...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Cesta na Gornergrat - 2. část

18. července 2011 v 20:00 | Gábina |  Běželi jsme
Ještě před odbočkou do klikatých serpentin je v Zermattu druhá občerstvovačka. Nechám se celá polít vodou z hadice, pán mi pocákal i sluneční brýle, takže prakticky nic nevidím :-). Z dnešného horka mám kapku strach, piju jak velbloud a hrozím se, kdy budu potřebovat odskočit, protože kolem je pořád spousta lidí... Do táhlého stoupání vždy chvíli běžím a chvíli jdu, snažím se, aby tep nešel ani při klusu moc přes 160. Zapínám empétrojku :-). Ve sluchátkách mi zazní hudba z Forrest Gumpa, docela příhodná pecka pro tento den. Já rozhodně jako Forrest nepoběžím, možná se dovleču...

Najednou za sebou slyším češtinu, že bych už měla halucinace a mrákoty?! Ne, to mě doběhl Lubis, co běží maraton. Znala jsem ho jen z běžeckého fóra, tady je to fakt prima místo na seznamovací pokec ;-)). Vedro naštěstí mírní občasný stín stromů okolo cesty a občerstvovačky jsou teď už po čtyřech kilometrech. Na té, co je na dvacátém devátém si dám zas gelík a leju do sebe snad půl litru coly najednou. Mám pořád žízeň. Buď to půjde ven nebo budu jen chvíli v žbluňkat jako žába a nějak to vstřebám.
Když vyběhneme z příjemného lesa, sundavám šátek s kšiltem a vážu ho na pásek od ledvinky, je mi takový vedro, že cokoli na hlavě je nesnesitelný. Prvně se dávám do hovoru se stejně starou Němkou Sonjou. Neběžíme společně, ale vlastně až na Riffelberg se neustále míjíme, jednou je vepředu ona, jednou já, a čas od času mezi sebou něco prohodíme. Jsme jak dva dělníci, co nezávisle na sobě, táhnou na stejné místo určení klavír a každý odpočívá jinde a jinak.
Výhledy jsou nádherný, všude provokativně vykukuje Matterhorn s čepicí z mraků. V přehrávači zazní "Vyšli ráno z Bernu,..., pevně rozhodnutí zdolat Matterhorn." Náhodný výběr skladeb už používat nebudu. Strhávám sluchátka z uší a pro tento den už raději nic neposlouchám. Kdo mohl napsat takovou pitomost!?? Jak by to mohli od rána stihnout? Z úvah mě vytrhává další občerstvovačka - Sunnegga na 33. km. Po ní má následovat docela prudký seběh a pak kus "žebříku" nahoru. Seběhy mě štvou. Běžet dolů po kamenité cestičce mi jde s tím pitomým pravým kolenem pomalu. Navíc, co teď seběhnu, si zas za chvíli hezky zase nastoupám :-(.

Následuje údolí s potokem a jezírkem. Sluníčko přestává zlobit a střídavě se schovává za mraky. Dobíhám běžce v červeném tričku s bílým křížem. Když ho míjím, oslovuje mě a ptá se, odkud jsem. Po několika zdvořilostních větách se svěřuje, že musel zpomalit a několikrát zastavit, protože ho zlobí křeče. Dávám mu obrovskou magnesiovou tabletu. Mám pro jistotu tři ;-) a křeče je snad to jejdiný, co mě dnes netrápí vůbec. Mě pro změnu dobíhá a předbíhá (pokolikáté dnes už?) Sonja. Říká, že teď ještě chvíli bude možné běžet, ale pak už všichni jen půjdeme vedle trati zubačky na Riffelberg.

Riffelalp, 39. kilometr. Zase spoustu mávajících a povzbuzujících turistů. Šíleně falešná dechovka právě hraje "We are the champions", chudák Mercury. No, možná jim to neladí tou nadmořskou výškou - jsme 2222m. n. m., netuším, co dělá tlak s žesťovými nástroji. Začínám ale cítit, co začíná dělat se mnou. Zbývá něco přes pět kilometrů a skoro devět set výškových metrů...
Kousek nad Riffelalpem stojí u závodní trati Honza, syn jednoho z kamarádů, povzbuzuje, fotí. Pár kroků před sebou vidím znovu Sonju. Nejde po cestě přímo rovně, ale dělá jakési obloučky. Chvíli přemýšlím o jejím stylu zdolávání kopce, ale jdu vpřed v předklonu s rukama za zády (až na fotkách později vidím, že takhle šlo hrozně moc lidí). I když mám rychlost jen 4km/h, funím jak lokomotiva.

Riffelberg 2582m.n.m. Na občerstvovačce před cílem maratonu jsem za 5:57:00, si dám chvíli pohov. Gelík a cola. To, že jsem u odbočky do cíle maratonu pod šest hodin, zpečeí můj další osud. Do limitu ultra zbývá něco přes tři hodiny. Chlapík na "křižovatce" se ptá jestli Riffelberg nebo Gornegrat (pozn. pořadatel dal v propozicích všem ultra možnost rozhodnout se na Riffelbergu - mohou ukončit závod zde, bude jim změřen čas maratonu a dostanou tričko a medaili za ukančení maratonu nebo mohou pokračovat na Gornergrat a dokončit ultra). Do cíle klasického maratonu zbývá krátký seběh. Do cíle ultra 3,6km a něco přes 500 výškových metrů.
Seběh láká, ale odbočuji doprava. Kam jinam než do kopce. Čas běhu - přesně šest hodin. Přede mnou je dřevěný můstek. Pán v jasně zeleném tričku, který mě předběhl pár kroků před tím, teď zastavuje, otáčí se a rukou mi ukazuje, že mám přednost. Chviličku mně to trvá, než mi dojde jeho gentlemanské gesto :-). Je to jako z učebnice běžecké etikety :-). Jste-li více než 2500 m. n. m., dejte dámě na úzké lávce přednost (přesto nebo právě proto :-), že vypadá jako uprchlice před válečnými zvěrstvy), i když sami do cíle zaručeně spěcháte.

Ukazatel pro pěší turisty ukazuje na Gornergrat hodinu čtyřicet minut. Za můstkem registruju Terku s Vojtou. Tereza mi nabízí nějaké triko. Všichni jsou tu v bundách, mně ale zatím zima není.
"Mami, za jak dlouho budeš nahoře?" ptá se synek.
Odhaduju, že asi za hodinu.
"Tak se tam sejdem, za pět minut nám jede vlak," zavolá Tereza a oba mizí k cíli maratonu na zubačku.
Co následovalo, nevím, jestli jsem schopna popsat přesně. Kdybych skončila na maratonu měla bych tu čas těsně pod šest hodin, víc jak 60 krásných bodů do bodování behej.com :-))) za maraton, měla zelený tričko místo červenýho. Byla bych sice pořádně unavená, ale ne na pokraji zhroucení.

Sonja mi pomalu a definitivně mizí za zatáčkou. Dejchám jako zjara, když kvetou kočičky. Že by alergie na ty krásný modrý hořečky, co tu všude kvetou? Snažím se jít co nejrychleji. Moc to nejde. Točí se mi hlava, jako bych celou noc nespala. Okolo žaludku pocity taky nic moc. Prvně dnes mám černý mžitky před očima, které úspěšně usilovným mrkáním zaženu :-). Tep 137. A sakra, tělo začíná stávkovat. Běžec/chodec přede mnou je na tom podobně. Jediná moje myšlenka je, držet se ho (pouze :-)) obrazně!) zuby, nehty. Před námi poslední občerstvovačka. Vytahuju tubičku s kofeinem od Tomáše a rozpustím ji v troše vody, chutná to odporně. Lektvar zapiju colou a pokračuju dál. Jen se nezastavit. Pár set metrů je mi "relativně" dobře.
Zase černo před očima. Teď i pocit, že tu není žádný vzduch. Přesně takhle mi bylo, těsně před tím, než jsem se kdysi složila v Tatrách, přesně takhle mi bylo, když mi v nemocnici jednou pustili rychle kapačku... Přeci sebou tady neplácnu. Chci přeci to pitomý červený triko :-). Klid. Dejchat pomalu. Ruce v bok. Nejnamoženější svaly dnes budou ty mrkací. Pomalu krok za krokem. Slyším, že někdo z projíždějící zubačky nade mnou volá moje jméno. Koukám raději jen na zem. Při pohledu nahoru na hromadu kamení, co musím ještě přejít, se mi dělá blbě i od žaludku. Začíná mi být zima a navíc se rozpršelo.
A uprostřed té hromady kamení najednou sedí Jirka s kolem. "Jak sem proboha na tom kole dojel??" ptám se. Vůbec mi nedochází, že nahoru vyjel zubačkou. Na mou otázku kolik chybí do cíle, odpoví, že asi tři sta metrů. Trochu mě mystifikuje. Z posledních sil vykouzlím nucený úsměv do objektivu, vědět, že mě čeká dalších pět nebo šest set metrů, rozhodně bych se nesmála.
Najednou mě něco začíná ledově bodat do rukou. Fouká. Rozpršely se krupky jako hrášky... . Sedm stupňů... . Je mi hrozná zima. Vůbec mě nenapadne zastavit a vytáhnout si větrovku. Když zastavím, už se určitě nehnu... U pásky ohraničující běžeckou trať stojí Lubis : "Na, vem si to na sebe," a podává mi svou bundu. Hned je mi krapet tepleji a pokouším se o rychlejší chůzi, zkouším i popoběhnout. To se daří až ke kovovému schodišti, které nám kousíček před cílem nachystali pořadatelé jako speciální bonus na závěr. Chytám se oběma rukama zábradlí a kombinací neobvyklých přítahů a kroků schody zdolávám.
Cílová brána! Jediné co mám v hlavě je, že musím vypnout stopky, protože na to vždy zapomenu. Jinak úpně vygumováno. Paní, co mi gratuluje něco říká, ale zas jsou tu ty mžitky, tak na ni pomrkávám, nikoli však rozverně. Ptá se, jestli jsem O.K, chtějí mě odvédst k nějakému lehátku. Nenechám se sebou nic dělat. Jen se pevněji zachumlám do zlaté fólie a jdu pro vydřenou trofej.
Finisherské tričko už ale mají jen XL nebo XXL. No, to mám za to, že jsem běžela tak pomalu.
Ten kousek z Riffelbergu mi trval přes 56 minut.
Čas 6:56:11 - ženy nad čtyřicet 48. místo, celkově 75. ze 107, co dokončily. Končí můj první zahraniční (ultra)maraton a můj první horský (ulra)maraton v jednom.
Vojta s Terezou a Lubisem mi něco říkají. Dochází mi, že zubačka zpět na Riffelberg jede za čtyři minuty. Dávám se s nimi do běhu (!!!) a vláček stíháme. Z okna vidím běžce, kteří stoupají do cíle. Stydím se, že tu sedím v teple a oni v dešti dřou ten kopec.

Gratulace všem, těm z naší ultras party :-) zvlášť:


Evě čas 5:49:38 2. místo v kategori F-U 18 :-)))

Karolíně čas 5:56:20 16. místo v kategorii F-U 40 :-)))

Lukášovi čas 5:29:37 28. místo v kategorii M - U 30 :-)))

Joskovi čas 5:55:35 15. místo v kategorii M - U 18 (nejmladší účastník :-)))

Martinovi čas 6:48:11 158. místo v kategorii M -U 40 :-)))

Michalovi čas 7:00:34 143. místo v kategorii M - M 30 :-)))

Poděkování za fandění a obrázky běžícím i neběžícím fotografům, díky kterým má tenhle elaborát :-) spoustu dokumentárních fotek:


Tereze

Vojtovi

Jirkovi

Honzovi

... a pochopitelně Davidovi :-)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leona Leona | 18. července 2011 v 21:15 | Reagovat

Ke konci už jsem to četla přes slzy. Držela jsem ti pěsti, bála jsem se, že to nedáš, ale přitom jsem věděla, že to bys neudělala. Hrozně krásně napsaný, hrozně dobře odběhnutý. Jsi skvělá, úžasná a dokonalá. Gratuluji tobě, vlastně všem, ale tobě nejvíc.
A vůbec nejvíc mě dostal obrat: "ukančený maraton" :oD

2 mapo mapo | 18. července 2011 v 21:46 | Reagovat

Super, jste borci, gratuluju všem. Dej se na psaní knížek, jde Ti to :-))

3 s0c s0c | Web | 19. července 2011 v 6:42 | Reagovat

Jsem na tom podobne jako Leona :) Hrozne uzasne napsany a obrovsky zazitek. Gratuluju!

4 Marci Marci | 19. července 2011 v 9:56 | Reagovat

Četla jsem to jedním dechem....Velká gratulace !

5 ll ll | 19. července 2011 v 11:38 | Reagovat

tak tohle se da u mě popsat jediným slovem "Závist" :))

6 Petra + Barry Petra + Barry | 20. července 2011 v 9:41 | Reagovat

Jste dobří, gratuluji!
Na těchto závodech se mi strašně líbí ta vzájemná ohleduplnost - ty dáš "soupeři" piluli hořčíku, jiný "soupeř" ti dá přednost na můstku... Jediným skutečným soupeřem je vlastní tělo a čas...

7 bery bery | 23. července 2011 v 9:38 | Reagovat

taky gratuluji. Letos jsem dal Grossglockner a myslel jsem si jakej jsem king. Ale do Vás mám daleko. A úžasně napsané. Třeba se někdy v Krušnejch horách potkáme :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama