...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Srpen 2011

Den třetí

31. srpna 2011 v 20:30 | dav |  Deset dnů, které otřásly (naším) světem

....jak už to vypadá, tak tu máme zase jeden nápad, který nedojde konečné realizace (stydící se smajlík). Psí povídání jsem přerušil někdy v půlce dubna a od té doby na něj ani nehrábl. Kdysi kdesi jsem četl, že lidský mozek je natolik složitý, že se nabízí otázka, zda je vůbec schopen pochopit sám sebe. Napadá mne psí parafráze na tento výrok: Je vůbec možné mít štěně a přitom stíhat o něm psát? Já to nezvládl, ale protože je mi líto nechat už hotový text ladem, tak ho předkládám, jak jsem ho někdy v půlce dubna nechal ležet:

Kde: skoro všude
Kdy: kdykoli
Co: louže a zase louže

Jen tak pro jistotut krátký úvod do obrazu:

V neděli ráno odjel Josek kamsi na vandr a zanechal na Spořilově naší starousedlici, buldočku Terku. Já někdy po poledni opustil Libčice a vydal se s Borou, naším novým psím přírůstkem na strastiplnou cestu do Prahy. Dopodrobna, možná až přílišJ, popsáno v minulém příspěvku: Den druhý, pokračujeme

Takže minule jsme skončili tady:
Těším se na její reakci až vystoupíme. Nejsem zklamán. Je skoro vidět, jak se jí najednou v hlavičce rozsvítí a nabere směr k domovu. Výtah ji protentokrát nevyvede z míry. Ještě hodí louži sousedům na rohožku, ňafne po buldočce Terce, která nás vítá a už si to valí k misce s vodou a pak rovnou na pelech. Terka je zjevně zklamaná, že jsem zase přivezl toho psího spratka, měla už minule určitě pocit, že ho zbavila a teď tohle. Boře je to srdečně jedno. Ani nevnímá, že ještě vytáhnu ven Terku. Prostě vypne a spí po dlouhé cestě. Po návratu taky padnu. A spali a spali..., až do příštího venčení.

Ale kdo má štěně, nebo kotě, nebo miminko, tak toho zrovna moc nenaspí. Tyhle malé potvůrky regenerují podivuhodně rychle. Stačí jim chvilka a už jsou zase v plné polní, už jsou celí dychtivě nachystaní, jaká že další překvapení si to svět pro připravil. Ze spánku plynule přecházejí do plné aktivity. A teď přichází klíčový moment, po probuzení je třeba okamžitě odhodit zbytečnou zátěž. Jenže mimina tak činí do plenek a kočičky se na svůj osobní hajzlík naučí velmi rychle. Aspoň u naší Ťuly, jak je to už dávno, to byla otázka jednorázové demonstrace. Stačilo ji postavit na misku plnou kočkolitu a ona od té chvíle naprosto přesně věděla, jak tohle zařízení používat. V tomhle štěněcí rozoumek za kočičími dispozicemi pokulhává.

Malá plemena jsou tu v logické nevýhodě, úměra malý pes-malý močový měchýř, platí beze zbytku. A ještě osobní zkušenost, čím více šlechtěný (rozuměj, k lidskému obrazu přetvořený) pes, tím to trvá déle. Aspoň naše Terinka toho byla zářným příkladem. Sem tam nějaký prohřešek ještě kol pátého měsíce, nejhorší bylo, že občas i recyklovala. Jinými slovy, pokud jsem chtěl zjistit, zda se v naší nepřítomnosti neposrala, stačilo jí čichnou k hubě. Ano, k tomu roztomilému štěněčímu čumáčku, kterým nás tak ráda a láskyplně olizovala. Ach jo…

To Hasan, aljašský malamut, kterého jsem si pořídil ještě když tady severské psy skoro nikdo neznal, to byla jiná káva. Přestože jako kotcový pes, měl na nějaký ten omyl nárok, spletl se snad jen dvakrát či třikrát. Naprosto jsem nechápal, kolik se toho do něj může vejít. Hned vedle domu jsme měli hospodu, jak se silnici pod naším malým huňatým klubíčkem začala šířit neúměrná potopa, zůstávali stát v úžasu i ortodoxní pivaři. S takovouhle cisternou by nemusili courat ani po deseti kouscích.

Jsem zvědavý, za jak dlouho ujdeme tuhle cestu s Borou. Prý byla sice učená na noviny, ale jednak tomu moc nevěřím, jednak nevím, proč učit něco, co budu muset stejně v brzké době odnaučovat. Chůze po mokrých a páchnoucích novinách mě moc nebere. Takže raději cesta kratší, ale o něco pracnější. Samotný princip je velmi jednoduchý, s provedením je to už o něco horší. Celé to prostě spočívá v tom, nedovolit pséku doma ani jedinou louži, o něčem horším ani nemluvě. Cíl zjevně nesplnitelný, ale laťka musí být takto nastavena, jinak to nebude fungovat.
"Stále ve střehu, bratře plukovníku…", jak říkával blahé paměti Franta Kocourek. Nespustit z určeného cíle ani na minutu oči, ostřížím zrakem hlídat každý psí krok a při sebemenší známce budoucího průšvihu uchopit do náručí a pádit po schodech před dům. Tam buď chválit a chválit, nebo jen bezradně koukat na zmatené a vytřeštěné štěně, které vůbec nechápe všechny ty ciráty s rychlými přesuny v náručí, úprky po schodech jen v pantoflích. Zkoušeli jste si někdy šněrovat boty se skoro patnácti kily v náručí? Skvělá rehabilitace pro mojí achilovku. Navíc začíná být zjevné, že se to Boře stálé poponášení nezamlouvá.
Takže zpátky na stromy. Z trpitele a pasivního účastníka vytvoříme aktivní složku. Celou akci rozfázovat na jednotlivé kroky, ty zvládnout jeden po druhém, aniž by se přitom počůrala. Vyrážet ven mimo dobu aktivní potřeby a jednotlivé kroky pilovat a pilovat.

A tady deníček končí, no nic moc. ...

Abych nepodváděl, přidám ještě aktuální dnešní záznam:

Gábině už deninitivně končí prázdniny (22.8.), vyrazila do školy a mne zanechala doma samotného a opuštěného :-). Snažím se něco psát a vydržím skoro do desíti hodin. Sluníčko ale čím dál tím více praží a v podstřešním bytě přestává být snesitelně. Chce to nějakou akci, šel bych běhat, ale ten pařákKřičící. Kouknu z okna a protější břeh Vltavy je stále ještě ve stínu. Kouknu na hodinky, bude to o fous, ale snad stíhám.

10:42
Ve fofru na sebe naházím běžecké oblečení, v tomto počasí to zabere jen pár vteřin, vůbec se netěším na navlékací zimní rituál. Do kapsy pár korun na vlak a psí košík, Boře obojek, vodítko kolem pasu.

10:48
Už stojíme na peróně, rychlé protažení a vyhlížíme vlak.

10:50
Kupodivu to jede na čas. Rychlým manévrem se vyhýbám vozu s průvodčím. Přece nebudu platit za jednu stanici, jezdím tudu pravidelně a těch prachů, co jsem nacpal do nenasytného chřtánu Českých drah, darmo povídat...
10:52
Výsadek v Řeži. Pomalu klušeme přes lávku na pravý břeh. Bora už čuje vodu a natěšeně mě předbíhá. Máme tady kousek po proudy koupací místo s nezarostlým a pozvolným vstupem do vody.

Od doby co jezdím za Gábinou, naběhali jsme údolím Vltavy nejspíše už stovky kilometrů, naučil jsem se řeku mít rád
ve všech ročních obdobích. Od její hladiny vzhlížíme k místům původního osídlení, nalezli několik krásných vyhlídek ze skalních ostrohů, našli pár pobřežních keší. Máme tu krajinu rádi a psi naši lásku sdílejí, i když naprosto z jiných důvodů. Mokrý retrívr je šťastný retrírv. A naši psi v posledních dnech ani nestíhají oschnout.

Gandalf byl sice ochoten vlézt do vody naprosto kdekoli a v kteroukoli roční dobu, ale teprve nedávno ho Bora naučila plavat. Od té doby nás provázejí šťastné psí oči a současně stálý čuch mokré a lehce zapařené psí srsti.

Nechám Boru krátce se smočit, abych ji ve vedru neuvařil a konečně vybíháme. Stezka se úzce klikatí, místy je rozbahněno od včerejšího deště. Vodou zatížené keře se sklání do cesty. Mokré kameny, kluzké kořeny. Vybral jsem si terén úmyslně, chci ozkoušet nové minimalistické boty od Inov8. Na asfaltu mi moc radosti nepřinesly, ale tady drží jak přibité. Cesta vede místy možná tři metry na hladinou, tak jsem rád za pocit jistoty (co jsem to proboha napsal?! Ale nechávám jako ilustraci podprahového působení všudypřítomných reklam) a zkouším trochu zrychlit. Skáču přes kořeny a po kamenech, nechám se šlehat mokrými větvemi a cítím po těle chlad od stékající vody. Mám pojednou pocit jakéhosi spojení se zemí i řekou, jsem součástí toho všeho kolem.

Jsme už skoro u přívozu, tak otáčíme, budeme se vracet stejnou cestou. Boru přede mnou chvílemi chytá nějaký psí rapl, lápá po travách a větvích, které spadají přes cestu, chvílemi běží s plnou tlamou čehosi zelého. To ale vzápětí vyplivne, prolétně kaluží až voda vystříkne a ještě v běhu stačí projet čumákem veškeré bahno, které její nejbližší okolí nabízí. Je obalená hlínou, odkapává z ní bahnitá voda a v černé sametové srsti se zelenají spousty uvízlých travin.. Smrdí jako když se otevře kanál. Něco takového přeci nemůžu přivést Gábině domů.

11:40
Uběhli jsme i se zastávkou sedm kilometrů, onen pocit byl zjevně velmi subjektivní. Jsme už zpět na našem koupacím místě a trocha času nám ještě zbývá. Tentokrát se vykoupeme společně. Nikde nikdo, tak není třeba řešit nějaké plavky. Vltava příjemně chladí, společně blbneme ve vodě, Bora se nemůže nabažit, ale já už ji ženu ven. Náházím na sebe mokré oblečení a vyklusáváme.

12:04
Jsme ve vlaku, zůstáváme v chodbičce, z Bory přeci jenom ještě trochu kape. I cestu zpět máme grátis Usmívající se

12:10
Už doma. Celá akce trvala necelou hodinu a dvacet minut, ale měřeno intenzitou prožitku, bylo to o mnoho delší.

P.S. Až na jeden či dva občasné prohřešky jsme tu čistotu nakonec přeci jen zvládli...

První komerční

27. srpna 2011 v 20:39 | Gábina a dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem
27. 8. 2011

Nemám rád věci, které se tváří jako něco, co ve skutečnosti nejsou. Zelené věci z umělé hmoty, které předstírají, že jsou květinami. Suvenýry imitující místní řemeslnou produkci. Elektonické napodobeniny živých zvířat. Fujtajksl!

Do této kategorie patří i odborně a náležitě vědecky se tvářící reklamní články na potravinové doplňky, bez kterých se ani nenajíte, ani nevys...te. Většinou je doporučuje věrohodně půobící prošedivělý pán, navlečený do lékařského pláště,
s nezbytným stetoskopem kolem krku. To celé ještě nezbytně zaštítěno už klasickým počtem devíti z deseti lékařů. Ach jo.

Už jsem četl mnoho podobných "recenzí" na běžeckou obuv, která dotyčnou značku vychválí až do nebes. Chápu, že autor recenzent z něčeho žít musí, ale uvítal bych upozornění, že tady nejde o žádné objektivní hodnocení, ale daleko spíše
o součát reklamní kampaně dotyčné firmy. Stejně na to všichni přijdou už po několika prvních větách, tak proč to nevytroubit hned na rovinu předem. Alespoň vím na čem jsem a nemám pocit, že tady se mnou někdo zkouší hrát betla. Ostatně, copak lze očekávat zaujetí od potencionálního zákazníka poté, co z něj zjevně a přede všemi již první větou udělám úplného pitomce?

Takže na vědomost se dává, že tento příspěvek se odehrává na komerční půdě. My z toho sice nic nemáme, ale to nám věřit můžete a nemusíte. Opouštíme zdání objektivity a chceme, aby to všici věděli. Jediným dnešním cílem je pomoci zviditenit kamaráda Michala Dobiáše, který měl tu odvahu a otevřel si krámek s běžeckýma botama.
S příchodem minimalistického trendu odstartovaného českým překladem Born to run, je skoro každý běžec postaven před docela zásadní otázku. Tlumení a ochrana, nebo nechat své nohy unášet se pocitem volnosti a svobody? Nebo snad boty zahodit úplně?

Kdo jen trochu koketuje s úspornou botou, měl by jít Michala do TRAILPOINTU ( http://www.trailpoint.cz/home.html ) navštívit. Ono totiž není vše tak úplně jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Dát z fleku vale ochranému systému, ze kterého jsme těžili několik běžeckých sezón a radostně se bosky rozběhnout zelenou široširou plání, to si člověk koleduje o úraz. Nehledě na to, kde u nás dnes najdete ty široširé zelené pláně? Bohužel takových míst není mnoho :-).

Prostě a jednoduše, než se člověk vydá určitou cestou není od věci, pokecat si někým, kdo tudy už prošel. Informace nikdy neškodí a Michal ví, o čem mluví. Má přehled o dění na trhu a hlavně sám nosil většinu bot, které má na krámě.
Ať už na šíleném ŠUTRU ( http://www.trailpoint.cz/SUTR54.html ), který sám organizuje (stačlo mi jedno kolo ze tří, abych viděl všechny svatý:-), nebo na 85km Silva Nortica run. Jo a zrovna teď v těch křampech lítá na ultra někdo okolo Mount Blancu (http://www.ultratrailmb.com/), tak to by o nich už mohl něco vědít. Je jen málo prodejců, kteří ozkoušeli své zboží tak důkladně jako on. Navíc si rád povídá o běhání a o všem, co s ním souvisí. Tak proč, když už člověk uvažuje o nových botách, nezajít na kus řeči. Člověku se dostane uvítání plné pozornosti od kompetentního člověka. Co už chtít více? Navíc Gábina dostala pusu, sotva vlezla do krámu :-).
Takže, přestože jste se nyní stali obětí regulérní reklamy, nešlo o výrobek samotný, ale o firmu. O Inovech určitě něco napíšeme, ale až v nich budeme mít trochu něco naběháno :-).

Chtěli bychom Michalovi popřát k dnešním narozeninám hodně naběhaných kilometrů, spoustu spokojených zákazníků, zdraví, štěstí a další úspěšně zdolané ultratraily.

Born to run podruhé

22. srpna 2011 v 21:54 | Gábina a dav |  Když to nepatří nikam, patří to sem

Jak jsem zpočátku na tuhle knížku nadával, tak se mi zatím nepodařilo ji odložit. A už to na ní začíná být i vidět. Josek říkal, že vypadá, jako bych s ní realizoval svůj nápad číst si v průběhu závodu na 24 hod. A já si většinou knížky hlídám, obaluji, opečovávám, zásadně si nepodtrhávám, jak doporučuje Komenský. Ale v tomto případě jsem už několikrát bral tužku do ruky.

Velmi diskutovanými tématy jsou na běžeckém fóru bosoběh, minimalistická obuv a technika došlapu. Právě zde nejsilněji bublají emoce, tečou nervy, lítá peří a mnohdy i teče krev. Sice pouze ve formě udělených minusek, zato ale po hektolitrech. A tak je to v historii se vším. Dva názory, dvě náboženství, dvě kultury = emoce, nenávist, prosazování jen jedné pravdy jako té jediné...

Jasně, že i nás zasáhla vlna minimalismu, už jsme se chlubili zkušenostmi s VFF, nyní jsme si pořídili boty bez tlumení a všelijakých supermoderních ochranných prvků. Je to pro nás zajímavá cesta s možností spousty experimentů, ale rozhodně ne předmět sporu. Naopak, čím víc typů bot máš, tolikrát jsi běžcem :-).

Zdá se mi, že hlavní poselství a morální poslání výše zmiňované knihy je totiž někde úplně jinde, než v nekonečných rozepřích o síle, druhu materiálu a funkci toho malého čehosi, co vkládáme (či nevkládáme) mezi chodidlo a matičku zemi.
Je to možná proto, že se jedná o sdělení těžko postihnutelná, velmi subtilní a mnohem hůře diskutovatelná, než podrážka u běžecké boty. Jejich šiřitelem a nositelem je zde úspěšný trenér amerických vytrvalců Joe Vigil.

Podařilo se mu zjistit snad vše dostupné o fyziologii běhu, ale zůstával tu jeden mentální rozměr, který všem ostatním unikal. Nebylo to nic ve spojitosti se sportovní psychologií, touze po vítězství, soustředění se na výkon ani uměle budované nenávisti vůči soupeřům. Ve středu jeho zájmu se ocitly povahové vlastnosti jako soucit, láska k životu, empatie, schopnost se radovat. Došel k názoru, že jednou z cest, jak se zlepšit jako běžec je zkvalitnění na po lidském. Možná to je jeden z důvodů, proč se tolik lidí v dnešním světě "bez lidství" věnuje běhu. Hledáme jiný, lidštější svět. Rostoucí životní úroveň a život v dostatku nám stále štěstí a lepší vztahy nepřinášejí. A tak jednoho dne, kdy už tíha světa kolem byla taková, že nás málem zadusila, jsme nazuli boty a vyběhli blíž mrakům, slunci, stromům a měli pocit, že jsme se začali vracet k něčemu dávno známému, ale někde uvnitř zapomenutému a spícímu.

No nazdar, právě teď jsme dospěli k té pasáži "nesdělitelné, subtilní, fantaskní, šarlatánské a za hranicí chápání.
Tak aspoň pro ilustraci několik Vigilových magických formulí, které zaručí se v běhu:

"Musíte běhat s láskou a nic od toho nežádat, běh vás má učinit lepšími."

"…existuje jakási souvislost mezi schopností mít rád a mít rád běhání…"

"Nejde jen o to, jak běhat, ale jak žít."

"Máš-li hojnost, vracej."

"Zlepši své vztahy s lidmi."

"Prokaž integritu svého systému hodnot."

A nakonec perla, příspěvek do nutriční strategie pro naděje olympijského maratonu: "Jezte, jako by jste byli chudí".

Existují celé příručky plné podobných moudrých rad. Nebyl by žádný problém, trochu se zamyslet a přihodit dalších dvacet, třicet, z vlastní hlavy. Byly by stejně laciné, naivní a blbé. Nikdo soudný takové bláboly nečte, natož aby se jimi řídil. Jednoduché pravdy, které nikoho nezajímají. Na jednoduchost jsme zapomněli. Čím jsou věci kolem nás složitější, tím více důležití se cítíme.

Pokud hledáme radu ke zkvalitnění svého života, je nutné, aby splňovala několik podmínek:

- musí být těžko finančně dostupná, nevážíme si ničeho co je zadarmo a snadno k mání.
- sdělení musí být zahaleno do hávu tajemna a opentleno mnoha vnějšími efekty, prostor pro marketink
- rada musí být zaštítěna nějakou obecně známo osobností, nejlépe ze světa showbussinesu. Přitom je lhostejné, že dotyčný/á je v soukromém životě naprostý idiot a navíc ještě alkoholik
- doporučovaná technika nám nesmí zabrat více než dvě mnuty denně a nesmí po nás vyžadovat nějako fyzickou aktivitu
- musí být instantní:-)
- žádaný produkt musí pocházet z nějaké vzdálené a těžko dostupné destinace.

Jinými slovy, pokud zažijeme srdeční příhodu a Franta odvedle nám doporučí pravidelné procházky, tak nad jeho radou povýšeně mávneme rukou. Vždyť je to tak jednoduché a banální. Ale to přece není důvod, aby to nefungovalo!
Jsme tak zblblí, že kdyby nám Franta (nejlépe v turbanu a jako člen asociace....) doporučí močové kamínky bílého nosorožce (Ceratotherium simum), budeme je polykat s daleko větší důvěrou.

"Abychom se stali lepšími, začneme běhat. A lepšími běžci budeme teprve poté, co se zlepšíme po stránce lidské."
Bože, to je ale nuda. Když si k tomu ještě připočteme, že zkvalitněním své osoby de facto vylepšíme i svět jako celek (neboť ať chceme, či nechceme, jsme jeho nedílnou součástí), tak je to fakt k uzívání.

"Během ku spáse světa!" tady už si ventiluji svůj mesiášský komplex. Budeme méně žrát a více se hýbat. Minimalizujeme vlastní ekologickou stopu. Budeme na sebe hodní a svět bude o něco příjemnějším místem k žití. Myslím, že úplně postačí "Během ku svojí spáse", svět nespasíme, ale můžeme se naučit v něm žít tak, abychom v něm nedělali jakýkoli binec, pomohli těm, kteří pomoc (skutečně) potřebují. Abychom kupovali jen tolik jídla, kolik opravdu potřebujeme, abychom nekupovali věci, které nepotřebujeme.

"Pojďme, budeme na sebe hodní" v podstatě zoufalý výkřik neurastenika Kiliána v podání Ondřeje Havelky (Cesta kolem mé hlavy, J. Papoušek, 1984) Další banalita, která se ale stala okřídleným výrokem. Bohužel používána v kontextu vesměs ironickém.
Jenže: CO KDYŽ TO FUNGUJE?! Co když mají pravdu všechny ty pohádky, kde se to jen hemží dobrými skutky. A co teprve prvoplánově kladní Rychlošípáci se svými Modrými dny? Takhle bych mohl pokračovat hodně dlouho. Dobré skutky fungují, jen těch špatných je kolem teď nějak moc. Sauronovi negativní síly jako by pozvolna kolem nás získávaly navrch. Běháním se chceme prstenu zla zbavit, ale než najdeme Mordor, kam ho vyhodíme, uběhneme tisíce kilometrů :-) .


Opájím se myšlenkou, že svým konáním ovlivňuji chod tohoto světa. Aby mi nepáchlo z úst, spáchám ráno jakousi ústní hygienu a naše planeta se stane voňavějším místem, pozdravím sousedku a pohladím psa a bude o dvě spokojené bytosti více. Přestože se mi teď zrovna nechce, zkusím se jít proběhnout a budu naivně doufat, že se tím svět stane lepším, howgh.

Kolik kilometrů má 24 hodin?

2. srpna 2011 v 16:34 | Gábina a dav |  Běželi jsme
Kdy? 30. - 31. 7. 2011
Kde? Kladno - Sletiště
Kolik? 24 hodin

Sobota ráno - leje. Jelikož už asi tři dny předem jsme nedělali nic jiného, než koukali na předpovědní mapy, tak bychom ani neměli být překvapeni. Jenže on člověk pořád nějak doufá. Že se zmýlí všechny družice, všechny ty chytré a drahé přístroje, že to pomotají sofistikovaní meteorologové. Nepomotali.


Vítá nás zašmourané a uplakané kladenské Sletiště. Po kilometrovém okruhu se pomalu a strojově pohybují do igelitů zachumlané postavičky. Ultra není zrovna sprinterská záležitost, my už víme, jak se pohybuje běžec po 24 hodinách.
Na trati máme kamarády, které po stylu poznáme na dvě stě metrů a za tmy. Ale tady je ve hře ještě něco navíc, než pouhá únava z běhu. Dozvídáme se, že jim začalo pršet včera nějak kolem půlnoci. Souvislých 23 hodin v dešti, který pomalu a spolehlivě odčerpává energii.

Když vidím promáčené závodníky na 48 hod, některé běžící, některé chodící, říkám si, že je ještě čas zdrhnout a na tenhle podnik se prostě vykašlat. Představa, že se taky za chvíli převlíknu do běžeckýho, se mi vůbec nelíbí.

Zaregistrujeme se a jdeme omrknout tělocvičnu, kde si nachystáme zázemí. Nataháme molitany na spaní (David mi někde našel molitan přes půl metru vysoký, díky tomu jsem si pak bezbolestně lehla i vstala :-), připravíme si stoly, abychom se nemuseli pro každou maličkost shýbat. Až po mnoha hodinách si uvědomím, jakou jsme si to vlastně na sebe nachystali past, jak budeme na pečlivě nachystaná spací místa vzpomínat. Takhle nějak musí vypadat regulérní obscese.
Dřevěné kryty radiátorů hned za hlavou, tak se snad s jejich pomocí postavíme, až se nohy vzbouří. Vytahujeme a do kupiček chystáme veškeré oblečení, které máme s sebou. V Gábinině případě batoh a óbr-taška, která by mi stačila tak na týden v zimě v horách. Ráno jsem se za ni posmíval, teď jí trochu závidím.

Ač byla taška naditá běžeckými hadry (v batohu byl pouze spacák!), následující čas ukázal, že jich mám vlastně málo.

Zase se v hlavách točí ta známá předstartovní kolečka. Před Zermattem to byly obavy z nadmořské výšky, teď přemýšlíme, co s námi provede voda. Pravda, běháme za všelijakých nečasů, ale copak jsme takoví blázni, abychom systematicky trénovali pobyt v dešti? No, asi jsme měli být. Teď už je ale pozdě. Byli jsme připraveni vlézt do mlýnku na maso a jak vidno, ona nás spíš bude čekat vodní turbína.

Nesnáším nepohodlí. Nemám ráda dlouhotrvající déšť. Můj nejdelší běh v intenzivním dešti doposud nikdy nepřekročil pět kilometrů. Bylo to, když mě liják zastihl někde venku a já se v vracela domů. Nemám tady pláštěnku (nemám vůbec pláštěnku a s deštníkem v ruce jsem v životě neběžela...). Nejsem jediná. Organizátoři jsou však natolik pohotoví, že jich ještě před startem kupu přivezou. Červené igelitové pončo se stává na další hodiny mou nedílnou součástí.


Poledne. Start. O běhu na kilometrovém okruhu se toho opravdu moc napsat nedá. Prvních dvanáct hodin točíme na levou ruku, o půlnoci přijde změna. To je za celou dobu asi nejzábavnější bod programu.

Jsem stále víc fascinována běžci na 48h. Já si tu fňukám kvůli deštíku a to jsem na něm jen pár minut. Jim prší už mnoho hodin. Jsou pohrouženi do sebe a bez reptání přijímají nepřetržitou sprchu.

Při psaní si vetšinou pečlivě hlídáme, aby se nám některé výrazy neopakovaly příliš často. Dnes se ale neobejdeme bez slov jako slejvák, déšť, přívaly vody, mokrý, promočený, ...

Od startu pravidelně míjím jedno z běžců, rozpadající se igeliťáky na nohou, jeden modrý druhý zelený, jejich zbytky tahá za sebou. Snažím se odhadnout poločas jejich rozpadu, ale ony se pořád drží na nějaké posledním vlasku a ne a ne odpadnout. Ostatně dotyčný bežec také ne.


Zakrátko znám trať do nejmenších podrobností. Dlouho předem vím, kdy doběhnu k místu, kde kdosi odhodil sušenku, kolo od kola sleduji, jak rychle se naplní louže vedle trati, odhaduji, kdy přehrada přeteče a voda se rozleje přes asfalt. Vytvářím si vlastní topografii, sbíhám mírně svažitý na Vidrholci, kde se do mě dává pravidelně zima, pláštěnku si musím k tělu přitáhnout na Větrné hůrce, u zatáčky Zvracečky se zase někomu neudělalo dobře. Zkouším dopředu odhadnout, kdo a na jakém místě mne předběhne, kdy zase budu dotahovat někoho já.

"Nemáte přilbu a není vám ještě patnáct? Opusťte trať!" "Předjíždějte zleva!" Transparenty, které tu visí nad asfaltovou cestou jsou pro bruslaře, ale když čtu nápis nevím po kolikáté, sahám si na hlavu,. Ne, přilbu sice nemám, ale patnáct mi snad už bylo. Starší paní, co je na trati osmačtyřicítky, na just oběhnu zprava.


Gábinu jako obvykle ztrácím hned na začátku. Začínám mít pocit, že už to nepřepaluje, že je prostě a jednoduše rychlejší. Tak si jdu svoje, snažím se nepodléhat zimě, která diktuje rychlejší tempo. Raději si přidám vrstvu, než abych zrychloval.

První desítku mám necelé dvě minuty přes hodinu. Měla jsem ji naplánovanou rozbíhat tak okolo sedmi deseti na kilometr. To se moc nedaří. Běžím rychleji, aby mi bylo teplo. Po pár kilometrech přes pláštěnku přetahuju nefuk-vestu a získávám pro mě optimální sestavu do lijáku - triko dlouhý rukáv, igelitové pončo, vesta, tříčtvrteční běžecké kalhoty, na hlavě šátek s kšiltem.

Nevím, co to bylo za chytráka, co přišel se sloganem, že pro běh neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení. Nám stačí dvacka, abychom věděli své. Neexistuje nepromokavé oblečení. Existují pouze neprodyšné materiály, ve kterých se ale stejně brzo udusíte. Pak už je jedno, jestli pochází ta vlhkost zvenku nebo zevnitř, podstatné je, že jste mokří. Jsem vděčný za igelitové pončo, které skoro rok čekalo zapomenuté v tašce právě na tuhle chvíli.

Běžím a snažím se ignorovat všudy přítomnou vodu. Nejnepříjemnější je v botách. Mám sice dvoje ponožky, na nohy zima není, ale mokrá tkanina začíná dřít zespodu do chodidel. Potkávám známé běžce. Pohled na některé z nich mě děsí. Někdo jen pomalu sune nohy, někdo je nakloněný dopředu, jiný se kácí do strany. Mezi těmi, co právě mají nějakou krizi, kličkují ti rychlejší, Dan Orálek s Jardou Bohdalem a další.


Hlídám si jídlo a pití. Při téhle rychlosti nemám s tím co sníst nebo vypít problém. Klidně bych si mohla dát biftek, který tu sice není, ale mají plno jiných dobrot. Žaludek bere vše, jen po sladkém se trochu překyseluje, tak dávám přednost chlebu s pomazánkovým máslem, nebo zapečeným toustíkům. Občerstvení a veškeré zázemí je perfektní.


Připadám si jako malé dítě v cukrárně. Zároveň jsem si vědom možných rizik. Splácat všechno dohromady je velmi lákavé, ale nechci skončit v hlubokém předklonu vedle trati, ani strávit noc na toice. Nakonec se rozhodnu, že dnes vynechám sladké a nechám se pozvat na rybu. Je to sice risk, ale rybí tatarák jsem už zkoušel a moc mi chutnal. Takže si závod proměním v jednu dlouhou návštěvu "open air sushi restaurantu." Moc mi chutná a občerstvovací stan láká při každém kole. Působí téměř fyzickou bolest ho občas minout a odtrhnout si sousto. Ale jak mi radil ještě ráno Josek: "Hlavně se zase nepřežer!"

Padesát kilometrů za necelých šest hodin. Je mi zima a bolí prokřehlé nohy. Jarda Kaše mě namasíruje nějakou ďábelsky pálivou mastí. Kolena hoří, je mi líp i díky suchému oblečení a botám, které si měním. Vyrážím do šesté desítky, ta je zas o trochu rychlejší, než byla pátá. Na tabuli se objevují výsledky. Přede mnou je na druhém místě Pavlína Procházková a na prvním Renata Horáková. Po šesti hodinách třetí místo. Milé překvapení, ale vím, ale že toto tempo dlouho neudržím. Brzy jsem zas promáčená a začínám citelně zpomalovat, běh prokládám občas chůzí, třicet kilometrů mi trvá skoro pět hodin.
Znovu se převléknu a po té mluvím s Pavlínou. Zlobí ji záda a zvažuje, zda závod ukončit. Leje chvílemi hrozně. Silou vůle doklepu osmdesáté kolo, asi nejpomalejší okruh vůbec. Čistý čas pohybu 14 minut. Tohle fakt ne. Představa, že se zachumlaná v igelitu ploužím tmou jako duch, mě děsí. Půjdu spát. Ráno snad dochodím stovku.

Je okolo jedenácté, když nahlašuju svému sčítači kol, že si dám několik hodin pauzu. Nemám morál pokračovat. Převlékám se snad půl hodiny, klepou se mi ruce. Budík nejdřív dávám na půl čtvrtou. Venku leje čím dál víc. David pořád běží. Všichni, co ještě krouží, mají můj zvyšující se obdiv. Na tohle už v tuto chvíli nemám. Baterky uvnitř jsou vybitý. Představa vstávání do tmy, zimy a deště je tak nepříjemná, že budík na mobilu zase ruším. Až se vzbudím, tak se vzbudím. Buď budu pokračovat nebo zůstanu do oběda ve spacáku. Nejvíc jsem uběhla 55,5 km na šestihodinovce vloni. Chtěla jsem tady zaběhnout stovku, ale jak to bylo na jednom z citátů rozvěšených po trati? "Můžeš uspět, jen když máš odvahu neuspět."

Skoro spím, když si jde lehnout David. Má osmdesát dva kiláků a vypadá docela dobře. Tvrdě usínám. Občas mě ze spaní na vteřinku vytrhnou budíky těch, co se vrací na trať do ubrečené tmy.

Blíží se půlnoc a já se konečně začínám rozbíhat. Maraton jsem běžel opatrně něco přes pět hodin, s vodu se už pomalu začínám kamarádit. Dvakrát jsem si prohodil ponožky, jednou boty. Ani ne snad proto, že by se mi zastesklo po suchu, ale začaly tlačit shora na nárt. A to mají už nejmíň tisícovku naběhanou a tváří se, že se už brzo rozpadnou. Nazul jsem staré odložené běžecké, které mám už jen na chození a ve kterých jsem přijel. Snažil jsem se při přezouvání vyhnout pohledu na svoje nohy, ale nevydžel jsem. Takhle musí vypadat žu-žu, když ho vyndáte z mixéru.


Okolo padesátky přišly nějaké krize, ale ty se daly čekat. Tep vystřelí vzhůru, aniž bych měnil tempo. Stačí zpomalit a srovnává se sám na správnou hodnotu. Jak si tak libuji, že mi to pěkně odsejpá, dá se do opravdového deště. Jako by se předtím příroda jen rozcvičovala, aby nám nyní předvedla, co ještě dovede. Provazy vody, jsou to jediné, co vidím přes mokré a zamžené brýle. Ještě než vypuklo tohle boží dopuštění, měl jsem lehké potíže s udržením se na trati, ale teď už přímý směr prostě neuhlídám. Nějak se domotám do sčítacího depa a hlásím pauzu. Rychle pryč do sucha.

V tělocvičně mi bude déle jak hodinu trvat, než se převléknu. Ruce jsou ztuhlé a jemná motorika zůstala někde cestou. A žádné pyžámko, navlékám si poslední suché běhací věci, abych se ráno nezdržoval. Možná je moje úvaha předčasná, mám zimnici, nepoznám, jestli je z horečky nebo únavy, ale jestli ráno tělo dovolí, nechci se zbytečně zdržovat oblékáním.
Ponožky na rukách a spodky místo kulicha na hlavě, přes sebe větrovku, stejně se klepu ve spacáku ještě skoro dvě hodiny, než se podaří usnout. Budíka nedávám. Věřím, že se vzbudím hned jak budu moci, jak tělo dovolí.

Je pět třicet tři. Vstávat a cvičit! Venku je světlo a déšť nebubnuje do střechy. Chuť vstát musím ihned využít, neboť se může během mžiku vytratit. Ještě že ležím docela vysoko, nohy se chovají divně, ze země bych se ze spacáku asi nevyštrachala. Co na sebe? Prakticky všechno je vlhké až mokré... Nechávám si černé spací bavlněné tepláky a tlustou bavlněnou mikinu, pod kterou nemám vůbec nic. Zalepím si otlaky na palcích a beru poslední suché ponožky - bohužel do mokrých bot - a zamířím k občerstvovascímu stanu. Kafe a toustík.


Kouknu na výsledkovou tabuli. Renata Horáková je skoro padesát kilometrů přede mnou, běžela celou noc. Klobouk dolů, co se pevné vůle týče mám se ještě hodně co učit. Na druhém místě je o dva nebo tři kilometry přede mnou Ilvaka Němcová. Nahlašuji sčítačům, že pokračuju, a dávám se za jejich podpory a tleskání do běhu. Vždy, když je míjíme nás povzbuzují. Atmosféra tady je i přes nepřízeň počasí prostě báječná.


Moc jsem tomu spaní asi nedal. Tělocvičnou pořád někdo coural, šustil, občas rána, jako když se někdo zříti z hrazdy. Ale kdo by tady dělal v noci veletoče? Poprvé otevřu oči ještě do ranního šera, podruhé pak už do plného světla. Provádím opatrnou revizi tělesné schránky a marně hledám nějakou výmluvu, proč zůstat ještě zalezlý. Škoda, že mě nic nebolí. Oprava, ono bolí skoro všechno, jako by do mne celou noc někdo kopal, ale nic z toho není natolik fatální, aby to obstálo jako legální důvod vzdát. Vše je jen drobné nepohodlí, které snad dovolí aspoň do magické stovky to doklepat. Oteklý nosohltan splaskl, hlava nebolí, zimnice je ta tam a možná ani nemám horečku. Škodolibě se těším, jak zburcuju Gábinu, ale pohled o patro výš mi bere vítr z plachet. Je pryč a ani mě koza nevzbudila. Teď mě motivuje chuť jí děsně vynadat. Překotně se doobléknu a jsem na okruhu. Přede mnou v zatáčce se právě žene chumel běžců a mezi nimi i Gábina. A běží. Vynadání bude muset počkat, tu hned tak nedoženu.

Mám pocit, že jsem v jiném světě než v noci. Neprší! Teď se mi to odpočinuté běží! Ti, co makali celou noc, procházejí krizemi a já mnohé z nich dobíhám a předbíhám. Docela se stydím, za svoje dlouhé vyspávání. Teď už věřím, že stovku nejen dochodím, ale část i odběhnu. Obdivuju Martinu Němečkovou a její doslova buldočí vytrvalost. Když jí míjím, je s ní zrovna Filip Klepl, který volá: "Jsi už druhá?" Nevím. Vlastně mě zatím nenapadlo, že bych mohla být druhá...


Po více jak osmdesáti kilometrech začínám závodit s neznámou soupeřkou a nejvíc sama se sebou :-).Zase začíná pršet :-(, ale následují jnaštěstí jen občasné přeháňky, už ne souvislý lijavec jako včera.

Projdu občerstvovačkou, v jedné ruce palačinku, v druhé kafe. Rozjezd chci zkusit na sladké, ještě by mi po té včerejší kombinaci ryb a vody mohly začít růst plotve. Zahlásím se ve sčítacím depu, po více než šesti hodinách mě vítají, jako bych vstal z mrtvých. O běhu se nedá zatím ještě ani uvažovat, tak budeme chodit. Včerejších 82km zaokrouhlím na 100, pak se uvidí, nečiním žádné závazky ani předsevzetí.



Devadesátý devátý běžím s Markem, který dokončuje stovku. Je z počasí taky pěkně otrávený. Na oplátku běží se mnou můj první stý kilometr. Spokojeně si nesu prapoprek. Povedlo se, co jem si přála. Teď už je každý kilometr nad plán, cítím, že mám okolo nehtů puchýře, tak už jen chodím, kilometr něco okolo devíti minut. Mohlo by se podařit sto patnácti. Jsem teď asi tři kilometry před Ilvakou. Vůbec nevím jak vypadá. Chodím dokola jako pešek. Občas se pokusím popoběhnout, občas s někým jdu a povídáme si, nejčastěji se Štefanem. Štefan se ale docela rozběhl a mě moc, moc při běhu bolí puchýře.


Po očku sleduji výsledkovou tabuli a nestačím se divit, jak to Gábině sype. Pak i já dostávám zasloužený praporek. Kupodivu se mi ještě nechce končit. Velkou zásluhu má na tom asi organizační tým. Logistiku závodu mají perfektně zvládnutou, více než třicet hodin deště je donutilo k improvizaci, zajistili pláštěnky, Štefan po závodě říkal, že mu sehnali i žlučníkový čaj, který nechal doma a bez kterého by závod nedokončil.


S obdivem jsem sledoval jednoho z organizátorů, jak v tom největším ceďáku přes dvě hodiny s koštětem vymetal vodu,která se hrnula do jedné ze zatáček.
Ze sčitatelů se stali kamarádi, kteří vás vyhlíží na konci každého okruhu a povzbudí do toho příštího. Sice se střídají ve dvojici, ale i oni musí zvládnout 48 hod v zimě a mokru, pořád přesní, pořád ve střehu. To oni věří, že další kolo dáte a my věříme, že pokud se cokoli přihodí, budou to oni, kdo spustí po pár minutách alarm. Včera jsem se byl jen přezout a už byli v pohotovosti. Tato kombinace povzbuzování a víry jistoty žene člověka až kamsi za hranu. No a taky se přijede podívat maminka s tatínkem a Josek, styděl bych se někde sedět v depu. Běží se dál.


Něco víc než dvě hodiny hodiny do konce mám sto deset kilometrů. Své předsevzetí zvyšuju na sto dvacet. Filip mi ukazuje na mobilu dívku, která mi je v patách, ale uklidňuje mě, že mám dostatečný náskok a Ilvaka má prý podobné tempo jako já. Pokouším se vyhecovat Ivču Vávrů, se kterou jsme se poznaly na Jirkovském maratonu, aby se jí taky povedla stovka. Bojuje moc statečně.


Je něco po jedenácté. U časomíry se objevuje syn Vojta, udělal mi obrovskou radost, že se přijel podívat. V půl dvanácté je na tabuli 121km. Snažím se chůzi ještě zrychlit, po dalším kole si beru značku se svým číslem, nejsem si jistá, zda sto třiadvacátý stihnu celý. "Dáš ještě dvě kola, mami", říká optimisticky syn. Myslím si svoje. Chůzi se snažím zrychlit, dokončuji další kilometr. Procházím okolo časomiry a dávám se do běhu.


Stejná situace, čas už se nachyluje, někteří běžci už dostávají cílové značky, blížím se do depa, někdo volá:
"Značku pro 73!" Ale můj sčitatel oponuje, že to určitě dám. Zbývá něco přes deset minut. On to musí vědít nejlíp. Dám to. Předposlední kolo mám okolo šesti minut, v tom dalším, už definitivně posledním 695 m. Škoda, že nepadlo 115 kilometrů, znělo by to mnohem lépe. Pomalu se ploužíme do cíle.

Vím, že za pár minut bude konec, snažím se nevnímat ani bolest puchýřů a svalů ani únavu. Když po sto dvacáté čtvrté míjím tabuli, zbývají ještě necelé dvě minuty během kterých ze svých zničených nohou vydoluju 321 metrů :-). Uvědomuji si, že mám na sobě stále noční obleček ze spacáku. Nikdy by mě nenapadlo, že poběžím víc než maraton v pyžamu... Prý vice mistryně republiky - vypadám v těch hadrech jak zmoklá bezdomovkyně.

Zvukový signál. Dobojováno. S počasím, puchýři, se sebou, se soupeři. Gratulujeme si s běžcem, který má značku kousek ode mě. S Renatou a Martinou se střetáme vzápětí, rozhovor se točí kol toho, jak jsme kde odřené a co kde bolí. Když za chvíli sundám ponožky, zvedne se mi žaludek. Vidím vodou (snad z včerejší noci) nabobtnalé puchýře okolo nehtů u nohou, které zvedají i nehtová lůžka a z prstů dělají podivné znetvořeniny. Hrdinství jde stranou, vyhledám stan s první pomocí a nechám se odborně ošetřit.


Vyhlášení. Moc toho nevnímám. Mám radost, ale jsem trochu jako ve snách. Můj obdiv patří hlavně Renatě za proběhanou noc a Mapo za výdrž, se kterou vytrvala, i když jí nebylo dobře. A taky Danovi a Jardovi, jak se ráno přetahovali o první místo. Oba podali úžasný výkon. Ale výsledek vítězky 48h 343,3 km Conny Bullig a druhé Dipali Cunnigham 332,5 km je zcela mimo moje chápání. Jsem jen takový ultra hobík-turista, ony mistryně nad mistry (doslova).