...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Červenec 2011

Náš nejdelší mejdan

28. července 2011 v 20:50 | Gábina a dav |  Co chystáme
Kdy? 30.-31.7. 2011
Kde? Kladno, Sletiště
Co? 24 hod

Do téhle šílenosti nás jednoznačně uvrtala Gábina a veškerá odpovědnost by tedy měla padnout jen a jen na její hlavu. Nejdelší souvislý pohyb, který má Gábina za sebou nejsou paradoxně její dvě šestihodinovky, ale Koloběh z Řípu do Prahy, kde jsme se společně trápili těsně pod sedm hodin. Zermatt ultra před třemi týdny mi trval ještě o pár minut déle. Ostatně i Říp a Alpy patřily k mým nemravným návrhům :-). Zdá se, že už vše negativní vyvanulo, zůstaly jen odstupem času deformované krásné vzpomínky a nastal čas pro ještě hlubší ponor. Neboť lze velmi snadno pochybovat o soudnosti člověka, který se pokuší zjistit, kolik kilometrů má 24 hod.

Myslíš, že nejsem soudná :-(? No, tatínek mi dneska řekl v souvislosti se sobotním závodem, že jsem pitomá. Josek se mě taky celý dnešní večer ptá, proč to vlastně děláme? Proč po loňské šestihodinovce rovnou čtyřiadvacítku a ne třeba dvanáctku? Za prvé, ráda bych si uběhla 100km a to bych za dvanáct hodin asi nestihla, za druhé chci vědět kolik kilometrů mi bude trvat než definitivně padnu (nebo upadnu :-).


Pro mne budiž ještě přitěžující okolností, že už jsem si loni prožil dvanáctihodinovku, míra mé informovanosti je nutně vyšší, takže ono to s tím cizím zaviněním nebude zas až tak horké...

To teď neřeš. Možná je výhoda nevědět nic. Beru to jen jako takový test. Žádné nervy. I kdyby zlobilo koleno, snad nebude zlobit tolik, aby se stovka nezdolala. Bude to po rovině, bude tam dost jídla a pití, které nebudu muset tahat v báglu :-), budu tam mít svůj spacák do -14 stupňů. Prostě výlet s piknikem a spoustou kamarádů kolem. Taková společenská akce. Mejdan, dlouhá noc, jak zpívá Helenka :-). Nesnáším Helenku! A ten tvůj piknik, ta společenská akce je mistrovství republiky! Ale děj se vůle páně! Tak nám prosím držte palce :-), ať se nám na tom výletě nic zlého nepřihodí.

Zvonec a pohádky je konec

25. července 2011 v 0:48 | dav |  Běželi jsme
Kdepak, s blogem ještě nekončíme. Uzavíráme jen povídání o našem švýcarském běhání. A omlouváme se, že jsme ho natáhli více, než mexickou telenovelu, ale nebojte se, tohle by měl být už poslední díl..., snad:-)

"Co tady sakra děláš?!"
Odděleni bílou páskou, míjíme se protisměrně s Jitkou. Její znepokojení není ale úplně opodstatněné. Ještě neví, kolik jí chybí na obrátku na konci Zermattu, mám na ni náskok kolem osmi minut. A přesně se stejným odstupem běží přede mnou Věra. V takhle pravidelných rozestupech jsme na trati jako korálky na niti.

Pár set metrů kolem říčky Matter Vispa nabízí vlhký a ledovcem skvěle vychlazený vzduch, lokám ho jak víno a nemůžu se té dobroty nabažit. Využívám lehčí a odpočinkovější pasáže k malé inventuře.
Úpal zatím nehrozí, na každé občerstvovačce jsem si nacpal houbičku zezadu za kšiltovku. Krásně to chladí a v případě potřeby stačí lehce zmáčknout a studená voda mi stéká přes krk dolů, až mi po zádech přeběhne mráz. V tuhle chvíli pocit k nezaplacení.
Ruce nepodklesávají, daří se mi držet zpevněné břicho a rovná záda. Každým nádechem se opřu o bederní pás od ledviny, bál jsem se, že mě bude dřít, ale zatím je vše ok.
Až mnohem později, několik dnů po závodě, zjistím, že paradoxně nejvíce namožené mám břišní a mezižeberní svaly. Tohle mi jasně ukazuje, která svalová skupina je pro běžce ta nejdůležitější.
Pravé stehno se mi vysloveně mstí za mé macešské chování, ale problém je pouze ve zhmožděném svalu, viz moje kanálová story v minulém díle Esmeraldy, takže nic, čím bych se měl znepokojovat. Jen tu modřinu občas pro klid svědomí ochladím vodou, v nějaký účinek téhle léčby ale moc nevěřím. Budeme to prostě muset spolu vydržet až do konce.
Čeho jsem se po tom kanálovém intermezzu nejvíce obával, bylo nějaké poškození kolenních vazů, ale tady je zatím ticho po pěšině. Doufám, že to tak i zůstane.
Zbytek těla vykazuje únavu adekvátní uběhnuté vzdálenosti, takže vlastně PARÁDA!

Vše krásné jednou končí, točíme na pravou ruku a opouštíme tu báječnou přírodní chladničku. Strmá asfaltka nás na poměrně krátkém úseku dovede na místa, kde na Zermatt shlížíme již téměř z ptačí perspektivy. A bude hůř.

Stejně jako většina ostatních i já jsem tady rezignoval a až do třicátého kilometru neudělám jediný běžecký krok. Vůbec to neznamená, že by se nějak flákal, hlídám si tepovou hladinu odpovídající na rovině tempu cca 5´40/km. Bedlivě sleduji postavičku v černém přede mnou, přestože jako jediná tady běží, nijak se mi nevzdaluje. Potvrzuje mi to mou chodeckou taktiku. Ostatně právě v tomto úseku jsem za sebou nechal nejvíce závodníků.

Třicátý kilometr, konečně rovnější úsek, který vybízí k rozběhnutí, ale: "Houstne, máme problém." Kotníky si navykly na chodecký režim a protestují proti každé změně. Zkouším pár kroků z abecedy, ale odezva stále negativní. Jinými slovy, bolí to jak čert. Trochu počítám, do limitu bych to měl zvládnout i rychlou chůzí. To uklidňuje, takže činím další rozbíhací, nebo zatím jen cupitací pokusy. "Krátké krůčky…", kdo to řekl?
Když se ty potvory rozhodly, že budou bolet, tak já se zase rozhodl, že poběžím. Schválně, kdo povolí dřív. Pereme se takhle více než kilák, otevírají se nám krásné rozhledy a dávají zapomenout na nějaké bolení tam dole. Takže kotníky to přestane bavit a dávají mi pokoj.

Mají tu jednu moc dobrou vychytávku, varovné cedule s namalovaným kelímkem s vodou a číslem 200, aby i těm největším natvrdlíkům došlo, na co se mají po dvě stě metrech těšit. Tak akorát, aby si člověk stačil nacpat do huby magnéziovou tabletu, nebo třeba vymačkat gel, který bude moci vzápětí zapít. Čím dříve tu umělou chuť člověk spláchne, tím lépe.
A pokud se to dá ještě navíc zaplácnout nějakou dobrůtkou, nemá to chybu. Já se jak malý těším na vývar, který tady podávají jako specialitu podniku. Už zdálky volám "sůůp",někdo tu zkomoleninu bystře rozšifruje a vrazí mi do ruky kelímek s vývarem. Krásně to voní, ale s prvním polknutím si spálím krk. Chápu se prvního kelímku, co je po ruce a vývar ředím. Teplotně je to už přijatelnější, ale chuťově ještě horší, než ten syntetický běs, kterého jsem se chtěl vyvarovat. Ostatně asi proto žádná z renomovaných kuchařek nedoporučuje ředit polívku ionťákem. Potlačím chuť to celé vyhodit, v této fázi se nechci zbavovat drahocenné energie ani jí plýtvat na zvracení. Ostatně uvidíme, jak se na to poběží.

Úzká, chvílemi písková, chvílemi kamenitá cestička, občas zpestřená nějakými těmi kořeny chvílemi klesá, pak se zase zvedne proti nám. Místy pokroucené borovice, místy horské louky. Běží mi to nějak snadno lehce. Ušetřil jsem, takže žádná zeď na 35.km se nekoná.

Nějak si nevzpomínám, že bych si tuhle fázi závodu někdy užíval. Většinou už počítám každý metr, snažím se odhadnout konečný čas a co nejdříve běžecké martyrium ukončit. Teď jako bych zcela bez námahy a v euforii plul pod nebem, okolní čtyřtisícovky na dosah. Vůbec necítím problémy s nadmořskou výškou, takhle mi bylo, když jsem poprvé kouřil trávu? Nebo že by ta polívka?

Zahlédnu před sebou postavičku pohybující se známým stylem, netrvá mi to dlouho a dobíhám Věru. Nadává na koleno, já se snažím o nějaké vtipné řeči, ale asi nejsou v tuto chvíli úplně na místě. Chtěl bych ji trochu potáhnout, jenže Věra neběží dlouhou štreku poprvé. Okamžitě můj záměr odhalí, přestane nadávat na koleno a pustí se pro změnu do mě. Vcelku oprávněně. Na dalších kilometrech se budeme střídavě vzdalovat a přibližovat. Kontakt ztratíme až před závěrečným stoupáním, po doběhu se mi podaří udělat Věře cílové foto.

Už je to jasný, už jsem se nadobro zbláznil. V hlavě opakovaně duní podezřelé Um-ca-ca. Nezbláznil, to se blíží Rifelalp a s ním i další překvapení, které nám pořadatelé nachystali. A nutno říci, že zdálky zněla ta muzika podstatně lépe, než zblízka. Jídlo neberu, jen si chrstnu kelímek vody napůl do krku a napůl za krk a rychle pryč. Za chvíli budu litovat.Teď ale vyděšeně koukám na tu střechu, co se zvedá přede mnou. Asi se té dechovky hned tak nezbavím. Očima se chytám dvojice o kus výše a snažím se jim přiblížit. Provaz, kterým jsou spojeni a cedule BLIND napovídá, co jsou asi zač. Fajn kluci, něco houkli na pozdrav a pomohli mi držet tempo. A že jsem to fakt potřeboval.
Hlava se vzbouří, přestane hlídat směr a já najednou pěkně rychle rázuji, bohužel pouze po vrstevnici a zcela mimo kurs. Tak honem provést korekci. Způsob nápravy je zjevný, s realizací je to už horší. Ke vzpouře se totiž solidárně přidaly i nohy. "Neuděláme už ani krok", ozývá se odkudsi odspoda.

Jak blb stojím mimo mimo trať a přemýšlím, že bych tu mohl takhle zůstat třeba do zimy. Zase známá dvojice, nevidomý se svým vodičem, které jsem mezitím předběhl, společně mi mávají. Chvíli mi to vrtá hlavou, pak mi najednou sv hlavě sepne: "Vždyť oni přeci mají ruce sešpagátovaný, nevidomý by mi přeci nemával." Tahle myšlenka mě znovu uvede do pohybu. "Kluci zlatý!", stačím si je ještě vyfotit a jelikož to se závodem nemyslí asi zas až tak vážně a také si fotí, jdu znova přes ně. Předcházím další, co jsou na tom, stejně jako ještě před chvílí já. Trať se přiblíží k vláčku. Na dřevěné rampě se, světe div se, rozbíhám. Snad proto že vím, že mi zbývá už jen kousek, že ž uto prostě dát musím.

Zbytek se mi z hlavy vytrácí, zůstávají jen fragmenty. Úzká pěšinka vydupaná v trávě, která mě sama vede. Honza na bobku s nezbytným foťákem vedle trati. Chtěl bych se usmát, ale je z toho jen sevření rtů, no aspoň nebudu zírat jako obyčejně se slabomyslně otevřenou pusou. Pořadatel, který mě směřuje do cíle. Závěrečný seběh:" Hlavně sebou nešvihni!" Vypínám stopky, ani mě ten kousek přes šest hodin moc nemrzí.

Medaile, taška s trikem, dostávám chytrý nápad, vrazím komusi foťák do ruky a postavím se do cílového prostoru.
Ve výsledku vypadám, jak buran na cestě akce z Lidlu, ach jo.

Ještě podpisem na obrovské plátno stvrdit svou účast, ukrást si druhý kelímek coly a opouštím cílové depo. Ani se nestačím rozhlédnout a potkávám Joska. Sice ještě v běžeckém, ale vůbec nevypadá, že by před chvílí vyběhl ještě o pět set výškových metrů více než já. Vyvrací moje podezření, zvládl svou ultra porci těsně pod šest. Gábina je prý ještě na trati. Pomalu a s jistými obtížemi se převlékáme ve stanu určeném na zavazadla. Nikam dál se už nechce, do plátna buší nejdříve dešťové kapky, pak se přidají i kroupy. Stojím tu bos a napůl svlečený. A právě když přemýšlím, jak se asi navlékají kalhoty, dochází mi, že jsem právě uběhl svůj letošní první závod.

Cesta na Gornergrat - 2. část

18. července 2011 v 20:00 | Gábina |  Běželi jsme
Ještě před odbočkou do klikatých serpentin je v Zermattu druhá občerstvovačka. Nechám se celá polít vodou z hadice, pán mi pocákal i sluneční brýle, takže prakticky nic nevidím :-). Z dnešného horka mám kapku strach, piju jak velbloud a hrozím se, kdy budu potřebovat odskočit, protože kolem je pořád spousta lidí... Do táhlého stoupání vždy chvíli běžím a chvíli jdu, snažím se, aby tep nešel ani při klusu moc přes 160. Zapínám empétrojku :-). Ve sluchátkách mi zazní hudba z Forrest Gumpa, docela příhodná pecka pro tento den. Já rozhodně jako Forrest nepoběžím, možná se dovleču...

Najednou za sebou slyším češtinu, že bych už měla halucinace a mrákoty?! Ne, to mě doběhl Lubis, co běží maraton. Znala jsem ho jen z běžeckého fóra, tady je to fakt prima místo na seznamovací pokec ;-)). Vedro naštěstí mírní občasný stín stromů okolo cesty a občerstvovačky jsou teď už po čtyřech kilometrech. Na té, co je na dvacátém devátém si dám zas gelík a leju do sebe snad půl litru coly najednou. Mám pořád žízeň. Buď to půjde ven nebo budu jen chvíli v žbluňkat jako žába a nějak to vstřebám.
Když vyběhneme z příjemného lesa, sundavám šátek s kšiltem a vážu ho na pásek od ledvinky, je mi takový vedro, že cokoli na hlavě je nesnesitelný. Prvně se dávám do hovoru se stejně starou Němkou Sonjou. Neběžíme společně, ale vlastně až na Riffelberg se neustále míjíme, jednou je vepředu ona, jednou já, a čas od času mezi sebou něco prohodíme. Jsme jak dva dělníci, co nezávisle na sobě, táhnou na stejné místo určení klavír a každý odpočívá jinde a jinak.
Výhledy jsou nádherný, všude provokativně vykukuje Matterhorn s čepicí z mraků. V přehrávači zazní "Vyšli ráno z Bernu,..., pevně rozhodnutí zdolat Matterhorn." Náhodný výběr skladeb už používat nebudu. Strhávám sluchátka z uší a pro tento den už raději nic neposlouchám. Kdo mohl napsat takovou pitomost!?? Jak by to mohli od rána stihnout? Z úvah mě vytrhává další občerstvovačka - Sunnegga na 33. km. Po ní má následovat docela prudký seběh a pak kus "žebříku" nahoru. Seběhy mě štvou. Běžet dolů po kamenité cestičce mi jde s tím pitomým pravým kolenem pomalu. Navíc, co teď seběhnu, si zas za chvíli hezky zase nastoupám :-(.

Následuje údolí s potokem a jezírkem. Sluníčko přestává zlobit a střídavě se schovává za mraky. Dobíhám běžce v červeném tričku s bílým křížem. Když ho míjím, oslovuje mě a ptá se, odkud jsem. Po několika zdvořilostních větách se svěřuje, že musel zpomalit a několikrát zastavit, protože ho zlobí křeče. Dávám mu obrovskou magnesiovou tabletu. Mám pro jistotu tři ;-) a křeče je snad to jejdiný, co mě dnes netrápí vůbec. Mě pro změnu dobíhá a předbíhá (pokolikáté dnes už?) Sonja. Říká, že teď ještě chvíli bude možné běžet, ale pak už všichni jen půjdeme vedle trati zubačky na Riffelberg.

Riffelalp, 39. kilometr. Zase spoustu mávajících a povzbuzujících turistů. Šíleně falešná dechovka právě hraje "We are the champions", chudák Mercury. No, možná jim to neladí tou nadmořskou výškou - jsme 2222m. n. m., netuším, co dělá tlak s žesťovými nástroji. Začínám ale cítit, co začíná dělat se mnou. Zbývá něco přes pět kilometrů a skoro devět set výškových metrů...
Kousek nad Riffelalpem stojí u závodní trati Honza, syn jednoho z kamarádů, povzbuzuje, fotí. Pár kroků před sebou vidím znovu Sonju. Nejde po cestě přímo rovně, ale dělá jakési obloučky. Chvíli přemýšlím o jejím stylu zdolávání kopce, ale jdu vpřed v předklonu s rukama za zády (až na fotkách později vidím, že takhle šlo hrozně moc lidí). I když mám rychlost jen 4km/h, funím jak lokomotiva.

Riffelberg 2582m.n.m. Na občerstvovačce před cílem maratonu jsem za 5:57:00, si dám chvíli pohov. Gelík a cola. To, že jsem u odbočky do cíle maratonu pod šest hodin, zpečeí můj další osud. Do limitu ultra zbývá něco přes tři hodiny. Chlapík na "křižovatce" se ptá jestli Riffelberg nebo Gornegrat (pozn. pořadatel dal v propozicích všem ultra možnost rozhodnout se na Riffelbergu - mohou ukončit závod zde, bude jim změřen čas maratonu a dostanou tričko a medaili za ukančení maratonu nebo mohou pokračovat na Gornergrat a dokončit ultra). Do cíle klasického maratonu zbývá krátký seběh. Do cíle ultra 3,6km a něco přes 500 výškových metrů.
Seběh láká, ale odbočuji doprava. Kam jinam než do kopce. Čas běhu - přesně šest hodin. Přede mnou je dřevěný můstek. Pán v jasně zeleném tričku, který mě předběhl pár kroků před tím, teď zastavuje, otáčí se a rukou mi ukazuje, že mám přednost. Chviličku mně to trvá, než mi dojde jeho gentlemanské gesto :-). Je to jako z učebnice běžecké etikety :-). Jste-li více než 2500 m. n. m., dejte dámě na úzké lávce přednost (přesto nebo právě proto :-), že vypadá jako uprchlice před válečnými zvěrstvy), i když sami do cíle zaručeně spěcháte.

Ukazatel pro pěší turisty ukazuje na Gornergrat hodinu čtyřicet minut. Za můstkem registruju Terku s Vojtou. Tereza mi nabízí nějaké triko. Všichni jsou tu v bundách, mně ale zatím zima není.
"Mami, za jak dlouho budeš nahoře?" ptá se synek.
Odhaduju, že asi za hodinu.
"Tak se tam sejdem, za pět minut nám jede vlak," zavolá Tereza a oba mizí k cíli maratonu na zubačku.
Co následovalo, nevím, jestli jsem schopna popsat přesně. Kdybych skončila na maratonu měla bych tu čas těsně pod šest hodin, víc jak 60 krásných bodů do bodování behej.com :-))) za maraton, měla zelený tričko místo červenýho. Byla bych sice pořádně unavená, ale ne na pokraji zhroucení.

Sonja mi pomalu a definitivně mizí za zatáčkou. Dejchám jako zjara, když kvetou kočičky. Že by alergie na ty krásný modrý hořečky, co tu všude kvetou? Snažím se jít co nejrychleji. Moc to nejde. Točí se mi hlava, jako bych celou noc nespala. Okolo žaludku pocity taky nic moc. Prvně dnes mám černý mžitky před očima, které úspěšně usilovným mrkáním zaženu :-). Tep 137. A sakra, tělo začíná stávkovat. Běžec/chodec přede mnou je na tom podobně. Jediná moje myšlenka je, držet se ho (pouze :-)) obrazně!) zuby, nehty. Před námi poslední občerstvovačka. Vytahuju tubičku s kofeinem od Tomáše a rozpustím ji v troše vody, chutná to odporně. Lektvar zapiju colou a pokračuju dál. Jen se nezastavit. Pár set metrů je mi "relativně" dobře.
Zase černo před očima. Teď i pocit, že tu není žádný vzduch. Přesně takhle mi bylo, těsně před tím, než jsem se kdysi složila v Tatrách, přesně takhle mi bylo, když mi v nemocnici jednou pustili rychle kapačku... Přeci sebou tady neplácnu. Chci přeci to pitomý červený triko :-). Klid. Dejchat pomalu. Ruce v bok. Nejnamoženější svaly dnes budou ty mrkací. Pomalu krok za krokem. Slyším, že někdo z projíždějící zubačky nade mnou volá moje jméno. Koukám raději jen na zem. Při pohledu nahoru na hromadu kamení, co musím ještě přejít, se mi dělá blbě i od žaludku. Začíná mi být zima a navíc se rozpršelo.
A uprostřed té hromady kamení najednou sedí Jirka s kolem. "Jak sem proboha na tom kole dojel??" ptám se. Vůbec mi nedochází, že nahoru vyjel zubačkou. Na mou otázku kolik chybí do cíle, odpoví, že asi tři sta metrů. Trochu mě mystifikuje. Z posledních sil vykouzlím nucený úsměv do objektivu, vědět, že mě čeká dalších pět nebo šest set metrů, rozhodně bych se nesmála.
Najednou mě něco začíná ledově bodat do rukou. Fouká. Rozpršely se krupky jako hrášky... . Sedm stupňů... . Je mi hrozná zima. Vůbec mě nenapadne zastavit a vytáhnout si větrovku. Když zastavím, už se určitě nehnu... U pásky ohraničující běžeckou trať stojí Lubis : "Na, vem si to na sebe," a podává mi svou bundu. Hned je mi krapet tepleji a pokouším se o rychlejší chůzi, zkouším i popoběhnout. To se daří až ke kovovému schodišti, které nám kousíček před cílem nachystali pořadatelé jako speciální bonus na závěr. Chytám se oběma rukama zábradlí a kombinací neobvyklých přítahů a kroků schody zdolávám.
Cílová brána! Jediné co mám v hlavě je, že musím vypnout stopky, protože na to vždy zapomenu. Jinak úpně vygumováno. Paní, co mi gratuluje něco říká, ale zas jsou tu ty mžitky, tak na ni pomrkávám, nikoli však rozverně. Ptá se, jestli jsem O.K, chtějí mě odvédst k nějakému lehátku. Nenechám se sebou nic dělat. Jen se pevněji zachumlám do zlaté fólie a jdu pro vydřenou trofej.
Finisherské tričko už ale mají jen XL nebo XXL. No, to mám za to, že jsem běžela tak pomalu.
Ten kousek z Riffelbergu mi trval přes 56 minut.
Čas 6:56:11 - ženy nad čtyřicet 48. místo, celkově 75. ze 107, co dokončily. Končí můj první zahraniční (ultra)maraton a můj první horský (ulra)maraton v jednom.
Vojta s Terezou a Lubisem mi něco říkají. Dochází mi, že zubačka zpět na Riffelberg jede za čtyři minuty. Dávám se s nimi do běhu (!!!) a vláček stíháme. Z okna vidím běžce, kteří stoupají do cíle. Stydím se, že tu sedím v teple a oni v dešti dřou ten kopec.

Gratulace všem, těm z naší ultras party :-) zvlášť:


Evě čas 5:49:38 2. místo v kategori F-U 18 :-)))

Karolíně čas 5:56:20 16. místo v kategorii F-U 40 :-)))

Lukášovi čas 5:29:37 28. místo v kategorii M - U 30 :-)))

Joskovi čas 5:55:35 15. místo v kategorii M - U 18 (nejmladší účastník :-)))

Martinovi čas 6:48:11 158. místo v kategorii M -U 40 :-)))

Michalovi čas 7:00:34 143. místo v kategorii M - M 30 :-)))

Poděkování za fandění a obrázky běžícím i neběžícím fotografům, díky kterým má tenhle elaborát :-) spoustu dokumentárních fotek:


Tereze

Vojtovi

Jirkovi

Honzovi

... a pochopitelně Davidovi :-)

Bude konec v půlce?

15. července 2011 v 23:20 | dav |  Běželi jsme
Kdy? 9. 7. 2011
Kde? Mezi St. Niklaus a Zermattem?
Kolik? Uvidíme...

Pro začátek malá rekapitulace z minula. Vleču se pomalu startovním polem a podaří se mi, ještě než vyběhneme, najít pár kamarádů. Podělím se o svoji kanálovou historku, koukají trochu vyděšeně, ale žádné velké litování. Aspoň že tak.

Pokud by bylo jak pomoci, každý z nich by udělal, co je v jeho silách. Ale tady a teď jsme už jen každý za sebe. A co s pitomcem, který si těsně před startem zahučí do kanálu. Na zádech mě přeci neponesou. Na druhou stranu jsem celkem vděčný, že mi nikdo nevynadal. Měli by na to plné právo. Je to pro většinu z nás vrchol sezony, na který jsme trénovali, těšili se, zaplatili i jinak, než spoustou peněz. Kde beru právo, kazit jim to vlastní hloupostí... A budou to oni, co poběží skoro dva kiláky do nebe,zatíženi další starostí. Tady bude každé deko navíc sakra cítit. Jen pevně doufám, že celé to kanálové cvičení nezahlédla Gábina, nebo že se to k ní nějak nedonese. V jejím případě by se ta deka rychle změnila na kila. Do těchto neveselých úvah slyším odpočítávat poslední vteřiny do startu. A je to tady.
"Dělějte co můžete, s tím co máte, tam kde jste." Kdo to asi řekl? Možná to byl Tedy Roosevelt. Moc nesnáším prvoplánová moudra, ale tohle se mi nyní docela hodí. Z nouze udělám ctnost a do chůze poprvé přecházím už v prvním kopci, dvě stě metrů za startem. To nám ten maraton pěkně začíná.
Malá hádanka: Kdo běží podél vlaku? :-)

Ocitám se ve zvláštně smíšené společnosti. Všichni se pohybujeme rychlejší chůzí, ale část skupiny tato skutečnost znepokojuje a tlačí na pilu, co to dá. Dotyčné poztrácíme ještě před hranicí půlmaratónu. Zbytek, vesměs postarší podivně postrojení obaťůžkovaní běžci, zůstávají v naprostém klidu. Na rizikových místech si dávají přednost, mávají a pokřikují na sebe i své známé podél trati, neváhají zastavit a podat ruku příteli za bariérou. Noha bolí jak čert, ale začínám se bavit. Koneckonců, proto jsem tady. Stíhám si všimnout mávajících dvojčat na dětských židličkách, fotím si paní
na občerstvovačce, co mi vrazila do ruky kelímek s pitím i malou holčičku s kyblíčkem plným vody, nabízející nesměle houbičku na osvěžení.

Snažím se příliš nevnímat první opravdu nepříjemné stoupání a při tomhle tempu se mi to snad i daří.
Vazy na koleni přestávají reptat, ze všeho nejvíce nyní cítím svaly vnějšího stehna, kam mě praštil litinový dekl od kanálu. Pozdější prohlídka odhalí velmi dobře barevně vyvedený borůvkový koláč. Původně jsem ho chtěl vyfotit, ale dost už bylo naturalismu, spokojím se s popisem. Hodně borůvek, málo žmolenky. Tady se ale nemusím bát, žádného poškození.

Stěžoval jsem si jednou Evženovi, že jsem si při běhání s bolavou achilkou, namohl svaly kdesi hluboko v břiše. Odbyl mě s tím, že je to ten druh bolesti, přes kterou se dá běhat. Fajn, to už umím.

Rozbíhám se na křivolakých cestičkách poblíž Zermattu. Členitý terén, železnice hluboko pode mnou, serpentiny, šutry, kořeny. Kde to jde, tam už i předbíhám. Teď si zpětně uvědomuji, že od tohoto momentu se přeze mě dostali snad už jen dva tři běžci.
Je tu Zermatt a i s ním i hranice půlmaratónu. Cokoli za tuto metu považuji nyní už za bonus. Nouzový cíl je splněn, jindy ostudných cca 2:30 mě proto nijak nerozhází.
S Terezou se v Zermattu stihneme navzájem vyfotit :-)

Cesta na Gornergrat - 1. část - Půlka do Zermattu

14. července 2011 v 22:33 | Gábina |  Běželi jsme
Kdy? 9. 7. 2011
Kde? Mezi St. Niklaus a Zermattem
Kolik? Zatím necelých 22km

Startovní výstřel. Tak tedy začínáme. Dostanu se nahoru? Když ano, za jak dlouho? Časový limit je devět hodin, líbil by se mi čas pod osm, ale jakékoli plánování je v této chvíli asi bezpředmětné. Chci se dostat do Zermattu zhruba za dvě a půl hodiny. Při půlmaratonu máme nastoupat ze St. Niklaus 1085 m.n.m. do Zermattu šest set výškových metrů, přičemž mezi desátým a patnáctým kilometrem je prakticky úplná rovina.
Batůžek jsem si nakonec nechala vymluvit, ale prosadila jsem alespoň ledvinku, kde mám tenoučkou větrovku, gel, jednu ampuli speedu a jednu kofeinu. Kofein mi jako bonus k nákupu věnoval bývalý žák, u kterého jsem v cykloobchodě kupovala před dvěma týdny sluneční brýle a gely. Fajn kluk, na den starý jako moje dcera, kterému během základky umřeli oba rodiče... "Až budu chcípat někde v kopci, vzpomenu si na tebe, žes mi zachránil život," řekla jsem mu tehdy s úsměvem.

Půllitrovou láhev do levé ruky, ve které mívám tak jeden a půl až dvě deci pití, jsem si taky vymluvit nenechala. Možná toho s sebou táhnu až moc, ale sichr je jistota :-).
Závod začíná pozvolným stoupáním. Nikam se neženu. Běžíme s Michalem a občas spolu v tlačenici něco prohodíme. Karolína, Eva, Josek, Martin a Lukáš rychle mizí v davu před námi. Na to, že ještě není devět hodin, je docela teplo. Trasa závodu se klikatí údolím vesměs kolem železniční tratě vedoucí do Zermattu. Nedaří se mi držet plánované hodně pomalé tempo. Když je pátý kilometr za pět padesát, houknu na Michala: "Zpomaluju, běžíme moc rychle!" O přepálených začátcích vím své.

Tady na začátku na "relativní rovině" (relativní je na místě, neboť představuje šest set výškových metrů na půlmaraton) to lze zavařit docela snadno. Ze Zermattu na Riffelbrg pak následuje převýšení více než tisíc metrů a na Gornergrat ještě dalších pět set.

Před Randou (ta je na desátém kilometru a je zde druhé občerstvení) nás předbíhají první maratonci ze skupiny elite.
Přemýšlím, proč je nepustili na start před námi... Jen se jim teď motáme v cestě a obíráme je o čas. Je stále víc a víc teplo. Před Täschem, někde na třináctém, si beru preventivně svůj gel, snídaně nebyla vzhledem k brzké době nic moc výživná, nechci, aby mi došlo někde na půlce. S Michalem je pohoda, mám jen pocit, že ho hrozně brzdím, že by sám běžel o dost rychleji a tak mu občas zopakuju, ať raději běží, pokud ho tlačím tempově moc dolů.
V Taschi si kromě pití a vylitého kelímku s vodou na hlavu beru i houbičku. Nikdy jsem tu věc nepoužívala, ale je mi horko a tepově jsem pořád okolo 160, což je při tomhle pomalém tempu u mě docela dost. Běžím tedy nejen s lahví, ale už i s houbou, se kterou si průběžně oplácávám obličej. Nabádám Michala, že by se měl taky nějak ochlazovat. Lidé okolo trati povzbuzují a volají na všechny křestními jmény, která máme napsaná na čísle. Za městečkem čeká s kolem Karolínin muž Jirka a fotí. Říká, že ostatní jsou, tuším, asi deset minut před námi. Přesný údaj ale ihned vypouštím z hlavy. Všichni ostatní z naší skupiny, co vyběhli na trať, jsou daleko rychlejší a vyběhanější než já, a zavodit s nimi by možná pár kilometrů šlo, ale pak by nastal můj rychlý black out ;-).
Za šestnáctým kilometrem probíháme silničním tunelem, za kterým se pohodlná asfaltka, či široká polní cesta, mění ve velice členitou stoupající lesní pěšinu, kde se dva běžci vedle sebe nevejdou.Okolo les, skály, sluníčko. Ideální den na alpskou túru...
Osmnáctý kilometr. Běžím za Michalem, každou chvíli mě někdo z rychlých maratonců předběhne a já mám co dělat, abych s Michalem držela krok. Opakovaně ho musím po kamení dobíhat. Je mi vedro a nejsem vůbec v pohodě. Chvíli přemýšlím, že ho nechám běžet. Najednou se ale stane něco, co se při tomhle závodě zopakuje ještě několikrát a co působí na můj utahaný výkon víc než jakýkoli doping. Ze speciálního vyhlídkového vlaku, který pomaličku projíždí pod stezkou s běžci slyším syna Vojtu a jeho dívku Terezku: "Gábino!!!", "Mami, drž se!"
Tereza, žena činu, v tu chvíli odsunula od vlakového okénka konsternovaného Němce se slovy: "Das ist mutter" a jala se z plna hrdla volat do běžícího hada lidských postaviček.
Nějak jsem se na dalších dvou kilometrech, i díky usrkávání zředěné coly z té mé vysmívané :-) lahvičky, jakž takž srovnala. Když jsme definitivně vyběhli z lesa, rozprostřel se před námi Zermatt s obrovským pohořím za zády.
K občerstvovačce u nádraží běžíme mírumilovným seběhem po pěšině loukou okolo zahrádek. Leju si hned houbou vodu na hlavu, beru si od laskavých dobrovolníků gel a kousek banánu. Kouknu na hodinky a zakleju: "Jsme tu moc brzy :-(, dvě hodiny devatenáct minut," plán na dvě a půl hodiny nevyšel, už mi je jasný, že se nám tenhle začátek dříve či později někde vrátí :-(.
Terezu s Vojtou pro změnu nyní zahlídnu na konci občerstvovačky, volají na nás a cvakají spouští.
Piju. Leju na hlavu a za krk dva kelímky vody. Michal navrhuje, že s jídlem chvíli půjdem. Když se hlavní třídou Zermattu znovu rozběhneme, abychom se smyčkou vrátili na stejné místo a zabočili do mnohakilometrového kopce, ani si nevšimnu, že Michal neběží tak jako před tím.
V táhlém stoupání před obrátkou na konci města je mu najednou natolik zle, že musí přejít do hodně pomalé chůze, a posílá mě dopředu. Mám strach běžet dál, z kopečka zpět klušu pomaličku, když se podruhé otočím nevidím ho za sebou. Vzápětí slyším houkat sanitku, která se vteřinu na to vyřítí do kopce proti mě. Panikařím a na chvilku mi bleskne hlavou, jestli se nemám otočit a běžet ten kousek, kde se mi ztratil, zpátky (naštěstí se po závodě dozvím, že sanita nebyla pro něj, krizi překonal a maraton dokončil). V tu chvíli však vím, že tak či tak, asi nejsem nic platná, a tak moje nohy nemění směr a pokračuju s houfem ostatních běžců k odbočce do hor...




Zermatt, příprava, aklimatizace, start

13. července 2011 v 2:12 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Zermatt část 1. příprava, aklimatizace

Tak tohohle kopce se bojím posledního půl roku. Nejenže jsem byl ochotný trénovat tolik (a tak blbě), že jsem si způsobil zánět achilovky, ale následně jsem byl v rámci přípravy ochoten běhání se vzdát, zůstat v klidu a a s nemocnou achilovkou neběhat. Z pohledu tlaku vyvinutého na mé morálně volní vlatnosti, stavím tu druho alternativu podstatně výše.

Jednou z mých předností/chyb je, že se snažím se mít vše podstatné pod kontrolou, to občas trochu vyčerpává, mě i mé okolí. Načasovat vlastní tělo, aby nebylo z běhání unavené, aby se člověk na závod těšil a současně měl naběháno, je předmětem mnoha vědeckých studií, toto je faktor ovlivnitelný. Co ale zůstává velkou neznámou, jak se tělo bude chovat při námaze ve větší nadmořské výšce. Gábininy zkušenosti v tomto směru jsou téměř nulové, loni v Norsku jsme byli něco přes dva a půl tisíce a při rychlejším výstupu se mi motala hlava jak na kolotoči. Kvůli tomu jsem letos umluvila rodinu i Davida, abychom do Alp jeli už v úterý a měli čas trochu větší výšce přivyknout. My s Joskem na tom nejsme o mnoho lépe. Dobře víme, že když nás autobus doveze nad dva tisíce, tak se i lehká túra může proměnit ve velké trápení. Ale před pár lety jsme si zjistili, shodou okolností nedaleko odtud, na Mettelhornu, 3406 m. n. m., že udýcháme bez problémů i něco výše, podmínkou je, že si tam dojdeme po vlastních. Moje zkušenost je o něco horší, když mi bylo asi dvacet, regulérně jsem se sesula k zemi a byla kříšena na jednom tatranském vršku sotva něco přes 2000 vysokém.
Ubytování máme v Grächen, 500 výškových metrů nad místem startu závodu a o něco výše než je Sněžka. Už předem se mi to zdá drobet vysoko a mám pravdu. Ideální by bylo seznámit se s touhle výškou jen na kratší dobu, nemusel bych tu zrovna bydlet. Kromě pocitu vyššího tlaku necítím žádné objektivní potíže, jen hlava mi to tu moc nebere. Cítím se nějak zblblý a o něco ospalejší, než jsou přiměřené následky dvanáctihodinového cestování. Myšlénky se nějak rozutíkávají, znáte takové to…, chci něco udělat a nevím co. Nikdy jsem nebyl velký počtář, ale když jsem zrovna neměl palčáky, tak jsem se vždy u jednoduchých příkladů dopracoval k přiměřeně správným výsledkům ;-). Tady je to problé, vytratí se mi mezisoučet a já třikrát po sobě začínám znovu, abych se dopočítal koli nás bude stát ubytování…, no raději jsem to ani počítat neměl :-).
Asi poprvé a naposledy se mi podařilo získat Gábinu a Joska pro ranní výběh. Vyrazili jsme ještě před snídaní do azurového rána. Okolí ještě neznáme, tak poběžíme, kam nás oči povedou. Prvních pár set metrů na náněstíčko v Grachen vede ještě po vrstevnici, ale pak se nám ty naše výše zmiňované oči zrádně stočí kamsi vpravo do svahu a nohy musí poslušně za nimi. Zpočátku pozvolné stoupání se mění v příkrou kořenovou cestičku, na které by se kutálelo i prkno. Plíce mi jedou naplno, ale nějak mám pocit, že nanabírají. Jako bych polykal vodu po litrech a přitom umíral žízní. Ještě chvíli funíme vzhůru, srdce někde v krku, než zavelím rest a hned poté návrat. Čtyři unavené oči mi útrpně sdělují, že tohle jsmem měli udělat už dávno. Léčba šokem :-). Nesnáším vyběhnout bez snídaně, už jen z toho mívám mrákoty. Představte si, že nalačno vyrazíte z vrcholu Sněžky ještě kamsi vzhůru, aniž byste měli představu kdy a kde skončíte. Po dvou kilometrech toho mám dost, při představě víc než pětačtyřiceti kilometrů závodu a převýšení skoro dvaapůl tisíce metrů si říkám, kam jsem se to blbec zase přihlásila. Později, už doma, při pohledu na profil běhu jsme zjistili, že na cca dvou kilometrech jsme nastoupali něco přes tři sta metrů. Teda tudy asi ta cesta vytoužené aklimatizace nepovede. No nic, budeme chodit. A začneme s tím hned po snídani.
Ani mi nechutná jíst, těch ranních šest kilometrů mě odrovnalo. Mám pocit ježka v břiše a výtečnou snídani se mi daří do sebe dostat jen velice ztěžka. Syn Vojta, zde náš řidič, který se mezitím vyspal do růžova, vyhlídnul přes terasu a povídá: "Tamhle na druhý straně údolí jsou v kopci krásný chaloupky, tam se chci podívat. Do půlky kopce vede nějaká silnice, tak tam dojedeme autem."
Pohádková procházka. Auto jsme nechali na parkovišti u lanovky a vydali se vzhůru. Z patnásti set do dvou tisíc na necelých třech kilometrech. Jdeme rychlostí 3km/h, což mě uvádí v depresi. Ale výhledy na další louky, ledovce a hory zahánějí chmurné představy o sobotním závodu. Uchvátily mě břidlicové střechy dřevěných domečků a deseticentimetrové horské příbuzné našich známých lučních kopretin. Přemýšlím, jak sem horalé asi dostali vanu, do které teče voda z potůčku...
Když se přehoupneme přes vrcholek louky , sestupujeme k jačí farmě. Dočítáme se, že jaky sem dostali vrtulníkem. David nerespektuje elektrický ohradník a vlézá do strmého výběhu, aby si ta dobytčata vyfotil. Jaci koukají jako krávy, ale žádná korida se nekoná.
Poslední pohled naprotina ledovec, který je jen pár kilometrů od našeho hotelu a setupujeme po pěšině do údolí. I s hůlkama mě pěkně tlačí "něco" v operovaném koleni. Mám pocit, jako by mi uvnitř to "něco" nabobtnalo chtělo mermomocí ven.

Když už máme ledovec skoro za barákem, byla by škoda si na něj nesáhnout. Ledovce jsou pro mne nedosažitelné útvary kdesi vysoko v horách, součásti panoramat, na které skoro nikdy v itineráři cestovních kanceláří nevybude čas. Celá akce pak bývá odpískána se slovy, že je to akorát stějně jen veký špinavý kus ledu a led už přeci někdy viděl každý. Ledovec jsme navštívili už loni v Norsku. Moc si z té túry nepamatuju, neboť nepřetržizě a ukrutně lilo, ale tuším, že to byl takový velký špinavý kus ledu....
To počáteční převýšení mě pokaždé ničí. Ne aby mi cesta dala čas se rozdýchat a prokysličit a pak se pozvolna a s úctou k mým šedinám začla pozvolna a skoro neznatelně zdvihat. Ne, to ona mě hned za chalupou práskne do hlavy skoro dvousetemetrovým kolmým žebříkem. Mně kupodivu (kromě :-)) běhu) ty strmé cestičky nahoru tolik nevadí, spíš následné sestupy, koleno dává najevo, že budu-li ho trápit, přestane spolupracovat. Když se ale dodusíme do patřičné výšky, slituje se nad náni a po vrstevnici nás lesním tichem dovede až k vodopádu pod ledovcem. Dalších dvě stě výškových nahoru, ale říkám si, čím hůře, tím lépe. Cestou vzhůru sice člověk platí, ale třeba se to vrátí. A kdyby to nebylo při závodě, tak už jen pohled na ledovcové údolí ohromí. Neuvěřitelně pravidelný "U" profil vyseknutý do horského masivu, zakončený vrcholem s bílou čapkou, který na nás vyplazuje ledový jazyk.
Nejsme sami, koho napadlo, že by tu bylo prima kochací místo na sváču, nachystali nám tu dřevěné lavičky se stolky. A nebyli by to ani Švýcaři, aby sem nedali vlajku. Je to nějaká jejich národní úchylka, na maličké zahrádce se pidi skalkou má průměrný Švýcar čtyři trpajzlíky a nejnéně pět státních vlajek. Ostatně není se čemu divit, oni jsou schopni symboly své státnosti napíchat i do žemlí a to prosím ještě po dvojicích. Ale to by už byla jiná kapitola. Jen chci ještě říci, a nejen proto, abych ještě někdy dostal povolení ke vstupu do zemí helvétského kříže, že oni tuhle národní úchylku vyvažují spoustou jinýc sympatických vlastností, díky kterým je v téhle zemi vcelku milo.
Mléčně zpěněná říčka nás vede blíže pod ledovec. Postupuje sutí, foťáky rozžhavené do ruda. Tady by se asi ufotil každý. Ale nějak cítím, že to bude marné volání. Ocitáme v moci čehosi, co se mi nedaří popsat a ani fotograficky zaznamenat. Možná je přenositelný zrakový vjem a estetická kvalita, ale co s pocitem vlastní nicotnosti a zranitelnosti? Jako by tomu něčemu, co nevím co je, stačilo jen nepatrně pohnout očním víčkm a my bychom tu už nebyla a jetě navíc by nezbyla ani žádná stopa, že jsme tu vůbec někdy byli.
O tom, co jsme jsme si mysleli, že jsou skály zjišťujeme, že je to už led samotný, jen se před námi ukrývá po vrstou písku a drobného štěrku. Pokládáme na něj ruce a příjemně nás chladí, okolo to už totiž pěkně peče. Ještě pár fotek a otáčíme, Josek se ještě trochu pozdrží vzadu. Přes rameno ho kontroluji, když tu se nashromážděný štěrk nad ním dá do pohybu a uvolní tím miniaturní lavinku droboučkých kamínků, který vezme do vleku i jednho o něco většího bratříčka. Nejméně dvoukilový šutrák si kecne kousek před Joska. Rázem jsme oba ve střehu, mám otevřený výhled na led nad ním, tak postupně naviguji jeho postup a pozvolna vymanévrujeme z rizikové oblasti. Jako by hora vycenila zoubky a a pak nás milostivě propustila ze svého dosahu. Snad to bude jediné varování místního Alponoše, kterého se nám má dostat.
Ve čtvrtek večer dorazili ostatní běžci z Klubu letmých houbařů a jejich doprovod, rázem je nás plná chalupa a plánujeme další den. Jelikož v ceně stratovného jsou po tři dny místní vláčky a zubačky pro běžce zdarma, rozhodujeme se, že vyjedeme do cíle ultramaratonu na Gornergrat 3130 m n.m. Jsem docela ráda, protože jsem nad tři tisíce ještě nikdy nebyla a asi by bylo vhodné si tu výšku vyzkoušet před tím, než tam poběžím ;-). V Zertmattu jsme přeběhli z nádraží na zubačku, cesta ze St. Niklaus na Gornergrat nám pomocí hromadné dopravy trvala okolo dvou hodin.
Pokusy o vyfocení Matterhornu nejsou příliš zdařilé - vrcholek je beznadějně schovaný v mracích. Nahoře fouká, teplota sedm stupňů, a tak rychle do větrovek, čepic a rukavic. Po hřebínku se vydáváme k stanici lyžařského vleku.
David zůstává daleko vzadu, hledá a nachází kešku, asi zatím nejcenější trofej :-). Bohužel nám cestu kamenitou stezkou po několika stech metrech zatarasí hluboké sněhové pole, které i ostřílený horolezec Lukáš z extreme teamu navrhuje neprocházet, abychom se nezráchali a nevymrzli.
Svačíme. Výhled na Monte Rosu je jak z širokoúhlého filmu. Uvědomuju si, že až na to, že mě každý večer bolí hlava, nadmořská výška mi, alespoň při normální chůzi, nevadí. Představu, že sem bych o čtyřiadvacet hodin později měla doběhnout nějak neřeším. Viditelnost je úžasná.
Po dvou hodinách nahoře sjíždíme do Zermattu, kde se vrháme na dárkové obchody, ve kterých nemáme za co utrácet :-), jediné co kupuji je dámský Victorinox pro dceru.
Osudová sobota. V noci se nedaří dobře spát. Často se budím. Ráno před šestou budíček. Snídaně. Nemám vůbec hlad, cpu do sebe násilím vločky a mám pocit, že za chvíli půjdou ven. Třikrát odbíhám na WC s průjmem jak před rigorózní zkouškou. Mám opravdu strach. Prvně v životě jdu do závodu s tím, že se bojím. Ne soupeřů, ti jsou mimo mé přemýšlení. Je to můj první zahraniční závod, první horský maraton, nepřepískla jsem svoje ambice? Bojím se toho kopce. Limit na ultra je devět hodin nebo je možnost to zabalit v cíli na Riffelbergu a být vyhodnocen kategorii marathonu. Snad se dostanu alespoň tam.

V autě nás jede sedm na start ultra do St. Niklaus - Karolína, Eva, Martin, Michal, Lukáš, Josek a já. Ostatní pojedou autobusem na start maratonu později.

Před startem potkáváme pár dalších Čechů - Hanku, Petra... Dozvídáme se, že tu kvůli zdravotním problémům letos nepoběží Miloš... Je mi ouzko. S Karolínou trávíme čas do stratu chozením na toiku. Nervy na pochodu. Michal mi zalichotí tím, jestli prý může běžet se mnou, že jsem prý zkušená a že začátek nepřepálím (to se mi ovšem doposud povedlo jen dvakrát ;-)). Říkám mu, že budu hodně pomalá, do Zermattu, kde je půl maraton, během něhož se nastoupá okolo šesti set výškových metrů, chci běžet průměrným tempem okolo 6:30/km. Řadíme se nikam se necpu v osm dvacet pět zazní startovní výstřel. Děj se vůle boží.

Ráno takřka identické, jako má Gábina, nechce se mi hledat jiná slova, abych mohl její pocity opakovat. Dle Karolínina návrhu "ultra mají přednost" se ještě chvíli válím v posteli a nechávám Gábině koupelnu. Moc spolu nemluvíme, každý si řeší co potřebuje, jsme už uzavřeni do svých ulit. Asi jsem dával pusu na cestu a pro štěstí, ale zpětně si to nevybavujeme už ani jeden.
Ulztra už jsou pryč, náš odjezd provázejí mírné nesrovnalosti, ale pak za námi syknou dveře autobusu a sjíždíme dolů. Ani mi není tak špatně, jak jsem se bál.

Na startu jsme s předstihem, na vše se zdá být dost času, přes protesty žaludku tlačím do sebe proteinovou tyčku. Ještě převazuji tkaničky, právě když se pokouším o protažení, slyším, že ultra vyběhnou o pár minut dříve. Chystal jsem se fotit start, takhle je stěží stihnu za první zatáčkou. Zkrátím si to přes trávník, vyběhnu do kopečka, přede mnou už souvislá řada běžců, očima hledám v tom davu nějakou ze známých tváří a současně hledám nějaký vhodný úhel záběru.

Na obrubníku si připadám příliš vysoko, ale když udělám jeden krok vzad...., za mnou kanál, litinové víko vypodložené hadicí, dokonalá past na fotografy..., došlápnu na kraj, víko se se mnou protočí a já zahučím dolů, pocit, že se mi někdo pokouší urvat nohu v koleni, ještě navíc obdržím ránu tím litiny. Nevědomky mačkám spoušť, takže se mi podařilo celou tu událost zdokumentovat. Asi stěžejní fotka celého závodu.
Ještě když mě ochotné ruce tahají ven z kanálu, stačím zaregistrovat a zmáčknout Karolínu a Joska, mávající Gábinu už nestíhám. Ani nevím, co na mě volá a doufám, že si nevšimla, co se to tam semlelo. Najednou mi to přijde moc strašně moc líto. Říkám si, že to mohla být jediná její fotka ze závodu a já to takhle prošvihnu.

Vleču se na start, pravou nohu táhnu za sebou jako něco zbytečného a nepotřebného. Ze všeho nejvíce mám chuť si kecnout na obrubník a celé to vypustit. Zkouším se postavit, po několika pokusech se daří, ale představa, ža bych měl doběhnout, byť jen do Zermattu, se mi zdá naprosto absurdní. Pomalu chodím, počáteční bolest už umírá, zdá se, že se nic neutrhlo. Říkám si, že snad aspoň kousek dojdu. Zbavím se odpovědnosti, přenechám to celé rozhodnutí jiným. Když budu mimo limit, tak mě stáhnou z trati, ale tahle volba nepůjde na moje triko.
Do těchto úvah zazní povel ke startu a celé běžecké pole se dá do pohybu. Poskakuji společně s ním.





Běh jako počítačová hra

7. července 2011 v 1:00 | Gábina a Dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
Všichni to známe. Osoba neurčeného pohlaví a věku (častěji muž, ještě častěji puberťák) sedí u počítače a hraje hodiny a hodiny nějakou hru. Cílem je postoupit z levelu 1 do levelu 10 (11,...15). První úrovně jsou povětšinou rychle zvládnutelné, pak se obtížnost zvyšuje a každá další úroveň stojí spoustu času a nervů (obzvláště těch okolo hráče). Matka puberťáků slyší z pokoje vzteklé výkřiky a hlasité bušení do klávesnice. Takhle hrály mé dvě děti několik let Diablo. Nevím, kam až se tehdy ve hře s náhodně generovaným obsahem dostaly ani nevím, jestli hru dohrály.

Se vstupem do světa počítačů, a není to u mě ani tak dlouho, se člověk nemůže s PC hrami minout. Ale asi jsem nepotkal ty pravé. Střílečky se rychle omrzely, na ty logické zase nemám hlavu. Snad nejdéle vydržely strategie.
Takže i z mého pokoje se šířil zvuk padajících budov a hučení požárů, sténání hladových a nemocných mého neřádně vystaveného města, neustále sužovaného nepřízní bohů a hordami barbarů. Kdo má dobrou paměť, tak si teď vybavil, jak kdysi hrával Césara.



Ač jsem nikdy PC hry nijak nežrala, s hrůzou zjišťuji, že taky hraju hru. Počítač k ní potřebuji jen okrajově. Jsem na hře už docela závislá, ale úplnému propadnutí patologickému hráčství, kdy člověk nedělá a nemyslí na nic jiného než na svou hru, kdy opouští rodinu a vrhá veškeré své úspory do své herní vášně, jsem snad zatím nepropadla.Ta hra se jmenuje BĚH.

Když přistoupím na tuhle metaforu, začnu uvažovat, s kým vlastně tuhle hru hraji, kdo je můj spoluhráč a kdo soupeř. Kam patří kamarádi, se kterými běhám, za které bych skočil do ohně, ale když je předběhnu, udělá to mojí dušičce docela dobře. Kam zařadit vlastní tělo? Oobčas mám pocit, že přebíhá, podle toho jak se situace vyvíjí, z jedné strany na druhou. Někdy hraje se mnou, ale občas jsem přesvědčen, že jde vyslověně proti. A do jaké kategorie vlastně patří Gábina a jak mě vlastně vidí ona?


Problém je v tom, že tahle moje hra se dohrát nedá. Není to tak dlouho, co jsem měl pocit, že se mi na obrazovce na mé běžecké obrazovce definitivně rozsvítilo GAME OVER. Může se kdykoli přeruši, může se ukončit nedohraná, lze v ní postupovat po splnění náležitých indícií do dalších úrovní nebo zůstat v jedné oblíbené a tu hrát pořád dokola. Mám pocit, že tuhle hru hraje spoustu lidí, ale všichni o tom, že v tom jedou, mlčí. Specialistům na závislosti by přibyl ke sledování další sociálně patologický jev - runnerství. Jelikož sami odborníci na lidské závislosti runnerství často podléhají, raději mlčí také. Všichni dělají jako by nic. A tisíce, statisíce lidí na tom ulítává. Na behej.com je tohle téma dokonce zvláštní vlákno.

Někteří z nás mají svou závislost dokonale pod kontrolou. Běhají stejné trasy, stejně často se stejnou intenzitou. Pohybují se v rozmezí jednoho až tří levelů. Tyto úrovně jsou navíc, aby byla hra složitější, u každého hráče úplně jinak nastavené. Záleží totiž na tom, jak kdo projde úrovní číslo jedna. U někoho je to 10 kilometrů za 45 minut, u jiného 2 kilometry za 18 minut. Prostě level one začíná ve chvíli, kdy prvně obujete běžecké boty a vyběhnete a končí nějakou délkou, kterou uběhnete, a časem, jak dlouho vám to pobíhání trvalo.. Kouzlo téhle hry vídím v tom, že každý v ní může směřovat svou vlastní cestou. Někoho baví rozvíjení rychlosti, někdo staví postup do vyššího levelu na počtu naběhaných kilometrů. A je běhání do kopců jen v jiném levelu, nebo je to už jiná hra? Co třeba vzdálenosti naběhané bosky, jsou to jen bonusy, získané životy navíc, nebo jen další slepá místnost?

Problém nastává s těmi ( a těm:-), kteří chtějí postupovat neustále a rychle o další a další úroveň a hře postupně zcela podléhají. K uspokojení jejich herní vášně už nestačí stejná dávka. Zvyšují se dávky běhu, jejich intenzitu a četnost. Levely místo toho, aby ubývaly, a hráč směřoval k tomu konečnému TOP Levelu, tak přibývají! Hra se sama generuje a rozvětvuje dále a dále. Jo, to jsem měl na mysli, když jsem zmiňoval situaci, kdy vlastní tělo sabotuje veškeré snažení.., nebo se také dá říci, že se stává limitujícínm fakktorem a zároveň znakem herní vyzrálosti...

Hráč postupně, třeba ze dvou her týdně, dojde k deseti i více týdenním dávkám, kdy v jednom dnu stihne hrát dvakrát i třikrát. Vstává ráno v pět, uštvaný s kruhy pod očima dorazí do práce, kde se snaží dělat před kolegy jako by nic, aby
v něm nikdo neodhalil závisláka. Po pracovní době kalhoty a kravatu schová do batůžku a běží domů. Tam si pohraje s dětmi, pomůže manželce vygruntovat dům a zas vyráží v maratónkách ven. Za tmy se vrací, padá do postele, aby druhý den zas vstal v pět... O víkendech vyráží na dlouhé běhy mimo civilizaci. Zapomíná na práci, rodinu, vládní krizi. Jediné co existuje je běh. ...typické znaky gamblerství


V jakém stádiu této hry a závislosti na ní se nacházím já? Proběhlá (doslova ) stádia mohu popsat docela přesně. Popis míry závislosti ponechám bez komentáře. Sousedé, příbuzní a známí vědí svoje... Někdy se podařilo úrovněmi proplouvat docela rychle za sebou. Pak občas následovaly dlouhé měsíce, kdy jsem měla pocit, že jsem zas o pár levelů spadla dolů. Úporně jsem závodila s časem na hodinkách a někdy padala únavou na ústa. Občas se chtěla té hrozné závislosti zbavit se slovy: "Končím s běháním, od zítřka štrykuju." Nikdy mi ale trucování nevydrželo déle než pár dní a zase jsem vyrazila někam ven. Pokud si dobře vzpomínám, tak nejdelší z těchto období trvalo necelých sednáct minut, ale Gábině nutno přiznat maximální možnou intenzitu prožitku. Represi, depresi, rezignaci i s katarzi zvládne na nejmenší možné ploše, celé to prokládá nepublikovatelnými výkřiky. Ale jak to přišlo, tak se to přežene a odejde a zas je dobře.

Za slunka, za tmy, za sněhu za deště. Někdy sama, někdy s Davidem, někdy se psem, někdy s oběma :-). Zkusím svou cestu hrou zrekapitulovat.

2009/8 - Level 1 - 10 km pod hodinu
2009/9 - Level 2 - 21,1km 2:15:13 - Baroko
2009/10 - Level 3 - 10 km 0:52:23 - Beroun

Půlmaraton po jednom měsíci běhání, teď zpětně na to nekoukám jako na nejlepší možný počin. Ale za to v tom Berouně byla poprvé na bedně...k svému velkému překvapení :-).

2010/3 - Level 4 - 42,2km 4:46:21 - Lískovec - skoro rovina
2010/3 - Level 5 - 21,1km official 1:56:03 - Praha - rovina
2010/5 - Level 6 - 6hodin 55,531km - Stromovka
2010/6 - Level 7 - 42,2km 4:48:14 - Jirkov - nastoupáno 765 m
2010/11 - Level 8 - 42,2km 4:16:14 - Stromovka

Tak tady mi Gábina poprvé začala utíkat..., přemýšlím, jakého tam dát smajlíka, usměv, rozpaky slzy...a už jsme na zase zpátky u otázky spoluhráč, soupeř?

2011/6 - Level 9 - 21,1 - 2:07:51 - Silva Nortica - nastoupáno 482 m
2011/6 - Level 10 - 42,2km 4:24:37 - Jirkov - nastoupáno 765 m
2011/6 - Level 11 - v jednom tréninkovém běhu 40km

Jak tak na to koukám, mám pocit, že to byl postup příliš rychlý a velmi málo uvážený. Přinejmenším ty první fáze jsou uspěchané a nesou jednoznačně moji pečeť. Jak čas a kilometry přibývaly, běhala a běhá si Gábina čím dál víc na svoje triko. Trend tedy zůstal zachován, ale můj vliv na Gábinu se minimalizoval:-), možná by se dalo i říci, že role se pozvolna otáčejí a otcem každého uhozeného nápadu nemusím být zrovna já. Čtyřiadvacetihodinovka na konci července není tak uhozený nápad, ne? Počítám, že ji půjdem.

Úrovně, které jsou přede mnou mě trochu děsí, ale zároveň přitahují jak světlo můru:


Level 12 - přežít a doběhnout do cíle Zermatt ultramarathonu v časovém limitu
Level 13 - uběhnout při 24h 100km ...
Level 14 - uběhnout 10km pod 52 minut
Level 15 - uběhnout 42,2km na rovině pod 4hodiny

Možná vše směřuji jen k patnácté úrovni. Obávám se však, že se objeví mnoho meziúrovní, které mi nedají spát a budu je lovit jako bobříky. A zdolám-li někdy svou pomyslnou metu v podobě 15. úrovně, 16. bude třeba dvojmaraton ...

Poslední přípravy aneb kopec, kvůli kterému se hrůzou budím

4. července 2011 v 21:44 Milý deníčku...
Blíží se závod, který ve mně vzbuzuje posvátnou hrůzu. Závod, o kterém se mi zdají zmatené sny. Blíží se největší kopec mého života. Uvnitř ale vím, že když se s tím poperu, doběhnu nebo nedoběhnu, ale v podstatě to je boj jen jako, ne na život a na smrt. Pomyslných kopců bylo v mém životě víc a daleko horších a právě vydrápání se do cíle horského maratonu dává možnost ty skutečné životní kopce uvnitř obrousit a oprostit se od bolesti, která po nich zůstává ne dny, ale roky. Naštěstí od těch životních, nečekaných, kdy přijde rána z čistého nebe a někdo blízký má třeba dáno už jen pár týdnů na týhle zemi, se na dlouhý běh máme možnost se připravovat.

Je fakt, že mi už ten kopec taky nějaký ten pátek sedí za krkem. Konkrétně asi od chvíle, kdy jsme se na tenhle závod přihlásili. A ten tlak zesílil pokaždé, kdy jsem nemohl pořádně běhat. Stalo se z něj jakési memento mori, zároveň i motivace a jakýsi etalon, kterým je vše poměřováno.
Trápím se do nějakého pitomého kopce, slunko pere na hlavu, potu plný brejle, mám chuť to zabalit, ale uvnitř v hlavě mi cosi říká: "Bacha, na Zermattu může být ještě hůř." A tak vždycky nějak doťapu nahoru.

Naše příprava s Davidem se někdy s příchodem jara rozdělila kvůli jeho problémům s achilovkou. Naštěstí už je snad všechno dobrý a Dav se během minulého měsíce dostal zpět do formy. To jsou trošku silná slova:-), opatrnější vyjádření by mohlo znít asi takto: Není až zas tak úplný nesmysl do Švýcarska odjet a zkusit se na ten vršek vydrápat.

Poslední přípravy:

23.6. čtvrtek
Ve škole už týden dokonalý blázinec. Odpoledne spěchám, abych stihla vlak z Libčic v 16:20 a byla tak na pátou před výstavištěm, kde máme sraz s Evženem. On pojede s bolavou nohou na kole my poběžíme. Nejen my máme zdravotní trable. Evžene, jestli tohle čteš, doufám, že už je lépe:-).
Na perónu zjišťuju, že nemám sporttester. Prázdniny potřebuju jak sůl, během posledních dnů jsem dvakrát zapomněla mobil, jednou si zabouchla klíče a teď vyrazila běhat bez Garmína.

Mráčky se zle honí celé odpoledne, ale žádná bouřka naštěstí nepřišla. Evžen jede povětšinou za námi, aby nás nehonil, tempo udává David nebo já. Během sedmnácti kilometrů do Libčic probereme všechno možné a nemožné. Chvílemi je sice dusno, ale oproti rozpáleným předchozím dnům je na běhání luxusní počasí.Průměrným tempem okolo šesti minut doklusáme ke mně domů a chvíli posedíme. Pohoda, ani mi nevadilo, že nesleduju kilometry, časy a tepy :-).

24.6. pátek
Večírek v Chomutově s bývalými kolegy. Bezva setkání. David volá, že v sobotu půjde dlouhý běh s kamarády, tak okolo třiceti kilometrů. Trochu mě mrzí, že nebudu schopná, takový trénink dát. Vzápětí se ale dohodnu s kamarádkou Jarmilou, že mě doprovodí na kole. Chci nějaký dlouhý táhlý kopeček - dohadujeme výběh na Šebík (Hora sv. Šebestiána) zadem po staré silnici z Bezručáku.

25.6. sobota
Dva kilometry seběhnu k začátku Bezručova údolí, kde máme v jedenáct sraz s Jarmilou. Patnáctikilometrové stoupání podél Chomutovky nijak nehrotíme. Možná jsem přehnala zátěž - batůžek a pás s lahvičkama, dohromady nesu dva litry pití, nějaké jídlo, větrovku a náhradní tričko...
Je příjemně, pofukuje větřík a není vedro. Cestou dvakrát trháme jahody a asi tři kilometry před Šebíkem na chvíli zastavujeme a najíme se. Jarmile není úplně dobře, je po nějaké viróze. Můj plán je doběhnout nahoru, podívat se, jestli jsou doma jedni kamarádi a seběhnout dolů. Budu mít třicet jako David a nastoupáno kolem sedmiset metrů.
Na Šebíku fouká pořádně, kamarád Julek je doma sám se psem dvakrát větším než náš labrador Gandalf. Když nás zve na kafe, s vytřeštěnýma očima se mě ptá: "Kde máš kolo?" "Nemám, přiběhla jsem sem." Bývalý hokejista byl zjevně zaskočen. Vyprávěl pak se smíchem, jak před časem běžel stejnou cestou (aniž by teď pravidelně běhal) do Chomutova a na konci údolí ho hrozně bolely nohy. Jarmila, když jsme opouštěli po hodince stavení, navrhla, že mi ještě ukáže, kudy se běží na Jelení horu a že se ještě podíváme na rybník u rašeliniště.
Moc se mi nechce, ale když sem nahoru se mnou vyjela, má právo se podívat na pěkný místa. Ukazuje mi odbočku na Jelení a pokračujeme k rybníku a rašeliništi. Celý výlet se tím asi o deset kilometrů prodlužuje.

Seběh není moc příjemný. Jarmila sice leží na berzdách, ale já mám tendenci ji pořád dobíhat, takže dolů docela valím. Do kopce se mi s ní běželo podstatně líp. Konec cesty, posledních pět šest kilometrů si musím říct o zvolnění. Jsem unavená, bolí mě nárty a kotníky.

Večer mně bolavá místa dcera Bára dokonale namasírovala. Druhý den ráno jsem zas fit.

25.6. sobota


Moc dobře vím, že by to chtělo ještě jednu delší štreku. Nejde tu ani tak o kilometráž, ale o dobu zatížení. Když bůh dá a dobře to půjde, budeme na Zermattu v pohybu nějak kol šesti hodin. Chci nasimulovat něco časově náročnějšího, ale nějak se mi samotnému nechce. Ale od čeho mám kamarády, stačí rozeslat pár mailů a v sobotu ráno vyrážíme z Roztyl. Věra, Jitka, Lenka, Štefan, bez ohlášení jako vždy a s lehkým zpožděním Drakor, také jako vždy. Omluvou mu budiž, že přitáhl svojí běhací sparingpartnerku, bulteriérku Fí.

Přes krčák a Kunratice do Pístnice a k Cholupicům. Jak se ve skupině pěkně povídá, tak nám cesta hezky ubíhá. Občerstvovačku jsme měli u Draka a od Točné už kopírujeme kraj lesa a vzhůry za Kelty na Šance. Mám tuhle trasu najetou z kola, znám tu každou stezku a běhám tu rád. Kde se v Praze najde takhle dlouhá souvislá trasa s vyloučením provozu?








Chvíle kochání nahoře na Šancích, nezbytné společné foto a pak už jen spadneme dolů na Zbraslav na cyklostezku. Má ta civilizace ale také pár výhod, třeba ve formě snadno dostupných občerstvovaček. Takže chvíli posedět, zhodnotit akci, trochu se pochválit :-) a pak se už na trase mezi Modřany a Bráníkem porůznu loučíme a odpojujeme.
A že to bylo pomalé, s pauzami a občerstvením skoro čtyři hodiny? No, přesně tohle jsem chtěl. A ta pohoda jako bonus. Navíc uběhnutých třicet kiláků se počítá, ať je je to v jakékoli formě.

28. 6. úterý a 30. 6. čtvrtek
Trénujeme s kamarády v Krčáku. Pomalu s občasným rychlejším úsekem nebo usilovněji běženým kopečkem, vždy něco přes deset kilometrů, s celkovým průměrným tempem okolo šesti minut.

3.7. neděle
Pozítří odjezd. Už jen lehké krátké výklusy s nějakou rychlejší rovinkou. Balení a přípravy všech nezbytných věcí :-). Peníze, náplasti, boty a konzervy. Snad jsme naběhali, co šlo. Snad se na ten kopec s boží pomocí příští sobotu nějak doplácáme.