...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Bude konec v půlce?

15. července 2011 v 23:20 | dav |  Běželi jsme
Kdy? 9. 7. 2011
Kde? Mezi St. Niklaus a Zermattem?
Kolik? Uvidíme...

Pro začátek malá rekapitulace z minula. Vleču se pomalu startovním polem a podaří se mi, ještě než vyběhneme, najít pár kamarádů. Podělím se o svoji kanálovou historku, koukají trochu vyděšeně, ale žádné velké litování. Aspoň že tak.

Pokud by bylo jak pomoci, každý z nich by udělal, co je v jeho silách. Ale tady a teď jsme už jen každý za sebe. A co s pitomcem, který si těsně před startem zahučí do kanálu. Na zádech mě přeci neponesou. Na druhou stranu jsem celkem vděčný, že mi nikdo nevynadal. Měli by na to plné právo. Je to pro většinu z nás vrchol sezony, na který jsme trénovali, těšili se, zaplatili i jinak, než spoustou peněz. Kde beru právo, kazit jim to vlastní hloupostí... A budou to oni, co poběží skoro dva kiláky do nebe,zatíženi další starostí. Tady bude každé deko navíc sakra cítit. Jen pevně doufám, že celé to kanálové cvičení nezahlédla Gábina, nebo že se to k ní nějak nedonese. V jejím případě by se ta deka rychle změnila na kila. Do těchto neveselých úvah slyším odpočítávat poslední vteřiny do startu. A je to tady.
"Dělějte co můžete, s tím co máte, tam kde jste." Kdo to asi řekl? Možná to byl Tedy Roosevelt. Moc nesnáším prvoplánová moudra, ale tohle se mi nyní docela hodí. Z nouze udělám ctnost a do chůze poprvé přecházím už v prvním kopci, dvě stě metrů za startem. To nám ten maraton pěkně začíná.
Malá hádanka: Kdo běží podél vlaku? :-)

Ocitám se ve zvláštně smíšené společnosti. Všichni se pohybujeme rychlejší chůzí, ale část skupiny tato skutečnost znepokojuje a tlačí na pilu, co to dá. Dotyčné poztrácíme ještě před hranicí půlmaratónu. Zbytek, vesměs postarší podivně postrojení obaťůžkovaní běžci, zůstávají v naprostém klidu. Na rizikových místech si dávají přednost, mávají a pokřikují na sebe i své známé podél trati, neváhají zastavit a podat ruku příteli za bariérou. Noha bolí jak čert, ale začínám se bavit. Koneckonců, proto jsem tady. Stíhám si všimnout mávajících dvojčat na dětských židličkách, fotím si paní
na občerstvovačce, co mi vrazila do ruky kelímek s pitím i malou holčičku s kyblíčkem plným vody, nabízející nesměle houbičku na osvěžení.

Snažím se příliš nevnímat první opravdu nepříjemné stoupání a při tomhle tempu se mi to snad i daří.
Vazy na koleni přestávají reptat, ze všeho nejvíce nyní cítím svaly vnějšího stehna, kam mě praštil litinový dekl od kanálu. Pozdější prohlídka odhalí velmi dobře barevně vyvedený borůvkový koláč. Původně jsem ho chtěl vyfotit, ale dost už bylo naturalismu, spokojím se s popisem. Hodně borůvek, málo žmolenky. Tady se ale nemusím bát, žádného poškození.

Stěžoval jsem si jednou Evženovi, že jsem si při běhání s bolavou achilkou, namohl svaly kdesi hluboko v břiše. Odbyl mě s tím, že je to ten druh bolesti, přes kterou se dá běhat. Fajn, to už umím.

Rozbíhám se na křivolakých cestičkách poblíž Zermattu. Členitý terén, železnice hluboko pode mnou, serpentiny, šutry, kořeny. Kde to jde, tam už i předbíhám. Teď si zpětně uvědomuji, že od tohoto momentu se přeze mě dostali snad už jen dva tři běžci.
Je tu Zermatt a i s ním i hranice půlmaratónu. Cokoli za tuto metu považuji nyní už za bonus. Nouzový cíl je splněn, jindy ostudných cca 2:30 mě proto nijak nerozhází.
S Terezou se v Zermattu stihneme navzájem vyfotit :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ivana Vávrů Ivana Vávrů | 17. července 2011 v 22:50 | Reagovat

Tak si taky konečně něco píšu: http://zdenaprso.blogspot.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama