...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Zvonec a pohádky je konec

25. července 2011 v 0:48 | dav |  Běželi jsme
Kdepak, s blogem ještě nekončíme. Uzavíráme jen povídání o našem švýcarském běhání. A omlouváme se, že jsme ho natáhli více, než mexickou telenovelu, ale nebojte se, tohle by měl být už poslední díl..., snad:-)

"Co tady sakra děláš?!"
Odděleni bílou páskou, míjíme se protisměrně s Jitkou. Její znepokojení není ale úplně opodstatněné. Ještě neví, kolik jí chybí na obrátku na konci Zermattu, mám na ni náskok kolem osmi minut. A přesně se stejným odstupem běží přede mnou Věra. V takhle pravidelných rozestupech jsme na trati jako korálky na niti.

Pár set metrů kolem říčky Matter Vispa nabízí vlhký a ledovcem skvěle vychlazený vzduch, lokám ho jak víno a nemůžu se té dobroty nabažit. Využívám lehčí a odpočinkovější pasáže k malé inventuře.
Úpal zatím nehrozí, na každé občerstvovačce jsem si nacpal houbičku zezadu za kšiltovku. Krásně to chladí a v případě potřeby stačí lehce zmáčknout a studená voda mi stéká přes krk dolů, až mi po zádech přeběhne mráz. V tuhle chvíli pocit k nezaplacení.
Ruce nepodklesávají, daří se mi držet zpevněné břicho a rovná záda. Každým nádechem se opřu o bederní pás od ledviny, bál jsem se, že mě bude dřít, ale zatím je vše ok.
Až mnohem později, několik dnů po závodě, zjistím, že paradoxně nejvíce namožené mám břišní a mezižeberní svaly. Tohle mi jasně ukazuje, která svalová skupina je pro běžce ta nejdůležitější.
Pravé stehno se mi vysloveně mstí za mé macešské chování, ale problém je pouze ve zhmožděném svalu, viz moje kanálová story v minulém díle Esmeraldy, takže nic, čím bych se měl znepokojovat. Jen tu modřinu občas pro klid svědomí ochladím vodou, v nějaký účinek téhle léčby ale moc nevěřím. Budeme to prostě muset spolu vydržet až do konce.
Čeho jsem se po tom kanálovém intermezzu nejvíce obával, bylo nějaké poškození kolenních vazů, ale tady je zatím ticho po pěšině. Doufám, že to tak i zůstane.
Zbytek těla vykazuje únavu adekvátní uběhnuté vzdálenosti, takže vlastně PARÁDA!

Vše krásné jednou končí, točíme na pravou ruku a opouštíme tu báječnou přírodní chladničku. Strmá asfaltka nás na poměrně krátkém úseku dovede na místa, kde na Zermatt shlížíme již téměř z ptačí perspektivy. A bude hůř.

Stejně jako většina ostatních i já jsem tady rezignoval a až do třicátého kilometru neudělám jediný běžecký krok. Vůbec to neznamená, že by se nějak flákal, hlídám si tepovou hladinu odpovídající na rovině tempu cca 5´40/km. Bedlivě sleduji postavičku v černém přede mnou, přestože jako jediná tady běží, nijak se mi nevzdaluje. Potvrzuje mi to mou chodeckou taktiku. Ostatně právě v tomto úseku jsem za sebou nechal nejvíce závodníků.

Třicátý kilometr, konečně rovnější úsek, který vybízí k rozběhnutí, ale: "Houstne, máme problém." Kotníky si navykly na chodecký režim a protestují proti každé změně. Zkouším pár kroků z abecedy, ale odezva stále negativní. Jinými slovy, bolí to jak čert. Trochu počítám, do limitu bych to měl zvládnout i rychlou chůzí. To uklidňuje, takže činím další rozbíhací, nebo zatím jen cupitací pokusy. "Krátké krůčky…", kdo to řekl?
Když se ty potvory rozhodly, že budou bolet, tak já se zase rozhodl, že poběžím. Schválně, kdo povolí dřív. Pereme se takhle více než kilák, otevírají se nám krásné rozhledy a dávají zapomenout na nějaké bolení tam dole. Takže kotníky to přestane bavit a dávají mi pokoj.

Mají tu jednu moc dobrou vychytávku, varovné cedule s namalovaným kelímkem s vodou a číslem 200, aby i těm největším natvrdlíkům došlo, na co se mají po dvě stě metrech těšit. Tak akorát, aby si člověk stačil nacpat do huby magnéziovou tabletu, nebo třeba vymačkat gel, který bude moci vzápětí zapít. Čím dříve tu umělou chuť člověk spláchne, tím lépe.
A pokud se to dá ještě navíc zaplácnout nějakou dobrůtkou, nemá to chybu. Já se jak malý těším na vývar, který tady podávají jako specialitu podniku. Už zdálky volám "sůůp",někdo tu zkomoleninu bystře rozšifruje a vrazí mi do ruky kelímek s vývarem. Krásně to voní, ale s prvním polknutím si spálím krk. Chápu se prvního kelímku, co je po ruce a vývar ředím. Teplotně je to už přijatelnější, ale chuťově ještě horší, než ten syntetický běs, kterého jsem se chtěl vyvarovat. Ostatně asi proto žádná z renomovaných kuchařek nedoporučuje ředit polívku ionťákem. Potlačím chuť to celé vyhodit, v této fázi se nechci zbavovat drahocenné energie ani jí plýtvat na zvracení. Ostatně uvidíme, jak se na to poběží.

Úzká, chvílemi písková, chvílemi kamenitá cestička, občas zpestřená nějakými těmi kořeny chvílemi klesá, pak se zase zvedne proti nám. Místy pokroucené borovice, místy horské louky. Běží mi to nějak snadno lehce. Ušetřil jsem, takže žádná zeď na 35.km se nekoná.

Nějak si nevzpomínám, že bych si tuhle fázi závodu někdy užíval. Většinou už počítám každý metr, snažím se odhadnout konečný čas a co nejdříve běžecké martyrium ukončit. Teď jako bych zcela bez námahy a v euforii plul pod nebem, okolní čtyřtisícovky na dosah. Vůbec necítím problémy s nadmořskou výškou, takhle mi bylo, když jsem poprvé kouřil trávu? Nebo že by ta polívka?

Zahlédnu před sebou postavičku pohybující se známým stylem, netrvá mi to dlouho a dobíhám Věru. Nadává na koleno, já se snažím o nějaké vtipné řeči, ale asi nejsou v tuto chvíli úplně na místě. Chtěl bych ji trochu potáhnout, jenže Věra neběží dlouhou štreku poprvé. Okamžitě můj záměr odhalí, přestane nadávat na koleno a pustí se pro změnu do mě. Vcelku oprávněně. Na dalších kilometrech se budeme střídavě vzdalovat a přibližovat. Kontakt ztratíme až před závěrečným stoupáním, po doběhu se mi podaří udělat Věře cílové foto.

Už je to jasný, už jsem se nadobro zbláznil. V hlavě opakovaně duní podezřelé Um-ca-ca. Nezbláznil, to se blíží Rifelalp a s ním i další překvapení, které nám pořadatelé nachystali. A nutno říci, že zdálky zněla ta muzika podstatně lépe, než zblízka. Jídlo neberu, jen si chrstnu kelímek vody napůl do krku a napůl za krk a rychle pryč. Za chvíli budu litovat.Teď ale vyděšeně koukám na tu střechu, co se zvedá přede mnou. Asi se té dechovky hned tak nezbavím. Očima se chytám dvojice o kus výše a snažím se jim přiblížit. Provaz, kterým jsou spojeni a cedule BLIND napovídá, co jsou asi zač. Fajn kluci, něco houkli na pozdrav a pomohli mi držet tempo. A že jsem to fakt potřeboval.
Hlava se vzbouří, přestane hlídat směr a já najednou pěkně rychle rázuji, bohužel pouze po vrstevnici a zcela mimo kurs. Tak honem provést korekci. Způsob nápravy je zjevný, s realizací je to už horší. Ke vzpouře se totiž solidárně přidaly i nohy. "Neuděláme už ani krok", ozývá se odkudsi odspoda.

Jak blb stojím mimo mimo trať a přemýšlím, že bych tu mohl takhle zůstat třeba do zimy. Zase známá dvojice, nevidomý se svým vodičem, které jsem mezitím předběhl, společně mi mávají. Chvíli mi to vrtá hlavou, pak mi najednou sv hlavě sepne: "Vždyť oni přeci mají ruce sešpagátovaný, nevidomý by mi přeci nemával." Tahle myšlenka mě znovu uvede do pohybu. "Kluci zlatý!", stačím si je ještě vyfotit a jelikož to se závodem nemyslí asi zas až tak vážně a také si fotí, jdu znova přes ně. Předcházím další, co jsou na tom, stejně jako ještě před chvílí já. Trať se přiblíží k vláčku. Na dřevěné rampě se, světe div se, rozbíhám. Snad proto že vím, že mi zbývá už jen kousek, že ž uto prostě dát musím.

Zbytek se mi z hlavy vytrácí, zůstávají jen fragmenty. Úzká pěšinka vydupaná v trávě, která mě sama vede. Honza na bobku s nezbytným foťákem vedle trati. Chtěl bych se usmát, ale je z toho jen sevření rtů, no aspoň nebudu zírat jako obyčejně se slabomyslně otevřenou pusou. Pořadatel, který mě směřuje do cíle. Závěrečný seběh:" Hlavně sebou nešvihni!" Vypínám stopky, ani mě ten kousek přes šest hodin moc nemrzí.

Medaile, taška s trikem, dostávám chytrý nápad, vrazím komusi foťák do ruky a postavím se do cílového prostoru.
Ve výsledku vypadám, jak buran na cestě akce z Lidlu, ach jo.

Ještě podpisem na obrovské plátno stvrdit svou účast, ukrást si druhý kelímek coly a opouštím cílové depo. Ani se nestačím rozhlédnout a potkávám Joska. Sice ještě v běžeckém, ale vůbec nevypadá, že by před chvílí vyběhl ještě o pět set výškových metrů více než já. Vyvrací moje podezření, zvládl svou ultra porci těsně pod šest. Gábina je prý ještě na trati. Pomalu a s jistými obtížemi se převlékáme ve stanu určeném na zavazadla. Nikam dál se už nechce, do plátna buší nejdříve dešťové kapky, pak se přidají i kroupy. Stojím tu bos a napůl svlečený. A právě když přemýšlím, jak se asi navlékají kalhoty, dochází mi, že jsem právě uběhl svůj letošní první závod.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 s0c s0c | Web | 25. července 2011 v 7:02 | Reagovat

Gratulace! :) Uz jsem se sice trochu bala, ze to snad nikdy nedopisete, ale cekani stalo za to :))

2 mautina mautina | 25. července 2011 v 13:14 | Reagovat

Moc pěkný :-) Díky a gratulace oběma. Věta "A právě když přemýšlím, jak se asi..." nemá chybu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama