříšen, stvoření je dobré atd.), jejichž platnost se v interním křesťanském diskursu předpokládá jako pravdivá, není tomu však tak, že se o nich nemůže pochybovat, že není možné ptát se po jejich významu, to je také základní funkce theologie. Považovat dogma ze něco o "čem se nediskutuje" je omyl (k němuž jistě ne málo přispělo dějinné jednání církví, zvláště té římsko-katolické).

2 ll ll | 8. června 2011 v 9:07 | Reagovat

fuj to je slovo komentátor :) ještě že je tam ta závorka :)
V některých knihách je ukryto víc než by si běžný čtenář mohl všimnout. Některé knihy zrajou s časem a se mnou. A které jsou jakousi tajnou mapou a nutí nas hledat jsou možná právě tím pokladem :)) Jeje to sem to zase okomentoval :) ale čekal sem abych nebyl zase první :))

3 dav dav | E-mail | Web | 8. června 2011 v 9:57 | Reagovat

[1]:
Dogma:
Náboženská teze týkající se víry, přesně definovaná, označovaná církví jako zjevená pravda boží (článek víry)
V přeneseném významu základní teze nepřipouštějící námitky
Slovník cizích slov SPN 1987
...no, uznávám, že ten můj pramen je více než zastaralý, ale myslím, že podstatu dogmatu vystihuje.
Tím netvrdím, že nemáš pravdu.., možná tu mícháme víru a teologii, ale nechci se pouštět na tenký led, byla by to dlouhá diskuse...a nevylučuji, že bychom se mohli nakonec i v něčem shodnout:-)

4 Dogmatik Dogmatik | 9. června 2011 v 22:15 | Reagovat

Můžeme se o dogmatech někdy pobavit, až vás s G. třeba někdy navštívím . Jinak ano: ten přenesený význam pojmu dogma vyjadřuje zrnko pravdy v tom, že dogmata skutečně jsou jisté výpovědi, které v určitém křesťansky zbožném společenství platí jako pravdivé a jejich popírání (říkat, že neplatí, že to jsou lži) vede za hranice toho kterého společenství. Popírání je však již extrém a něco jiného než diskuse a vznášení námitek, které mohou vycházet z toho, že se člověk s těmi "zjevenými pravdami" nedokáže ve svém svědomí identifikovat.
J.

5 Luboš Luboš | 23. ledna 2014 v 17:45 | Reagovat

McDougall je výborný vypravěč a reportér, třeba líčení závodu v Leadville a dalších jsou úžasná. Umí pár slovy nahodit popis místa, vystihnout atmosféru. V tom je jeho síla.
Ale některé věci mu nemohu odpustit. Jak píšeš, je to neskutečné množství superlativů. Joe Vigil je nejlepší americký trenér všech dob, Percy Cerutty trénoval nejlepší mílaře světa, prostě každý, o kom píše, je nějak "nej". A pak je tam i několik nejtěžších závodů :-) Dál mě zaráží jeho dogmatismus. Premisa "za všechna zranění mohou boty" je prostě nesmysl - a jiné důvody nehledá, nezajímají ho. Vystačí si s pár průzkumy, u nich nezkoumá relevanci, s pár větami od ne zrovna nezávislých lidí - a má jasno. Zarazilo mě taky, jak všechnu vinu vlastně hodil na Nike (a to nejsem příznivce této značky). Přitom jejich McDougallem proklínané Cortezky ze 70. let (viz Forrest Gump) splňují to, čemu se dnes říká minimalistická bota :-)
Při větách o Bowermanovi (a to byl a je sakra uznávaný trenér) sahá vlastně k urážkám.
No, a v neposlední řadě mě překvapilo hodnocení čs. atletiky před Zátopkem. Ne, my jsme opravdu nebyli jako bob v Zimbabwe, žádná země bez tradice a trenérů. Máme nejstarší silniční závod na světě, od roku 1924 i Košický maraton, Oskar Hekš byl osmý na OH 1932 v maratonu atd. A podobně povrchně je rychle hotov se spoustou věcí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama