...aneb ve dvou se to (někdy:-) lépe běží..
                    strasti a slasti páru na trati

Den třetí

31. srpna 2011 v 20:30 | dav |  Deset dnů, které otřásly (naším) světem

....jak už to vypadá, tak tu máme zase jeden nápad, který nedojde konečné realizace (stydící se smajlík). Psí povídání jsem přerušil někdy v půlce dubna a od té doby na něj ani nehrábl. Kdysi kdesi jsem četl, že lidský mozek je natolik složitý, že se nabízí otázka, zda je vůbec schopen pochopit sám sebe. Napadá mne psí parafráze na tento výrok: Je vůbec možné mít štěně a přitom stíhat o něm psát? Já to nezvládl, ale protože je mi líto nechat už hotový text ladem, tak ho předkládám, jak jsem ho někdy v půlce dubna nechal ležet:

Kde: skoro všude
Kdy: kdykoli
Co: louže a zase louže

Jen tak pro jistotut krátký úvod do obrazu:

V neděli ráno odjel Josek kamsi na vandr a zanechal na Spořilově naší starousedlici, buldočku Terku. Já někdy po poledni opustil Libčice a vydal se s Borou, naším novým psím přírůstkem na strastiplnou cestu do Prahy. Dopodrobna, možná až přílišJ, popsáno v minulém příspěvku: Den druhý, pokračujeme

Takže minule jsme skončili tady:
Těším se na její reakci až vystoupíme. Nejsem zklamán. Je skoro vidět, jak se jí najednou v hlavičce rozsvítí a nabere směr k domovu. Výtah ji protentokrát nevyvede z míry. Ještě hodí louži sousedům na rohožku, ňafne po buldočce Terce, která nás vítá a už si to valí k misce s vodou a pak rovnou na pelech. Terka je zjevně zklamaná, že jsem zase přivezl toho psího spratka, měla už minule určitě pocit, že ho zbavila a teď tohle. Boře je to srdečně jedno. Ani nevnímá, že ještě vytáhnu ven Terku. Prostě vypne a spí po dlouhé cestě. Po návratu taky padnu. A spali a spali..., až do příštího venčení.

Ale kdo má štěně, nebo kotě, nebo miminko, tak toho zrovna moc nenaspí. Tyhle malé potvůrky regenerují podivuhodně rychle. Stačí jim chvilka a už jsou zase v plné polní, už jsou celí dychtivě nachystaní, jaká že další překvapení si to svět pro připravil. Ze spánku plynule přecházejí do plné aktivity. A teď přichází klíčový moment, po probuzení je třeba okamžitě odhodit zbytečnou zátěž. Jenže mimina tak činí do plenek a kočičky se na svůj osobní hajzlík naučí velmi rychle. Aspoň u naší Ťuly, jak je to už dávno, to byla otázka jednorázové demonstrace. Stačilo ji postavit na misku plnou kočkolitu a ona od té chvíle naprosto přesně věděla, jak tohle zařízení používat. V tomhle štěněcí rozoumek za kočičími dispozicemi pokulhává.

Malá plemena jsou tu v logické nevýhodě, úměra malý pes-malý močový měchýř, platí beze zbytku. A ještě osobní zkušenost, čím více šlechtěný (rozuměj, k lidskému obrazu přetvořený) pes, tím to trvá déle. Aspoň naše Terinka toho byla zářným příkladem. Sem tam nějaký prohřešek ještě kol pátého měsíce, nejhorší bylo, že občas i recyklovala. Jinými slovy, pokud jsem chtěl zjistit, zda se v naší nepřítomnosti neposrala, stačilo jí čichnou k hubě. Ano, k tomu roztomilému štěněčímu čumáčku, kterým nás tak ráda a láskyplně olizovala. Ach jo…

To Hasan, aljašský malamut, kterého jsem si pořídil ještě když tady severské psy skoro nikdo neznal, to byla jiná káva. Přestože jako kotcový pes, měl na nějaký ten omyl nárok, spletl se snad jen dvakrát či třikrát. Naprosto jsem nechápal, kolik se toho do něj může vejít. Hned vedle domu jsme měli hospodu, jak se silnici pod naším malým huňatým klubíčkem začala šířit neúměrná potopa, zůstávali stát v úžasu i ortodoxní pivaři. S takovouhle cisternou by nemusili courat ani po deseti kouscích.

Jsem zvědavý, za jak dlouho ujdeme tuhle cestu s Borou. Prý byla sice učená na noviny, ale jednak tomu moc nevěřím, jednak nevím, proč učit něco, co budu muset stejně v brzké době odnaučovat. Chůze po mokrých a páchnoucích novinách mě moc nebere. Takže raději cesta kratší, ale o něco pracnější. Samotný princip je velmi jednoduchý, s provedením je to už o něco horší. Celé to prostě spočívá v tom, nedovolit pséku doma ani jedinou louži, o něčem horším ani nemluvě. Cíl zjevně nesplnitelný, ale laťka musí být takto nastavena, jinak to nebude fungovat.
"Stále ve střehu, bratře plukovníku…", jak říkával blahé paměti Franta Kocourek. Nespustit z určeného cíle ani na minutu oči, ostřížím zrakem hlídat každý psí krok a při sebemenší známce budoucího průšvihu uchopit do náručí a pádit po schodech před dům. Tam buď chválit a chválit, nebo jen bezradně koukat na zmatené a vytřeštěné štěně, které vůbec nechápe všechny ty ciráty s rychlými přesuny v náručí, úprky po schodech jen v pantoflích. Zkoušeli jste si někdy šněrovat boty se skoro patnácti kily v náručí? Skvělá rehabilitace pro mojí achilovku. Navíc začíná být zjevné, že se to Boře stálé poponášení nezamlouvá.
Takže zpátky na stromy. Z trpitele a pasivního účastníka vytvoříme aktivní složku. Celou akci rozfázovat na jednotlivé kroky, ty zvládnout jeden po druhém, aniž by se přitom počůrala. Vyrážet ven mimo dobu aktivní potřeby a jednotlivé kroky pilovat a pilovat.

A tady deníček končí, no nic moc. ...

Abych nepodváděl, přidám ještě aktuální dnešní záznam:

Gábině už deninitivně končí prázdniny (22.8.), vyrazila do školy a mne zanechala doma samotného a opuštěného :-). Snažím se něco psát a vydržím skoro do desíti hodin. Sluníčko ale čím dál tím více praží a v podstřešním bytě přestává být snesitelně. Chce to nějakou akci, šel bych běhat, ale ten pařákKřičící. Kouknu z okna a protější břeh Vltavy je stále ještě ve stínu. Kouknu na hodinky, bude to o fous, ale snad stíhám.

10:42
Ve fofru na sebe naházím běžecké oblečení, v tomto počasí to zabere jen pár vteřin, vůbec se netěším na navlékací zimní rituál. Do kapsy pár korun na vlak a psí košík, Boře obojek, vodítko kolem pasu.

10:48
Už stojíme na peróně, rychlé protažení a vyhlížíme vlak.

10:50
Kupodivu to jede na čas. Rychlým manévrem se vyhýbám vozu s průvodčím. Přece nebudu platit za jednu stanici, jezdím tudu pravidelně a těch prachů, co jsem nacpal do nenasytného chřtánu Českých drah, darmo povídat...
10:52
Výsadek v Řeži. Pomalu klušeme přes lávku na pravý břeh. Bora už čuje vodu a natěšeně mě předbíhá. Máme tady kousek po proudy koupací místo s nezarostlým a pozvolným vstupem do vody.

Od doby co jezdím za Gábinou, naběhali jsme údolím Vltavy nejspíše už stovky kilometrů, naučil jsem se řeku mít rád
ve všech ročních obdobích. Od její hladiny vzhlížíme k místům původního osídlení, nalezli několik krásných vyhlídek ze skalních ostrohů, našli pár pobřežních keší. Máme tu krajinu rádi a psi naši lásku sdílejí, i když naprosto z jiných důvodů. Mokrý retrívr je šťastný retrírv. A naši psi v posledních dnech ani nestíhají oschnout.

Gandalf byl sice ochoten vlézt do vody naprosto kdekoli a v kteroukoli roční dobu, ale teprve nedávno ho Bora naučila plavat. Od té doby nás provázejí šťastné psí oči a současně stálý čuch mokré a lehce zapařené psí srsti.

Nechám Boru krátce se smočit, abych ji ve vedru neuvařil a konečně vybíháme. Stezka se úzce klikatí, místy je rozbahněno od včerejšího deště. Vodou zatížené keře se sklání do cesty. Mokré kameny, kluzké kořeny. Vybral jsem si terén úmyslně, chci ozkoušet nové minimalistické boty od Inov8. Na asfaltu mi moc radosti nepřinesly, ale tady drží jak přibité. Cesta vede místy možná tři metry na hladinou, tak jsem rád za pocit jistoty (co jsem to proboha napsal?! Ale nechávám jako ilustraci podprahového působení všudypřítomných reklam) a zkouším trochu zrychlit. Skáču přes kořeny a po kamenech, nechám se šlehat mokrými větvemi a cítím po těle chlad od stékající vody. Mám pojednou pocit jakéhosi spojení se zemí i řekou, jsem součástí toho všeho kolem.

Jsme už skoro u přívozu, tak otáčíme, budeme se vracet stejnou cestou. Boru přede mnou chvílemi chytá nějaký psí rapl, lápá po travách a větvích, které spadají přes cestu, chvílemi běží s plnou tlamou čehosi zelého. To ale vzápětí vyplivne, prolétně kaluží až voda vystříkne a ještě v běhu stačí projet čumákem veškeré bahno, které její nejbližší okolí nabízí. Je obalená hlínou, odkapává z ní bahnitá voda a v černé sametové srsti se zelenají spousty uvízlých travin.. Smrdí jako když se otevře kanál. Něco takového přeci nemůžu přivést Gábině domů.

11:40
Uběhli jsme i se zastávkou sedm kilometrů, onen pocit byl zjevně velmi subjektivní. Jsme už zpět na našem koupacím místě a trocha času nám ještě zbývá. Tentokrát se vykoupeme společně. Nikde nikdo, tak není třeba řešit nějaké plavky. Vltava příjemně chladí, společně blbneme ve vodě, Bora se nemůže nabažit, ale já už ji ženu ven. Náházím na sebe mokré oblečení a vyklusáváme.

12:04
Jsme ve vlaku, zůstáváme v chodbičce, z Bory přeci jenom ještě trochu kape. I cestu zpět máme grátis Usmívající se

12:10
Už doma. Celá akce trvala necelou hodinu a dvacet minut, ale měřeno intenzitou prožitku, bylo to o mnoho delší.

P.S. Až na jeden či dva občasné prohřešky jsme tu čistotu nakonec přeci jen zvládli...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama