...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Zermatt, příprava, aklimatizace, start

13. července 2011 v 2:12 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Zermatt část 1. příprava, aklimatizace

Tak tohohle kopce se bojím posledního půl roku. Nejenže jsem byl ochotný trénovat tolik (a tak blbě), že jsem si způsobil zánět achilovky, ale následně jsem byl v rámci přípravy ochoten běhání se vzdát, zůstat v klidu a a s nemocnou achilovkou neběhat. Z pohledu tlaku vyvinutého na mé morálně volní vlatnosti, stavím tu druho alternativu podstatně výše.

Jednou z mých předností/chyb je, že se snažím se mít vše podstatné pod kontrolou, to občas trochu vyčerpává, mě i mé okolí. Načasovat vlastní tělo, aby nebylo z běhání unavené, aby se člověk na závod těšil a současně měl naběháno, je předmětem mnoha vědeckých studií, toto je faktor ovlivnitelný. Co ale zůstává velkou neznámou, jak se tělo bude chovat při námaze ve větší nadmořské výšce. Gábininy zkušenosti v tomto směru jsou téměř nulové, loni v Norsku jsme byli něco přes dva a půl tisíce a při rychlejším výstupu se mi motala hlava jak na kolotoči. Kvůli tomu jsem letos umluvila rodinu i Davida, abychom do Alp jeli už v úterý a měli čas trochu větší výšce přivyknout. My s Joskem na tom nejsme o mnoho lépe. Dobře víme, že když nás autobus doveze nad dva tisíce, tak se i lehká túra může proměnit ve velké trápení. Ale před pár lety jsme si zjistili, shodou okolností nedaleko odtud, na Mettelhornu, 3406 m. n. m., že udýcháme bez problémů i něco výše, podmínkou je, že si tam dojdeme po vlastních. Moje zkušenost je o něco horší, když mi bylo asi dvacet, regulérně jsem se sesula k zemi a byla kříšena na jednom tatranském vršku sotva něco přes 2000 vysokém.
Ubytování máme v Grächen, 500 výškových metrů nad místem startu závodu a o něco výše než je Sněžka. Už předem se mi to zdá drobet vysoko a mám pravdu. Ideální by bylo seznámit se s touhle výškou jen na kratší dobu, nemusel bych tu zrovna bydlet. Kromě pocitu vyššího tlaku necítím žádné objektivní potíže, jen hlava mi to tu moc nebere. Cítím se nějak zblblý a o něco ospalejší, než jsou přiměřené následky dvanáctihodinového cestování. Myšlénky se nějak rozutíkávají, znáte takové to…, chci něco udělat a nevím co. Nikdy jsem nebyl velký počtář, ale když jsem zrovna neměl palčáky, tak jsem se vždy u jednoduchých příkladů dopracoval k přiměřeně správným výsledkům ;-). Tady je to problé, vytratí se mi mezisoučet a já třikrát po sobě začínám znovu, abych se dopočítal koli nás bude stát ubytování…, no raději jsem to ani počítat neměl :-).
Asi poprvé a naposledy se mi podařilo získat Gábinu a Joska pro ranní výběh. Vyrazili jsme ještě před snídaní do azurového rána. Okolí ještě neznáme, tak poběžíme, kam nás oči povedou. Prvních pár set metrů na náněstíčko v Grachen vede ještě po vrstevnici, ale pak se nám ty naše výše zmiňované oči zrádně stočí kamsi vpravo do svahu a nohy musí poslušně za nimi. Zpočátku pozvolné stoupání se mění v příkrou kořenovou cestičku, na které by se kutálelo i prkno. Plíce mi jedou naplno, ale nějak mám pocit, že nanabírají. Jako bych polykal vodu po litrech a přitom umíral žízní. Ještě chvíli funíme vzhůru, srdce někde v krku, než zavelím rest a hned poté návrat. Čtyři unavené oči mi útrpně sdělují, že tohle jsmem měli udělat už dávno. Léčba šokem :-). Nesnáším vyběhnout bez snídaně, už jen z toho mívám mrákoty. Představte si, že nalačno vyrazíte z vrcholu Sněžky ještě kamsi vzhůru, aniž byste měli představu kdy a kde skončíte. Po dvou kilometrech toho mám dost, při představě víc než pětačtyřiceti kilometrů závodu a převýšení skoro dvaapůl tisíce metrů si říkám, kam jsem se to blbec zase přihlásila. Později, už doma, při pohledu na profil běhu jsme zjistili, že na cca dvou kilometrech jsme nastoupali něco přes tři sta metrů. Teda tudy asi ta cesta vytoužené aklimatizace nepovede. No nic, budeme chodit. A začneme s tím hned po snídani.
Ani mi nechutná jíst, těch ranních šest kilometrů mě odrovnalo. Mám pocit ježka v břiše a výtečnou snídani se mi daří do sebe dostat jen velice ztěžka. Syn Vojta, zde náš řidič, který se mezitím vyspal do růžova, vyhlídnul přes terasu a povídá: "Tamhle na druhý straně údolí jsou v kopci krásný chaloupky, tam se chci podívat. Do půlky kopce vede nějaká silnice, tak tam dojedeme autem."
Pohádková procházka. Auto jsme nechali na parkovišti u lanovky a vydali se vzhůru. Z patnásti set do dvou tisíc na necelých třech kilometrech. Jdeme rychlostí 3km/h, což mě uvádí v depresi. Ale výhledy na další louky, ledovce a hory zahánějí chmurné představy o sobotním závodu. Uchvátily mě břidlicové střechy dřevěných domečků a deseticentimetrové horské příbuzné našich známých lučních kopretin. Přemýšlím, jak sem horalé asi dostali vanu, do které teče voda z potůčku...
Když se přehoupneme přes vrcholek louky , sestupujeme k jačí farmě. Dočítáme se, že jaky sem dostali vrtulníkem. David nerespektuje elektrický ohradník a vlézá do strmého výběhu, aby si ta dobytčata vyfotil. Jaci koukají jako krávy, ale žádná korida se nekoná.
Poslední pohled naprotina ledovec, který je jen pár kilometrů od našeho hotelu a setupujeme po pěšině do údolí. I s hůlkama mě pěkně tlačí "něco" v operovaném koleni. Mám pocit, jako by mi uvnitř to "něco" nabobtnalo chtělo mermomocí ven.

Když už máme ledovec skoro za barákem, byla by škoda si na něj nesáhnout. Ledovce jsou pro mne nedosažitelné útvary kdesi vysoko v horách, součásti panoramat, na které skoro nikdy v itineráři cestovních kanceláří nevybude čas. Celá akce pak bývá odpískána se slovy, že je to akorát stějně jen veký špinavý kus ledu a led už přeci někdy viděl každý. Ledovec jsme navštívili už loni v Norsku. Moc si z té túry nepamatuju, neboť nepřetržizě a ukrutně lilo, ale tuším, že to byl takový velký špinavý kus ledu....
To počáteční převýšení mě pokaždé ničí. Ne aby mi cesta dala čas se rozdýchat a prokysličit a pak se pozvolna a s úctou k mým šedinám začla pozvolna a skoro neznatelně zdvihat. Ne, to ona mě hned za chalupou práskne do hlavy skoro dvousetemetrovým kolmým žebříkem. Mně kupodivu (kromě :-)) běhu) ty strmé cestičky nahoru tolik nevadí, spíš následné sestupy, koleno dává najevo, že budu-li ho trápit, přestane spolupracovat. Když se ale dodusíme do patřičné výšky, slituje se nad náni a po vrstevnici nás lesním tichem dovede až k vodopádu pod ledovcem. Dalších dvě stě výškových nahoru, ale říkám si, čím hůře, tím lépe. Cestou vzhůru sice člověk platí, ale třeba se to vrátí. A kdyby to nebylo při závodě, tak už jen pohled na ledovcové údolí ohromí. Neuvěřitelně pravidelný "U" profil vyseknutý do horského masivu, zakončený vrcholem s bílou čapkou, který na nás vyplazuje ledový jazyk.
Nejsme sami, koho napadlo, že by tu bylo prima kochací místo na sváču, nachystali nám tu dřevěné lavičky se stolky. A nebyli by to ani Švýcaři, aby sem nedali vlajku. Je to nějaká jejich národní úchylka, na maličké zahrádce se pidi skalkou má průměrný Švýcar čtyři trpajzlíky a nejnéně pět státních vlajek. Ostatně není se čemu divit, oni jsou schopni symboly své státnosti napíchat i do žemlí a to prosím ještě po dvojicích. Ale to by už byla jiná kapitola. Jen chci ještě říci, a nejen proto, abych ještě někdy dostal povolení ke vstupu do zemí helvétského kříže, že oni tuhle národní úchylku vyvažují spoustou jinýc sympatických vlastností, díky kterým je v téhle zemi vcelku milo.
Mléčně zpěněná říčka nás vede blíže pod ledovec. Postupuje sutí, foťáky rozžhavené do ruda. Tady by se asi ufotil každý. Ale nějak cítím, že to bude marné volání. Ocitáme v moci čehosi, co se mi nedaří popsat a ani fotograficky zaznamenat. Možná je přenositelný zrakový vjem a estetická kvalita, ale co s pocitem vlastní nicotnosti a zranitelnosti? Jako by tomu něčemu, co nevím co je, stačilo jen nepatrně pohnout očním víčkm a my bychom tu už nebyla a jetě navíc by nezbyla ani žádná stopa, že jsme tu vůbec někdy byli.
O tom, co jsme jsme si mysleli, že jsou skály zjišťujeme, že je to už led samotný, jen se před námi ukrývá po vrstou písku a drobného štěrku. Pokládáme na něj ruce a příjemně nás chladí, okolo to už totiž pěkně peče. Ještě pár fotek a otáčíme, Josek se ještě trochu pozdrží vzadu. Přes rameno ho kontroluji, když tu se nashromážděný štěrk nad ním dá do pohybu a uvolní tím miniaturní lavinku droboučkých kamínků, který vezme do vleku i jednho o něco většího bratříčka. Nejméně dvoukilový šutrák si kecne kousek před Joska. Rázem jsme oba ve střehu, mám otevřený výhled na led nad ním, tak postupně naviguji jeho postup a pozvolna vymanévrujeme z rizikové oblasti. Jako by hora vycenila zoubky a a pak nás milostivě propustila ze svého dosahu. Snad to bude jediné varování místního Alponoše, kterého se nám má dostat.
Ve čtvrtek večer dorazili ostatní běžci z Klubu letmých houbařů a jejich doprovod, rázem je nás plná chalupa a plánujeme další den. Jelikož v ceně stratovného jsou po tři dny místní vláčky a zubačky pro běžce zdarma, rozhodujeme se, že vyjedeme do cíle ultramaratonu na Gornergrat 3130 m n.m. Jsem docela ráda, protože jsem nad tři tisíce ještě nikdy nebyla a asi by bylo vhodné si tu výšku vyzkoušet před tím, než tam poběžím ;-). V Zertmattu jsme přeběhli z nádraží na zubačku, cesta ze St. Niklaus na Gornergrat nám pomocí hromadné dopravy trvala okolo dvou hodin.
Pokusy o vyfocení Matterhornu nejsou příliš zdařilé - vrcholek je beznadějně schovaný v mracích. Nahoře fouká, teplota sedm stupňů, a tak rychle do větrovek, čepic a rukavic. Po hřebínku se vydáváme k stanici lyžařského vleku.
David zůstává daleko vzadu, hledá a nachází kešku, asi zatím nejcenější trofej :-). Bohužel nám cestu kamenitou stezkou po několika stech metrech zatarasí hluboké sněhové pole, které i ostřílený horolezec Lukáš z extreme teamu navrhuje neprocházet, abychom se nezráchali a nevymrzli.
Svačíme. Výhled na Monte Rosu je jak z širokoúhlého filmu. Uvědomuju si, že až na to, že mě každý večer bolí hlava, nadmořská výška mi, alespoň při normální chůzi, nevadí. Představu, že sem bych o čtyřiadvacet hodin později měla doběhnout nějak neřeším. Viditelnost je úžasná.
Po dvou hodinách nahoře sjíždíme do Zermattu, kde se vrháme na dárkové obchody, ve kterých nemáme za co utrácet :-), jediné co kupuji je dámský Victorinox pro dceru.
Osudová sobota. V noci se nedaří dobře spát. Často se budím. Ráno před šestou budíček. Snídaně. Nemám vůbec hlad, cpu do sebe násilím vločky a mám pocit, že za chvíli půjdou ven. Třikrát odbíhám na WC s průjmem jak před rigorózní zkouškou. Mám opravdu strach. Prvně v životě jdu do závodu s tím, že se bojím. Ne soupeřů, ti jsou mimo mé přemýšlení. Je to můj první zahraniční závod, první horský maraton, nepřepískla jsem svoje ambice? Bojím se toho kopce. Limit na ultra je devět hodin nebo je možnost to zabalit v cíli na Riffelbergu a být vyhodnocen kategorii marathonu. Snad se dostanu alespoň tam.

V autě nás jede sedm na start ultra do St. Niklaus - Karolína, Eva, Martin, Michal, Lukáš, Josek a já. Ostatní pojedou autobusem na start maratonu později.

Před startem potkáváme pár dalších Čechů - Hanku, Petra... Dozvídáme se, že tu kvůli zdravotním problémům letos nepoběží Miloš... Je mi ouzko. S Karolínou trávíme čas do stratu chozením na toiku. Nervy na pochodu. Michal mi zalichotí tím, jestli prý může běžet se mnou, že jsem prý zkušená a že začátek nepřepálím (to se mi ovšem doposud povedlo jen dvakrát ;-)). Říkám mu, že budu hodně pomalá, do Zermattu, kde je půl maraton, během něhož se nastoupá okolo šesti set výškových metrů, chci běžet průměrným tempem okolo 6:30/km. Řadíme se nikam se necpu v osm dvacet pět zazní startovní výstřel. Děj se vůle boží.

Ráno takřka identické, jako má Gábina, nechce se mi hledat jiná slova, abych mohl její pocity opakovat. Dle Karolínina návrhu "ultra mají přednost" se ještě chvíli válím v posteli a nechávám Gábině koupelnu. Moc spolu nemluvíme, každý si řeší co potřebuje, jsme už uzavřeni do svých ulit. Asi jsem dával pusu na cestu a pro štěstí, ale zpětně si to nevybavujeme už ani jeden.
Ulztra už jsou pryč, náš odjezd provázejí mírné nesrovnalosti, ale pak za námi syknou dveře autobusu a sjíždíme dolů. Ani mi není tak špatně, jak jsem se bál.

Na startu jsme s předstihem, na vše se zdá být dost času, přes protesty žaludku tlačím do sebe proteinovou tyčku. Ještě převazuji tkaničky, právě když se pokouším o protažení, slyším, že ultra vyběhnou o pár minut dříve. Chystal jsem se fotit start, takhle je stěží stihnu za první zatáčkou. Zkrátím si to přes trávník, vyběhnu do kopečka, přede mnou už souvislá řada běžců, očima hledám v tom davu nějakou ze známých tváří a současně hledám nějaký vhodný úhel záběru.

Na obrubníku si připadám příliš vysoko, ale když udělám jeden krok vzad...., za mnou kanál, litinové víko vypodložené hadicí, dokonalá past na fotografy..., došlápnu na kraj, víko se se mnou protočí a já zahučím dolů, pocit, že se mi někdo pokouší urvat nohu v koleni, ještě navíc obdržím ránu tím litiny. Nevědomky mačkám spoušť, takže se mi podařilo celou tu událost zdokumentovat. Asi stěžejní fotka celého závodu.
Ještě když mě ochotné ruce tahají ven z kanálu, stačím zaregistrovat a zmáčknout Karolínu a Joska, mávající Gábinu už nestíhám. Ani nevím, co na mě volá a doufám, že si nevšimla, co se to tam semlelo. Najednou mi to přijde moc strašně moc líto. Říkám si, že to mohla být jediná její fotka ze závodu a já to takhle prošvihnu.

Vleču se na start, pravou nohu táhnu za sebou jako něco zbytečného a nepotřebného. Ze všeho nejvíce mám chuť si kecnout na obrubník a celé to vypustit. Zkouším se postavit, po několika pokusech se daří, ale představa, ža bych měl doběhnout, byť jen do Zermattu, se mi zdá naprosto absurdní. Pomalu chodím, počáteční bolest už umírá, zdá se, že se nic neutrhlo. Říkám si, že snad aspoň kousek dojdu. Zbavím se odpovědnosti, přenechám to celé rozhodnutí jiným. Když budu mimo limit, tak mě stáhnou z trati, ale tahle volba nepůjde na moje triko.
Do těchto úvah zazní povel ke startu a celé běžecké pole se dá do pohybu. Poskakuji společně s ním.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mautina mautina | 13. července 2011 v 15:02 | Reagovat

Ahoj. Natolik mě zaujalo vaše běhání a psaní (psaní a běhání), že jsem se dokázala i zaregistrovat (vytvořit blog?!?), abych vám mohla napsat, že jste skvělí ! :-)

Pád do kanálu je neuvěřitelný, ještě dobře, že to dopadlo běhatelně. Těším se na pokračování.

2 bery bery | 13. července 2011 v 19:01 | Reagovat

gratuluji k výsledkům a jsem zvědavý na pokračování - tzn. popis z běhu a doběhu

3 Megatraged Megatraged | 14. července 2011 v 9:09 | Reagovat

Nádherný fotky i psaní.Hory jsou fascinující.Já jsem se ještě neodvážila zkusit některý z alpských běhů, ale pořád doufám, že to ještě někdy stihnu.Tohle je hodně motivující a povzbudivý čtení.Gratuluju a moc se těším na další čtení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama