...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Poslední přípravy aneb kopec, kvůli kterému se hrůzou budím

4. července 2011 v 21:44 |  Milý deníčku...
Blíží se závod, který ve mně vzbuzuje posvátnou hrůzu. Závod, o kterém se mi zdají zmatené sny. Blíží se největší kopec mého života. Uvnitř ale vím, že když se s tím poperu, doběhnu nebo nedoběhnu, ale v podstatě to je boj jen jako, ne na život a na smrt. Pomyslných kopců bylo v mém životě víc a daleko horších a právě vydrápání se do cíle horského maratonu dává možnost ty skutečné životní kopce uvnitř obrousit a oprostit se od bolesti, která po nich zůstává ne dny, ale roky. Naštěstí od těch životních, nečekaných, kdy přijde rána z čistého nebe a někdo blízký má třeba dáno už jen pár týdnů na týhle zemi, se na dlouhý běh máme možnost se připravovat.

Je fakt, že mi už ten kopec taky nějaký ten pátek sedí za krkem. Konkrétně asi od chvíle, kdy jsme se na tenhle závod přihlásili. A ten tlak zesílil pokaždé, kdy jsem nemohl pořádně běhat. Stalo se z něj jakési memento mori, zároveň i motivace a jakýsi etalon, kterým je vše poměřováno.
Trápím se do nějakého pitomého kopce, slunko pere na hlavu, potu plný brejle, mám chuť to zabalit, ale uvnitř v hlavě mi cosi říká: "Bacha, na Zermattu může být ještě hůř." A tak vždycky nějak doťapu nahoru.

Naše příprava s Davidem se někdy s příchodem jara rozdělila kvůli jeho problémům s achilovkou. Naštěstí už je snad všechno dobrý a Dav se během minulého měsíce dostal zpět do formy. To jsou trošku silná slova:-), opatrnější vyjádření by mohlo znít asi takto: Není až zas tak úplný nesmysl do Švýcarska odjet a zkusit se na ten vršek vydrápat.

Poslední přípravy:

23.6. čtvrtek
Ve škole už týden dokonalý blázinec. Odpoledne spěchám, abych stihla vlak z Libčic v 16:20 a byla tak na pátou před výstavištěm, kde máme sraz s Evženem. On pojede s bolavou nohou na kole my poběžíme. Nejen my máme zdravotní trable. Evžene, jestli tohle čteš, doufám, že už je lépe:-).
Na perónu zjišťuju, že nemám sporttester. Prázdniny potřebuju jak sůl, během posledních dnů jsem dvakrát zapomněla mobil, jednou si zabouchla klíče a teď vyrazila běhat bez Garmína.

Mráčky se zle honí celé odpoledne, ale žádná bouřka naštěstí nepřišla. Evžen jede povětšinou za námi, aby nás nehonil, tempo udává David nebo já. Během sedmnácti kilometrů do Libčic probereme všechno možné a nemožné. Chvílemi je sice dusno, ale oproti rozpáleným předchozím dnům je na běhání luxusní počasí.Průměrným tempem okolo šesti minut doklusáme ke mně domů a chvíli posedíme. Pohoda, ani mi nevadilo, že nesleduju kilometry, časy a tepy :-).

24.6. pátek
Večírek v Chomutově s bývalými kolegy. Bezva setkání. David volá, že v sobotu půjde dlouhý běh s kamarády, tak okolo třiceti kilometrů. Trochu mě mrzí, že nebudu schopná, takový trénink dát. Vzápětí se ale dohodnu s kamarádkou Jarmilou, že mě doprovodí na kole. Chci nějaký dlouhý táhlý kopeček - dohadujeme výběh na Šebík (Hora sv. Šebestiána) zadem po staré silnici z Bezručáku.

25.6. sobota
Dva kilometry seběhnu k začátku Bezručova údolí, kde máme v jedenáct sraz s Jarmilou. Patnáctikilometrové stoupání podél Chomutovky nijak nehrotíme. Možná jsem přehnala zátěž - batůžek a pás s lahvičkama, dohromady nesu dva litry pití, nějaké jídlo, větrovku a náhradní tričko...
Je příjemně, pofukuje větřík a není vedro. Cestou dvakrát trháme jahody a asi tři kilometry před Šebíkem na chvíli zastavujeme a najíme se. Jarmile není úplně dobře, je po nějaké viróze. Můj plán je doběhnout nahoru, podívat se, jestli jsou doma jedni kamarádi a seběhnout dolů. Budu mít třicet jako David a nastoupáno kolem sedmiset metrů.
Na Šebíku fouká pořádně, kamarád Julek je doma sám se psem dvakrát větším než náš labrador Gandalf. Když nás zve na kafe, s vytřeštěnýma očima se mě ptá: "Kde máš kolo?" "Nemám, přiběhla jsem sem." Bývalý hokejista byl zjevně zaskočen. Vyprávěl pak se smíchem, jak před časem běžel stejnou cestou (aniž by teď pravidelně běhal) do Chomutova a na konci údolí ho hrozně bolely nohy. Jarmila, když jsme opouštěli po hodince stavení, navrhla, že mi ještě ukáže, kudy se běží na Jelení horu a že se ještě podíváme na rybník u rašeliniště.
Moc se mi nechce, ale když sem nahoru se mnou vyjela, má právo se podívat na pěkný místa. Ukazuje mi odbočku na Jelení a pokračujeme k rybníku a rašeliništi. Celý výlet se tím asi o deset kilometrů prodlužuje.

Seběh není moc příjemný. Jarmila sice leží na berzdách, ale já mám tendenci ji pořád dobíhat, takže dolů docela valím. Do kopce se mi s ní běželo podstatně líp. Konec cesty, posledních pět šest kilometrů si musím říct o zvolnění. Jsem unavená, bolí mě nárty a kotníky.

Večer mně bolavá místa dcera Bára dokonale namasírovala. Druhý den ráno jsem zas fit.

25.6. sobota


Moc dobře vím, že by to chtělo ještě jednu delší štreku. Nejde tu ani tak o kilometráž, ale o dobu zatížení. Když bůh dá a dobře to půjde, budeme na Zermattu v pohybu nějak kol šesti hodin. Chci nasimulovat něco časově náročnějšího, ale nějak se mi samotnému nechce. Ale od čeho mám kamarády, stačí rozeslat pár mailů a v sobotu ráno vyrážíme z Roztyl. Věra, Jitka, Lenka, Štefan, bez ohlášení jako vždy a s lehkým zpožděním Drakor, také jako vždy. Omluvou mu budiž, že přitáhl svojí běhací sparingpartnerku, bulteriérku Fí.

Přes krčák a Kunratice do Pístnice a k Cholupicům. Jak se ve skupině pěkně povídá, tak nám cesta hezky ubíhá. Občerstvovačku jsme měli u Draka a od Točné už kopírujeme kraj lesa a vzhůry za Kelty na Šance. Mám tuhle trasu najetou z kola, znám tu každou stezku a běhám tu rád. Kde se v Praze najde takhle dlouhá souvislá trasa s vyloučením provozu?








Chvíle kochání nahoře na Šancích, nezbytné společné foto a pak už jen spadneme dolů na Zbraslav na cyklostezku. Má ta civilizace ale také pár výhod, třeba ve formě snadno dostupných občerstvovaček. Takže chvíli posedět, zhodnotit akci, trochu se pochválit :-) a pak se už na trase mezi Modřany a Bráníkem porůznu loučíme a odpojujeme.
A že to bylo pomalé, s pauzami a občerstvením skoro čtyři hodiny? No, přesně tohle jsem chtěl. A ta pohoda jako bonus. Navíc uběhnutých třicet kiláků se počítá, ať je je to v jakékoli formě.

28. 6. úterý a 30. 6. čtvrtek
Trénujeme s kamarády v Krčáku. Pomalu s občasným rychlejším úsekem nebo usilovněji běženým kopečkem, vždy něco přes deset kilometrů, s celkovým průměrným tempem okolo šesti minut.

3.7. neděle
Pozítří odjezd. Už jen lehké krátké výklusy s nějakou rychlejší rovinkou. Balení a přípravy všech nezbytných věcí :-). Peníze, náplasti, boty a konzervy. Snad jsme naběhali, co šlo. Snad se na ten kopec s boží pomocí příští sobotu nějak doplácáme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bery bery | 5. července 2011 v 9:50 | Reagovat

držím palce

2 Drakor Drakor | 11. července 2011 v 14:58 | Reagovat

Teda Dave takhle si vymýšlet, s Fí jsme byli na Roztylech jako první, pak přišel Štefan a pak všici ostatní, včetně tebe :-). Jinak ohlašoval jsem se také, ale soukromé maily čtu až tak po 23h, dřív se k tomu díky ratolestem nedostanu, tak Tě to zastihlo už na kutích :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama